Tajemné

Část dvanáctá - Tady

Část třináctá - Nesmíš!

Minato s otevřenou pusou pozoroval muže, který držel jeho paži. Všechno to samurajské brnění, katana … Nic se ani trošku nezměnilo od včerejší návštěvy v lese. Až na to, že se tu zničeho nic objevil, chytl ho za ruku a … A co se vlastně bude dít teď?
Samuraj pootevřel ústa. Pomalu, jako kdyby mu to dělalo problémy, zachrčel: „Nesmíš.“
Nesmím … Nesmím … On … Teď se mnou mluví?

Jediné, co se totiž všem pěti osobám a jednomu psovi honilo hlavou bylo: "Pomůžeš mi s tréningem?"

"No tak počkat!" zaprotestovala Yoshino.
Všichni přítomní na ni zvídavě koukali. V jejích očích se pomalu zračil náznak paniky.
"Je tu snad nějaký problém?" zeptal se nevinně Naruto.
Dívka mu věnovala jeden ze svých vraždících pohledů.

Tým 1 šel po cestě, směřující na jihovýchodní hranice se zemí Vody.
Tai se podíval Jadenovy na rameno, přes které měl přehozenou Kataru.
Ještě se neprobrala.
„Neměl by jste se podívat, jestli ještě žije, sensei Jadene?“ řekl Tai.
Jaden se zasmál : „To snad není nutné.“
Katara pomalu pootevřela oči.
Co se stalo? Byl ten úžasnej týpek jenom sen…?? Napadlo jí.
Zjistila, že se dívá dolů na zem, která se pod ní míhala, stejně jako krajina kolem.
Pak zahlédla něčí paty.
„Kde to sem?“ zeptala se překvapeně a zvedla hlavu.

Zítra (13.7) odjíždím na týdení dovolenou (s rodičmi..ajajaj...snad to přežiju ) a tak vám tu hážu povídku na rozloučenou ...se mi po vás všeckych bude stejskat =O :D

Sedím tu. Kde? ... na hřbitově. Sedím u tvého hrobu a mé zbytečné slzy zalévají květiny, které ještě neměly čas vyrůst. Jako ty. Proč ti vzali život tak brzo? Proč? Je tolik věcí, které jsi nikdy nedělal!

„Kde to jsem?“ pomyslel si překvapeně Naruto. Rozhlédl se kolem sebe, ale neviděl nic něž tu nejčernější tmu. Povzdechl si.
„Haloo! Je tu někdo!“ křikl Naruto a ozvala se menší ozvěna.
„Ano! Ale nemusíš tak křičet!“ ozvalo se vedle něho. Naruto leknutím nadskočil a otočil se na člověka vedle sebe. Uviděl tam stát ženu s dlouhými rezavými vlasy a hnědýma očima. Mohlo ji být zhruba třicet. Byla opravdu velmi krásná.
„Kdo jsi?“ zeptal se ji zvědavě Naruto.

Dvě oběti

Takže, konečně je tu další díl naší povídky se Sorafay:) Není to tak sQělý, jako díl od ní, ale snad se vám to bude líbit:)
„Přece to nemůže být tak hrozné…“ ozvala se pochybovačně Sakura.
„Hele, tak se tam jdi kouknout sama!“ zabručel Naruto a vrhl na ní nabručený pohled, který mu Sakura chladně opětovala.
„Myslím, že se půjdeme kouknout všichni!“ ozval se Kakashi, který zjevně vycítil nebezpečí v podobě Sakuřiny znovu zvedající se pěsti. Sakura se k němu otočila a sklonila ruku.

"Ale já ještě nechci spát!"
"Mami, lehni si. Prosím tě!" mladá dívka se vší silou snažila udržet vztekající se ženu na posteli.
"NE! Nechci!" křičela žena. "Pusťte mě! Kdo vůbec jste? Proč bych vás měla poslouchat?!"
Dívka rychle zamrkala, aby zaplašila slzy. "To jsem já, mami. Sakura. Tvá dcera!"

Oba dva se na sebe šokovaně podívali, načež ve stejný okamžik vykřikli: "Kabuto!!!"

Zůstali na sebe vyděšeně hledět, neschopni slova. Zdálo se, že žádný z nich nemá daleko k histerii.
"A-ale... jak je tohle možný???!!!" vykoktal Naruto.
"To se ptáš mě?! Deť já sem byla půl hodiny tuhá!!!" zařvala Yoshino.
Blonďák nechápavě svraštil obočí.
"Cože?"
"Eh... to neřeš!" mávla nad tím rukou.
Už zase se přeřekla. O jejím "malém" výletě do nebe za matkou nikdo kromě ní nevěděl.

Část jedenáctá - Tady

Část dvanáctá - Chrám a jeho vládce

Minatova ruka prudce trhla a chlapce jako kdyby to vyrušilo ze snu, který ho najednou obklopil. Snu, kdy vůbec nevěděl, že něco takového právě dělá … Cizí síla ho vedla, přemlouvala a on si teď uvědomil, že na něho padá hlava kostry.
„Co-,“ stačil hlesnout a reflexy posunuly jeho tělo jenom o kousek dál, tak, aby na něho ta hlava nevletěla.
„Brr …“

"Je to... je to tvoje matka... Kushina Uzumaki."

Naruto nevěděl, jestli skákat radostí nad tím, že není poslední ze svého klanu nebo jestli brečet, že je to právě jeho matka, která je nezvěstná.
"Můžeš zjistit kde teď je?" zeptal se s malou nadějí v hlase.
Yoshino zavrtěla hlavou, čímž zahnala všechny jeho iluze.
"Je mi to líto ale to bych musela přijít do styku s někým kdo se jí už dotkl nebo přinejmenšim ji aspoň viděl. Ty si na ni ani nepamatuješ takže to neni v mých silách. Jedině... " pronesla zamyšleně.

