Cesta, která nekončí 14

„Ach, bože. To to ta baba fakt musela dělat? Jakoby ani nevěděla, kolik nám tím způsobí problémů. V tuhle chvíli se stydím, že jsem blondýna! No, jediný štěstí snad je, že Sai je pořád stejně zabedněnej, jako když jsme ještě byli spolu, takže mu to asi nedojde.“ Sotva se Ino vyškrabala z postele, už myslela na nejhorší a nezapomněla proklínat zatracenou Tsunade.
„Ať se jdou všichni kagové vycpat!!!“ připlácla si dlaň na čelo a rozezleně nakopla roh svého pokoje. Zombie chůzí se došourala až na chodbu a sloníma krokama sešla schody.
V kuchyni vytáhla nejbližší židli a unaveně zajela pod stůl, mžourajíc si přitom oči.
„Bože, dneska chcípnu!“ nepřestávala s ,pozitivním´myšlením a začala třískat hlavou o stůl. Moc dlouho to netrvalo a zaslechla ječák té nejuřvanější ze svých spolubydlících.
„Ku*va fix, kterej kretén zas dělá ten rámus?!!! Tady se spí!!!“ Ihned ji probralo z myšlení, když se před ní dotyčná osoba zjevila, hlavu jako pátrací balón a ve tváři hrozivý výraz, jakoby ji právě šmírovali ve sprchách.
„Inoooooo!!!“ vystartovala růžovláska na blondýnku sesypanou pod stolem a s nataženýma rukama se jí blížila k hrdlu.
„Promiň, Sak, ňák jsem po ránu protivná.“ Zašeptala omluvně a znova práskla hlavou o desku stolu.
„Ah, bože, pro příště aspoň menší kravál. Navíc, neřekla bych, že je to ránem.“ Udělala si rychle úsudek a přisedla si vedle kamarádky.
Ino se líce zbarvily do lehkého odstínu růžové, do barvy jež náležela její nejlepší přítelkyni.
Při tomto pohledu se Sakura musela pousmát. Ani nevěděla proč, ale připadalo jí to jaksi vtipné.
Pomalu se naklonila a zaťukala jí na rameno. Ino se na ni překvapeně otočila a první, čeho si mohla všimnout, byl její povzbuzující obličej.
„Klídek, to zvládneš.“ Přivřela jedno víčko a vykouzlila přesvědčivý úsměv.
Ino překvapeně zamrkala. Moc dlouho jí to ale nevydrželo, až se také neubránila šťastnému výrazu a konečně jistému odlehčení.
„I když… já to mám horší. Sai byl totiž, s prominutím, vždycky děsný pako, ale Sasuke… nebyl snad den, aby si nehrál na detektiva. To si náhodou ještě pamatuju, než… no…“ rty se jí stočily do úzké linky, ale zanechala dostatečně chladnou tvář „… než odešel… z Konohy.“ Vydechla, snažíc se přinutit ústa, aby znova nabraly ten veselý dojem.
Ino posmutněle sklopila zrak a začala zkoumat hlubší rýhu v desce stolu. Chvilku ji jen tak hypnotizovala, a pak se znova začala věnovat Sakuře.
„Jo, máš pravdu, jsem na tom ještě dobře.“ Opětovala povzbuzující slova a podívala se na hodiny. Přišlo jí divné, že nikde nevidí TenTen, přitom měly vstávat nějak podobně a pak jí to došlo - TenTen dávno opustila hnízdo.
„Kruciš, musím si máknout, ještě nejsem ani převlečená.“ Vyletěla jako postřelená srna při pohledu na ručičku ukazující minuty a podle reakce asi nebylo zjištění kdoví jak veselé.
Jako raketa znova vyběhla schody a zavítala do koupelny, kde si včera nechala věci.
V rychlosti si opláchla obličej, namísto pasty hodila do pusy žvýkačku – pozn. Nová arwawes s cool příchutí fluoru, která nahradí čištění zubů – a hodila na sebe hadry. Přes obličej nasadila masku a znova přiběhla ke schodišti. Jenomže, nebyla by to pravá blondýnka, kdyby jí nepodjela noha a nesjela celý schody po zadku, nehledě na to, že zabrzdila u Sakuřiných nohou.
Když si dostatečně prohmatala své ubohé pozadí, zadívala se nahoru.
Sakura si v rychlosti zakryla pusu a nepatrně zadržovala smích, i když to nakonec stejně nevydržela.
