Diedarova velká láska - (16)

OMLOUVÁM SE, ALE BYLA JSEM NA CHATĚ BEZ INTERNETU, TAK TADY JE TROCHU OPOŽDĚNÝ DÍL.

„Ino nebreč, nikdy nebreč, protože to se nedá vydržet, všem jsi nám rozehřála naše zmrzlá srdce. Musíme ti poděkovat, už nejsme bezcitní vrazi; ale má to i své tmavé stránky, jako třeba teď, kdysi bychom nad tím, že Diedary umírá jen mávli rukou a teď nás to všechny mrzí, když se koukáme do tvých nádherných modrých očí, ve kterých je zase neskutečný smutek, že tvé oči už nehoří tak užasnou krásou jako vždy a je v nich beznaděj,“ řekl Itachi, od kterého to nikdo nečekal, protože neměl zrovna ve zvyku takhle uklidňovat lidi, vždy je uměl jen naštvat.
„Já vím, Itachi, já vím, a taky jsem šťastná. Že to tak je ale není kvůli mně, takhle úžasní jste byli už přede mnou a budete i po mně, mám vás moc ráda.“ řekla Ino.
Všichni se na ní usmáli, to bylo to, co potřebovala. Sakura pomalu vstala OD Diedryho a se sklopenýma očima přišla k Ině a ta se jí hned ptala:
„Co je s ním? Bude v pořádku?“ a v jejím hlase bylo slyšet plno smutku ale i naděje.
Dívaly se na sebe. Ino v Sakuřiných očích viděla odhodlání, udělat vše pro záchranu raněného, Sakura v Ininých strach z toho, co se dozví, ale i naději.
„Tak co s ním je?!?!?!“ křičela už strachem ochromená Ino.
„Ino on...on... není na tom zrovna dobře,“ ale nedořekla to, protože to, co následovalo, nečekal nikdo. Jak Ino uslyšela, že na tom není dobře, otočila se a vyběhla ven z pokoje.
„Ino, Ino počkej, nestihla jsem to doříct,“ ale Ino už neslyšela.
Zato kluky zajímalo, jak to s ním doopravdy.
„Není na tom zrovna moc dobře, ale dostane se z toho, provedu léčení a snad bude v pořádku.“ řekla Sakura. Všem co tam byli se ulevilo.
„Tak honem, Sakuro, my zatím půjdeme najít Ino,“ řekl Pein a koukl se na Sakuru tak, že Sakura cítila, že mu může věřit a že se z nich v budoucnu stanou dobří přátelé.
„Dobře pospěšte si, nevím co udělá, takovouhle sem jí ještě neviděla.“ řekla Sakura a všichni vyběhli za Ino.
Ino běžela, až vyběhla ven z Orochimarova doupěte a všimla si, že venku se bojuje, každý měl co dělat, ale to jí v tu chvíli nezajímalo, měla v úmyslu je tam nechat a jít pryč. Utekla daleko do lesa a tam zůstala tak dlouho, dokud se jí nechtělo spát. Usnula a když se probudila, tak viděla oheň, nevěděla kde se tam vzal a tak si myslela, že jí našli a tak se cítila v bezpečí a zase zavřela oči. Když se znovu probrala, a rozhlédla se, jestli se už vrátili, vylekala se tak moc, že se spálila o oheň.
„Neboj se, já ti nic neudělám, kdybych chtěl, byla bys už mrtvá.“ řekl záhadný muž. Když se otočil, bylo vidět jak vypadá. Měl blond vlasy po ramena a zelené oči, pomalu se k Ině naklonil a podíval se jí na spálenou ruku.
„Není to moc dobré, to ses mě vážně tak vylekala, že jsi dala ruku do ohně? Jakpak se jmenuješ a odkud jsi?“ pokračoval v hovoru neznámý a pomalu jí začal léčit spálenou ruku.
„Je zdvořilé představit se jako první, a ano, lekla jsem se tě.“ řekla Ino, které nebylo zrovna příjemné, že je v lese s člověkem kterého nezná, a ten ji drží za ruku.
„Vidím, že umíš i pořádně odmlouvat. Jak chcešj já sem Evol a jsem odtud a ty?“ řekl Evol.
Ino si ho prohlížela a spustila: „Já sem Ino Yamanaka, jsem z Listové. A jak odtud? To jako nepatříš do žádné vesnice?“ptala se Ino.
Evol na se na ní smutně podíval a řekl: „Já, já, kdysi jsem patřil do jedné vesnice a byl sem i dost uznávaný.“
„Tak proč jsi tady?“ ptala se hned zvědavá Ino.
„Oni mi zabili rodiče, hnusní vrazi..., vyhnali mě z vesnice..., nechali na pospas divoké zvěři.“ řekl Evol.
„A kdo ti zabil rodiče?“ ptala se dál Ino které teď bylo Evola i líto.
„Ona mi zabila rodiče, ale já se jí pomstím, zabiju Ginemu i kdyby mě to mělo stát život!“ vzkřikll Evol a Ino vzpomínala, kdo to ta Ginema je.
„Tak, ruka je v pořádku. Chceš něco k jídlu? Mám tu rybu.“ ptal se Evol a mile se usmál, když viděl že Ino lehce pokývala hlavou na souhlas.
Vůbec si neuvědomovala, že mezitím, co se v lese vybavuje s klukem, kterého ani nezná, její nejlepší přátelé bojují na život a na smrt a její milovaný někde leží s kunaiem v břiše, a snad si to ani nechtěla uvědomit. Pomalu jedla rybu a Evol se jí zeptal"
„Ino, proč jsi vlastně tady v lese, ty nemáš rodinu a přátele?“ a tím Ino zničil všechno, na co teď nechtěla myslet, pomalu odložila rybu postavila se a dívala se na výdhod slunce a když jí slunce lehce osvítilo tvář, tak Evol viděl její nesmírně smutný výraz a jak jí slzy stékají po obličeji. Nevěděl, co má dělat, tak raději mlčel a najednou uslyšel, jak Ino potichu mluví. Vysvětlovala mu, co se jí vlastně stalo, co se teď děje, a když si to vyslechl, připadal si jako trouba, že se jí na to vůbec ptal a tak k ní přišel, pohladil jí obličej a řekl:
„Ino, tak za nimi jdi a neboj, všechno určitě dobře dopadne.“
Ino tomu chtěla věřit, ale nedokázala to, objala ho, podívala se mu do očí a až teď si uvědomila, že má asi pravdu.
„Tak dobře, díky za to, že jsi mi vyléčil ruku, jsem ráda, že jsem tě tady potkala,“ řekla Ino.
Zamávala mu a zmizela ve větvích stromu. Nechala tam Evola stát, a ten jen stihl říct: „Nevidíme se naposledy..."