DOUFÁM, ŽE SE VÁM TO BUDE LÍBIT. JESTLI NE, TAK SE BUDU SNAŽIT DALŠÍ DÍLY VYLEPŠIT.

Ino pomalu běžela lesem a v hlavě se jí honily ty nejhorší představy, představy, kterých se nemohla zbavit. I když chtěla sebevíc, nešlo to, bála se. Bála se o své přátelé, o svou lásku, o všechny, co tam byli, bála se, že je ztratí, bála se že o ně přijde, že už nikdy neuvidí jejich úsměvy.

Jakmile se Itachi a jeho skupina vynořili na louce poblíž chrámu rozhlédl se kolem sebe.
„Hmm! Nejsou tady! Musím je rychle najít.“pomyslel si rozhodně Itachi.
„Tak jdeme dovnitř!“křikla Konan a všichni až na Itachiho se za ní rozběhli.
„No takhle to bude o dost těžší!“povzdechl si Itachi ale také se za nimi rozběhl. Když asi po půl hodině doběhli k chrámu, ucítil Itachi velmi známou chakru. Otočil se a pohlédl na místo, kde před půl hodinou zastavili.

Alias Vždy a navždy… ale mě ten český název zní tak nějak divně xD Hmm… nešťastná třináctá jednorázovka… no, je fakt že jedna z mých nej to není…xD Psala jsem ji hned po SP u Jak pozvat a konečného upravování TSS, k smrti unavená tak se nedivte :D

[font=Times New Roman]„Mami! Mami! Tak pojď!“
Malý světlovlasý chlapec se smíchem popadl svou matku za ruku a nadšeně ji táhl pryč.
„Táta už určitě čeká!“ vykřikl.

[i]„Miluješ mě?“
„Ale Sakura-chan… jak se můžeš takhle ptát?“

Část desátá - Tady

Část jedenáctá - Náhrdelník mrtvého

Minato strčil hlavu do zdánlivě prázdného otvoru. Jediné co uviděl, byla tma. Hustá tma, která se válela ve všech rozích té „cesty“, i když vlastně ani nevěděl, jestli tam nějaké rohy jsou.
„Tam máme jako jít?“ otočil se na Sueko, která ještě stála venku, ale ta ho bez řečí strčila do zad.

Tak jsem napsala další, na kterou mě inspiroval jeden obrázek tak tu jí máte

Byla v temné místnosti… poslední, co si pamatovala… byla nicota… proč si nic nepamatovala?
Pomalu otevřela oči… viděla jinak… celý svět kolem ní se najednou změnil.
Chtěla křičet o pomoc… jenže jediné, co se místností ozvalo, bylo kočičí mňouknutí…
,Co to sakra znamená? Kde to jsem?‘ pomyslela si a chtěla vstát. Neuměla ovládat své tělo… její nohy… nemohla se postavit.
Byl zoufalá. Opět si lehla do polohy, ve které se probudila.

Máme tady v Konoze takové místo…
Ještě než vám ho představím, chtěl bych vám vysvětlit pár věcí, abyste se dokázali vcítit do situace, ve které se teď ocitám…
Každé dítě v naší vesnici, ať už je synem shinobiho, nebo dcerou obyčejného prodavače, je naprosto jiné a přece sdílí jednu silnou a podstatnou věc, kterou je sen. Ať už jste silní, nebo slabí, vaším jediným dětským přáním je následovat stopy, které tu zanechali ti velcí muži, jejichž tváře na nás věčně hledí z monumentu všech hokage.

"Naruto... myslim že si objevil svůj kekkei genkai!"

Šestý na ni zůstal čučet jako bobr do výlohy s kožichy. Docela směšně měl pokleslou spodní čelist a značně si tím ubíral na své autoritě (heh on ňákou měl?! ). Yoshino začala mít obavy, jestli při té větě omylem nezahubila nějaké jeho šedé buňky, které se už beztak chabě držely při životě.
"Ehm... neni ti nic?" zeptala se opatrně.
Naruto zběsile zamrkal a začal podivně cvakat zuby.

OMLOUVÁM SE, ALE BYLA JSEM NA CHATĚ BEZ INTERNETU, TAK TADY JE TROCHU OPOŽDĚNÝ DÍL.

„Ještě den a budeme na místě!“ křikla Hinata na Naruta, který běžel pár metrů před ní.
„Dobře." křikl na zpět, ale ani ne neotočil. Hinata trochu posmutněla. Bylo jí líto, že se s ní nebaví jako třeba se Sakurou nebo s jinou dívkou. Ale nějak na něho nenaléhala, vždyť by to mohlo vypadat jako, že se ho snaží odlákat od dívky kterou má rád.
„Po misi ji to řeknu! Řeknu ji, že ji miluji. A je mi jedno jestli se jí někdo líbí nebo ne!“ pomyslel si rozhodně Naruto. Otočil se na Hinatu a srovnal s ní krok.

„Přijdte někdy zas!“ rozloučil se s nimi stařík a Naruto s Hinatou opustili Ichiraku ramen. Když procházeli ulicemi obloha nad nimi začala tmavnout a pomalu se do tmy vynořovaly první hvězdy.
„Myslím, že bychom už měli vyrazit. Začíná se pomalu ztmívat." prohlásil Naruto a zastavil se na rohu ulice.
„Souhlasím. Takže za deset minut u brány?" navrhla Hinata a taky se zastavila.
„Dobře." odsouhlasil Uzumaki. Složil pečeť a zmizel. Hinata však ještě zůstala na místě a dlouze se zadívala na oblohu, teď už posetou zářícími hvězdami.