Dračí bojovnice 2 Chuuninská zkouška 2/2

Seděla jsem v pokoji a dívala se skrz okno ven, všichni již dokončili druhou část, ovšem hodně jich ubylo, pár i mou rukou. Nad touhle skutečností jsem se musela zasmát, byla jsem mu tak podobná, on sice říkal, že jsem celá matka, ale povahou jsem byla on, sprostá, agresivní a sadistická. No je to pochopitelné, jsem Jashinistka. Někdo zaklepal na dveře.
"Dále."
"Dobré odpoledne, mám pro vás zprávu, máte se rychle dostavit k sídlu Kazekageho, co nevidět začne příprava na třetí část."
"Příprava? Dobře, díky, můžete jít."
Odešel, já se zvedla z postele a vzala veškeré potřebné vybavení, poté jsem vyšla z hotelu a šla k danému místu, všichni už tam byli. Šli jsme do nějaké budovy, tam nám ten pořadatel oznámil, že budeme bojovat ještě nějak přípravně, prej, že nás je hodně nebo co, to byla dobrá zpráva pro mě, měla jsem chuť někoho zabít. Posadila jsem se na jednu z lavic a čekala, než mě ta sku.vená tabule vybere, k mé smůle, jsem byla jedna z posledních a ještě k tomu, všichni bojovali tak mizerně. Konečně mě vybrali, měla jsem bojovat s nějakým patnáctiletým smradem.

Seskočila jsem dolů na cvičiště, rozkročila se a čekala… Nic, on tam stál jak puk a díval se na mě, navíc se třásl.
"Tak dělej něco, útoč!!!" zařvala jsem na něj.
"..."
"Chjo, to bude rychlý."
Rozeběhla jsem se a sekla, svalil se na zem.
"Konec zápasu."
"To ku.va není fér! Ten zmr.d vůbec neútočil, tomu říkáte zápas, to je ku.va na p.ču! Jashine za co? Kur.a za co?"
"Slečno, uklidněte se!"
"Ani mě nehne, kdy bude ta třetí část ku.va?"
"Právě teď."
"Hm. To už zní kur.a líp."
Všichni, co vyhráli, se měli přesunout někam jinam, šli jsme dlouhou chodbou, na konci ní, se rozprostíral obrovský stadion s diváky, dokonce i Kazekage se přišel podívat, jak hezké. To byla ironie, kdyby něco. Tentokrát jsem byla první, kdo měl bojovat, ale nikoho ke mně nechtěli přiřadit, seskočila jsem dolů a začala řvát.
"Tak co vy nuly! Troufne si na mě někdo? Hm...to jste takový s**č.y, že se ani nedokážete postavit někomu s kosou?"
"Hm. Já se hlásím, budu s tebou bojovat!"
"Kazekage-sama! To nesmíte!" začali všichni řvát.
"Fajn, alespoň bude zábava, ale pak mi nevyčítejte, když zabiju Kazekageho."
"Beru."

