Ďáblem políbená: 4. kapitola

4. kapitola

Prošla jsem ji snad křížem krážem, ale pořád jsem se ji nemohla vynadívat. Byla opravdu krásná.
Když jsem zrovna procházela kolem jednoho květinářství, uslyšela jsem svoje jméno. Vstoupila jsem dovnitř a za pultem jsem viděla Ino a ještě tam stála nějaká holka.
„Ahoj Ino- chan.“ Pozdravila jsem ji a poté se malinko usmála.
„Ahoj. Vy dvě se ještě neznáte, že ne?“ Zeptala se nás a mi obě jsme zavrtěli hlavou, že ne.
„Tak Hin tohle je Hikari, Hikari tohle je Hinata.“ Představila nás a já jenom kývla hlavou na pozdrav.
„Hm… tak co Hikari- chan, jak se daří?“ Zeptala se mě Ino a v hlase byla znát zvědavost.
„Ale jo. Vše je v pořádku.“ Odpověděla jsem s úsměv a jen sledovala další Ininu reakci.
„To není možné.“ Řekla a já se podívala na Hinatu, která pouze pokrčila rameny. „Ty jsi doma u chlapa, kterého chce dostat celá populace žen v Konoze. A ty mi řekneš, že je všechno v pořádku.“
„Ino-chan, teď tě malinko nechápu, na co tím narážíš?“ Řekla jsem a nevině se usmála.
„Ale to neřeš, probereme to, až ti koupíme nějaké věci.“ Řekla a poté si sundala zástěru, kterou měla na sobě, a všichni jsme vyrazili do vesnice.
„Holky promiňte, ale budu, už muset jít. Tak zase jindy.“ Řekla a poté odešla opačným směrem, než jsme šli.
Hned jak Ino, uviděla první krám s oblečením, tak mě do něho zatáhla.
„Ino-chan proč si mám zkoušet tolik věcí.“ Ptala jsem se, když jsem měla v ruce snad milion věcí.
„Na nic se neptej a prostě si to všechno vyzkoušej.“ Řekla, než mě strčila do kabinky a zatáhla za mnou závěs. Já si pouze povzdechla a začala jsem si to zkoušet. Takhle jsme zabili snad tři hodiny, ale přesto jsem sebou táhla snad osm tašek. Když Ino, chtěla jít do dalšího, okamžitě jsem si zastavila s tím, že jsem unavená, a že už nemáme žádné peníze. Jenom si povzdechla a poté mi pomohla všechny věci odnést k Narutovi domu.
„Chceš čaj? Zeptala jsem se, když jsme sešli zpět do obýváku.
„Ale jo dám si.“ Odpověděla a já připravila dva hrnky a nechala vařit vodu. Když už byly oba čaje hotové, vzala jsem je do ruku a poté šla do obýváku, kde jsem jeden podala Ino a druhý jsem si ponechala.
„Proč jsi nic nechtěla řešit před Hinatou?“ Zeptala jsem se, když se Ino napila čaje.
„Všimla jsi si.“ Já jen kývla hlavou.
„No víš….Hinata se Narutovi vyznala, ale on ji odmítl s tím, že je to pouze kamarádka. No a jakmile je řeč o Narutovi, tak je taková….no divná. No sice se chovala hezky, ale myslím, že nikde uvnitř tě nenávidí a bude tě chtít od Naruta dostat pryč. Když říká, že už ho nemiluje, není to pravda, ale ona si to nechce přiznat.“ Dořekla Ino a já z toho všeho byla malinko mimo.
„Ale vždyť já….“ Nedořekla jsem, protože mě Ino přerušila.
„Moc dobře vím, jaká je tvoje náklonnost k Narutovi Hikari-chan, mám přece oči. Nenech si ho Hinatou přebrat. No myslím, že už bych měla jít. Tak dneska přijďte z Narutem k Sasukemu domu. Budou se slavit narozeniny.“ Řekla a při slově „ Narozeniny“ jsem začala být zvědavá.
„Čí?“
„Narutovi“ Odpověděla a já byla malinko nejistá.
„Tak večer.“ Rozloučila se, se mnou, a jakmile zavřela dveře, začala jsem jančit. Ale, jak si jsem zapomněla, že mám na sobě kimono a jak se zdálo měla jsem blbí den, protože jsem zakopla o koberec a začala jsem padat. Rychle jsem zavřela oči, a čekala na tvrdí dopad, ale nic. Když jsem je po nějaké chvíli otevřela, podívala jsem se do modrých očí mého zachránce.
„Sice nevím Hikari-chan, co tu vyvádíš, ale měla bys být opatrnější.“ Řekl a na jeho tváři hrál pobavený výraz.
„Ale já za to nemůžu, když se něco dozvím na poslední chvíli.“ Řekla jsem a s Narutovou pomocí jsem se dostala zpátky na nohy.
„Vážně a co?“ Zeptal se, když si sundával plášť hokageho a sedl si na pohovku.
Rychle jsem před něj skočila a podívala s mu zpříma do očí.
„No například to, že máš dneska narozeniny.“ Moje nová vědomost ho asi dost ohromila, protože najednou ztratil řeč.
„Ach jo vůbec nevím, co ti mám dát k narozeninám.“ Začala jsem hodit po místnosti sem a tam, ale vůbec nic mě nenapadalo.
„Stačí, když přijdeš na tu oslavu.“ Uslyšela jsem, ale když jsem se otočila na místo, kde by měl sedět, nikdo tam nebyl. Pak jsem už slyšela pouze kroky na schodech a nakonec zavírání dveří. Já si jenom povzdechla, ale nějak jsem Naruta napodobila, až z tou výjimkou, že jsem šla do svého.
Sedla jsem si na postel a moje oči spočinuli na hodinách. Šest hodin večer.