„Dobrá masáž, ne?“ uchechtla se a povzbudivě na ni mrkla.
„Haha.“ Ušklíbla se Ino a uraženě se odpotácela ke dveřím a šupem ven.

Bledou tvář mu ozařovalo zlaté slunce. Nebylo tu ale dneska dostatečně dlouho, aby dokázalo přílišně pálit, takže mu jeho svit ani nevadil. Naopak – rozesmíval ho.
„Legrační, ne?“

„Promiň, dřív jsem to nestihla, zdržela jsem se v nemocnici.“ Přiběhla k němu udýchaně a na uvítanou vtiskla polibek.
„V pořádku. A co se dělo?“ přešel s úsměvem, když si opřela hlavu o jeho rameno a on ji láskyplně přitáhl rukou obmotanou kolem jejího pasu.
„Odrodila jsem dalšího caparta. Tentokrát krásná holčička.“ Rozplývala se a nad hlavou se jí objevila svatozář.
Sai se spokojeně pousmál.
„Co je?“
„Nic, jenom… si říkám, že je to vždycky hrozně příjemný, vidět tě, jak jsi šťastná.“ Přiznal, promlouvajíc tichým hlasem.
Ino se vymanila z jeho sevření a vzepřela se na rukách.
„A víš co?“ Pravou rukou přejela přes křivky jeho tváře. „Měla stejné oči jako ty.“ Usmála se smyslně a natahovala se k jeho rtům, když v tom sebou vyděšeně škubl a převalil se na záda.
„A – ale... Ino, já… já ti přísahám, ž – že já s žádnou jinou nic neměl! Já nevím, proč měla ta holčička sejný oči jako já, a – ale moje to není!“ máchal zběsile rukama kolem sebe, z hlavy se mu kouřilo, tvář mu pokryl ruměnec a potil se jako… eh… každý by si to dokázal domyslet.
Ino jen nechápavě pozvedla obočí a objevila se jí kapka u hlavy. Líně se k němu připlazila a jednou ranou ho sejmula po hlavě, aby se sklidnil.
„Debile, co to meleš?! Že tys zas šel zapařit s Tsunade a dopadlo to jako posledně? I když, teď je mi záhadou, jak ses sem dobelhal.“ Povzdechla si a svalila se vedle něj.
„Ale ty… říkala jsi, že to děcko mělo stejný oči jako já, tak jsem si myslel, že… že sis třeba domyslela, že je to moje.“ Vykoktal nepatřičně, jenže jakmile zaregistroval její vytočený pohled, jímž mu dávala najevo výšku jeho IQ, přitiskl si kolena k tělu a jen zahučel: „Gomen.“
Ino se nezastavitelně rozesmála a znova si ho k sobě přitáhla.
„Bože, ty jsi takovej můj blbeček, že? Chjo, proč tě tak moc miluju?“ zakroutila hlavou a bez otálení spojila jejich rty. Sai propletl prsty skrz její kadeře a dodal hloubku jejich polibku.
Otráveně se ale vzdálil, když mu oči citlivě zareagovaly na svit právě zapadajícího slunce.
„Co je?“
„To slunce je děsně otravný.“ Odsekl stroze, zatímco si zrak kryl rukou.
Ino se jen pousmála a stáhla mu ji s obličeje, načež ji s tou svou spojila v stisk.
„Ale krásně ti za jeho svitu září tvář. Jsi jako z jinýho světa.“ Zadívala se na něj v očekávání a pevně objala.
Sai, stále překvapený, se nezmohl na nic jiného než jí opětovat a ještě více zpevnil stisk. Nešlo si ale nevšimnout jejích vlasů, které byly jako protkané zlatými nitěmi.
„Možná, že to slunce není ani tak špatný.“ Zašeptal.
„Ne, to není.“

„Hej!“ luskla mu před očima, když nevnímal její hlas.
„Ano?“ vrátil se do reality a překvapeně zamrkal, když se před ním zjevila známá ANBU maska.
„Tys usnul?“
„Heh… ne, jenom jsem zavzpomínal.“ Usmál se nevinně a postavil se naproti své dnešní partnerce.
„Radši bych se měl soustředit.“
„Takže… co teď?“
„Takže si teď projdeme, jaký program připravíme. Jak jsem řekla už včera, začínáme v devět.“ Ino čapla Saie za ruku a táhla ho směrem k budově ANBU.
