Tajemné
,,Musím odejít" řekl jenom, a pohladil růžovovlasou dívku no tváři.
Zachytil na prstě jednu jedinou, neposlušnou slzu, která přes všechnu dívčinu snahu utekla.
,,Ta slza... jediná kapka slaný vody, a kolik znamená. Nedokážu ani to, abych ji zadržela. Nedivím se, že odchází. Proč... proč by měl být s někým, jako jsem já? S někým, kdo nedokáže... nic. Kdo nedokáže zadržet ani slzu, ani jeho." pomyslela si dívka.
Toto je dielo mojej spolužiačky. Nesúvisí to síce z Narutom, ale je to krásne, a preto sa tio oplatí prečítať si. Pekné čítanie.
Nechcem umrieť
„Hinato, ještě vydrž, pomoc tady hned bude.“ řekl Kiba potichu Hinatě do ucha. V jeho hlase byly slyšet vzlyky, po tváři mu tekly slzy. Hinata jenom mlčky přikývla a v její tváři byla vidět bolest, kterou právě prožívá.
„Sakra, kde ste?“ zařval Kiba do vysílačky a dál hladil Hinatu po jejích krví slepených vlasech. Hinata na sobě měla potrhané oblečení a její tvář byla jedna velká rána. Měla polámaných několik prstů na rukou a pár žeber, ale pořád se pokoušela bolest nedat najevo.[i]
Venku vál chladný vlahý vítr, takový, jaký bývá jen o jarních nocích… Přísahala by, že v něm cítila i vůni rozkvétajících jasmínových květů… Seděla tam, na studeném parapetu malého balkónu… V oknech, jenž byla široce otevřená dokořán, vlála světlá záclona, vytvářející v temnotě noci dojem tančící víly, která se zmítá mezi pouhostí země jako cosi neuchopitelného a éterického…
Čas ubíhal… ani nevím jak dlouho ho uplynulo. Když tak člověk visí, asi ztrácí pojem o čase rychle. Ale bylo to dlouho… už mi skoro odumíraly ruce. Nebyla jsem zrovna v příjemné pozici, abych pravdu řekla. Cítila jsem vlhkost v ovzduší. Skála mě nepříjemně tlačila do zad. Ať už to proboha skončí…. Tohle je únavný…
Kromě těchto pocitů přibyl jeden zásadní… svoboda… žádný démon uvnitř mě už neexistoval. Ale otázkou bylo, zda-li to je dobře. Padla na mě nepříjemná váha viny, zodpovědnosti a pochybností.
Neji s Tenten se po sobě podívali a než ji odnesli k nemocnici, byli si oba jistí, že by je Sakura nejspíš zabila, kdyby jí ji donesli.
35. kapitola: Já se zblázním!
Hedanna se znechuceně vláčela směrem ke svému bytu s malými batohy, které si na Sasukem vyhádala.
,,…Co máš nejradši k jídlu?“ položil snad tisící otázku.
,,Nejsem vybíravá…“ přiznala nepřítomně Hedanna.
,,To nemyslíš vážně?!“ uchechtl se Lee, ale přitom si myslel něco ve smyslu ,No, asi bych se nesázel…‘
34. kapitola: Do třetice všeho dobrého i zlého
Neji se pomalu coural za Tenten, která o něm neměla sebemenší tušení (samozřejmě, že to věděl).
Najednou do ní lehce zezadu drcl, až se lekla.
,,Tohle – mi – už – NIKDY – nedělej!!!!!“ zakřičela na něj.
,,T-Tak promiň,“ vyhrkl.
Žádná svatba a Tři pohřby:
"Takže jak jsem řekl, Naruto bude v růžovém a chci, aby nad námi létali zlatí andělíčci." To promlouval lord Orochimaru. Nacházel se právě v Uzumaki manor a domlouval detaily svatby s Minatem Uzumaki.
Takový nevkus! Narutovi absolutně nemůže slušet růžová, to ví každý blbec, který má jenom trochu citu pro barvy. Měl by přestat nosit ty hadí čočky, díky nim si plete barvy.
"No, snad se nám ho podaří přesvědčit, aby si ty růžové šaty po babičce vzal," přemýšlel otec jmenovaného.
Koichi se zamyšleně procházela po nevelkém pokoji. V hlavě se jí míhala spousta nápadů, ale ani jeden nebyl dost dobrý. Alespoň ne pro ni. Po chvíli marného přemýšlení se natáhla na postel. Zírala tupě do stropu a ve svém „poslání“ se utvrzovala větou: „Tatínek by si to jistě přál… Chtěl by, abych ho pomstila…“
Nakonec se zvedla, upravila si make-up, přehodila přes sebe plášť a vydala se pryč z ubytovny. Na hřbitov.
[i]„Mami…?“ Konan se na ni otočila s tázavým výrazem a mírně kývla hlavou.
