Na křídlech smrti - Daleko za život 6

Tvé šílenství je mou záchranou!

„Mohla bys mi, prosím tě, předat alespoň pár tašek? Připadám si jako hulvát, když jdu s prázdnýma rukama,“ oslovil ji už poněkolikáté a téměř nešťastně ji sledoval, jak se sama vláčí s nákupem.
„Šetři síly!“ zavrtěla rázně hlavou Vera. „Máme dohodu, pamatuješ? Já vyberu jídlo a nakoupím a ty uvaříš.“
„To ale neznamená, že ten nákup nemůžu nést!“ rozčiloval se už doopravdy a snažil se jí ty tašky ukrást.
„Ne, já to zvládnu. Já to chci zvládnout!“ uhýbala mu, jak mohla a mračila se na něj. „Já se dokážu o sebe postarat sama!“
Vzal ji za ruku a strhnul ji do úzké uličky mezi domy až vyjekla.
„Já vím, že se umíš o sebe postarat, ale nech mě aspoň někdy tě trochu rozmazlovat,“ přitisknul ji ke zdi a konejšivě jí pohladil po tváři.
„To není fér! Ty už víš, co na mě platí!“ zlobila se jen naoko. Ohníčky v očích ji prozrazovaly. Usmál se a shrnul si masku.
„A to jsem ještě nezačal!“ povyjelo mu pravé obočí a políbil jí. S těžkým zaduněním skončily tašky na zemi a její ruce se mu omotaly kolem krku. Nedaleko od nich panoval čirý ruch, ale byli přítmím dokonale chráněni.
„Tady a teď?“ hravě si ho měřila.
„Tady a pak potom doma a to ti…,“ šeptal jí do ucha a ona se i pod červenáním usmívala k nebi. Pak ale najednou ztuhla a Kakashiho to zarazilo.
„Copak? Nelíbí se ti můj plán?“ nechápal, ale jen do chvíle, když zjistil, že ho nevnímá, ale jen ostražitě zírá nahoru. Podíval se stejným směrem a uviděl, že hejno poštovních sokolů a káňat se blíží k hlavní budově. Zamračil se.
„Něco se děje,“ špitla Vera a tělem jí projel mráz.
„Je to neobvyklé, takové množství zpráv najednou,“ zamumlal pro sebe Kakashi, ale přerušil ho zvon svolávající bojeschopné ninji.
„Sakra,“ rozdrtila mezi zuby.
„V pořádku, běž domů a já jdu k budově. Řeknu ti pak, co se děje,“ snažil se ji uklidnit.
„Ani mě nehne! Musím vědět, co se děje a jestli to znamená nebezpečí, nemohu stát mimo!“ pevně odpověděla a on věděl, že s ní nehne.
„Dobrá, odnes tedy nákup domů a doběhni za mnou,“ nakonec se vzdychnutím svolil a ona spěšně kývla.

Dorazil mezi posledními, ale nikdo se ani neohlédl. Tsunade-sama zrovna vycházela na prostranství před skupinu nervózních shinobiů.
„Jsem ráda, že jste se sešli tak rychle. Zdá se, že máme opravdu problém,“ začala zeširoka zamračená blondýna. „Před pár minutami dorazili poslové z hranic se Zeměmi Vodopádu a Zvuku. Zdá se, že jsme byli napadeni.“
„Kým?“ netrpělivě se ozval Naruto a bylo na něm vidět, jak je neklidný.
„To není známo, ale vypadá to, že to jsou zastánci obou zemí. Pravděpodobně chtějí využít příležitosti, kdy naše struktura není příliš stabilní kvůli bojům s Akatsuki a chtějí si tuto zemi podrobit. Může to ale hlavně znamenat, že velitelem bude Orochimaru,“ odpověděla Tsunade a sledovala, jak se Narutovi zatajil dech. „To jsou ale vše jenom spekulace. Pravda může být jiná. Jediné, co je jisté je, že by to znamenalo válku a stráže na hranicích potřebují okamžité posily.“
„Nelíbí se mi to!“ ostře křiknul někdo za nimi a všichni se otočili na blížící se rudovlasou ženu.
„Vero?“ zamračila se ještě víc Tsunade.
„Nezdá se mi, že by Orochimaru něco takového udělal,“ došla až na úroveň Kakashiho a zastavila se.
„Jestli máš jiný názor, sem s ním! Pravděpodobně budeš vědět víc než my,“ oslovil ji Jiraiya stojící vedle Páté.
