Chránit 12

Část jedenáctá - Tady

Část dvanáctá - Chrám a jeho vládce

Minatova ruka prudce trhla a chlapce jako kdyby to vyrušilo ze snu, který ho najednou obklopil. Snu, kdy vůbec nevěděl, že něco takového právě dělá … Cizí síla ho vedla, přemlouvala a on si teď uvědomil, že na něho padá hlava kostry.
„Co-,“ stačil hlesnout a reflexy posunuly jeho tělo jenom o kousek dál, tak, aby na něho ta hlava nevletěla.
„Brr …“
Proběhl jím mráz a byl donucen poslouchat řinčení, které způsobil, znásobené akustikou místnosti.
„To je ale trapas …“
Hlava se koulela ještě chvíli, hlava s prázdnými důlky místo očí … Upadla jí čelist a Minato se jenom bolestně zašklebil.
„Hups …“ pomyslel si a očima bezděčně těkal sem a tam, „sice nevím, kdo jsi … Ale promiň mi to …“
„Co tam děláš?“ zakřičel Kushinin hlas, vzdálený pěkných pár metrů. „To ji znova zabíjíš?“
„Já ani nevím …“ zašeptal. Vážně, ani nevěděl. Strhl kostře hlavu. Ale proč?
Očima se stále díval do země a nic ho nenapadalo … Až si vzpomněl. Vzpomněl na to úlisné „Ber, ber!“. Kdo to křičel?
Rozhlédl se po místnosti, ale kromě nervózní Sueko a pobavené Kushiny nikoho neviděl.
Jenom kostru, kterou trošku … poškodil. Že by ta? Ne, vždyť to je blbost. Už začíná být naivní jako Kushina. Ta, kdyby věděla … No, asi by strachy už nikam nedošla.
Zabodl svůj pohled do trůnících kostí a oči podezřívavě přivřel.
Kdo ksakru jsi?
„Tak jdeš už?“ zakřičela Sueko nervózně a místností se rozlehlo netrpělivé klapání boty.
„No jo … Vždyť-“
Ale proč jsem ji shodil? Co jsem bral?
Pohled mu spadl do jeho pravé ruky, která svírala nějaký předmět. Automaticky se ke Kushině i Sueko otočil zády a ruku pomalu rozevřel. Jako kdyby se bál toho, co tam uvidí. A když to uviděl, doopravdy se bál.
To je ten náhrdelník …
Má si ho nechat?
Asi to má nějaký účel, že jsem ho sebral …
Ale to přece není správné, krást.
Co mám dělat? Vracet ho na krk, který tam už není?
Měl by ho snad položit na zem?
Ne, má to svůj důvod …
Náhrdelník v ruce silně sevřel.
A já se ho dozvím!
„Už jdu!“ zakřičel přes rameno a šperk zdvihl do výše svých očí.
Pomalu si ho nasadil na krk. Nezastrkoval za tričko. Nechtěl se cítit jako zloděj, který něco skrýval. I když …
Otočil se a vyběhl vstříc světlu, které mu tak dlouho scházelo.

„Co to tam dělal? Proč se otáčel zády … A ještě tak podezřele?“ sledovala ho přivřenýma očima Kushina.
„Má nějaký tajemství. Vidím to na něm,“ pozorovala, jak se k nim rozběhl.
„I ten jeho provinilej výraz … Příjdu na to! Prostě příjdu na Minatovu záhadu … Musím!“
Už byl skoro u nich. Ale počkat …
„Ha! Mám vodítko! Na tváři má šmouhu, kterou tam předtím neměl a na kalhotách nějakej flek! I když …“ zaměřila se na tvář Sueko, „to máme asi všichni, z tý jeskyně …“
Minato už k nim přiběhl. Usmál se.
„Ale … Co to má na krku … Nebylo to snad …“
„Tak jdeme? To slunce mi už chybí, vám ne?“ zazubil se.
„Hehe. A mám to … Krade!“
„Proč se tak usmíváš, Kushino-chan?“
„Co bych se neusmívala …“ usmála se ještě zářivěji.