Seskočil z té výšky dolů, přímo přede mě.
"Boj, může začít!" ozvalo se odněkud.
Sundala jsem kosu ze zad a zaútočila, honila jsem ho po celém bojišti a zběsile při tom máchala kosou, už bych ho párkrát trefila, kdyby ho nechránil ten zk.rvený písek.
"To budeš pořád jenom utíkat?"
"Ne, já neutíkám, připravuju se."
"Aha, tak tohle bude pěkná nuda."
Rozmáchla jsem se a konečně ten písek prorazila, utrpěl hezký šrám na ruce, začal se z ní sypat písek.
"Brnění?" pomyslela jsem si.
Nicméně jsem ho sekla tak hodně, že jsem se dostala až na pravou kůži. Přestala jsem s ním hrát babu a šla do prostřed bojiště, řízla jsem se do ruky a z krve nakreslila znak, vstoupila do něj a olízla jeden z hrotů kosy, mé tělo opět zčernalo.
"Skončil jsi. Ale nejdřív si trochu pohraju."
"Vážně?"
"Jo, tak za prvé, už mě unavuje, jak furt utíkáš." zarazila jsem si kosu do nohy a následně i do druhé, zastavil se a zaskučel.
"Co to?"
"Bez komentářů."
"Tak lehce mě nedostaneš, podívej se na své ruce."
"He?" podívala jsem se, po mých rukách se plazil písek?
"Co to je?" odpovědi se mi nedostalo, ten písek mě normálně vytáhl z rituálního kruhu, takže spojení se přerušilo, on na to přišel až tak rychle? Nedalo se tomu vzdorovat, teď mě ten písek začal celou obalovat a různě zamotávat a jediné, co jsem pak slyšela, bylo:
"Sabaku Kyuu!"
Ten písek mě doslova rozmašíroval, ale samozřejmě, že mi to bylo jedno, jediné, co mi trochu vadilo, byl ten nedostatek kyslíku. Za chvíli ze mě ten písek opadl, chtěla jsem to trochu zdramatizovat, tak jsem spadla na zem a dělala, že jsem mrtvá, ztěžka ke mně přistoupil, řekl:
"Tebe byla škoda, neměla sis o sobě tolik myslet."
"Vážně? Já mám na to právo ty trotle!" zvedla jsem se ze země, necítila jsem ruku a nohu, no a asi jsem měla zlomené všechna žebra. Natáhla jsem druhou, zdravou ruku a začala se léčit.
"Ty jsi medik?"
"Ne ani ho.no!"
"Tak kdo, nebo spíš, co jsi?"
"Nejsem povinna se ti zpovídat, připrav se, rozmáčknu tě jako dotěrný hmyz." rychle jsem se vrátila do kruhu, vytáhla bodec a...trefila jsem se do jedné z jeho plic, nechtěla jsem ho zabít, jak by potom trpěl, že? Všichni museli vidět, jak je jejich Kazekage slabý…
"Kazekage-sama! Ty, co jsi..."
"Není mrtvý, ale měli byste ho rychle ošetřit....,"
"Ha-i! Rychle, pošlete mediky!" vytáhla jsem růženec a zase si něco odříkala, pak jsem si vytáhla ten bodec z těla a odešla zpět do hotelu, teď byl moc velký rozruch, stejně by mi nikdo nedal žádnou Chuuninckou vestu, takže jsem to kašlala, více mě potěšilo to, že jsem silnější než Kage. Zbytek dne jsem strávila v pokoji.

K večeru jsem se vydala na "procházku" k nemocnici, chtěla jsem vědět, jak se mu daří, sice jsem byla ráda, že jsem ho porazila, ale na druhou stranu...no nevím. Došla jsem až k nemocnici, vešla dovnitř a zamířila si to přímo k tomu pultu, kde se zjišťuje, kde kdo umírá...ehm...leží.
"Brej, kde leží Kazekage?"
"Madam, tady nemáte co dělat!"
"To je mi ku.va jedno, kde leží Kage?"
"Znova vám opakuji, že...,"
"Ku.va ty zm.daná p.čo, řekni mi kde leží nebo-" sundala jsem kosu ze zad.
"H-ai, pokoj číslo 201."
"Díkes."
Procházela jsem patry a hledala pokoj 201, nakonec jsem ho našla, to značení tu měli pěkně zk.rvený, v jednu chvíli jsem vůbec nevěděla, kde jsem. U toho pokoje samozřejmě stáli dva pitomci, kteří ho hlídali, a proto jsem vlezla do pokoje 200, vylezla oknem na parapet a přelezla těch pár metrů venkem a skočila přímo do 201. Kazekage se značně lekl, v jednu chvíli jsem viděla, jak se z jeho tykve plazí písek, ale pak mu došlo, že jsem to já a přestal. Sedla jsem si na okraj postele.
"Brej, jak se ti daří."
"Co tu chceš?"
"Jsem přišla na návštěvu."
"V tuhle dobu?"
"No a? Máš být rád a ne mě k.rva takhle vyslýchat!"
"Jo, jo. Ptala se, jak se mi daří? Už to docela jde, tvá technika mě poněkud zastihla, stejně je zvláštní, že mě ta propíchnutá plíce složila a ty sis odešla po svých."
"Jo to...ehm...to je nadlouho a navíc stejně bys mi nevěřil."
"Jak to můžeš vědět?"
"Vím a navíc bych tě potom musela zabít, kdybych ti to řekla, takže z toho nic nebude."
"Fajn, chtěl bych ještě nějakou chvíli žít."
"Stejně jste všichni tak ubozí, pokaždé když s někým bojuju, tak u konce škemrá o život."
"To je přirozený ne?"
"Hm. Asi jo, já jsem teda nikdy neškemrala, přijde mi to potupný, a abys věděl, jsi první, který zůstal po mém obřadu naživu! Víš jak se na mě Jashin na.ral?"
"Jashin?"
"Neřeš."
"A co bylo to divné léčení, co jsi použila?"
"To taky neřeš."
"Jsi tak tajemná, to se mi líbí."
"Je to možný, víš ono je to vlastně těžký, jediný kdo ví, co jsem vlastně zač je má rodina..."
"Ty nějakou máš."
"To je snad jasný ne?"
"No… podle tvého chování bych si i klidně typnul, že jsi všechny členy vyvraždila."
"No abych pravdu řekla, tak jsem se o to párkrát ve vzteku pokusila, ale můj otec má tuhý kořínek a mí strýčkové jsou na tom podobně a matka? Ta zemřela."
"Ou, to je mi líto."
"Jo jo, ale co ta tvá technika? Ta byla taky ehm, zajímavá."
"Vážně? No zatím nikdo nepřežil, když jsem to na něj použil, jen asi dvakrát, ale to jsem na ně použil tuhle techniku v masivnějším provedení."
"Aha. Mě jen tak něco nezabije."
"To věřím."
"A co vlastně...-"
*Výbuch, rámus, sypání sutin, třísk, prásk*
"Co to ku.va bylo?" podívala jsem se z okna, část nemocnice byla úplně zničená a hádejte, kdo to byl. Deidara!
"Rychle, musíme pryč!"
"Jak, nemůžu se hýbat."
"Taky pravda, počkej… Jo už to mám." začala jsem divoce mávat rukama a při tom jsem celá svítila zeleně, najednou se v mých dlaních zformovala malá zelená plochá deska, tu jsem po něm hodila. Když se ho dotkla, celá ho obalila a udělala nosítka, která se sama vznášela.
"Tak a teď můžeme vypadnout a neptej se, co to bylo!"