„To už tam jdeme?“ vzpamatoval se.
„Ne, jenom budeme poblíž, abychom pak stíhali. Znám tě.“ Odsekla arogantně, načež by si nejraději hned zacpala pusu.
A nebylo divu, protože Sai se neubránil tázavému pohledu, takže nebyla možnost jak se vyhnout otázce.
„Cože?“ Ino se do tváří nahrnula krev a co nejrychleji se snažila vymyslet vhodnou výmluvu. Ať to klidně zní sobecky.
„Budu si muset dávat pozor na hubu.“
„Myslím tím, že znám vás chlapy. Věčně vám všechno trvá.“ Uspokojila jeho dotaz a znova se dala do pohybu.
„Co to s ní dneska je?“ Přestože by pro něj měla být téměř neznámý člověk, něco mu nepřišlo v pořádku. Ale stejně takové myšlenky snadno přebily vzpomínky, ve kterých se celou dobu zmítal.
Když se dostali na místo, Ino si shodila ze zad meč a posadila se na jeden z balvanů kolem budovy. Gestem nakázala Saiovi, aby udělal to samé. Ten si samozřejmě nedovolil odporovat a zaujal stejnou pozici, přičemž jen vyčkával, s čím sama jeho parťačka začne.
„Takže,“ spustila majestátně , „projdeme si jen některé prvky, abychom se tam neztrapnili. Všichni z těch ANBU jsou skvělý bojovníci, tak hlavně nesmíme budit dojem, jakože si myslíme, že jsme něco víc, kapišto?“ namířila na něj ukazovák, jako by ho před soudem obviňovala a v hlavě jen dál domýšlela další taktiku, jak zastřít svou identitu.
Sai nasucho polkl a letmě přikývl, že rozuměl.
Ino si vytáhla tužku a papír a začala si cosi zaznamenávat.
„Hlavně klid. Ne, že se ti začne třást ruka!“ nakazovala si v duchu a mezi prsty pevně uchopila předmět.
„Je pořád jak dítě. Stejně jako onehdá. Ironie, že jsem se právě já stala ANBU.“

„Bože, co to je?“ blondýnka si připlácla na uši polštář a nabručeně zavrčela do peřin, když se ozval zvonek u dveří.
Když ale drnčení neustávalo, jako vrah se vyplížila zpod peřiny a prudce rozrazila dveře.
„Co???!!!“ vyjela na dotyčného, když v tom se jí dech zatajil, při pohledu do těch bezedných očí, ve kterých se nevyznala.
„Dobré ráno?“ zazářil na ni jeho úsměv, vždy trochu hraný, nucený, bez citu, ale tentokrát zvláštně hřál.
„Sa- Sai, promiň, já jenom… večer jsem šla pozdě spát, takže mám po ránu blbou náladu.“ Omlouvala své nevhodné chování a promnula si oči.
„To je v pořádku, chtěl jsem se jen zeptat, jestli bys nezašla ven.“ Přešel s klidem jistou scénu a dostal k tématu své návštěvy.
„To… to jako… ven… se… mnou?“ vykoktala červenajíc se, zatímco na sebe poukazovala a rozhlížela se po pokoji.
„Jasně.“ Potvrdil se vší parádou, div nezkopíroval výstup ala Naruto nebo Lee.
„No… tak… jo.“ Broukla nesměle a roztomile se zazubila.
„Ok, počkám, až se převlíkneš.“ Přitkal, načež přejel po celé její výšce. Teprve teď si uvědomila, že má na sobě jenom noční krajkovou košili, na kterou opravdu moc látky spotřebováno nebylo. Rychle ze sebe vykoktala něco ve smyslu ,Omluv mě na okamžik´ a práskla dveřma.

„Takže… co tak najednou?“ zeptala se zpříma, když ujídala vanilkovou zmrzlinu, na níž si spolu předtím zašli.
„Popravdě… chtěl jsem ti něco navrhnout.“ Začal potajmu a čekal na Ininu reakci. Stačilo ale, když ho pohledem vybídla, aby pokračoval a zcela se zabrala do vychutnávání zmrzliny, přesto ale nezapomněla vnímat, co jí povídal.
„Čeho jsi chtěla kdy jako ninja dosáhnout?“ Touto otázkou ji, nepochybně, vykolejil. Zrovna od něj něco tak přemoudřelého nečekala, ale vyhovovalo jí to.
