Bláznivý nápad 1: Všechno je jiné...

"Ale já ještě nechci spát!"
"Mami, lehni si. Prosím tě!" mladá dívka se vší silou snažila udržet vztekající se ženu na posteli.
"NE! Nechci!" křičela žena. "Pusťte mě! Kdo vůbec jste? Proč bych vás měla poslouchat?!"
Dívka rychle zamrkala, aby zaplašila slzy. "To jsem já, mami. Sakura. Tvá dcera!"
"Dcera?" zarazila se paní Haruno. "Dcera," vydechla nevěřícně a rysy její tváře změkly. Okouzleným pohledem klouzala po dívce před sebou, ale pak se zamračila.
"Proč máš na hlavě ten příšerný šátek? Vůbec ti nejdou vidět vlasy! Měla by sis ho sundat, Sakurko!" pustila se do výčitek. "Taky bys měla přibrat, jsi hrozně…"
"Musím ho mít," namítla Sakura. "A už se napij, ano?"
Paní Haruno poslušně usrkla uspávacího léku a takřka okamžitě se propadla do milosrdného spánku.
Sakura ji ještě pečlivě přikryla až k bradě a s tichým povzdechem odešla. Už ani nedokázala spočítat, po kolikáté se tato situace opakovala…
"Už končíš, Sakuro?" otočila se po ní starší žena, s níž se minula na chodbě.
"Ano, Shizune-san," přisvědčila Hermiona.
"Co maminka?" zeptala se ještě Shizune zvědavě.
"Pořád stejné," sklopila Sakura oči. "Mějte se, Shizune-san."
"Vy také," mrkla na ni Shizune soucitně.
Sakura rychlým krokem vešla do místnosti pro ošetřovatelky.
Chystala se převléknout, ale už s tričkem v ruce se zarazila. Pomalu přistoupila k zrcadlu.
Vracelo jí tvář velmi hubené dívky s velikýma zelenýma očima a s tmavými kruhy pod nimi.
Stáhla si bílý šátek, který skrýval její bujnou kštici.
Vlasy se jí okamžitě rozsypaly kolem bledého obličeje.
Rozhodně nevypadala na svých devatenáct let…
Byla jiná…
Všechno bylo jiné…
*****
"Sakuro! Pozor!" Sasuke ji prudce strhl na zem. Vzápětí jim nad hlavami prosvištěly dva kunaie.
Oba opět vyskočili, Sakura ještě vděčně kývla a znovu se vrhli do boje.
„Shannaroo!“ zabila dalšího muže z armády, kterou na ně poštvali Akatsuki.
"Uchiha se svojí holubičkou!" zaslechla za sebou posměšný hlas, který se tetelil vítězstvím.
Prudce se otočila a úlekem zavrávorala.
Sasuke ležel na zemi, držel se za břicho a byl celý od krve.
"Na tohle jsem se dlouho těšil!" pokračovala postava v černém.
"Deidara!" zavrčela Sakura.
Vytvaroval ptáčka, ale ona byla rychlejší.
"Shannaro!"
Spadl na zem. Z hlavy mu sklouzla kápě a odhalila bledý obličej a rozcuchané světlé vlasy.
Sakura si ho ale nevšímala, přeskočila ho a vrhla se ke svému příteli.
"SASUKE!"
Zoufalýma očima se na ni podíval. "Sakuro…"
Bleskově mu zastavila krvácení, ač věděla, že už je pozdě.
"… moje… Sakuro…"
Pevně ho objala.
"Sasuke! Sasuke!" opakovala stále dokola.
Nevnímala nic z toho, co se kolem ní dělo…
Hladila černé vlasy mrtvého chlapce, na jehož tvář dopadaly další a další její slzy…
Jakýsi řev ji ale přece jen přiměl zvednout hlavu.
Jako ve snu se dívala, jak všichni kolem sebe házejí kunaie, občas někdo padl na zem…
Viděla v jejich tvářích strach, vzrušení z boje, touhu po vítězství…
´Ať se klidně pozabíjí! To je jedno! Všechno… všechno už je jedno…´
Znovu se sklonila.
"Je mrtvý!" zatřepal s ní někdo.
Uslzeným očima vzhlédla. "A-a-ano!"
"Dokázal jsem to, Sakuro! Já ho zabil!" Narutovi horečnatě svítily oči. "Dokázal jsem to! DOKÁZAL! Vyhráli jsme!"
"Naruto!" malinko nadzvedla nehybné tělo ve své náruči.
"Sasuke…" zlomil se jí hlas. "Sasuke…" vydechla znovu, ale ani teď nebyla schopná větu dokončit.
"CO?! To… to ne…" Naruto položil ruku na srdce svého nejlepšího přítele.
"Sasuke?" zeptal se opatrně, jakoby ho nechtěl probudit a malinko s ním zatřepal. "Sasuke?"
Sakura Sasukeho pevněji objala - snad aby ho už Naruto nechal na pokoji… aby ho nechal v její náručí…
Sklonila hlavu.
