Chránit 11

Část desátá - Tady

Část jedenáctá - Náhrdelník mrtvého

Minato strčil hlavu do zdánlivě prázdného otvoru. Jediné co uviděl, byla tma. Hustá tma, která se válela ve všech rozích té „cesty“, i když vlastně ani nevěděl, jestli tam nějaké rohy jsou.
„Tam máme jako jít?“ otočil se na Sueko, která ještě stála venku, ale ta ho bez řečí strčila do zad.
„Můžeš taky skončit připlácnutej pod nějakým kamenem,“ ozval se její hlas ještě, zatímco ho přeřvávalo burácení řítící se místnosti. Chlapec to neustál a jeho noha dopadla na tvrdý povrch. Pár kamínků zaskřípalo, jak přidával další a další kroky. Když se otočil, zjistil, že se Sueko drží asi metr za ním a že ve vchodu sem, kde bylo ještě nějaké světlo, hrozivě padají kusy zdění. Musel si zacpat uši a popoběhl kousek dál. Když se znovu otočil, žádný východ tam už nebyl. Jenom tmavý, zasypaný.
„No fajn, a jsme nahraný,“ pomyslel si.
Tiše, nikdo ani nedutal, pomalu pokračovali, nejistými kroky. Kéž by alespoň měli nějaké světlo … Ale ne. Nikdo na to přece nemohl myslet dopředu.
Minato ostražitě natáhl nohu před sebe a dřív než na ni plnou vahou došlápl, ověřil si, jestli tam vůbec nějaká zemina je.
Hmm …
Bezpečně došlápl a vydal se na další napínavý krok.
Snad je ta chodba alespoň krátká …
Ramenem se otřel o něco tvrdého a na straně konečně nachmatal chladný kámen.
Ale něco mi říká, že ne …
Pokračoval dál a přidržoval se stěny, když najednou jeho ruka sáhla do něčeho vlhkého.
Fuj! No tak to je hnus …
Raději k tomu ani nepřičichnul, aby zjistil, co to je, jenom si to něco bezděčně otřel do kalhot.
Myšlenky se mu stáčely na úplné blbosti. V jednom okamžiku myslel snad na tisíc věcí a snažil se potlačit pocit, který ho nabádal k tomu, že cesta stále klesá.
A až se vrátím, musím si koupit nějaký svíčky a brávat je vždycky sebou. To jo … Protože-
Vyrušil ho prudký náraz. Do něčeho vrazil a uslyšel Kushinin výkřik. Když rukou zašátral ve tmavém prostoru před sebou, nachmatal nějaké vlasy. Nejdřív ucuknul, pak si ale uvědomil, že výkřik zazněl přímo před ním.
„Nesahej mi na vlasy a už vůbec do mě nevrážej, ať jsi kdo jsi!“ ozvalo se naštvaně a Minato pramen okamžitě pustil. Najednou ucítil další náraz. Tentokrát mu musel čelit on.
„Uh …“ uniklo Sueko, zatímco její prsty dopadly přímo na Minatův obličej. Nemilosrdně. Musí si tak bezohledně ověřovat, do čeho narazila?
„To jste vy, děcka? Co tu blokujete?“ nadávala ztlumeně. Když všechno okolo bylo zticha, nechtěla to ani ona kazit. Byl to nějaký reflex, kterého se člověk drží, aniž by si to uvědomoval. I když mluvit může nahlas, šeptá.
„Nevím, Kushina se zastavila,“ odpověděl také šeptem Minato a podíval se ve směru, kde dívka měla stát, ačkoli ji skrz tmu nemohl vidět.
„Protože tu něco je!“
Ta jediná všechno řekla z hloubky plic. Vůbec žádné ohledy na to ticho kolem ji nezajímaly.
Minato si uvědomil, že tu stejně nebude nic, co by je poslouchalo a zeptal se už normálním hlasem: „A co?“
„Sráz. Chtěla jsem tam šlápnout nohou, ale promáchla vzduch … Tak jsem se zastavila. No přece nepůjdu dál?“
Sueko za Minatovými zády udělala nějaký pohyb, který bezděky zaregistrovali. Zřejmě mávala rukou, na znamení omluvy.