„Orochimaru sice vždy chtěl zničit tuto zemi a zvláště tuhle vesnici, ale nemyslím si, že by na to šel tak neohrabaně,“ pokoušela se vyjádřit Vera. „Není hlupák, takže si musel spočítat, že i když spojí dvě země dohromady, nebude to stačit. Je to příliš velké riziko na jeho jinak pohodlné jednání. Nesedí mi to, pokud…,“ odmlčela se.
„Pokud?“ vyzvala ji Hokage.
„Není to pravděpodobné, pokud ovšem nemá v záloze nějakou novou zbraň,“ kousla se do rtu nervózně. „Měl rozpracováno mnoho experimentů, takže za dobu, kdy jsem byla zde, mohl slavit nějaké úspěchy a jestli se mu podařilo Sasukeho poštvat proti vám…“
„Má půdu předem připravenou a může se znovu pokusit o převrat,“ kývnul zasmušile Jirayia a Naruto bezděčně zatnul ruce v pěst.
„Zbytečně ztrácíme čas hypotézami,“ přerušila je Tsunade. „Pokud se skutečně jedná o Orochimara, je tedy má přítomnost i Jiraiyi nutná a nebudeme mít čas pak vysílat nové posily, aby se pak nedostali blíže.“
„To je riskantní,“ zamračil se Kakashi. „Nemůžeme nechat vesnici bez Hokage i ostatních důležitých ninjů.“
„Já tu zůstanu,“ pevně se ozvala Vera až to Kakashiho překvapilo. „Nemyslím si, že by se sem dostali dříve než vy. Stejně se nemohu v jeho okolí moc pohybovat, protože to je zase moc riskantní pro mne. Nechte mi tu pár kvalifikovaných lidí a já se o to postarám.“
„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ zamyslela se Tsunade. Pořád jí plně nedůvěřovala.
„Spoléháme na tebe,“ odpověděl ale za ní Ero-sennin a Naruto kývnul. „Lepší nápad zatím nemáme.“
Tsunade nakonec svolila a oddělila pár lidí od skupiny, kteří tu zůstanou. Ostatním obyvatelům Konohy rozkázala se skrýt v úkrytech pro případ, že by se mohlo něco stát. Zbytek se šel spěšně připravovat na cestu.
Seděla na posteli a zamlkle ho sledovala, jak pobíhá po bytě. Kakashi ve vesnici nezůstává a začínala mít pěkný strach. Jestli je to opravdu Orochimarova práce…!
Neřekli si ani slovo až když odcházeli směrem k bráně, chytla ho za ruku. Otočil se na ní a vyčkával. Sám nevěděl, co říct. Vůbec se mu tahle situace nelíbila. Ani nevěděl, jestli má být rád, že nejde s ním a zůstává ve vesnici nebo se má na ni zlobit, že ji nebude mít na očích.
„Já…chtěla jsem…,“ drtila mu ruku a on cítil, že se třese.
„Podívej, jestli sis to rozmyslela, ještě je čas to všechno změnit a můžeš jít taky,“ chytnul ji kolem ramen.
„Ne, to ne…já jen…prosím, vrať se v pořádku!“ uvěznila ho ve smutném modrém přílivu svých očí a ona ji objal.
„Neboj se, budeme zpět, ani se nestačíš otočit,“ šeptal ji do ucha a ona se ho křečovitě držela.
„Ani jsem tě nic nenaučila. Nic z toho, co umím,“ vyčítala si.
„Poradím si i bez toho. Neměj strach,“ otočil si její tvář k sobě a vroucně jí políbil.

Když odcházeli, spatřil ji ještě na hradbách, jak se za nimi dívá. Věděl, jak se musí cítit, ale teď se konečně rozhodl, že je rád, že nejde s nimi. Doufal, že tady bude v bezpečí.

Dorazili ke hranicím tiše tak, aby je nikdo nezpozoroval a sledovali situaci. Les před nimi byl až nezvykle tichý. Po nějakém boji nebyly ani památky. Strážné věže se tyčily kousek od nich, ale odtamtud se neozval také ani hlásek. První příchozí v rychlosti zkontrolovali vnitřek věží a podali zprávu, že strážní jsou mrtví. Takže se opravdu něco dělo, ale kde je nepřítel? Tsunade se zrovna rozhodovala vydat rozkaz kupředu, když se před nimi zjevilo několik desítek prapodivných individuí. Jejich těla byla různými způsoby zmutována k boji a jejich škleb ukazoval, jak moc žízní po krvi. Boj tedy začal. Bojovali tvrdě, ale za necelé dvě hodiny bylo po všem a nepřátelé došli bez toho, aby se nějaký velitel vůbec objevil.