No, a tak tu máme další mé slavné pokračování 
doufám, že se vám bude líbit 
i když musím říct, že dnešní díl je dosti o Narutovi, no je to tu zapotřebí, jinak bych nemohla dostatečně rozvinout boj tak se těšte
23. díl City útočí na srdce
Najednou viděl jak je Sasuke už přímo u něj, s posměšným pohledem, napřažený svou chidori nasátou katanou přímo na Narutovo tělo.
Část devátá - Tady
Část desátá - Rebelka
Kushina se vylekala. Najednou jí někdo zacpal rukou pusu a ona se málem nemohla ani nadechnout. Co tu chce, prý? A co je tomu člověkovi do toho!
Chtěla se otočit, ale nešlo to. Ruce jí držely celkem pevně.
„Chceš to, máš to mít,“ pomyslela si a neznámého kousla přímo do dlaně.
malé věnování XD : ,,Pro všechny psychopaty a krvákomily na konoze" XDDDDDD
Nikdy jsem si nemyslila, že zabít někoho bude tak jednoduché. Zničit něčí život...nestojí to víc námahy, než ukrojit krajíček chleba. Abys poslal někoho na druhý břeh, stačí jenom... BODNOUT!
,,…A kterýho myslíš?“
33. kapitola: Mňau!
,,…Nešla bys někam na jídlo?“ zeptal se Lee.
,,No, měla jsem v úmyslu zaskočit k Sakuře,“ namítla Ino.
,,Pokud jsem dobře slyšel, tak ji na návštěvu pozval Gaara,“ oznámil Lee.
,,Aha, tak to jo,“ přikývla Ino.
Dali si věci domů a ruku v ruce zamířili k nejbližší restauraci, která měla otevřeno.
,,…Tohle vypadá zajímavě: kalamáry,“ navrhl Lee.
,,A co to je?“ zeptala se Ino.
,,Myslím, že kousky … chobotnic, obalené a osmahlé,“ odpověděl.
Ano zase mo tradicny kec o tom aka som strasna a ako dlho mi trvalo napisat tych par riadokv. A zase si na pokracko pockate lebo idem na dovolenku.......jaj som priserna ja viem a leniva. Mrzi ma to a dufam, ze nedostanete infarkt s tych mojich kecov niekto.
Mám tu pro vás jednu mou jednorázovku, která mi prostě dnes v noci napadla. Ani nevím jak, ale musela sem to napsat. Nevím jestli se vám to bude líbit, ale mohu říct, že jsem to psala srdcem. Asi sem měla nějakou divnou chvilku, já totiž normálně vůbec takovýhle ff, natož jednorázovky nepíšu. No tak se dyžtak nezlobte, kdyby to na vás dělalo dojem, že je to něco hroznýho. Protstě mi chytla nějaká divná nálada . No sem hodně zvědavá co si o tom budete myslet, i když na druhou stranu radši snad ani..... no nechám to na vás.
Tak, je tu další díl. Tentokrát už de do tuhýho 
tak se těšte. No a možná to bude ještě nákejch pár dílků, no nevim, uvidim jak to vyčaruju Tak se nechte i vy překvapit
22. DÍL Konečná bitva se blíží
Část osmá - Tady
Část devátá - Špeh
Kushina se snažila nedělat žádné unáhlené pohyby. Ony se dost těžko dělají, když jste zdřevěnělí nervozitou … Ale stejně. Potichu se plížila stíny a opatrně našlapovala. Bylo to pomalé, chvílemi ty dva ztrácela, naštěstí ale nezabočovali do nějakých zapadlých míst, takže je hned našla.
Hlavou jí vířily pochybnosti. Ten člověk, se kterým jde, je určitě zlý. Ona uměla odhadovat povahu.
A je to tu ... 2.Série na scéně !!! Tak snad se vám první díl z ní bude líbit!
1.Trénink pomalu začíná
/Už to tak bude … jsem se strýčkem Jiraiyou na osobním tréninku. Před dnem a půl jsme vyrazili z mé rodné vesnice Konohy. Od teď budu makat ještě víc, než do teď…/ pousmála se Nano pro sebe. Tohle byl snad její poslední jediný úsměv. Alespoň prozatím…
Nad každou hlubokou propast patří most. Most, který musí někdo postavit. Most, po kterém někdo bude chodit. Most, který bude spojovat dvě strany. Most, který bude dělat vzdálenosti překonatelnější, nemožné uskutečnitelnější.
My jsme si nad naší propastí postavili ten svůj.
A já tu teď stojím...na jedné straně, v ruce louč a koukám na vaše obliče, ve kterých je vepsaná otázka : ,,Můžeme jít za tebou?"
Yoshino totiž z břicha hrozivě trčel konec ostrého skalpelu.