Vyskočila jsem oknem, Kazekage mě následoval v létající ochranné bublině, zavedla jsem ho na místo, kde bude v bezpečí a sama se vydala za Deidarou. Nechala jsem si narůst křídla a vyletěla přímo za ním, přistála jsem na jeho ptákovi a zpustila:
"Co to k.rva děláš?"
"Midori? Co ty tady a co bych tak asi mohl dělat?"
"To už zase hledáte Jinchurikiho?"
"Jo, je to Kazekage zdejší vesnice. Nevíš náhodou kde je?"
"Aha, náhodou vím, ale sory. Toho ti dát nemůžu."
"Midori, nechceš přece n.s*** Šéfa!"
"Ne to nechci, ale fakt sory, ho ti nedám."
"Ach jo, takže si ho budu muset vzít násilím."
"Chceš bojovat? Super."

Seskočila jsem z ptáka a celá se pro měnila, bylo to pro mě výhodnější, navíc mě nikdo nemohl vidět, byla hluboká noc a navíc jsem na sebe použila kouzlo, ve kterém jsem pro zraky ostatních lidí neviditelná, jen Deidara mě teď viděl. Začal zuřivý boj, on na mě furt házel ty potvory, já jsem na něj chrlila můj krásný zelený oheň. Vždycky, když jsem nějak poškodila jeho ptáka, opravil ho další jílem, začínala jsem toho mít dost, trochu jsem se oddálila a natáhla před sebe obě pracky, v nich se začala formovat hrozně velký koule energie.
"Promiň." vypálila jsem, trefila jsem svůj cíl a Deidara letěl vzdechem, rychle jsem ho chytila a donesla za vesnici, uviděla jsem tam i Sasoriho, vysvětlila jsem mu situaci, on se naštvaně otočil a odešel se slovy: "Šéf ti to spočítá." To jsem taky věděla, byla jsem ráda, že to Deidaru nezabilo a vrátila jsem se, již v mé lidské podobě za Kazekagem, ten jen nepřítomně zíral.
"Jsem tu, už je po všem."
"..."
"Co je?"
"Ty jsi…. Drak?"
"Cože? Ty jsi mě viděl, jak? K.rva, zapomněla jsem na to, že když jsi v ochranném magickém štítu, můžeš mě vidět i v neviditelnosti. Do p.dele! Jestli to někomu řekneš tak!"
"Klid, mlčím jako hrob, je to úžasné!"
"Jo, jo. Pojď, půjdeme ke mně na pokoj do hotelu, tam ti vše vysvětlím."
"Jo."