„No, nic zvláštního. Vždycky jsem jen chtěla být na Sakuřiný úrovni, nebo ji překonat. Možná taky stát se dobrým medikem, když už se se mnou Tsunade tak piplá, ale vcelku… nic zvláštního. Navíc, všechno tohle se mi v podstatě splnilo. Na mise vyrážím výhradně jako medik a zatím podle ostatních odvádím práci dobře a moje celkové schopnosti... nemůžu si na úroveň jounina stěžovat.“ Vysvětlila pohotově. Nad svými slovy moc nepřemýšlela, prostě jen odpověděla.
Když se ale Saiovi na rtech objevil ten zvláštní úšklebek, který pokaždé znamenal něco jiného, věděla, že ještě není konec.
„A nenapadlo tě někdy,“ zastavil se a postavil naproti ní, „že by ses přidala k ANBU?“ V tu samou chvíli, kdy dořekl poslední hlásku, rozšířily se jí zorničky a začala vejrat jako největší imbecil. Chvilku byly jejich pohledy propojeny, ale to se přerušilo, když se Ino skácela k zemi a začala se v záchvatu smíchu nekontrolovatelně popadat za břicho.
„Co- co- cože???“ rozeznal jediné slovo a údivem povytáhl obočí.
„Bože, Saii, nevěděla jsem, že máš takový smysl pro humor. Že ty sis to přečetl v ňáký další knížce?“ setřela si slzy z mega-obr-gigant výtlemu a znova se postavila na nohy. Z omylu ji ale vyvedla další jeho věta.
„Proč je to tak vtipné?“ nechápal a jen se nepřítomně díval. Když si uvědomila, že to asi myslí vážně, nevzmohla se hodnou chvíli na slovo. Jen ho pozorovala. Až pak se odvážila.
„To nemyslíš vážně.“ Zašeptala, neznámo proč, se smutkem v hlase.
„Proč ne?“ pokračoval. Ino zbystřila.
„Jsi dobrý ninja.“
„Být dobrý do ANBU nestačí. Tam jsou jen ti nejlepší. A co víc – lidé, kteří dokáží kontrolovat své emoce, potlačit city a vlastní potřeby, úplně vymazat svůj předchozí život a začít žít ve vlastním světě.“ Oponovala mu. Na chvíli se zamyslel.
„Myslel jsem, že by to pro tebe bylo dobré.“ Nechápala, jak ho něco takového mohlo napadnout.
„Ty, na rozdíl od všech ostatních, na rozdíl od Hinaty, Sakury, TenTen, Temari i od zbytku ninjů… lišíš se. Právě jsi mi řekla, že jsi nikdy neměla nějaký vyhrazený cíl a podívej… snad právě pro to jsi se stala tak dobrou kunoichi. I bez snu, dál ses zlepšovala, ne pro ostatní, pro sebe. Chtěla jsi dokázat sobě, že na to máš. Že máš na to být stejně dobrá, ne-li lepší, než ostatní, nemám pravdu?“
„Jak to, že do mě vídí?“
„Proč? Proč to říkáš? Vždyť… nikdy jsme se moc nebavili, ani se mnou nejsi v týmu. Jak mě můžeš tak dobře znát?“ Při té představě, že někdo vidí do jejího nitra, se rozechvěla. Nechtěla se lidem otvírat, nechtěla, aby ji zraňovali.
„Já…“ nadechoval se pro odpověď, ale nenacházel správná slova.
„Toho dne, kdy mě Sakura zavrhla jako přítelkyni, tehdy, kvůli Sasukemu, jen kvůli klukovi... i když už je to dávno za námi, přesto… dala jsem si slib, že se nikdy s lidmi nesblížím tak, abych dávala najevo pocity. Proto i s mými přáteli, hlavně s Choujim a Shikamarem, jsem omezila náš vztah na týmovou práci. Nechtěla jsem s nimi trávit volný čas, nechtěla jsem si s nimi tvořit pouta. Nechtěla jsem být znova zraněná.“ Z modrých studánek ponořených hluboko v jejích očích uronila několik slz, co se protlačily na povrch a nekontrolovatelně uvolňovaly všechny pocity.
„Ino… To jsem nechtěl…“ problesklo mu hlavou a zacítil pocit viny.
„Možná… možná pro to bys měla jít do ANBU.“ Pokračoval. Nemohla tomu uvěřit. Po tom, co mu teď řekla, on nepřestal naléhat?