„Hmm, pokud vím, tohle byly pokusní králíci našeho drahého Orochimara, ale kde je, sakra, on?!“ přemýšlela nahlas Tsunade, když zneschopnila k boji poslední monstrum a Kakashi s Jiraiyou k ní doskočili.
„Je to opravdu divné!“ kývnul Sennin. „Něco je špatně.“
„Celé je to špatně,“ zašeptalo to pod nimi a stvůra se pomalu změnila na umírajícího vychrtlého muže.
„O co jde?“ přiklekla k němu Hokage. Bylo jasné, že všechno tohle bývali lidé unesení hadím mužem na jeho odporné pokusy. Neměli ale na výběr a museli je zničit.
„První linie je vždycky obětována,“ zasýpal muž z posledních sil.
„Pořád to nechápu!“ zamračil se Sennin.
„Je to past. Už se nemáte kam vrátit,“ zachraptěl ještě umírající a pak zavřel oči nadobro. Tsunade nad ním stiskla ruku v pěst.
„Chtěl nás vylákat ven z vesnice!“ drtila syčivě.
„A věděl, že Vera s námi nepůjde,“ chytnul se za hlavu Jirayia.
„Dvě mouchy jednou ranou!“ zašeptal Kakashi a píchlo ho u srdce.
„Všichni zpátky!“ zařvala Hokage pustila se nazpět s Kakashim těsně v patách.
„Vero!“ zavylo to uvnitř něj a skoro ho to zastavilo v běhu. Je hlupák! Obrovský hlupák, že ji tam nechal! Jak mohli na něco takového skočit?!

Už se blížili k hradbám, když je zastavil ostrý hvizd z jejich řad a udržel je ještě v lese. Kakashi doskočil vedle Tsunade a zatajil se mu dech nad scénou před nimi. Vesnice byla tichá a hradby byly očouzené a pobořené. Očividně zde došlo k pernému boji. Uprostřed rozervané brány leželo něco podobné hadru ve vypáleném důlku. Když Kakashimu došlo, co je ta věc uprostřed, málem své nohy neudržel.
„Vero,“ zašeptal téměř bez dechu. Její tělo bylo spálené na mnoha místech a ze zad jí trčely kostry křídel na kterých se ještě sem tam třepotalo nějaké to pírko. Ruce měla rozřezané ze kterých pramínky odtékala krev, která se kolem ní barvila dočerna. Ležela obličejem k zemi, proto ji hned nepoznal. Ani záchvěv neprozrazoval, zda je ještě naživu a začal o tom silně pochybovat. Takhle zbědovaný stav by neuměl nikdo přežít. Když však uviděl i na tu vzdálenost, že se jí prsty lehce pohnuly, srdce se mu znovu rozbušilo.
„Ještě žije,“ syknul a rozhodl se pro ni jít.
„Stůj!“ zastavila ho Tsunade. „Jestli předtím to byla past, tak tohle je určitě další. Nepřátelé tady ještě musí někde být!“
„Chcete ji tam nechat umřít?!“ nemohl se na to torzo dívat bez toho, aby mohl cokoliv udělat.
„Nechci, ale musíme vyčkávat. Nepadneme mu znovu do léčky!“ hlesla Tsunade a ostražitě sledovala okolí.
„Nemůžeš moc vyjednávat, Tsunade!“ ozvalo se od brány jakoby její slova byla vyslyšena a na slunce vyšla bledá postava s dlouhýma havraními vlasy. Vítězný úšklebek neopouštěl jeho tvář a jeho společník v těsném závěsu za ním si urovnal brýle na nose. „Pojď se alespoň podívat blíž, co tě ještě čeká!“
To už Pátá na nic nečekala a doskočila i s ostatními několik metrů před ně.
„Ty proradnej bastarde! Měla jsem vědět, že to je tvá práce!“ zasyčela na něj blondýna.
„Měla bys vážit slova, má milá! Nejsi teď v pozici, která by ti to dovolovala,“ šklebil se dál Orochimaru a pomalu přešel k nehybné Veře. „Udělali jste chybu, že jste tohoto zběha vzali pod svá křídla.“
„Pořád nechápu, jak nás tímhle můžeš držet v šachu,“ ucedila.