Konečně vykročili ven. Pod nohama jim příjemně zakřupal písek a oči oslepila náhlá záře. Minato si zrak přikryl rukou a když se rozkoukal …
„He? Co to … To ne,“ vzdychl a ruce zklamaně svěsil podél těla.
„A jsme někde,“ přidala se Sueko a rozhlížela se kolem.
Konečně byli venku, to ano. Ovanul je příjemný, trochu chladivý vzduch, slunce na oplátku pálilo jako divé, a to už bylo dávno po poledni. Před nimi jako kdyby se náhle otevřel celý svět. Minato se otočil za sebe a uviděl ten krásný východ. Ohromná vrata vystupovala z holé skály, ke které byly přitesány dva nádherné sloupy, kdysi natřené zářivě červenou barvou. Teď už byla vybledlá, ještě stále však ukazovala znaky, které se na sloupech zlatě leskly. Znaky, které nikdo nedokázal přečíst, protože byly nejspíš psány nějakou starou formou jejich jazyka. Ale ta zlatá barva vypadala neporušená. Stříškou, která mohutné sloupy spojovala, čile prorůstal mladý strom. Zřejmě doopravdy byli jediní, kdo tu po mnoha desítkách let stál. Ten poslední tu nejspíš taky zemřel …
„A díky někomu taky zemřel podruhý,“ polkl Minato.
Svůj pohled otočil na druhou stranu. Na tu, která ho tolik zneklidňovala. Zjistil, že stojí na nějaké menší hoře. Ne úplně na vrcholu, neměli k tomu však daleko. A od východu z místnosti se rozprostírala půda porostlá trávou. Nebylo jí moc, projít ji na délku by trvalo asi tři minuty, vlevo dokonce vyrůstalo pár stromů, které tvořily hlouček, a vpravo se krčilo několik starých keřů, ale když přišli až na konec té půdy a podívali se dolů, zjistili, že je od pevné země, odkud by mohli vyjít kamkoli by se jim zachtělo, dělí hodně a hodně metrů prudké, holé, nemilosrdné skály. Nic jiného, žádná cestička, jenom pár větví, které se na té skále bůhvíjak uchytily, ale jinak … Prostě nic.
Přešel ještě o kousek dopředu, až se kamínky začaly sypat z výšky dolů.
„Ale dá se to přejít. Pomocí chakry jsme dole maximálně za deset minut,“ ozvala se Sueko, která o kus dál sráz pozorovala stejně znepokojeně, jako on.
„Pomocí chakry? To by šlo,“ přikývnul potěšeně. Byl to dobrý nápad, uvíznout tady rozhodně nechtěl.
Najednou však jejich rozhovor přerušilo Kushinino zakašlání.
Oba se otočili a …
„Zmizelo to,“ pokrčila rameny a provinile se usmála.
Zmizelo co?
Pohled mu spadl na ty dva sloupy, které …
Byly pryč? Celý vchod … Zůstal tu jenom ten stromek, teď nevinně se plazící vedle skály, a samotný chladný kámen. Jinak nic víc.
„Není tohle to genjutsu?“ pokrčila dívka obočí.
Minato stále překvapeně přikývl a už otevíral pusu, ale Sueko ho přerušila.
„Jo, je …“
„Ale jak jsme mohli projít tou skálou-,“ zvedl obočí Minato, zatímco žena zakývala hlavou.
„Ne, ne … To nebylo genjutsu. Až teď … Něco skrylo ten vchod.“
Chlapec se roztržitě rozhlédl.
„Takže tu teď je někdo s náma? Já tě najdu,“ začal se dívat za nejbližší strom, ale žena se usmála.
„Viděl jsi ty sloupy? A ty znaky na nich? Ty zajišťovaly to genjutsu už dlouhou dobu. Prohlédnout ho dokáže jenom tvůrce a ten, kterému to tvůrce povolí. A my to rozhodně nejsme …“
„Takže proto v tom chrámu zřejmě nikdo dlouho nebyl?“
Sueko přikývla.
„Skrývali to … Ale proč … Nevím …“
Kushina najednou zamávala rukou aby je na sebe upozornila.
„To je všechno krásný, vemte si, že alespoň nebudeme vedle tý kostry,“ zasmála se nervózně, „ale je tu jeden problém, na kterej zřejmě nikdo nemyslíte …“
Minato se na ni tázavě podíval a ona pochopila, že má pokračovat.
