Tajemné
AUTORSKÁ POZNÁMKA: děj - Naruto - díl - 24 - 25
Mé srdce již nebije.
Vždycky bilo pro tebe, ale tys mě zklamal. Byl jsi můj idol - můj vzor.
Byl jsi pro mě to největší na tomhle velikém světě.
Tvůj ůsměv mě dokázal dostat i z největšího smutku.
Ale teď se usmíváš na ni. Já jsem pro tebe přestala existovat.
Ptám se proč? Co ona má a já ne ?
Proč jsis vybral ji?
Proč jsem vždycky doufala...?
Proč jsem doufala že dostaneš rozum a ta osoba tě přestane zajímat?
Nejednám zbrkle, nikdy jsi téměř se mnou nepromluvil.
Byl jsi mé všechno. Ale teď jsi její.
Jo tak jak sem řekla u série mi zase bloklo takže na vynahrazení!!! 
(já vim zas ty moje zbytečný kecy!!! 
) Zkrátíme to 
: Doufám že se bude líbit!!! 
***
Stojím tu... nepřítomně hledíc na pomalu zapadající Slunce... Po zašpiněné tváři mi tečou slzy a míchají se spolu s krví... Nesnažím se je zastavit... nechci je zastavit...
Je mi to jedno...
Je mi jedno, že mé rány hojně krvácejí...
Je mi jedno, že každou chvíli můžu zkolabovat...
Je mi všechno jedno... když tu nejsi Ty...
[font=Book Antiqua][i]Maluju, rád maluju. Vždycky jsem maloval. Když mi bylo smutno, když jsem se nudil, když jsem se smál. Maloval jsem, i když jsem bojoval. Když jsem se ráno probudil. Před spaním. Vlastně pořád.
Miluju kreslení i malování. Ze začátku jsem myslel, že mi to moc nejde, postupně mi ale všichni říkali, že umím úžasně kreslit. Těšilo mě to. Postupně jsem si začal víc věřit. Věřit ve svou ruku, jež držela štětec a malovala. Konečně jsem si byl jistý tím, co dělám. Že jsem opravdu v něčem dobrý.
Vír a květ třešně 04
Tsunade seděla v pracovně a okolo ní stálo dalších deset lidí v čele s Yuuhi Kurenai.
„Mám pro tebe práci. Veškeré informace máš tady,“ řekla Tsunade a podala jí dopis, „je to dost důležité, ale věřím ti, tak jako vám všem ostatním.“
Zbývali poslední den do 1. části chuninské zkoušky. Naruto se jen procházel po vesnici a nevěděl co dělat. Už se pokusil dostat do archívu, ale nečekal, že tam bude hlídat Anbu, takže byl vyhozen. A knihovnu zavrhl už jen z principu.
Jemný dážď z šedého neba,
kúsky malých krištálikov snehu,
záplava svetla,
ktorá to všetko zničí...
Kúsky polámaných stebiel trávy,
hlávky kvetov, ktoré stratili pestré lupene vo vetre,
vetvy tisícročných sklonené až k zemi,
kvapky, ktoré stekajú ranami zelene...
Horúci vietor,
ktorý túži usušiť,
vietor, ktorý ma túži vziať od teba,
vietor, ktorý nechápe našej bolesti,
naším slzám...
Šedé, studené slzy oblohy
kropia zem bez emócii.
Padá na zem, kvapka za kvapkou.
Rozpadáva sa ten šedý obraz na nebi,
Padlý anděl zborcený krví,
copak to ještě nikdo neví?
Její jediná láska ji zabila,
její city k němu utišila.
Ona ho vždy sledovala,
její láska jí opovrhovala,
takhle jí znesvětil tím,
že ji zabil.
Pomáhala, když byl někdo zraněný,
vždyť je medik vyučený,
vesnice byla napadena,
do sítí polapena.
Po pěti letech ho viděla,
po tváři ji slza stekla,
on si jí také všiml,
na své poskoky kývl.
Přišel k ní,
objal jí,
přišla rána, kterou nečekala,
katana se jí do břicha zabodla.
Ano, to on vytáhl katanu,
[font=Book Antiqua][i]22. červenec
Ahoj deníčku,
Začátek dne byl v pořádku, vstala jsem, vyčistila si zuby, pozdravila se s rodiči a se sestrou. Pak jsem se nasnídala a na pokyny mé matky jsem spolu se svou sestrou měla zajít za hokage s jistým svitkem, do něhož jsem se nesměla podívat. Jakmile jsme vyšly z domu, ozářily nás ranní paprsky světelného kotouče, jež právě vycházel nad obzor.
AUTORSKÁ POZNÁMKA: děj - anime Naruto - díl - 21 - 24
Svůj typický černý šátek jsem si uvázala kolem pasu a čelenku na hlavě pořádně upravila. Dnes to tedy vypukne. Musím být silná, nesmím zklamat ty, kteří do mne vkládají veškeré naděje.
Davy lidí proudí do akademie. Zakryla jsem tvář vějířem a neohroženě vešla do dveří. „Hej! Tam nesmíš!“ Dva výrostci mi zahradili cestu. Vytáhla jsem přihlášku. „Dobře,“ řekl jeden z nich. „Jdi s ní.“ Za rohem se student přeměnil do své pravé podoby.
Smrt
„Ne!“
Rychle otevřela oči. Jediné co viděla, byl bílý strop. Trhla sebou a rychle se posadila.
„Ale no tak, lehni si!“ ozval se nasládlý, ženský hlas. Cítila, jak jí několik párů rukou přitlačilo k posteli. Sjela pohledem na návštěvníky u své postele.
