Beauty of the beast life 16 - Zvrat

A tak jsem zůstala s nimi. Nebylo to jako za starých časů, takže mi to ani moc nevadilo. Péče o Yasuo mi zabírala skoro všechen čas, ale mělo to i jisté výhody.
Když byla Yasuo trochu větší, nechávala jsem jí s ostatními dětmi v jeslích. Asi osm dětí a jedna žena, která je hlídala. Já sama jsem pak chodila na různé mise, většinou s Matarim. Byli jsme jen my dva, protože se většinou jednalo o takové mise, jako třeba něco ukrást nebo někoho dostat na naši stranu. Většinou ale také dopadli neúspěšně a my dva jsme byli mistry v braní roha.
Tohle byli asi ty nejlepší dny mého života… jen my dva, dlouhá cesta, pořád v nebezpečí… ale hlavně jen my dva…
Když bylo Yasuo devět a mě třicet, začala se pomalu zajímat o svůj původ. Už dávno jsem jí řekla, že jsem její matka a nevím, kdo je její otec. Pokoušela jsem se už hodněkrát zjistit, jestli je Rika, Matariho nebo Tyrosiho, ale celkem marně…
Byla výbušná a poslední dobou i docela namyšlená, ale stále klidná a jakoby něco dusila uvnitř. Jediné co jí vzrušovalo, byl vyhraný boj… v tomhle byla celkem podobná mě a kvůli té uzavřenosti jsem si byla skoro jistá, že je wenera… nebo aspoň něco takového…
Používala speciálně upravené jehlice, kterými nevrhala, ale používala je jako drápy. Hodně jí také fascinoval Matari, který jí začal učit vyšší taijutsu a taky techniky ohně. Později se ale ukázalo, že má spíše nadání pro vodu a led a tak se jí ujala jedna žena, která je celkem slušně zvládala.
Už jako osmiletá dokázala zabít jednoho nižšího ninju z Konohy. Hodně se bavila s Matariho synem, Hirohitem – no jo přiznal se mi… ani on nebyl bez viny… ale celkem jsem ho chápala, chtěl zajistit pokračování rodu - Ichirem a Midori. Přičemž Ichiro a Midori byli Lykaru.
Yasuo měla stříbrné vlasy a oči světle modré až šedivé, ze kterých šel strach. Takže vlastně nebyla kromě mě podobná nikomu… a to mě nesmírně štvalo.
„ ... “
„Opravdu nic nepotřebuješ?“ zeptala jsem se jí.
„Ne… prosim tě, děláš, jako kdyby to byla tvoje první mise,“ odbyla mě.
„Tohle ale není jen tak obyčejná mise… můžou mě i zabít,“ zahrozila jsem jí.
„Prosim tě, tebe nezabilo ani skrz na skrz propíchnuté břicho stříbrnou katanou…“
„Kdo ti tohle řekl…?“ zeptala jsem se jí. Byla jsem překvapená.
„No… Matari… vy se milujete, že jo?“ dodala s mírným úšklebkem.
Usmála jsem se. „Ano,“ odpověděla jsem jí.
„Tak proč mu nemůžu říkat tati?“ trochu se zamračila.
„Víš Yasu… tohle je celkem složité…“
„Co je na tom složitýho?“ nechápala a ani jsem se jí vlastně ani nedivila.
„Vysvětím ti to, až se vrátím dobře?“
„Dobře…“ sklonila hlavu.
„Vrátím se brzo… ano?“
„No jo… už běž,“ usmála se.
„Mám tě ráda,“ dala jsem jí pusu na čelo a pomalu odešla k ostatním…
¾ Akazuki a Skryté Přízračné, spolu se dvěma spřátelenými organizacemi jsme se už dlouho připravovali na napadení Konohy, ale teď se nám to konečně splnilo. Nevím, jestli jsem to byla víc já nebo má vnitřní zrůdná kamarádka, ale bylo jasné, že se obě moc těšíme na to zabíjení… Slunce ještě ani nevyšlo, ale my jsme už věděli, že jeho západ bude krvavý…
Pár kilometrů před Konohou jsme se začali připravovat na napadení, ale najednou se něco stalo. Okolo nás se objevili ANBU z Konohy i Suny a několik desítek, možná stovek ninjů. I naši spojenci se postavili proti nám.
„Sakra…! Ty sv**ě nás práskli!“ sykla jsem vztekle a přeměnila obě ruce v pazoury.
Tušila jsem to… Věděla jsem, že se něco stane… ale přeci to nedávalo smysl… Proč nás udali? Zničení jedné z největších Skrytých vesnic by přece jen posílilo naši věc…
„Vím, že jsme s tím nepočítali, ale když se nedostaneme na Konohu neznamená, že nemůžeme povraždit tyhle sv**ě!“ křikl Matari a na to se všichni s bojovým křikem rozeběhli proti nepřátelům…
Chvílemi to vypadalo, že jsou všichni proti všem. Ten chaos… I já jsem mlátila a řezala skoro do všech, co mi přišli pod ruku, ale hlavně co útočili na mě… jen pár lidí co jsem poznala, jsem nechala bez zranění…
Po pár desítkách minut boje to všichni začali vzdávat a pomalu se nechávali ovládnout zrůdami uvnitř sebe …
Proč jsme to neudělali už dávno? Možná by a třeba jen běsnění těch tří wener co tu byly zachránilo život mnohým z nás…
I já jsem měla co dělat abych tomu nepodlehla, ale statečně jsem se držela.
„ ... “
V jedné chvíli jsem se skokem na něčí záda přeměnila plně na weneru a tak ho svojí vahou srazila k zemi. Zakousla jsem se mu do krku a škubla, čímž mu zlomila vaz. Vytáhla jsem z něho zuby, olízla se a rozeběhla se na dalšího…
„ ... “
V této chvíli mi záleželo jen na jednom… A to přežít… Brala jsem to doslovně, protože umřít vedle muže, který mě už přes patnáct let miloval a navíc, když na mě doma čekala moje dcera a já ho milovala taky samozřejmě, se mi prostě nechtělo…
Jenže členové Akazuki i Skryté Přízračné pomalu, ale jistě umírali… Ti zbylí z nás už jistě věděli, že tuhle bitvu nevyhrajeme a oni nás zabijí… Osud s námi už ani jinak nezamýšlel… všichni jsme věděli, že tahle… nesmyslná bitva je náš konec…