Voda a oheň 6

Omlouvám se za tu neomluvitelnou pauzu! Gomenasai!!!

Díl – 6
Po „pěkném“ boji s Leem, celej tým trénoval společně. Byl to klasickej trénink při, kterém si zdokonalovali fyzičku a taijutsu. Možná to tak cítila jenom Norika, ale trénink byl hrozně vyčerpávající jako kdyby Gai-sensei chtěl vidět až co vydrží. Když už se stmívalo pokynul, že mohou přestat. Neji s TenTen hned přestali a ztěžka oddychovali. Lee trénoval dál. Norika ho chvíli pozorovala, pak se s tázavým pohledem podívala na Gaie-senseie. Ten se na ni chápavě usmál. Norika dál pozorovala Leeho. Je silnější než já a taky dře mnohem víc než já... To nemůžu nechat jen tak! pomysela si a přidala s k Leemu. Neji a TenTen odešli kroucejíc hlavou nad Noričiným počínání. Na Leeho zvyklí byli, ale teď jim hlavou lítali obavy, že bude Norika stejná jako on. To už by byl třetí blázen v jejich týmu, podle Nejiho názoru.
Když se setmělo, byli pořád Lee s Norikou v plném proudu. Z obou lil pot, ale oba na sobě nedávali znát únavu.
„Tak myslim, že to už by mohlo stačit nechte si sílu i na zejtra.“ tleskl Gai a očekával, že oba přestanou.
Ne, nemůžu přestat dřív než on... Neprohraju s geninem! hecovala se Norika.
Nepřestanu dřív než ona... To já jsem génius tvrdé práce! hecoval se Lee.
Pohledem dali Gaiovi najevo, že přestat nehodlají.
Gai je pozoroval, na jednu stranu byl zvědavej, kdo z nich toho víc vydrží, ale na druhou nechtěl aby se oba strhali. Nakonec vyhrála ta první a rozhodl se je pozorovat až do konce. Bylo to nezodpovědně rozhodnutí.
„Teď vyber ty.“ pokynul Lee Norice. Stáli naproti sobě a těžce oddechovali.
„Dřepy.“ rozhodla Norika a oba začali hbitě s rukama za hlavou, dělat poctivé dřepy. Po deseti minutách. Měl rozhodovat Lee.
„Boj v Taijutsu.“ a rozeběhl se proti Norice. Střetli se v zápalu boje. Zvláštní bylo, že ani jeden z nich nebyl spomalený, i když bylo zřejmé, že se oba přepínají ze všech sil. Lee byl v Taijutsu o mnoho zdatnější a také to bylo dost znát každou chvíli Norika tvrdě padala k zemi po Leeho silné ráně. Tímhle tempem to Norika dlouho nevydrží. usoudil Gai a měl pravdu.
Když Lee zasadil Norice další krutou ránu, Norika dopadla tvrději než obvykle. Pokusila se zvednout, ale podlomili se jí rucezkusila to znovu a nic. Po několika dalších pokusech se pomalu postavila. Namáhavě se postavila do bojové pozice a pomalu se s napřaženou pěstí rozeběhla k Leemu. Nohy se jí motali. Ruce těžkly. Těsně před Leem se jí nohy podlomili a ona padala. Lee ji zachytil.
„Díky...“ zašeptala skoro neslyšně. Potom Norika ztratila vědomí , Leemu se pod její celou vahou podlomili kolena a oba se skáceli. Lee po chvilce ztratil vědomí též. Gai k nim došel a každýho si hodil na jedno rameno. „Jste pašáci.“ usmál se a odešel zpátky do středu vesnice.