Omluvy? Ví snad něco víc?
„Já vám to neřekla!“
„A co?“ nevzdával se Minato své otázky.
„Já už tu kdysi dávno byla.“
Tak tohle vysvětlovalo, proč o té únikové cestě věděla.
„Nikdo o tomhle neví. Alespoň by neměl. Našli jsme to úplnou náhodou, jako malý děcka. Jó, to byly časy …“
„Teď bude vzpomínat na mládí, jako babička. Néé… “ pootočil Minato oči v sloup.
„Tehdy jsme s kamarádama … Heh, no, už jsou mrtví ... No tehdy jsme si hráli na shinobi, je to vtipný takhle vzpomínat …“
Kushina nenápadně zakašlala a Minato jí v duchu ohromně děkoval.
„Ehm … No a byli jsme v té obrovské místnosti, kam jsme se potají dostali, když tam byl ještě starej feudální pán. Tehdy byl život o moc lepší! Ne jako s tímhle sobeckým prďolou, kterýmu ani není vidět do ksichtu …“
Tentokrát se kašlání chopil Minato.
„Eh, no jo sakra. A našli jsme ten vstup. Vydali jsme se tam, samozřejmě se svíčkami, a došli jsme zhruba sem. Vlastně přesně sem. Dál totiž byla nějaká voda, a my do ní nechtěli, samozřejmě …“
„Aha, takže jestli odsuď budeme chtít jít, musíme jít tou vodou?“ pozvedl Minato obočí.
„Hmm.“
„Tak na co čekáme?“
Kdyby na něho Kushina mohla vydat rozzlobený pohled, už by ho jím probodla.
Chlapec ji opatrně obešel a nohou promáchl vzduch stejně jako ona.
„Hlavně ať už jsme pryč…“ pomyslel si.
Ale neřekl to nahlas. Udělal něco hrdinského, tak proč to kazit.
„Skáču,“ vykřikl ještě, a hned potom bylo slyšet nějaké žblunknutí.
Obklopila ho studená voda, která mu dosahovala asi do pasu. Ale dole byla pevná zem. Alespoň že tak, nebylo to moc vysoké.
„Tak co?“ uslyšel Kushinin hlas.
„Je to dobrý! Jako nelíbí se mi to, ale je to v pořádku!“
Další žbluňk. A další.
A prskání. Kushině zřejmě podklouzla noha.
„Je to studený!“ ozvala se Sueko podrážděně.
Kushina plivala vodu.
„A hnusný! Jdeme, rychle, už se mi tu nelíbí …“
Pokračovali dál … Tiše, chladnou vodou.
Ale mladého shinobi hřálo u srdce.
Skoro jsem to zvládl! Skoro jsem to dokončil … Tu rotující sféru … To je ono! Rasengan se to bude jmenovat!
Sám pro sebe se usmál a překročil jeden z velkých kamenů, na které dopadla jeho noha.
Tý jo … Jsem dobrej! Schválně, jestli to viděla Kushina …
Zeptám se.
„Kushino-chan?“
Dívka si po chvilce uvědomila, že s ní někdo mluví.
„No?“ zareagovala opožděně.
„Jakej byl ten Rasengan?“
„Rasen- co?“ Neviděl to, ale určitě se ušklíbla.
„-gan! Jakože … Rasengan! To modrý, kulatý …“
„Eh … Jo to! Já nevim … Taková modrá rozpadající se kulička … Mělo to něco dělat?“
Minato vyvalil oči.
„Mělo to být strašně silný!“
„Hmm … Nevypadalo to tak …“
Minato se uraženě odmlčel.
Ta se v tom nevyzná … Ještě může být rád, že se netopí. Vždyť je menší než on. No, sice ne o tolik, ale je .. Malá díra v zemi a napila by se ještě víc.
„Netopíš se?“ otočil se s úsměvem. Za to, co řekla, ji musí namíchnout …
„Co- Proč bych se měla topit?“
Nastala chvíle ticha. Najednou bylo slyšet nějaké stříknutí. Nejspíš rukou naštvaně narušila vodní hladinu, když jí to došlo.
„Hej! Já nejsem zase o tolik menší, blbečku!“
„Hehe,“ Minato si dal ruce za hlavu a spokojeně pokračoval dál. To má za to.