„Sensei, ta bestie… Ta žena, t-to ona…“ vyhrkla a znovu se posadila. Kakashi jí rázně přitlačil zpět do postele.
„Sakuro, uklidni se!“
„Ta žena… To ona…B-bestie!“ křičela jako smyslů zbavená.
Byla hluboká, sychravá noc a ve tmě seděl kluk v lese. Opíral se o opadaný strom, a přemýšlel nad svými přáteli a obvzlášť nad jedním. Zvedl se vítr a černá mračna se snášela blíže k zemi. Chvíli na to z nebe spadly první kapky deště.
Kapky snášející se rychle k zemi chlapce smáčely v obličeji a za chvíli bylo jeho oblečejí durch mokré.
"Naruto?" zeptal se hlas za ním.
Naruto se otočil.
"Sasuke?"
"Co tady děláš?" zeptal se Sasuke s jistou dávkou ironie v hlase.
Teď jí konečně uvidí … po tak dlouhém čase. Vůbec mu nevadí že leje jako z konve. Pospíchá, jako kdyby mu za zádama hořelo. Už vidí bránu. Seskočí na ulici a už jde pomalu pěšky. Čím víc se přibližuje, tím víc je natěšený. Poté spatří dvě postavy stojící u hlavní stráže …………………..
4. Setkání s přáteli
„Tak se tu mějte. Musíme už jít. Máme za sebou dlouhou cestu,“ vymluvil se Jiraiya. Rozloučili se a zamířili do středu vesnice.
Tichá hrozba - 3.díl
Tentokrát tento díl ppíšu já
,,Nějaká unavená, nezdá se ti?" Rýpnul si Sasuke, když jsem se namáhavě došourala do hlavní místnosti.
,,Počkej až nebudu tak grogy a budeš mít, co dělat s mojí pěstí, co vyčistí vzduch a pošle tě na okružní let." Odesknu a unaveně odpadnu do nějakého křesla. Sasuke s podepřenou hlavou zvedl jedno obočí a na tváři se mu mihl nadřazený úsměv.
,,To bych se na to podíval." Řekl nakonec, ale oba jsme věděli, že chtěl ještě něco dodat.
Na Konohu se pomalu snášela noc. Šero rychle prostupovalo ulicemi. Lidé však stále neusínali. Bylo to těmi hroznými novinkami, které přišly až z Větrné země.
„Myslíš, že je to pravda?“ zeptal se Asuma Gaie.
Druhý díl...tentokrát od Hinaty-sempai nebo-li Zuzky =D
"Už jsou to 4 roky, co jsem od něj utekla." pomyslela jsem si zasněně. Protáhla jsem se a lehla jsem i k ohni. Zadívala jsem se na oblohu jako každý večer a přemýšlela jsem o své budoucnosti.
"Mám se tam vrátit?" přemítala jsem na hlas.
"Možná se tam vrátím ale až vykonám pomstu!" rozhodla jsem se nakonec a pokusila jsem se usnout.
............
Když jsem se ráno probudila oheň byl vyhaslí ale okolo mě bylo všude ticho.
AUTORSKÁ POZNÁMKA: děj - anime Naruto - díl - 20 - 21
Už je to pár týdnů, co cvičenci Kakashiho senseie, Sakura, Naruto a Sasuke, odešli plnit misi do Vlnkové země. Podle zpráv, které jsem o té výpravě měla, doprovázeli domů stavitele mostu Tazunu, který si vyžádal ochranu.
Náhle rozmazaným zrakem zahlédla, jak se na ni z výšky řítí Yoshino, s napřaženou paží proti jejímu srdci...
Náhle se jí na čele opět zjevil ten znak. V tu chvíli pocítila takový nával chakry, až z toho málem omdlela. Nehledě na tu změnu rychle vyskočila na nohy. Chytla Ookamiko za ruku, načež s ní mrštila na protější stranu. Ta za letu prorazila jednu skálu a pak se tvrdě zarazila do další. Sakuřin znak zase zmizel. Přenesla se k černovlásce, plná obav jestli není zraněná. Byla sice trochu omráčená, ale jinak jí nic vážného nebylo.
Už byli na cestě dlouhé dva dny. Skoro nespali ani nejedli. Sasuke se Naruto snažil přemluvit k delšímu odpočinku, ale ten se držel svého a odmítal ustoupit. Nakonec to Sasuke vzdal a sám se snažil udržet na nohou. To byli jejich jediné rozhovory, co spolu za cestu vedli. Ani jeden neměl chuť se právě o něčem bavit. Oba byli ponořeni do vlastních myšlenek. Naruto přemýšlel nad Hinatou a Sasuke nad Itachim.
Ticho přerušil až Naruto. „Ještě chvíli a budeme tam!"
Legenda:Modrá: Spomienky, Citácia:Myšlienky, Normálna :Prítomnosť
..................................................................
Prečo si musel byť vždy taký?
Prečo ti muselo záležať iba na tvojej pomste?
Vždy iba ty a tvoja pomsta, na ničom inom ti v živote nezáležalo.
Nezáležalo ti na priateľoch, na Konohe, na mne.
Vtedy som ťa milovala, milovala z celého srdca.
AUTORSKÁ POZNÁMKA: děj - anime Naruto - díl - 6
„Tohle už se mi nikdy nesmí stát!“ V bezpečí svého pokoje jsem prudce oddechovala. Měla jsem po těle spoustu škrábanců, ale na to jsem byla zvyklá. Usadila jsem se na koberec, ruce zkřížila na prsou a dotkla se předloktí. Bylo to mé dědictví, kekkei genkai, léčivé jutsu. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl poraněnou, i když jde jen o nepatrné šrámy.