Naruto ji pohladil po rameni. Na další pohyb mu už ale nezbývaly síly… nehybnou ruku nechal na Sakuřiných zádech a s doširoka otevřenýma očima se díval na její chvějící se ramena, na černé vlasy, které sem tam prosvítaly pod jejíma vlasama…
"Naruto, dokázal… Bože!" vydechl Kakashi někde nad nimi.
Zvedli k němu oči.
Sakuře z úst uniklo bolestné zaúpění, a pak…
Pamatuje si už jen, jak se probudila v nemocnici.
Od té doby tu pracuje. Odmítla pokračovat ve své úspěšné kariéře Lovkyně Akatsuki a jejich vojáků…
Raději je tu… u své matky.
Nedokázala by už proti někomu pozvednout kunai. Nenáviděla vše, co souviselo se shinobi světem…
Přes tuto nenávist ale pracovala v nemocnici…
Bylo to jediné místo, kde viděla smysl toho, co dělala…
Proč by teď měla honit Akastuki?
Vždyť už jí všechno vzali!
Možná právě proto by měla… ale… mstít se?
Co z toho..?
Všichni, co měla nejraději, byli mrtví nebo…
Rodiče a Sasuke.
Sasuke…
To Sasuke jí tenkrát pomohl, když se vrátila domů z mise a našla mrtvé znetvořené tělo svého otce a matku, kterou mučení Mangekyou Sharinganem připravila o rozum.
Pak přišla i o Sasukeho…
Zůstala sama…
Přišla i o Naruta…
Ten, kdo s tím fanatickým zápalem pronásledoval zbylé Akastuki, to nebyl Naruto, kterého znala a měla ráda.
Toužil zničit všechny, kdo kdy nosili pláště s červenými mraky… a hlavně chtěl dopadnout toho jediného.
Peina.
Jiraiyova vraha a… Narutova zachránce!
Tisíckrát Sakura Narutovi říkala, že viděla, jak Pein srazil a posléze zabil jednoho zakuklence, který stál za Narutem a mířil na něj katanou.
Právě díky Peinovi ho ale nezasáhl…
Marně…
Naruto se na to upnul celou svou duší a s nekončící nenávistí prohledával každičký kout shinobi světa.
Co Sakura věděla, jen za poslední dva měsíce mu Pein už třikrát unikl, ač ho měl Naruto na dosah…
*****
Prudce trhla hlavou.
Znovu se zadívala na svůj odraz v zrcadle.
Dívka proti ní si otřela slzy, jež se jí třpytily na tváři a zavrtěla hlavou.
Už rozhodně ze sebe stáhla úbor ošetřovatelky a vklouzla do obyčejných džín a trika.
Za chvíli už byla na ulici.
Vešla do obchodu a bezmyšlenkovitě do košíku vkládala chléb, máslo, sýr, tři jablka…
Zaplatila a znovu vyšla na ulici.
Co blázní? musela uskočit, aby ji nesrazil nějaký muž co rychle běžel těsně kolem ní. Přitiskla se ke zdi, když se proti ní vyřítil hlouček asi deseti mužů.
Minuli ji, ale jeden z nich se smykem vrátil.
"Sakuro!" prudce oddychoval.
"Naruto, co se děje?"
"Pein! Už jsem ho skoro měl, ale…"
"… utekl vám," dokončila Sakura. "Dej mu už pokoj! Přece…"
"Ne, Sakuro!" zavrčel vztekle. "Buď opatrná," kývl na ni a zmizel za rohem.
Sakura jen svraštila obočí a pomalu se vydala domů.
Představa prázdného bytu a samoty ještě více zvolňovala její krok.
Možná jsem si měla vzít noční… zauvažovala. No jo, jenže už minulý měsíc jsem měla přesčasů víc než kdo jiný… a držet další kázání od Tsunade? To ne!
S povzdechem vstoupila do průjezdu.
Zaslechla tichý šramot…
Ještě než o tom vůbec stačila přemýšlet, ruka jí automaticky zajela do kapsy pro kunai, který kvůli Narutovi měla vždy při sobě.
Nehybně vyčkávala, ale už se nic neozvalo.
Přesto cítila, že tam vzadu - úplně v nejtemnějším rohu někdo je…
Tiše se kradla k tomu místu.
ANO! Teď by přísahala, že se tam něco pohnulo!
Znovu se v ní ozvaly násilím potlačené instinkty Lovkyně Akatsuki…
Zastavila se a snažila se prohlédnout tmou.
Obrysy, které viděla, však patřily jen popelnicím.
Přesto zůstávala dál ve střehu.
Odkudsi se náhle vynořila něčí ruka a podtrhla jí nohy.
Spadla na zem.
Neznámý ji stiskl krk a sevřel. Snažil se ji udržet v klidu a přitom se natahoval po kunai.
Raději ho tedy odhodila pryč.
Naslepo udeřila.
Sevření okamžitě povolilo.
Po kolenou se dostala k místu, kam odhodila kunai. Šátrala rukama kolem sebe a za okamžik ho pevně sevřela v dlani.
Došla do kouta a po chvíli si zvykla na šero a rozpoznávala obrysy, tvary…
Překvapením otevřela ústa.
Ač měl vlasy dlouhé kamsi pod ramena a tvář mu zakrývaly vousy, nemohla se mýlit.
Před ní ležel Pein!