Chránit 13

Část dvanáctá - Tady

Část třináctá - Nesmíš!

Minato s otevřenou pusou pozoroval muže, který držel jeho paži. Všechno to samurajské brnění, katana … Nic se ani trošku nezměnilo od včerejší návštěvy v lese. Až na to, že se tu zničeho nic objevil, chytl ho za ruku a … A co se vlastně bude dít teď?
Samuraj pootevřel ústa. Pomalu, jako kdyby mu to dělalo problémy, zachrčel: „Nesmíš.“
Nesmím … Nesmím … On … Teď se mnou mluví?
Minato vyskočil na nohy a postavil se k němu čelem.
Samuraj, který chtěl zabít Kushinu. Samuraj, který je podle všeho První císař. Samuraj, který … Má být dávno mrtvý!
Až teď si to uvědomil. A okamžitě začal křičet.
„Ááá, nechte mě být, já se-,“
Ani nestačil zareagovat. Ne, ani nestačil mrknout, a muž … Už tam nebyl. Byl prostě pryč, stejně jako předtím … Ale teď se znovu objevil. Přímo za jeho zády, ruku najednou pevně přitiskl na jeho ústa.
„Nesmíš,“ zašeptal znovu. Děsivě …
Minato se doopravdy uklidnil. Uklidnil a vyprostil se z jeho sevření.
On .. Byl tady a teď … Je tam …A Kushina si samozřejmě stále leze a Sueko pořád spí … Kdyby mě tu vraždil, ani by si toho nevšimly!
Otočil se, aby ho měl znovu na očích. I když ani nemohl předpokládat, že ho na těch očích udrží, když dokáže tohle.
Co bych mu měl říct?
Samuraj se očividně k jinému slovu než „nesmíš“ neměl. A kdyby mu něco chtěl udělat … Už měl víc než jednu příležitost. Zkusí mu důvěřovat.
„Ehm …Víte, že umíte hodně rychle mizet?“
Inteligentní dotaz … Ale jeho to mizení nepřestávalo fascinovat.
Samuraj jenom tiše přikývl a nerozváděl žádnou další konverzaci. Minato tohle neměl rád, když měl klást otázky on a ten druhý chtěl jenom odpovídat … Ale, kdyby alespoň odpověděl!
„Aha. Já jenom … Že je to bombastický. No ale,“ usmál se rozpačitě, „co tu vůbec chcete? A kdo jste?“
Muž chvíli nereagoval. Jako kdyby přemýšlel, a když už to chtěl Minato zopakovat, otevřel pusu.
„Jsem tu proto, že tu musím být. A jsem kdo jsem.“
Aha. To všechno vysvětlilo. Možná, kdyby se zeptal jinak …
„Jste tu proto, že tu musíte být. A proč musíte?“ pozvedl obočí Minato.
Samuraj ukázal na náhrdelník v jeho ruce a Minato se na něj podíval taky. A polkl. Naprázdno.
„Ono, je to vaše, že? Já vám to nechtěl brát … To ne, ani náhodou. Nate, vezměte si to, já to nechci,“ vztáhl chlapec ruku i se šperkem k muži, ten mu ji ale vrátil k tělu.
„Musím s ním být,“ kývl muž.
Musí s ním být … Co to znamená? A proč ho nechce?
„Jsem k němu vázaný,“ rozpovídal se najednou. „Dohlížím na to, aby ho někdo nepoužil předčasně.“
„Nepoužil? Ono to něco … dělá?“
Samuraj přikývl.
„Aha … A co?“
„Teď není souzeno, abys to věděl.“
Minato sklopil oči k těm třem zeleným kamenům. Teď se jich celkem bál … Má to ještě nějaké využití a je k tomu vázaný tenhle chlápek … Že on to vůbec bral!
„Takže … Mám si ho nechat?“
Když muž nic nenamítal, Minato si náhrdelník znovu pověsil na krk. Tentokrát ho pečlivě schoval pod tričko a jako kdyby se chtěl ujistit, ještě na něj přes látku položil ruku.
Ale na jednu otázku mi neodpověděl. Kdo to vlastně je?
„Ehm, a vy … Jestli umíte mizet, jste První císař. Jestli jste První císař, tak ty kosti vevnitř patřily vám. A jestli patřily vám … Jste mrtvý. Takže se vás musím zeptat … Jste První císař?“
Samuraj se jenom usmál, ale stále se ani nepohnul.
„Ani tohle ti není souzeno vědět. Možná ano a možná ne. Ale řekni mi, přijdu ti jako mrtvý?“
Minato si ho přeměřil pohledem.
Abych pravdu řekl … Trochu, ale mrtvoly by snad neřekly ani to málo…
„Asi ne. Takže nejste?“
„A řekni mi ještě něco. Kdo umí mizet? Zvládl to někdo kromě Prvního císaře?“
„Ehm … Já nejsem zdejší, ale … nezvládl?“
Samuraj ani nepřikývl, ani se nezamračil … Nic. Minato teď byl na vážkách. Má se ho bát, nebo nemá? Ale zase, on na duchy nevěřil. Takže, tenhle muž … Pro něj bude jenom nadaným šťastlivcem.
Válečník najednou zvedl ruku. Minato se nejdřív vylekal, protože doposud naproti němu stál jako vytesaný … Ale on jenom ukázal někam za jeho hlavu a chlapec naivně následoval směru, který mu ukazoval. Očima se zabodl do oblohy za sebou, a když už si byl jistý, že na ní není nic zvláštního, na co by asi chtěl muž upozornit, došlo mu to … Pomalu se otočil a –
„Zase!“ vydechl a zklamaně svěsil paže. Bojovník už byl znovu pryč.
A já se nechal napálit tím starým trikem …