„Mám hodinu a půl na to, abych se oblékla a malinko upravila.“ Řekla jsem si pro sebe a poté se začala přehrabovat v nově nakoupených věcí. Vytáhla jsem nakonec něco, co podle mého se na oslavy hodí. Položila jsem je na postel a poté se vydala do koupelny, kde jsem si stoupla před zrcadlo a asi dvě minuty na sebe koukala. Poté jsem si rozpustila vlasy a malinko poupravila líčení, které jsem měla už od rána. Vlasy jsem nechala jen tak rozpuštěné a poté jsem se vydala zpět do pokoje, kde jsem se svlékla a poté si na sebe vzala černé šaty. Nebyli nějak dlouhé jen po kolena. Konce byli jakoby roztrhané takže sukně tvořily cancoury, které se při každém mém pohybu, pohybovali se mnou. Nakonec jsem si ještě oblékla boty a bílí kabát a poté sešla dolů do prvního patra. Naruto tam, už byl a při pohledu na něj se mi zatajil dech. Neměl na sobě, už jeho normální oblečení, které mu sice také slušelo, ale ne tak jako tohle. Měl na sobě bílou košili, která mu zdůrazňovala pomněnkově modré oči a vlasy barvy slunečnic. Byl opravdu krásný.
„Můžeme vyrazit.“ Řekla jsem, abych se probrala z mého přemýšlení nad Narutem a malinko se na něj usmála. Když se otočil mým směrem, připadalo mi, že měl stejnou reakci jako já před chvíli.
„Samozřejmě.“ Vstal a poté šel pomalým krokem do předsíně, kde se obul a vzal si kabát a čekal na mě. Já prakticky byla oblíkla, ale ještě jsem si vzala šálu, do které jsem se malinko zamotala. Ale nakonec jsme přeci jen vyšli.
Já šla za Narutem, protože jeho krok byl na mě moc rychlí, ale přesto jsem se snažila ho neztratit s dohledu.
„Děje se něco?“ Zeptal se mě, když si všiml, že malinko zaostávám.
„Jen…jen jdeš na mě moc rychle.“ Řekla jsem udýchaně.
„Omlouvám se.“ Omluvil se a tentokrát šel vedle mě. Jenom jsem se malinko usmála a poté jsme volným krokem dorazili k Uchiha sídlu. Když jsem ho prvně viděla, vzpomněla jsem si na domov, tedy na místo, kde jsem vyrůstala. Vlastně, až žít jsem začala, až tady v Konoze. A jediný muž změnil moji osobnost k nepoznání.
„Vítejte!“ Přiřítila se Sakura a oba nás táhla dovnitř.
„Všechno nejlepší hokage-sama.“ Uslyšela jsem ze všech stran a všichni pozvaní šli Naruto popřát a po případně mu dát i dárek. Takhle to šlo dost dlouho, dokud mu nepopřáli všichni.
„Páni je to super.“ Řekla jsem Sakuře a Sasukemu, když jsme společně seděli u jednoho ze stolů.
„Jsem ráda, že se ti to tu líbí Hakari-chan víš, jak jsem se u toho navztekala.“ Řekla a já se malinko zasmála.
„Jo a mě málem vyhodila z vlastního domu.“ Doplnil Sasuke a tentokrát jsem se rozesmála na plno.
„Páni, už toho mám po krk.“ Řekl Naruto, když si usedl vedle mě.
„A to tu jsi teprve půl hodiny.“ Řekla jsem jako by nic a jen tak jsem se usmála.
„Cože, já čekal, už tak hodinu.“ Vytřeštil oči.
„To víš Naruto, narozeniny máš jenom jednou za rok, tak si je musíš užít.“ Řekla Sakura a poté se, se Sasukem vydali pryč.
„No ….a….ještě jsem ti …nedala já ….dárek.“ Řekla jsem malinko sekaně.
„Vždyť jsem ti říkal, že nic nechci.“ Řekl a rychle otočil svoji hlavu mým směrem, ale než stačil cokoliv udělat měl dárek v ruce. Jenom si povzdech a nakonec ho otevřel. Když uviděl obsah, malinko se zasekl.
„Je to taková rodinná blbůstka. Říká se, že uživatel, který nosí tento medailon má štěstí.“ Vysvětlila jsem, a když ho Naruto konečně vytáhl větší stříbrné srdíčko se točilo dokola na delším řetízku. Na řetízku byly vyřezány různé znaky, nikdo nevěděl kromě mě, co to znamená, ale zatím jsem mu to nechtěla říkat. Sáhla jsem po něm a vzala ho do rukou a otevřela ho. Během chvilky se začala hrát uklidňující hudba ( Jako v pirátech trojce, v medailonu, co měl Davy Jones ).
„Doufám, že se ti líbí?“ Zeptala jsem se, když jsem medailon zaklapla.
„Moc, děkuju. Budu ho nosit neustále u sebe.“ Řekl a opravdu si ho dal na krk a já se usmála.
„Smím vás pozvat k tanci?“ Zeptal se mě a já jenom s radostí přikývla.
Vzal mě za ruku a přešel se mnou do středu místnosti, kde se tancovalo.
Tancovali jsme dlouho, smáli se tomu…..to je poprvé, co jsem si takto užívala života. Až díky tomuto muži jsem začala doopravdy žít.
Celý udýchaní jsme si sedli na gauč a dál jsme se smáli.
„To bylo….úžasný.“ Řekl mezi smíchem Naruto a já jen přikývla. Vše by bylo dokonalý, kdyby se u nás neobjevila Hinata.
„Ahoj Naruto- kun mohla bych s tebou mluvit?“ Zeptala se a Naruto se na mě podíval a já jen přikývla, a proto se tedy zvedl a šel s ní nikam ven.