„Poslouchala jsem vás, jak se předtím nadšeně bavíte … Ehm, no, já žádnou chakru použít neumím … Ale nesmíte mě tu nechat!“ poslední slova téměř zakřičela, jako kdyby je chtěla přesvědčit.
„Tak to je blbý,“ hlesnul Minato a zadíval se do země, „možná bych tě mohl vzít na záda …“
„Je moc těžká,“ řekla stále zamyšlená Sueko, „jestli by ses s ní chtěl kašlat na zádech až dolů, spadli byste oba. I já bych se musela hodně držet, ovládání chakry není moje nejsilnější stránka, sama to sejdu, ale …“
„Já nejsem těžká, teda!“ začala prskat Kushina, uvědomila si však, že je zřejmě ztracená.
Sueko jako kdyby zůstávala v oparu myšlenek.
„Tak přemýšlím,“ vydechla a ani si jich nevšímala, „že … Asi vím, čí ten chrám byl.“
„Čí?“ vydechl Minato překvapeně.
„Povídalo se o Chrámu. Chrám vládcův se jmenoval. Byla to historka, kterou mi vyprávěly rodiče,“ usmála se smutně, „Pár vět mi uvízlo v hlavě, přesně opsaných ze starých svitků; Neviděl ho nikdo. Jen tvůrce Chrámu, padnuvše hrdinně v boji, a vládce sám. Mnoho tomu, mnoho let. Navěky se posadil na křeslo, které vládlo s ním. Navěky, ale možná někdy vstane. I se šperkem, který pro něj byl cennější než jeho vlastní život. První císař, jehož oslavujme.“
Následovala chvíle ticha. Ticha, kdy jenom chlapcův dech byl slyšet víc, než kdykoli předtím.
„Sa- Sakra,“ vylekal se Minato a najednou zbělal.
„I se šperkem …“
Já to chci vrátit! Proč nemůžu dovnitř? bezděčně se podíval na tvrdou skálu.
„Byly to jenom příběhy. Staré mýty, legendy, kterým nikdo moc nevěřil … Tedy alespoň naši ne, a já to brala jako pohádku před spaním. Ale jak se na to tak dívám …“
„Chrám Prvního císaře!“ zavýskla Kushina. „Minato, pamatuješ, to je ten tvůj duch, kterej žádným duchem nebyl … Pamatuješ teda?“
Pohlédla na chlapce, který si zamyšleně kousal ret.
„Já, nejsem si už tak jistej …. Po tomhle …“ vzdychl a ruka mu bezděky sevřela zelené drahokamy náhrdelníku.
Kushina vytřeštila oči.
„Ne, ne … Žádní duši …Nejsou! Vždyť jsi to říkal, vždyť …“
„Ne, nejsou,“ usmál se najednou. Aby tu začala hysterčit, to vážně nechtěl.
„Tak co si vymýšlíš?“
Minato se radši podíval na ženu, která je doprovázela.
„Sueko-san? Co se povídá o tom šperku?“
„Já osobně si tam žádnýho nevšimla … I když to asi bude tím, že jsem chtěla co nejrychleji zdrhnout na světlo, hehe,“ usmála se provinile.
Nevšimla. To je jenom dobře … Neměl to brát! Neměl …
Náhrdelník pod tričko nakonec přece jenom strčil.
„Ha!“ ozvala se Kushina z ničeho nic. Po předchozím vyděšení už nebylo ani památky. Teď se na něj dívala pohledem něco vím, a Minatovi se to ani trošku nelíbilo. Že by to viděla?
„Co je?“
Kushina zatřásla hlavou, ale pohled si udržovala.
„Níííc,“ protáhla. Nějakým divným tónem. Minato se po ní ještě chvíli podezřívavě díval, ale vzdal to. Všechno radši honem zamluvil.
„A jak se teda dostaneme dolů, i s Kushinou?“ podíval se na Sueko, ale ta se usmála.
„Ještě něco mě napadlo,“ zvedla trochu hlavu a podívala se po nich vítězným pohledem, „já bych ji to mohla naučit. Od koho jiného by mohla dostat svou první lekci, než od jedné z nejlepších kunoichi světa?“
Tak tohle trošku přehání …
Kushina to ale přešla s nadšením v očích.
„Naučit, Sueko-san? Naučit … Ano! Prosím!“
„Stejně teď asi nebudu mít co na práci,“
Neříkejte …
„takže bych klidně mohla. Ať jsme už dole,“ usmála se a mírně zvedla nos. Byla ráda, že se může alespoň trochu předvést.

