Romeo, Julie a Konoha aneb trocha klasiky 004

„Ale, co když jinou partnerku nechci?“ začal nesměle Shikamaru
„Prosím?“ ptala se ho, protože myslela, že se snad musela přeslechnout.
„Asi jsem se zbláznil, ale pokud to mám hrát, tak jedině s tebou,“ pronesl s ruměncem na tváři.
„Proč?“ zjišťovala stále Temari.
„Já ani nevím, prostě bych to s tebou chtěl zkusit. Pokud se mám s někým hádat, tak je to jedině s tebou,“ opět do ní trochu rýpnul.
„Blázne,“ ona se na něj usmála a zakroutila hlavu.
„Já vím.“
„Víš aspoň o čem ta hra je?“ zjišťovala trochu nedůvěřivě Temari.
„Já nejsem tak velký kulturní barbar, jak vypadám. Já umím dokonce i číst,“ dobíral si jí.
„Vážně?“ nechtěla být pozadu.
„To se chceš zase hádat?“ mrkal na ni.
„Promiň, ono už je to ze zvyku,“ vypláznula na něj šibalsky jazyk.
„Tak teď přejdeme k práci, máš ráda některou scénu, kde je jen Romeo a Julie, že bychom si to mohli zkusit, jak nám to půjde?“ zeptal se Shikamaru mile.
„Tu balkonovou scénu,“ řekla Temari a začala hledat ve scénáři, „je to druhý obraz druhého dějství.“
„Slečna je skrytá romantička,“ usmíval se na ní, „jsem Tě spíš tipoval na ten konec, jak se Julie probodne.“
„Je ještě spousta věci, které o mě nevíš,“ zazubila se na něj.
„Tak to budeme muset napravit,“ pronesl nakonec Shikamaru a Temari se jen zamyslela nad tím, jestli s ní skutečně flirtuje nebo se jí to jen zdá.
„Nechceš si zkusit ten Romeův proslov?“ zeptala se ho najednou a začala mu strkat scénář.
„Když jinak nedáš,“ vzal si ho od ní a začal předčítat text a teatrálně gestikulovat a Temari se div nepopadala za břicho, když to takto viděla.
„Já se tu rozplývám a ty se tu stále směješ, jak se tu má člověk soustředit?“ otočil se na ní, jenže se mu dostalo jen odpovědi: „Můj Bože!“
„Jaký můj Bože?“ nechápal Shikamaru, jenže když se podíval do scénáře, tak mu došlo, že Temari pokračovala v dialogu a tak pokračoval taky: „Slyším ji – Mluv, krásný anděli.“
Jenže po těchto slovech Temari opět upadla do záchvatu a zeptala se ho: „Vážně si myslíš, že jsem anděl?“
„Já se řídím scénářem, tak mě stále nevyrušuj,“ smál se na ní, „ale možná si to myslím,“ dodal jakoby mimoděk.
Tahle informace jí sice utkvěla v mysli, ale už se k ní nevracela a tak společně pokračovali v pročítání druhého obrazu, druhého dějství. Ale většinou to končilo záchvatem smíchu, nakonec vedle sebe plácli na postel a snažili se konečně trochu uklidnit.
„Kdyby nás tak viděla Tsunade,“ pronesla najednou Temari.
„Tak tu by z toho asi trefilo,“ usmíval se Shikamaru, „taková vážná hra a my jsme se ještě nepřestali smát.“
„Jenže ty mě rozesmíváš,“ dloubla do něj loktem, „kdyby ses viděl.“
„Já?“ zeptal se jí nedůvěřivě, „to spíš ty mě. Když se na tebe podívám a jsem mrtvý smíchy.“
„Fajn, zítra k tomu začneme přistupovat jako profesionálové,“ když tu najednou se Temari zarazila a dívala se na stěnu.
„Co je?“ zeptal se jí Shikamaru.
„To,“ ukazovala prstem na zeď, jenže on vzal její ruku a začal si jí prohlížet a tvrdit jí, že na ní nic nemá.
„Ty si vážně blbec,“ otočila se k němu obličejem, „já Ti jen chtěla říct, že máš na stěně pavučinu.“
Shikamaru se na ní jen usmíval a pak řekl: „Víš, že jsem si ještě ani nevšiml jak hezké máš oči?“
Nastala chvíle ticha, během níž Temari začala pomalu přibližovat své rty k jeho, když tu najednou Shikamaru sebou prudce trhl, posadil se a po pohledu na hodiny řekl: „To už bude půl jedné? Nějak jsme se do toho ponořili a zapomněli jsme na čas. Asi bychom měli jít spát, nemyslíš?“
„Asi jo,“ přisvědčila mu a začala se zvedat, „dobrou noc.“
„Dobrou,“ odpověděl jí Shikamaru.
„Já jsem tak blbá,“ s touto větou vtrhla Temari do svého pokoje, „o co jsem se tam chtěla snažit? Jak mě jenom mohlo napadnout ho chtít políbit. Já jsem taková kr*va“, opakovala si stále dokola, „už to vypadalo, že si konečně začínáme rozumět a nemusíme se jen stále nad něčím hádat a já to tak zkazím. Nejraději bych se někam propadla. Nejrozumnější by bylo, kdybych si sbalila věci a zítra vyrazila domu, jen to budu muset nějak vysvětlit Tsunade. Ona mě určitě zabije, ale ať, aspoň budu mít klid a nebudu se muset propadnout hanbou, až ho opět uvidím.“
Zatím co si Temari sypala popel na hlavu, tak Shikamaru se dal do přemýšlení.
„My se málem políbili a já uhnul,“ stále si nemohl urovnat v hlavě, co se to stalo.
„Já uhnul,“ opět zopakoval a zlostně praštil do postele, kde však jeho ránu zachytila matrace. Ještě několik chvil v sobě dusil svoje rozhořčení nad tím, jak velký je idiot, ale pak mu došlo, že tímto asi nic nespraví, protože došel k závěru, že bude asi nejrozumnější si jít lehnout. Jenže spánek se stále nechtěl dostavit, převaloval se v posteli z boku na bok a v hlavě tolik myšlenek, že by je snad nešlo ani spočítat, kdyby se o to někdo pokoušel. Do jeho z ulice pronikalo světlo a jemně osvěcovalo stěnu jeho pokoje, Shikamaru ho pozoroval a stále přemýšlel nad tím, co by měl udělat a najednou mu na mysl přišla myšlenka.