„Ten má ale blbý poznámky!“ pomyslela si Kushina a zakroutila hlavou.
„Jako malej …“
Rozhodla se změnit téma od její výšky k té ženě, která je sem přitáhla.
Do mokra ...
„Sueko-san?“ otočila se, a když neuviděla nic, než tmu, jenom zavrtěla hlavou, „Proč jste vlastně pomohla?“
Ano, pomohla. Protože kdyby nezasáhla, určitě by si ho někam unesli, stejně jako tu jeho sestru. Nechtěli po něm přece něco?
Sueko si významně odkašlala.
„Protože jsem přece schopná a ochotná pomáhat, ne?“ zasmála se, ale když se nesmál nikdo jiný, pokračovala dál.
„No … Takže, předem, jsem ráda, že jsem kunoichi. Protože tuhle … Práci? No, mám ji prostě ráda. Ale, něco mi to kazilo. Že jsem musela pomáhat zrovna tomuhle feudálovi. Asi jste si všimli, že celýmu zbytku země jenom škodí, ne?“
Po krátkém dvouhlasném hmm spokojeně zakývala hlavou.
„Už dlouho se mi to nelíbilo. A potom, cos mi řekla, že je to jenom dívka z Listové, která nic nikomu neudělala a unesli ji jenom tak …“
„Pár slov si přidala, ale asi má pravdu …“ pomyslela si Kushina.
Minato horlivě přitakal.
„Přesně tak!“
„No, prostě jsem tím překročila určitou hranici vzteku, kterej jsem v sobě dlouho držela. A pomohla vám. Ale něco za něco!“
Už zase tohle spojení … Ti lidi v Uzugakure jsou divní!
„Taky mi určitě pomůžete, až mě budou teď chtít zabít, že jo?“ řekla úzkostlivým hlasem. Protože teď doopravdy byla vyhnanec, a zřejmě přemýšlela o tom, že vrátit se jenom tak, nejde.
Znovu zaznělo nezaujaté, dvojhlasné hmm, když vzápětí všechno přerušila Minatova slova.
„Tady se to zase zvedá a voda končí!“

Šli dál už asi dvě hodiny. Už v suchu, v chladu, který už ani nevnímali, hledali cestu ven. A žádná nepřicházela. Mělo to vůbec nějaký východ? Nevěděli. Ale doufali v to, protože skončit buď jako sardinky ve vodě nebo jako netopýři ve tmě, rozhodně nechtěli. Staré dobré slunce jim scházelo jako sůl.
A najednou, když už všechny začala bolet otlačená chodidla, mokrá od promočených bot, se vepředu začalo rozjasňovat. Objevil se nějaký obdélník trochu světlejší tmy. Tmy, kterou už asi ovlivnily paprsky světla. Minato se k nim nadšeně rozběhl, málem se přerazil o schody, které se tam najednou objevily, a jakoby s přívalem nové energie vyskákal nahoru, až tam, kde cesta končila.
„Jsou tam schody!“ zakřičel za sebe, ale to už zespodu zaznělo dvakrát tlumené „Au“.
Počkal, až ho jeho společnice dojdou, a všichni, téměř společně, vykročili do ohromné místnosti, kterou probleskovaly paprsky světla. A hlavně, na konci se skvěla poměrně velká, otevřená vrata, kterými slunce pronikalo ažaž.
„Kde to jsme?“ pomyslel si chlapec a překvapeně se rozhlížel kolem.
Jejich nohy stály přímo naproti obrovským dveřím. Ale k tomu naproti bylo ještě hodně kroků. Východ se zračil na konci ohromné místnosti. S ohromně vysokým stropem.
Minato obdivně písknul.
„Nic většího jsem snad ještě neviděl!“ neodpustil si.
Okamžitě se přestal díval po stropu, na jehož zdivu byly nakresleny různé zvláštní obrazce, a pohledem sklouzl na umně vybudované sochy, které stály všude u stěn. Jako v sídle feudálního pána … Akorát že tyhle byly o hodně větší. A lepší, hezčí … Prostě skvostnější. Viděl, že těsně před nimi něco stojí. Něco z hranatého kamene, a když potichu přišel blíž, zjistil, že je to ohromné kamenné křeslo. Obrovské, důstojné … A ke svému překvapení na něm nějaký člověk stále seděl. Akorát to mělo jeden háček.
„Fuj,“ uniklo Kushině a Sueko pokrčila nos.
Z té osoby, zřejmě hodně významné, zůstala jenom kostra. Stará, jako všechno tady. Pomalu se rozpadající, jako všechno tady. Stropem, který byl jenom metr před koncem ze dřeva místo z kamene, totiž vesele prorůstal strom.
Dívka i žena pokračovaly dál, pomalými kroky, které se ozývaly po celé místnosti, ale Minata k postavě něco připoutalo. Ne, že by někdy něco ukradl, to nedej bože ne, ale teď … Zrak mu studoval krásný náhrdelník, který visel na páteři člověka. Tam, kde kdysi býval krk. Náhrdelník, s podlouhlými drahými kameny, které vyvolávaly pocit nějaké moci, síly … Které ho k sobě volaly.
V uších jako kdyby uslyšel něčí hlas.
„Ber, ber!“ vyřvával, a on, aniž by si to uvědomil, zvednul ruku. Blíž k té kostře. A už se toho náhrdelníku dotýkala. Byl chladný, studený, ale to ji neodradilo a silně zatáhla.