„Jednoduše,“ mlasknul černovlasý, chytnul Veru za uhlové vlasy a vytáhnul ji do vzduchu až měl Kakashi co dělat, aby se udržel. Teď když ji viděl, bylo to ještě horší. Obličej měla zmlácený do modra a nejevila ani známky bolesti ani něčeho, co by ho přesvědčilo, že ještě kdy bude vnímat. Na noze měla uvázaný tenký provázek končící někde v zemi. „Tohle milé stvoření udělalo základní chybu, že ode mne odešlo. Možná byste na ní měli být hrdí. Rvala se jako lvice do posledního dechu a možná by se jí podařilo zvítězit, kdyby v nestřeženém momentu neschytala jedovatou šipku. Teď je pro vás jenom zhoubou. U kotníku má přivázaný něco jako detonátor. Jeden špatný pohyb a odpálí tak převážnou část vesnice. Zničil bych ji hned sám, ale tohle mi přišlo zajímavější. Buď ji zničí ona…tedy, jestli se ještě někdy probere a nebo vy tím, že jí budete chtít pomoci.“
„Hajzle!“ zavrčela Tsunade. Byli opravdu v šachu. Tak či tak, je možné, že vesnice před nimi v momentě může ležet v troskách.
Kakashi nevěděl, co má dělat. Tato situace se jevila tak bezradnou a věděl, že jde hlavně o dobro vesnice, ale stále nemohl z Very spustit oči. Byla tak neuvěřitelně domlácená, že mu bylo hned jasné, jak moc se za vesnici musela prát. Do posledního dechu a do posledního zbytku chakry. Tohle měl být ten domov, který jí sliboval?! Šílel jen z pocitu, že by mohla zemřít!
„Tak co si vybereš, Tsunade?“ potutelně se stále usmíval Orochimaru a ani si nevšiml, že to spálené tělo v jeho rukou se pohnulo. Nezřetelným pohybem prsty levé ruky pomalu doputovaly k opasku odkud začaly neslyšně vytahovat krátký nůž. Kakashi s Tsunade to postřehli a začali jednat.
„Odkdy si tak hravý, hm?!“ zkusila Tsunade a nutila se nedívat na konající Veru, aby na ní neupozornila.
„Od nepaměti, drahá,“ přivřel oči do tenkých škvírek. „A to ještě není vše. Pokud se rozhodnete pro ni, nechal jsem jí malý dáreček. Už ji nebudu potřebovat, ale za tu zábavu to stálo!“
„Ale já o něj nestojím!“ zachrčela Vera a rychlostí blesku vrazila Orochimarovi dýku do břicha až překvapeně zasípal.
„Orochimaru-sama!“ vykřikl Kabuto a vrhnul se ke svému pánovi.
Pustil ji a ona dopadla na zem. Než však mohli ostatní zareagovat, otočila se čelem směrem k vesnici a trhla provázkem. Vzmohli se jen tak na otevření úst dokořán, protože nad vesnici se vznesla nevelká černá koule, která se pomalu zvětšovala a pak explodovala. Než však stačila cokoliv vzít s sebou, začala se nenápadně ztrácet ve vzduchu až celá detonace odezněla někam do prázdna a zmizela jak mávnutím kouzelnou hůlkou.
Kakashimu jako prvnímu došlo, co se děje. Znal tento trik. Poslala explozi do jiné dimenze jako to uměl on. Má přece také formu sharinganu, ale také mu vzápětí došlo, co to ještě znamená. Tahle technika si vybírá příliš energie. Jako potvrzení jeho slov se Vera zakymácela a dopadla do prachu.
„Kde je Orochimaru?“ křikla Tsunade, když se vzpamatovali, ale hadí Sennin zmizel. Musel využít nastalého chaosu a vypařit se.
To už ale bylo Kakashimu jedno. Doběhl k té, se kterou se dnes loučil a myslel si, že je to jen na chvíli.
„Vero,“ zavolal na ni tiše, když ji bral do náručí a zkontroloval jí tep. „Nedýchá!“
„Ukaž!“ přiklekla k nim Pátá a položila Veru opět rovně. Přiložila hlavu k její hrudi. „Sakra!“
Kolem jejího zuboženého těla se rozlinula nazelenalá záře schopná léčit kdejaké zranění. Tsunade se snažila dlouhou dobu, jak mohla, ale nejevilo to žádné známky úspěchu. Kakashi tam jen klečel a křečovitě svíral nehybnou ruku s přesvědčením, že se ta ruka musí každou chvíli pohnout. Prostě musí! Když však náhle Tsunade přestala, bylo to jako rána palicí.
„Co se děje?“ nechápal, proč přestala.