Kushina se protáhla. Takhle dobře se už dlouho nevyspala … Večer předtím byla hodně unavená. Unavená a domlácená, protože na ni někdo křičel a ona spadla … A dokonce křičel podruhé, ale to už se rozhodla, že si ho nebude všímat. Předtím mu říkala, ať ji neruší, tak to mohl čekat.
Spokojeně zívla a rozhlédla se kolem. Oheň už dávno vyhasl a všude byla napadaná rosa. Po ránu byla celkem zima a slunce ještě nevylezlo úplně. Dívka si třela paže, aby si je trochu zahřála a podívala se kolem. Pohled, který po chvíli odtrhla od páry, vycházející z jejích úst, padl na Sueko spící kus od ní.
Jak se sem dostala? Copak neusnula pod skálou? Třeba je náměsíčná …
A Minato … Minato tu nebyl.
Rychle se rozhlédla okolo. Chlapec pobíhal po jejich kousku země a nahlížel za každý keř a každý strom … Po každé vypadal vyděšeněji a vyděšeněji.
„Hej! Co tam děláš? Honíš veverky?“ zakřičela jeho směrem.
Minato toho najednou nechal a uvědomil si, že je dívka vzhůru. Rozpačitě dal jednu ruku za hlavu a zazubil se.
„Eh … Ne. Něco hledám.“
„A to to něco hledáš celou noc?“
„Ne, teprve pět minut. Uvědomil jsem si to před chvílí, když jsem se probudil …“
Ten mi toho řekl …
„A co sis uvědomil?“
Minato hledal dál a nepřítomně odpovídal. Odpovídal spíš věty, o kterých přemýšlel ve své hlavě.
„Nemohl jenom tak zmizet … Někde tu musí být …“
Že by ztratil ten náhrdelník? Zatím mu to ale nepřipomínala. Ještě ho dostane jindy … Konečně na něho něco má.
Znovu se položila na zem a protáhla se na ní. Na chvíli zavřela oči. Ještě se jí nechtělo vstávat…

Chlapec to už vzdal. Náhrdelník cítil bezpečně na své kůži, dost totiž studil. Ale ten samuraj, který se tu ocitl večer … Nikde nebyl. Když zmizel, nemohl se dostat jinam, než na tomhle odříznutém kusu světa. Byly to přece jenom rychlé pohyby, ne přemisťování … A chakru podle všeho taky neuměl použít, tedy, ještě se alespoň nesetkal se samurajem a ninjou v jedné osobě. Bylo to zvláštní …
Zamyšleně přešel až ke srázu. Znovu spadlo několik kamínků a on se zasavil. Dál by nebylo dobré chodit.
Zvedl hlavu nahoru a podíval se na celou krajinu. Znovu, jinýma očima než předtím … Teď se mu údolí ukázalo v ranní kráse. A byla to doopravdy krása v pravém slova smyslu. Slunce vycházelo, a pomalu na něj dopadaly jeho zářivé paprsky. Stejně jako na krajinu dole … Rudé slunce se dívalo i na říčky, kterými byla zem pod nimi protkaná. Alespoň z tohohle měl jistotu, že jsou pořád v Uzu no Kuni. Říčky, nad kterými byla krásná záře … Jiskřičky. Znovu ty jiskřičky. A tam, kde nebyla voda, byl les. Les nebo louka … Všechno se krásně zelenalo tím nejzelenavějším odstínem, jaký příroda mohla dát. Sem tam se mezi tím vším rozběhla úzká cestička ze žlutavého písku, jinak byla tahle příroda nedotknutá. Údolí, kolem kterého byly hory. Ne příliš vysoké, ale některé se dotýkaly nebe. Ta jejich naštěstí ne. Ztrácely se na obzoru, jako kdyby je obklopila mlha a nad celým údolím se ještě pořád vznášela ranní pára. Doopravdy překrásné údolíčko.
Minato se na všechno díval zeširoka otevřenýma očima. Měl chuť něco zakřičet … Stejně byli zabezpečení genjutsu, které dosahovalo až k místům, kde stál. Tohle byla šikovná Suečina práce.
Zhluboka nasál chladný vzduch do plic a rozevřel ruce.
„Jsem pán světa!“ zakřičel.
Najednou mu ale někdo zaťukal do ramene a on se lekl, až málem spadl dolů. Když chytil rovnováhu a pro jistotu odstoupil pár kroků, podíval se do tváře rudovlasé dívky.
„To už je trapný,“ zamumlala ona.
Minato nechápal.
„Co … Co jsem zase udělal?“
„Křičels, že bys chtěl být pánem světa.“
Minato zakýval hlavou.
„Ne, ne. Já nekřičel, že bych chtěl být-,“
„Všichni padouši už chtějí být pány světa. Mohla sis alespoň vymyslet originální cíl … Třeba … Já nevím co, nejsem v tom zběhlá …“ nevšímala si ho Kushina.
Minato začal zběsile mávat rukama.
„Ale já nechc-,“
„Třeba pochytat veškerou sílu? Ne, to už je taky starý … Nebo … Proč žádnej padouch nechce pomáhat?! Co takhle: Ochráním všechna zvířata!“
„To už by to nebyli padouši. Ale počkej, já přece nejsem-,“
„No jo … To je jedno … Tak já jdu uklidit ohniště,“ odešla najednou. Minato přivřel oči a díval se za ní.
„Hluchá,“ utrousil.

