Dobro a zlo 05 - Konečně zase spolu

Jigoku dostala výraz nepopsatelného chtíče. Pomalu obešla stůl a sedla si Narutovi na klín.
„Chtěl-bys-te-to-vyz-kou-šet?“ usekávala a ruce mu ovinula kolem krku.
„No… myslím, že n-“
„Ale Hokage-sama…,“ sjela mu laškovně jednou rukou po hrudníku dolů.
Naruto jí ze sebe sundal a vstal, ona s ním.
„Promiň Jigoku… ale oba víme, že naše srdce patří někomu jinému,“ položil jí ruce na ramena.
Smutně sklonila hlavu. „Máte pravdu… Hokage-sama,“ zašeptala.
Naruto se na ní mile pousmál a tak jí dodal trochu sebevědomí.

Někdo zaklepal a vstoupil dovnitř. Naruto z Jigoku sundal ruce, obešel jí a zasedl za stůl. Byla to Hinata.
„N-Naruto-sama…?“ řekla váhavě a podívala se na Jigoku.
Ta pochopila, pozdravila a odešla. Zavřela za sebou dveře a vydechla.
„Bože… co jsem to zase udělala…,“ promnula si oči a známou cestou se vydala domů.

Když dorazila, na nic zbytečně nečekala a lehla si na gauč. Teprve teď si uvědomila, že má hlad. Ale ne hlad jako takový… Blížil se úplněk a její touha po krvi a syrovém mase rostla… I před tím jí to nutilo, ale od doby, kdy zvládla přeměnu, to bylo k nevydržení… Ta touha byla nesnesitelná… Byla ráda, že se udržela, když viděla něčí odhalenou šíji, ale co se stane, až uvidí úplněk? Přemění se? Bude výt? Zabije někoho? Ne radši jako vždy zůstane doma, zalezlá v pokoji, zamkne se a bude doufat, že dovnitř nepronikne měsíční světlo a síla vůle přemůže touhu… Všechno je to o psychice… Jenže pak jí to došlo… už možná věděla, kde je Akamaru a co se s ním stalo. Teď už jen stačilo si to jít potvrdit…

Vyběhla z domu, ale skoro okamžitě se prudce zastavila. Bydlela na náměstí a právě uprostřed něho se něco dělo… Prodrala se zástupy lidí a zhrozeně pohlédla na Kibu a… mrtvého Akamara! Vytřeštila oči. Její domněnka se potvrdila. Šla blíž k brečícímu Kibovi, klekla si vedle něho a šáhla mu na rameno. On se na ní polekaně otočil, po tváři mu stekla slza. Pak ale znovu hlavu sklonil a jen tiše vzlykal.
„Kdo mohl tohle udělat?! Nějakej medvěd?!“ šeptl tiše.
Jigoku se podívala na Akamarovo rozervané tělo a vyděšeně si skousla ret. „Já nevím… Nevím, kdo by něco takového mohl udělat…,“ řekla a pochvíli se i zvedla a zamířila někam pryč.

Prošla bránou a zamířila do lesa. Tam někde hluboko v něm se nevěřícně opřela o strom a sjela po něm na zem.
„Co jsem to udělala… Co jsem to proboha udělala?!“ pomyslela si a rozbrečela se. Přisunula si kolena k bradě a začala vzpomínat, jak to vlastně všechno bylo…

V podnapilém stavu se jen tak potulovala Konohou, až vyšla bránou z vesnice pryč. Vůbec si to ani chvíli neuvědomovala, dokud jí nedošlo saké. Zhnuseně odhodila prázdnou láhev na stranu a dobelhala se ke stromu, o který se rukou opřela. Náhle uslyšela vrčení. Rychle se vyděšeně otočila, ale pak se opilecky pousmála.
„Ahoj pejsků,“ natáhla ruku po Akamarovi, ten však nepřestával vrčet.
„Ale noták… ťu ťu ňu ňu…,“ řekla přihřátě a chtěla ho pohladit.
Akamaru pořád cenil zuby a teď jí po té ruce i chňapl.
Jigoku jí rychle stáhla. „Jsi zlý pes!“ zakřičela na něho.
Stáhl ocas mezi nohy, ale pořád nebezpečně vrčel a cenil zuby.
„Tak ty se chceš prát jo?!“ řekla posměšně a složila ruce na prsou. „No jak chceš…,“ pokračovala a trochu zavrávorala.
Rovnováhu ale udržela. Začala se slíkat. Když byla nahá, vražedně se podívala ještě jednou po Akamarovi a mírně se shrbila. Bez větších potíží se přeměnila, s otupenými smysly to šlo mnohem lépe. Postavila se na čtyři, sotva se udržela na nohou. Akamaru začal kňučet a dal se na útěk. Ona mu nechala pár sekund náskok, pak se na něho rozeběhla. Touha po utíkající kořisti jí přemohla… i přes svůj stav byla téměř třikrát rychlejší a tak ho v pohodě dohonila. Skočila po něm. Akamaru se nemohl nějak bránit. Široce rozevřela tlamu a…