„Říkala jsi, že jsi nikdy s nikým nechtěla mít pevná pouta. A také jsi říkala, že být ANBU znamená nechat za sebou minulost… nebudou ti tedy chybět svazky s ostatními, když jsi zabránila jejich vytvoření. Nebudeš muset svým blízkým lhát a uzavírat se před nimi. Nebudeš mít komu ubližovat. Ale… taky tam budeš se mnou.“ Ta slova prořízla clonu jejího světa a ona pocítila zvláštní touhu. Touhu znova se svobodně nadechnout. Jako součást života někoho jiného.
„Požádal jsem hokage-sama, jestli bych i po Rootu mohl dál patřit k ANBU tady a souhlasila. Můžeme tam být spolu.“ Uvolnil hustnoucí atmosféru a snažil se vykouzlit jí na tváři úsměv… to protože, i když jí to neřekl, díky němu do ní viděl.
„Proč?“ Jako všechna tíha světa na něj dolehl její zoufalý hlas.
„Proč se tak usilovně snažíš vnést světlo do mýho života? Proč se tak snažíš? A proč… chceš být se mnou?“ zašeptala chvějíc se stejně jako list ve větru a propustila další slzy.
„Nechci tě takhle vidět…“ Namísto slov k ní přišel blíž a objal kolem ramen. Cítil ty vřelé, horké, bolestné kapky jak mu dopadaly na kůži stejně chladnou, jako byl vždy jeho pohled. A v tu chvíli se sám cítil… opuštěný.
„Protože, ať si to přiznáš, nebo ne… ani jeden z nás už nechce být sám.“

„Je to tak směšné. Vždyť ty jsi ani nevěděl, jak se s lidmi správně seznámit. Vždyť jsi byl jen pitomec. Měla jsem tě ze všech nejraději, ale byl jsi pitomec, tak jak to, že jsi do mě viděl?“
„Nuže, konečně, po tý době máme plán. Rozumíš všemu? Ňáký otázky?“ vysypala na rovinu připravena splnit úkol.
„No…“
„Fajn, když nic, tak jdeme.“ Popadla ho znova za zápěstí a vedla do ANBU budovy.
Tam je hned uvítal velitel, který už oba znal. Zavedl je směrem do místnosti, kde byli všichni bojovníci této jednotky seskupeni, s maskou přes tvář a čekali na výzvu. Ihned jak vstoupili dovnitř, přepadl Ino známý mrazivý pocit… a nikdy jí nebyl ani trochu příjemný.
„Nic necítím… jen nicotu… je tu všude.“
„Takže, tohle je nová členka našich jednotek, Hikari Tsubaki. Patřila k ANBU ve Slunné zemi a přestoupila. A jinak, Saie si ještě většina z vás pamatuje, že?“
Zatímco velitel mluvil, Ino se naprosto ponořila do svých myšlenek. Snažila se najít alespoň náznak nějaké emoce, ale nic.
„Promiň, Saii, ani po tom, cos mi řekl, jsem ti nedokázala vyhovět. Měl jsi pravdu, ve všem. Dokonce jsem chtěla být s tebou, přesto… chtěla jsem… po dlouhé době jsem chtěla… zas cítit. I tak jsem s tebou mohla být. I tak jsme našli způsob, jak být spolu, nejen propojeni skrze naši bolest. Ale i radost.
Proč jsem se tam tehdy přidala do týhle zatracený organizace. Všude je to stejné. Možná jsem to udělala jenom kvůli těm třem. Nebo právě kvůli tomu, abych splnila to, co sis pro mě vždycky přál? Být trochu jako ty… umět zastřít své pocity…?“
„Můžete začít.“ Vybídl oba po delším proslovu velitel a přenechal těm dvěma slovo.
Ino přejela po všech přítomných pohledem.
„Nenávidím být ANBU! Jsou tak… bez citu, bez emocí… sami jsou bezcitní a nemilosrdní. Do takovýchhle skupin se přidávají jen srabi, kteří chtějí vymazat svůj dosavadní život, protože ho nedokáží unést. Jo, správně, jsem srab! Ale tentokrát…
„Zdravím!“
„… tentokrát…“
„Jsem Hikari Tsubaki a dneska…“
„… tentokrát…“
„… spadáte naprosto pod mé vedení!“
„… tentokrát už nebudu utíkat!“