„Kakashi,“ utrápeně se na něj podívala. „Je mi líto!“
Otevřel pusu, že ji chtěl něco odpovědět, ale opět ji zavřel. Nevěřícně se díval na Pátou a pak zpět na nehybnou a smrtelně bledou tvář, která se před pár hodinami ještě na něj smála. V uších mu hučelo a měl pocit, že mu stále něco nedochází. Taková pravda přece nemůže existovat! Ne teď! To není fér!
„Ne, ještě ne!“ pak jen odpověděl a nahnul se nad bezvládným tělem. Určitě ještě existuje jiná možnost. Rukama se jí snažil rozpumpovat srdce, strhnul masku a zkoušel umělé dýchání.
„Kakashi, to je marné,“ snažila se ho jemně odtlačit Tsunade. Tato situace ji mrzela až příliš na to, aby se mohla dívat na jeho zbytečné namáhání. „Zkus to pochopit.“
„Řekl jsem, že ještě ne!“ dostal jeho hlas ještě přísnější tón a nepovoloval v činnosti. Nechala ho tedy do doby než začal ztrácet dech a sám se zastavil. Bezradně se díval na to tělo bez duše a snažil se vymazat tu představu, že každou chvíli oči otevře a usměje se na něj. Nešlo to. Bláznil z toho. Šílel z toho! Ona to vzdala?! Jak může….?! Ona ne! Otec to vzdal stejně jako matka! Obito, Rin, všichni! Ale ona nesmí!!!
„Nech ji v klidu odejít,“ pokusila se ho blonďatá chytnout za ruku, ale náhle se jí vytrhnul.
„Nevzdávej to!“ vykřiknul skoro bez smyslů a udeřil ji pěstí do hrudníku.
„Kakashi, přestaň!“ chytnul ho Jiraiya udivený, kde se v tolik rozvážném ninjovi bere tolik vzteku.
„Ne!“ vytrhnul se mu znovu a znovu se nad ní nahnul.
„Řekl jsem, abys to nevzdávala!“ zařval ještě a dostala další ránu.
Jak rána dopadla, něco v těle hrklo, Vera vyděšeně otevřela oči a sípavě se nadechla.
Tsunade zareagovala první a přiložila znovu ruce k jejímu tělu. „Ona opravdu žije!“
Kakashi na to zíral a nebyl schopný slov. Když viděl, jak se její tělo hýbá při každém nádechu, měl pocit, že ze sebe sundal všechnu tíhu světa. Najednou si uvědomil, co tady právě dělal a sám nevěděl, kde se to v něm vzalo, ale teď pociťoval jen obrovskou úlevu a hlavně únavu.
Když ji odnášeli do nemocnice, nebyl schopný ani bez pomoci vstát.
„Dobrá práce, Kakashi,“ řekl Jiraiya a chytnul ho kolem ramen jako oporu. „Vyhrál jsi!“

Měla příšerný sen. Kolem bylo tolik tmy a prázdnoty až zbyla jen sama schoulená do klubíčka a usedavě plakala. Čekala, kdy přijdou. Ti, co jim vzala všechno včetně jejich životů, když uslyšela vzdálený křik a zvedla hlavu. Poznávala ten hlas a ten hlas říkal, ať to nevzdává. Rozhodla se tedy jít za tím hlasem a vše najednou bylo v pořádku. Byl to strašný sen. Zavrtěla hlavou a opatrně otevřela oči. Ležela na nemocničním lůžku a bílý strop nad ní neskýtal žádné vysvětlení. Poslední, co si pamatovala, byl ten hlas. Pomalu otočila hlavu na stranu a uviděla další postel, na které někdo ležel. Než však stačila zaostřit, postava vstala, přešla k ní a chytla ji za ruku.
„Dobré ráno,“ uslyšela v hlase úsměv a v duši se jí rozlilo teplo. To je ten hlas, který ji přivedl zpátky. Vzápětí se jí vše hned vybavilo.
„Kakashi,“ zachraptěla, ale neměla sílu ani na škleb. „Hlavně, že jsi se vrátil v pořádku.“
Pomalu ji nadzvednul a šetrně ji objal třesoucíma se rukama.
„Možná bys mne teď konečně mohla nechat tě rozmazlovat,“ potichu řekl a políbil jí do vlasů.
„Tak dobře,“ pozvolna dostala svojí ruku na jeho objímající předloktí a trochu se přitiskla. „Chyběl jsi mi!“
„Ty mně víc!“ zavřel na chvíli oči a snažil se vymazat to strašné, co tomuto okamžiku předcházelo, a nerozmačkat ji.
„A Kakashi?“ dodala ještě.
„Hmm?“
„Dlužíš mi jídlo!“