„Co tam děláš?“ zakřičela Kushina přes rameno. Se Sueko už stály u východu, ale z konce místnosti se ozvala nějaká rána.
Kostře s rachotem upadla hlava.
„To ji znova zabíjíš?“ zamračila se Kushina a sledovala Minata, jak vyděšeně uhnul.
„Jenom nás zpomaluje!“ nadávala Sueko sama pro sebe a vydala se ven. Co tam bylo?

Někde úplně jinde, dál a přece tak blízko, zazněl hrozivý hlas. Plný vzteku smíšeného s obavami. Znovu se nějací sluhové krčili před svým pánem. Už znovu nesměli vzhlédnout, dokud nebyli tázáni, a znovu museli poslouchat nadávky svého pána.
„Víte proč ještě žije?“ rozčiloval se za svým závěsem, „Víte proč jsme ho nechali tehdy naživu? Před těmi dvaceti lety?“
„Deseti, pane,“ opovážil se jeden sluha, ale muž to přešel jenom s odfrknutím.
„Není to jedno? Měli jsme ho tehdy zabít! Kdyby tam nevletěla ta blbá ženská! Víte tedy proč?“
„Kvůli tomu proroctví, pane?“ opovážil se sluha vzhlédnout. Byl to ten samý, který Minata přivedl. Byl to ten samý, kterého po té povýšili a teď měl ten největší post, jaký poskok vůbec může být. Proto mu trochu stouplo sebevědomí.
„Ano! Kvůli tomu pitomému proroctví! Tomu, proč jsme ho chtěli zabít! Prý příjde a svrhne Vírového pána šestého věku … Prý příjde a za pomoci náhrdelníku Prvního císaře mě zničí! Takový blábol! Ale žije jenom kvůli tomu, že jsem si uvědomil, že ten náhrdelník potřebujeme. Tak moc! Ale jenom on ho může najít! Proto je teď tady, i ta jeho sestra! A všechno se pokazilo! Teď si vesele pobíhá po Uzu no Kuni a hrozí mi nebezpečí! Víte to?“
„Ano, pane. Ale my ho chytíme.“
„Máš mou plnou důvěru. Pamatuj … Když ho chytíš, povede se ti dobře,“ náhle mluvil měkce a podlézavě.
„Ale kdyby ne …“ zahřměl hlasitěji.
„Podaří,“ věřil si sluha a dál dýchal prach ze studeného mramoru.
Feudální pán pomalu přikývl.
„Dobře. Dostaneš ty nejlepší muže.“

***
A už zas dou xD A ti druzí dou ven ... Ale kam je ta chodba přivedla?
Tenhle díl se zas tak dobře nepsal xD Těšila sem se na tuhle část, ale nakonec sem z ní něco vynechala, co přidam jindy, něco přidala ... Ale nějak po dovolený nemám slova, ještě že sem předtim napsala tu jednorázovku, jinak by tu bylo jedno velký: "Našli náhrdelník" a konec. xD
Noo, ještě prozradim, že ten feudál zes neni jenom tak obyčejnej feudál, a že ten náhrdelník není vůbec obyčejnej náhrdelník ...
Pokračování: Chrám a jeho vládce