Už před půl hodinou padla tma a vrhala stíny do krajiny pod nimi.
„Celkem ti to jde!“ ozvalo se od skály vlevo, kde Kushina zkoušela svoje první pokusy. Sueko ji pozorovala ze země a chytala, když se něco nepovedlo.
„Máš dobré ovládání chakry,“ pochválila ji, „ještě dneska bys měla zvládnout základy. Tohle zas tak těžké není a na ten tvrdý, neměnící se povrch to bude stačit.“
Kushina neustále padala a stoupala, a Minato si byl jistý, co se jí honí v hlavě.
Vzpomněl si na její obličej, když vykřikovala svá oblíbená slova.
„Budu kunoichi! Budu nejlepší kunoichi! Budu lepší než ty! Já to zvládnu, protože to je můj sen …“
Chlapec se usmál. Přál jí to a její cesta konečně započala … Vlastně … Proč teď není v té akademii? Předtím ho to vůbec nenapadlo.
„Kushino?“ zakřičel z dálky a dívka se vylekala, až znovu spadla.
„Hej, teď jsem byla hodně vysoko!“ naštvala se směrem k hloučku stromů, kde rozdělali oheň a Sueko ho zabezpečila menším genjutsu. Aby ho zespodu nešlo vidět. Minato se teď v tom ohni prohraboval dlouhým klackem.
„Proč nejsi v té akademii?“
„Protože, ty blbečku,“ zvedala se nadáváním ze země. Sueko nečekala další pád a tak místo chytání seděla opodál, „tam žádnou akademii nemají … A šla jsem za tebou, když jsem tě viděla s tím divným chlápkem …“
„Tys nás viděla?“ Ani tohle nevěděl. Vlastně už bral nějak automaticky, že tu teď je taky …
„Jo. Shodou náhod, a šla jsem za tebou,“ zkoušela Kushina další kroky na kolmé skále směrem nahoru, „potom přišla Sueko a dál už to znáš.“
„Aha … A jak se teda budeš učit?“
„Potřebuju sehnat senseie,“ zakřičela Kushina z výšky.
„A co ona?“ kývnul na Sueko, na které teď bylo jasně vidět, že spí.
„Ona prý má moc práce. A už mě nech! Soustředím se!“
„Jo tak … Promiň …“
Klidně ať se soustředí, jenom aby ráno mohli odejít.
Ale co má teď dělat on? Je tu taková nuda … Chvílemi se díval na měsíc a hvězdy, ke kterým teď byl blíž než obvykle, a stejně mu pořád přišly tak daleko. Ale před sebou měl otevřenou oblohu, se spousty malými světýlky … Bylo to krásné.
„Skoro jak nad Konohou,“ uvědomil si a přivřel oči. Doma to bylo stejně nejlepší.
„Už bych tam moc rád jel … Ale se sestřičkou … Však já to zvládnu. Zvládnu a pomůžu ti, už brzo!“
Najednou si uvědomil, že si prsty znovu hraje s drahokamy, které mu vypadly zpod trička. S tou chladnou krásou, která má povrch bez jediné chybičky …
Rozhlédl se kolem, a když se ujistil, že Sueko stále klimbá hlavou a že Kushina je pořád soustředěná jenom na svoji chakru, náhrdelník si opatrně sundal z krku.
Jakou mají vlastně barvu?
Nahnul se víc k ohni.
Jenom to zkresluje … Ale byla to zelená …
Očima se přiblížil víc k předmětu. Smaragdově zelená se teď míchala s ohnivou oranžovou, ale když tím drahokamem prosvítalo světlo, bylo vidět, že ten kámen není jenom tak obyčejný. Uvnitř té zelené byl ještě nějaký modrý kámen, menší, ale přesně kopíroval tvary svého „obalu“.
Co tam dělal? Když se zaměřil na ostatní dva drahokamy zjistil, že v každém jsou kameny jiného odstínu modré. Nejsvětlejší uprostřed a dva tmavší, jeden víc a druhý míň, na krajích. Byly jako kdyby odděleny na pevné kůži, na které visely. Nějaké plíšky zabraňovaly, aby cinkly o sebe.
Co by se stalo, kdybych všechny tři spojil?
Rozevřel druhou ruku a přiblížil ji, když v tom ho někdo zastavil. Nějaká síla ruku chytila a nedovolila to. Síla? Podíval se na svou vlastní paži a zjistil, že ji svírá dlaň. Dlaň … Stál nad ním člověk. Ten samý, který je v lese překvapil.
„Cože?“

***
Doufám, že než odjedu, stihnu napsat alespoň ještě jednu kapitolu
Tahle se pro změnu psala zase dobře
A příběh odhaluju víc a víc ... A ještě odhalovat budu
Pokračování: Nesmíš!