„Už … Už tam budeme?“ oddychovala Kushina zrychleně.
„Brzo! Tak … Pět minut?“ zavolala Sueko.
„Ale tohle všechno mělo trvat deset minut … Vždyť jste to říkala,“ zamračila se dívka.
Už šli bezmála půl hodiny. Teď právě byli blízko země. Na skále, holé skále, a jenom jejich chakra je udržovala, aby nespadli. Ačkoli to byla Kushinina vůbec první ninjovská práce, vedla si dobře.
„Konečně, konečně si příjdu jako ninja!“ pomyslela si, zatímco pomalu kladla nohy níž a níž. „Je to úžasnej pocit! I když tohle má být základ pro všechny shinobi a kunoichi … I já musím nějak začít …“
Lezli, pomalu, ale opatrně. Slunce už viselo nad obzorem a pálilo do nich svoje paprsky.
„To je vedro,“ zamumlala Sueko a otřela si čelo. „Hnusný vedro, štve mě…“
„Až budeme dole,“ ozval se Minato, „musíme najít nějakou vodu …“
Už tam skoro byli. Ještě pár kroků …
Na poslední dva se vykašlali a seskočili z výšky. S duněním dopadli na zem.
„Máme štěstí,“ zaradovala se Kushina a ukázala někam před sebe, „tam je jezírko!“
Všichni se pomalu rozešli k vodě. Potřebovali ji jako sůl. Běželi by, kdyby jim to síly dovolily … Nejdřív je museli znovu načerpat.
Vstoupili do lesa prorostlého mechem, který všude vytvářel tajemnou atmosféru. Pára se ještě pořád vznášela nad zemí a tak to tu vypadalo pohádkově. Oni se ale moc nerozmýšleli. Mířili dál a dál, až došli k malému jezeru. Jezeru, do něhož tekl vodopád. Jezeru oklopeném vrbami a různými stromy. Jezeru, nad nímž se také vznášely ty jiskřičky, a možná ještě víc než v centru Uzugakure no sato.
„Vodu,“ vydechl Minato a svalil se k okraji, nabral trochu do dlaně a srkavě pil. Stejně jako Kushina i Sueko. Voda … Něco, co potřebuje každý, bez rozdílu. Ať už je na dobré straně, ať už na té špatné … Nikdo by bez ní nepřežil.
Minato si ani nevšiml, že mu zpod trička vypadl náhrdelník a zelené kameny se lehce dotkly průzračné tekutiny pod ním. Zatímco pil, uslyšel za sebou nějaké kroky. Kushina vyjekla a Sueko málem spadla do vody. Obě se dívaly přímo za něj …
„Nesmíš,“ zaznělo tvrdým, mužským hlasem.

***

Prostě nesmí, no
A ... Musí ho přece vidět i Kushina a Sueko, ne? xD
A je to První císař? Kdo ví ... Jenom já A on, samozřejmě xDD Ale neptejte se ho, on toho stejně moc nenamluví xD
Takže .. Tohle je dílek spíš "oddechovej" ... Asi už do mýho odjezdu (buď dva nebo jeden týden tu nic nepřibude). Ale potom zase něco napíšu, nebojte se Tenhle díl bych napsala už dávno, ale mám celkem dost práce s jednou fantasy povídkou (zasvěcení vědí, a tak snad chápou xD) ...
Jinak, tohle už je definitivně to nejdelší, co sem kdy napsala (mám skoro výročí! 50 stránek! Hehe xD) ... A jsem tomu ráda A myslim, že zdaleka ještě někončim Alespoň ze skorodaleka ...
Pokračování: Prach budoucnosti ...