Když se Norika probudila spatřila čistě bílý strop. Všude bylo bíle. Nemocnice. blesklo jí hlavou. Otočila hlavu na pravo, kde byla další postel na niž odpočíval Lee. Asi padnul vyčerpáním jako já... Možná jsem padla první, ale taky jako první vstanu. ušklíbla se. Posadila se a dala nohy na zem. Překvapilo ji, že i sebemenší pohyb ji bolel jako ďábel. Pomalu se postavila. Sakra... to bolí. Každý její sval v těle byl natažený nebo přemohlý, když se prohlédla zistila, že má po celém těle podlitiny a modřiny. „Xó!“ zaklela a pomalu se rozešla ke své výzbroji, která ležela nahromadě vedle postele. Přidělala výstroj a začala se protahovat, svaly trochu povolili pokračovala dál a po deseti minutách protahování, byla bolest snesitelná. Přemýšlela jestli odejít normálně dveřma, přes recepci nebo raději zdrhnout oknem.
„Když bych šla normální cestou, tak by se třeba rozhodly mě tu nechat.. Radši zmizim.“ přemýšlela nahlas. Otevřela okno, venku řádil obrovský liják. Vyskočila na parapet a prohlédla si město. Přeskočila na strom naproti oknu a po něm slezla dolů. Milovala déšť. Když pršelo cítila, jako by všechny problémy odtekli pryč. Zašla za vesnici do lesa, na mýtinku kde poprvé spatřila svůj tým. Uprostřed mýtinky se nacházel větší kámen. Sedla si na něj a hlavu zaklonila. Zavřela oči. Vnímala jenom déšť nic jinýho než déšť. Najednou uslyšela za sebou kroky. Zaklonila hlavu ještě o něco a otevřela oči. Uviděla postavu v černém plášti s červenými obláčky.
„Co tu děláš? Je to tu pro tebe nebezpečné.“ zeptala se Norika klidně.
„Já vim ale chtěl jsem se optat jak se máš a zajít na čaj.“ zazubil se onen.
„No jasný, jakej by sis dal?“ usmála se na něj Norika.
„Mátovej, prosím.“ usmál se.
„A teď vážně co potřebuješ?“ zvážnila. Neznámý si sedl vedle ní.
„Vím kdo zaútočil na Skrytou Mlžnou.“
„Kdo?“ dychtivě se zeptala.
„Orochimaru se Zvučnou. Specíálně sám Orochimaru ti zavraždil rodinu.“
„Orochimaru... Takže nás zradil... Zradil celej náš klan. Ten hádek, asi ho přetrhnu.“
„Dej si pohov. Nejdřív musíš zesílit. A až potom vzít věci do svých rukouch... Padla na tebe moc velká zodpovědnost. Na tak mladou.“
„Co se dá dělat. Vlastně jsem za to ráda můj otec si počínal moc najivně, ale taky to mohl Orochimaru zradit o něco déle.“
„Nejspíš právě plánoval, aby klan Achi vyřadil ze hry.. Myslí si, že to vzdáš a v klidu se přidáš k Listové. Teda určitě tě bude chtít pro jistotu odstranit.“
„Myslí špatně chlapec... Dokuď mám svitek slunce tak...“
„Ty ho máš?“
„No ne, ale jako vůdce našeho klanu. Cítim jeho přítomnost... Je tady ve vesnici.“
„Půjdu do skryté Sluncem a dám vědět zbylému klanu Achi, že jejich vůdce žije a dám jim vědět co mají dělat. Máš tři roky, pak budeš muset vzít věci do vlastních rukou. Pokusim se ti pomoct prcku.“
„Jo, díky... Sardinko.“ ušklíbla se.
„Jo mimochodem Pein o tobě do budoucna uvažuje jako novým členovi, tak dej bacha. Rád jsem tě viděl“
„Já tebe taky.“ Sledovala jak její modrý přítel kráči do lesa, ještě než vešel otočil se na ní. Vyplázla na něj jazyk. „Zmiz už, Kisame!“ ucechtla se a žralok odběhl pryč.
Tři roky... Měla bych cvičit a začnu hned! Vyvolala svých deset plamínků a tvořila s nimi obrazce. Když pršelo, jejich kontrola byla těžší. Díky tvoření hýbajících se obrazců trénovala rychlost a přesnost plamínků. Její matka tohle jutsu ovládala stoprocentně, bylo hrozně silné a rychlé. Norika si byla vědoma, že plamínky neovladá ani z třetiny tak dobře jako matka. To ji víc nutilo k tréninku. Trénoval už přibližně dvě hodiny. Vyčerpaně se nutila s plamínkama dál pohybovat. Pomalu jí docházela chakra.
„Tady jsi, proč si utekla z nemocnice?“ ozval se za ní dívčí hlas. Otočila se a spatřila TenTen.
„No... Já... Šla jsem trénovat.“ uculila jsem se na ni.
„Jo, vidim. Shání se po tobě hokage radim ti dojdi za ní, už šílí. Dej si pozor, jak tě uvidí ve dveřích je možný, že po tobě něco hodí, opravdu hodně šílí.“ uchechtla se a odešla.
„Hokage co hází po svých lidech věcmi? Co je tohle za vesnici?... To se mi líbí!“ ušklíbla se Norika, odvolala své plamínky a rozeběhla se k budově hokage.
Vyšla po shodech a ocitla se před dveřmi kanceláře. Zhluboka se nadechla a vydechla, potom nasadila milý úsměv a zaklepala na dveře. „Dále“ ozvalo se. Norika otevřela dveře.
„Přeju krásný den Hokage-sama, prý se po mě sháníte, tak jse... Héééé?“ začala miloučce Norika, ale byla přerušena letící skříní následovanou stolem. Naštěstí se jim stihla vyhnout.
„Kdes byla... Sháníme se po tobě takovou dobu, jak se opovažuješ zdrhat z nemocnice? Kdo ti to dovolil? Jsi tady ani ne měsíc a už děláš takovýhle blbiny.“ chrlila hněv rozzuřeně Tsunade.
Norika jen vyděšeně hleděla co se to děje. Když se vzpamatovala, tak se uctivě uklonila.
„Omlouvám se Hokage-sama. Nechtěla jsem vás rozčílit.“ To Tsunade viditelně obměkčilo a dál pokračovala v klidu. „No dobře, proč jsi tady. Poslala jsem do Mlžné své ninji, aby došli pro svitek Slunce, protože jsi poslední žijícím potomkem klanu Achi, tak náleží tobě.“ Posledním ne, jen krevním vůdcem... Je dobře, že moc lidí neví o skryté Sluncem. usmalá se v duchu. Tsunade předala svitek Norice. „Děkuju mnohokrát.“ usmála se Noriko. Najednou se ozvalo zaťukání na dveře. „Dále“ vyzvala návštěvníka Tsunade. Ve dveřích se objevil Jiraiya. „Konečně si tu Jiraiyo, odveď si ji a nauč ji slušnému chování. Kvůli ní je zmatek v celé nemocnici. Jděte.“ pokynula Tsunade Jiraiyovi a Norice a ti se rychle vypařili.