Rudá-Barva vlčích máků I. - Tam, kam s tebou nesmím

Stála u okna, pozorovala východ slunce. Oblohu prozařovaly rudé paprsky. Tiše sledovala a přemýšlela o nadcházejících hodinách. Paprsky na jejích havraních vlasech vytvářely svými neviditelnými prsty naoranžovělé proužky. Za ní se na manželské posteli, jež před chvílí opustila, neklidně převaloval Asuma. Sem tam lehce zachrápal, dnes však méně než obvykle. Jeho podvědomí tížily noční můry. Noční můry, které se za několik málo hodin stanou skutečností. Kurenai se lehce dotkla svého břicha, v němž se schovával nový člověk. Možná ninja. Ne, jen to ne. Nechtěla, aby ho nedejbože potkal stejný osud jako jejího muže. To nesměla dopustit. Za pár dní se měl narodit jejich syn. Asuma tu však nesměl zůstat, odepřeli mu pohled na chlapce, který možná zdědí jeho sny a naděje. On musel odejít. Pryč, daleko. Kolik různých synonym se pro to dalo najít, žádné však neznělo více snesitelně. Pokoušela se ho zastavit, ale nemohla změnit rozhodnutí rady vesnice. Měl jít bojovat, bojovat pro "dobro" světa shinobi. Další zachrápání. Tentokrát však muž, který ho vydal nastevřel své hnědé oči. Potichu se vyprostil z přikrývky a přisunul se k ní.
"Bude to v pořádku, uvidíš." Podívala se mu zpříma do očí a po tvářích jí začaly stékat průzračné slzy. V ranním slunci by svým třpytem mohly připomínat diamanty. Objal ji. Nedokázal však utišit bolest v jejím srdci. Téměř slyšel ten bezmocný, slabý hlásek, který uvnitř jejího těla křičel o pomoc. Tak rád by ji toho utrpení ušetřil, ale nešlo to. Pomalu se od ní odtáhl a oblékl se. Už bylo něco kolem deváté a on musel vyrazit na dlouhou cestu, ze které už se možná nevrátí. Kurenai se natáhla z okna a vytrhla z truhlíku rudý květ, jež mu vložila do kapsy košile.
"Bude tě ochraňovat." zašeptala. Vtiskla mu poslední polibek a potom už jenom sledovala dveře, které se pomalu zaklapávaly. Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Připadalo jí, že to byla snad věčnost než uslyšela osudné "klap" a nadlouho se od něj oddělila.

Asuma kráčel uličkami vesnice a směřoval k hlavní bráně. Tam už bylo nashromážděno mnoho mužů. Zahlédl mezi nimi i Naruta, kterého Hinata šla vyprovodit, smutně se tiskla k jeho tělu. Povzdechl si. Tohle bylo vážně to poslední, co toužil vidět. Vždyť ten blonďatý chlapec byl ještě dítě. Z přemýšlení ho vytrhl hrubý hlas, patřící jejich veliteli. Všiml si, že Hinata sebou nepřirozeně škubla. Tohle byla pravděpodobně ta chvíle, které se nejvíc bála.
"Naše jednotka půjde do první linie. Pamatujte, že každá ztráta na straně nepřítele se počítá, i kdyby to bylo malé dítě..." Asuma poslouchal a hnusily se mu pokyny, jež dostával. Nikdo po nich přece nemohl chtít, aby zabíjeli malé děti. Děti, které za válku nemohly, nerozuměly jí.
"Nezapomínejte, že se od vás neočekává přežití, ale úspěch. Jste ti nejlepší v téhle vesnici, a proto vás vybrali k této poctě. K poctě, ale i prokletí. Rada se rozhodla, že tímhle bojem ukončí válku i za cenu vašich životů. Pamatujte, že zemřete pro větší dobro světa shinobi." Těmito slovy zakončil velitel svůj proslov a nevšímal si překvapených tváří bojovníků, kteří podle něj šli na smrt. Byly mu lhostejné i Hinatiny slzy, které teď nebyly k zastavení. Naruto jí k sobě pevně tisknul, šeptal jí do ucha. Stáli tam jako jeden a objímali se. Asuma už se na to nemohl dívat. Pomalu a rozvážně zvedl ruku nad hlavu.
"Ano?" zeptal se podezřívavě velitel.
"Myslím-Myslím, že by tady Naruto měl zůstat." Asumovy oči se střetly s děkovným a zároveň překvapeným pohledem modrých.
"Proč si to myslíte?!"
"Protože je to ještě dítě. Nemůžete někoho takového poslat na předem určenou smrt. A navíc.."
"Navíc..?"
"Podívejte se na ní. Vidíte jak moc by jste jí ublížil?" Hinata zvedla uslzené oči. Velitel se zamyslel a po dlouhé době přikývl.
"Myslím, myslím, že máte pravdu. Sám mám doma dítě, které už mě nikdy neuvidí." Řekl to se smutkem v obličeji.
"Uzumaki, můžete jít." Naruto je chvíli nevěřícně sledoval a potom zamířil k Asumovi.
"Děkuji, za oba."
"Nemáš zač. A vyřiď Shikamarovi ať se postará o Kurenai a...a to malé." Po oku mu přeběhla lehká slza. Blonďáček přikývl. V tu chvíli se ozvalo zapískání a všichni muži najednou zmizeli v útrobách lesa, který je dovedl až na okraj bojiště.