„Ne!“ zakřičela a zavrtěla hlavou. Zrychleně dýchala. „Já to neudělala! To není pravda!“ zakřičela do tmy a podívala se na své ruce. „Já… já…,“ nebyla schopna slova. Znova se jí z očí začali spouštět slzy…

O měsíc později: Zatímco Kiba se ze smrti Akamara už tak nějak smířil, Jigoku pořád vinu držela v sobě… S Choujim se pořád neudobřili a to jí také moc nepomáhalo. Jenže nebyla jediná, kdo se trápil… Choujimu taky strašně scházela… Taky byl celý skleslý… dokonce přestal i jíst… možná si to nepřipouštěl, ale on jí také strašně miloval… Toho si samozřejmě začali všímat ostatní. Asi nejvíc to trápilo Shikamara, jako jeho nejlepšího kamaráda. A tak jednou všechny svolal a společně vymysleli plán, jak je znovu dát dohromady…

„Hele Jigoku…“ řekla Hinata, když jí na ulici, nepřítomně kráčející potkala, „… máš dneska v sedm čas?“
„Jo,“ odpověděla jí nepřítomně.
„Super… tak se sejdem jako vždycky,“ pokračovala energicky a běžela někam pryč.
Jigoku jen zakroutila hlavou a pokračovala dál v cestě.

Ve stejnou chvíli: „Čau Chouji, co děláš dnes v sedm?“
„Shikamaru? Nic… proč se ptáš?“
„No jen, že bychom mohli někam zajít. Náš starej tým ne? Ty, já a Ino, co říkáš,“
„Mm… když chceš,“

V uvedenou hodinu na uvedeném místě: Oba tam byli přesně, takže se střetli.
„Heh? Jigoku? Co ty tady děláš?!“ zeptal se zaskočeně Chouji.
„A co tady děláš ty?“
„Já se měl setkat s Shikamarem a Ino,“
„A já s Hinatou,“
„Hm… super, takže to takhle domluvili,“ vydal se nazpět, odkud přišel.
„A-ale Chouji…,“ zašeptala za ním, ovšem marně…

O několik dní později na hlavách Hokage: „Jigoku? Co tady děláš?!“
„Ah… Kibo… nic… rozhlížím se…,“
Stoupl si vedle ní. „Vypadá to spíš, jako bys chtěla skočit dolů,“
„No jasně… Narutovi přímo do kanceláře…,“ řekla ironicky. „A co tady děláš ty?“ zeptala se ho.
„Chodil jsem sem s Akamarem na procházky, ale teď sem chodím sám…,“ zasnil se. „No nic… jak to jde s Choujim?“
„Ale je odtud nádherný výhled že?“ zakecala to.
„Ano to je… ale to tvou situaci nemění…,“ podíval se na ní.
Taky otočila hlavu a vydechla. „Nic… pořád stejný… že já kráva se vožírala…!“
„Ale… pořád tu je i někdo jiný ne?“
„Někdo jiný? Jak to myslíš?“ nechápala.
„… Tak například já,“
„Ty?!“ nevěřila. „Promiň Kibo… ale jenom jsme spolu spali… nic víc…,“ znovu se podívala do dáli.
Chvíli oba mlčeli.
„Takže ho pořád miluješ?“ zeptal se on pochvíli.
Mlčky kývla. „Ano… a moc,“ usmála se na něj.

O dalších pár týdnů později: „No tak abychom šli… Ještě jednou všechno nejlepší,“ popřála, Ino a společně s Shikamarem odešli.
„My už taky půjdeme,“ kývli po sobě Naruto a Hinata a odešli.
„Takže jsme tu zase sami…,“ pomyslela si Jigoku a vzdychla.
„Tak snad abych šel…,“ řekl Chouji a zvedl se.
„Chouji?“ ozvala se Jigoku.
Pootočil hlavou a ona se zvedla.
„Víš, že já jsem jediná, co ti nedala dárek?“
„To neřeš…,“ řekl a rozešel se.
„Chouji?!“ ozvala se znovu a on se znovu zastavil. „Prosím… neodcházej… Já… já tě miluju! A ty to víš! To s Kibou… moc se za to omlouvám! Už to nikdy neudělám! Prosím odpust mi to… Prosím! Vrať se ke mně!“ zakřičela se zavřenýma očima, a když je otevřela, leskli se v nich slzy.
On se ale rozešel. Sklopila hlavu a zem zkropily dvě slzy. A pak se zastavil. Nevěřila svým očím. On se opravdu zastavil a otočil se na ní! Jeho oči se taky leskly.
„Odpouštím ty! Prosím odpust mi i ty! Že jsem se choval jako idiot!!!“ zakřičel nešťastně a obě dvě ruce stiskl v pěsti, asi aby se taky nerozbrečel.
Jigoku si utřela jednou rukou jedno oko a rozeběhla se mu naproti. Skočila mu kolem krku a pevně ho k sobě tiskla.
„Odpouštím ti,“ zašeptala a na to se začali líbat.

O několik měsíců později: „Jsem rád, že jsme zase spolu,“ řekl Chouji, když se procházeli Konohou a drželi se za ruce.
Jigoku se jen usmála. „Ano… ale zajímalo by mě, co asi teď dělá Naku…,“