Tajemné

„Vítej v Akatsuki, Ren.“ Řekla matka a rozpřáhla ruce. Vletěla jsem ji do náruče a těžce jsem oddechovala. Přivinula si mě k sobě. Nechápala jsem nic z toho, co se tu děje. Jen jsem byla ráda, že mám mamku zpátky.
„Co se to děje?“ Zašeptala jsem. Usmála se.
„Jsem vůdce Akatsuki.“ Řekla a já vzhlédla.
„Ty? Vždyť nejsi ninja.“ Zamyslela jsem se.

Jeho první reakce na Arisino sdělení proběhla asi takto: jeho klidný výraz se kamsi vytratil a vystřídal ho tak zlostný výraz, jaký si lze jen předtavit. Pohledem řezal do každého z trojice dešťových ninjů, jako by po nich měl každou chvíli skočit a roztrhat je na cucky. Zuby mu o sebe skřípaly. Právě teď vypadal jako nějaká nebezpečná šelma. Málokdy se někomu povedlo Minata přivést do stavu v jakém byl. Stávalo se tak pouze tehdy, když šlo o život někoho jemu velmi blízkého.

"Souboj číslo tři Kidoumaru proti Zakuovy." Znovu pronese skvrna a po minutě Kidoumarovo osmikončetinové tělo padá poraženě k zemi.

Kidoumara probere bolest v noze, jak mu někdo silou narovnával zlomeninu stehenní kosti. Otevře oči a uvidí Kimimara jak mu opatrně drží rukou oteklou nohu.
"Zkus vstát, ta zlomenina by měla být v pořádku." Pronese Kimimaru poté co sundá z jeho nohy ruku.

Vošli do jeho izby a Mira sa postavila ku oknu. Atsushi zatiaľ zavrel dvere a kráčal k nej. Cítila, že zastal len pár krokov od nej a od nervozity tak zvierala rám otvoreného okna až jej obeleli hánky. Cítila sa nervózne, lebo aj on bol. Vycítila to, keď sa dole pri vchode skoro zrazili a teraz to cítila ešte silnejšie. Zmocňovala sa jej úzkosť, lebo jej určite chcel povedať niečo dôležité.

„Proč jsi tady?“ vysoukala ze sebe Tokime s mírným úděsem v hlase. Dívka jí věnovala ďábelský úsměv, zatímco jí tvář zakrýval stín kapuce od pláště.
„Abych si splnila svůj sen.“
„Myslela jsem, že jsi zemřela… a ty mezitím spolupracuješ s Orochimarem?!“
„Proč by sis měla myslet, že jsem mrtvá?! Ale co… to mi aspoň nahrává do karet. Nikdo mě nebude kazit plány tím, že by se mě snažil dostat zpět, jak to má Naruto ve zvyku.“

První část:

Soustředila jsem se na cestu. Chvíli jsme jen tak běželi, až jsem začínala být unavená a bylo to na mně poznat.
„Je unavená, zastavíme tady a odpočineme si.“ Zavelel Shikamaru. Zadýchaně jsem doběhla na místo pod velkým stromem a vděčně si lehla. Slunce zapadalo. jen tak jsem plula myšlenka, až mi to došlo.
„Co budeme dělat v noci?“ Zeptala jsem se, už se zmírněným dechem. Potila jsem se a srdce mi prudce bylo, ale oni byli v pohodě. Záviděla jsem jim. Všichni se na mě podívali.

Joshina

Kráčali sme.. Teda.. Oni kráčali už nevedno ako dlho a mnou Kisame pri každom jeho kroku necitlivo nadhodil. Začínalo ma bolieť brucho, alebo ma možno už aj bolelo, no cez to, ako sa mi jeho rameno zarývalo do podbrušia, som si necítila.. Ehm.. Nič.
“Ki.. Sa.. Me..” Vyslovila som jeho meno prerývane a odpoveďou mi bolo len hlboké zabručanie -hmm-.
“Prosím, daj… Ma.. Dole.. Bolí to..” Zatínala som zuby, pretože to bolo už k nevydržaniu.
“Rád by som, pretože si riadna otrava, ale nemôžem. Zdrhla by si.” Cvakal zubami.

Fidora, Podera i Takashi se rozdělí. Bratři vykročí podle mapy a Takashi se musí bleskem vrátit zpět do Konohy. Dříve než se vesnice znovu probere.

„Už iba kúsok, už iba centimetre.“ pomyslel si Naruto, naťahujúc ruku za modrým vajíčkom umiestneným v divnom prístroji. Trosky vybuchnutého laboratória mu bránili, aby sa dostal bližšie. Teda, laboratória. Nikto presne nevedel, čo sa dialo v tomto dome, ktorý včera v noci zrovnala so zemou explózia. Deti si však šepkali, že jeho majiteľ je vedec a v pivnici má laboratórium, v ktorom robí podivné experimenty. Niečo na tom mohlo byť.

V temném nočním tichu uprostřed lesa se pohnul temný stín. Odlepil se od kmene stromu, v jehož černotě se skrýval, a pomalu postupoval vpřed. Věřil, že zůstane nezpozorován nepřáteli, ale i přesto se pohyboval nanejvýš obezřetně. Jediné šustnutí stébla trávy pod jeho nohama mohlo vše pokazit. Bál se dokonce i dýchat.
Napětí ve vzduchu bylo téměř nesnesitelné. Kolik kolem mohlo být nepřátel? Jeden? Dva? Tři? Vždyť na tom nezáleželo. Pokud by se prozradil, byl by s ním konec tak, jako tak.

Probouzím se. Celá zpocená se snažím nehmatat opěrný bod. Ruka mi spočine na chladné tyči. Pevně se jí zachytím a snažím se srovnat dech. Zavřu oči a počítám. Jedna... hluboký nádech. Dva... výdech. Tři... nádech. Čtyři... úchhhh vydechnu. Otevřu oči...

Daisuke sedel na lavičke a tvár mal skrytú v dlaniach. Rozmýšľanie mu vždy šlo, no teraz sa sám strácal vo svojich myšlienkach. Nevedel sa v nich vyznať a už vôbec nie v situácii, do ktorej sa sám namočil. Po tom, čo mu Tory povedala, že ho ľúbi, na seba pozerali akoby sa videli prvýkrát v živote. Hneď na to prišla Mira, ktorá vyzerala, že má miernu depresiu a Daisuke bez slova odišiel. Ani jeden z nich nebol schopný viesť normálny rozhovor.

Skrytý obsah

A je to tu!!!

Všechno ji bolelo. Nespala doma, ale na podlaze, kde ji babička Chiyo nechala potom nejnáročnějším tréninku, jaký kdy zažila… Její oběh chakry na tom byl sakra špatně, ale prý to vypadá celkem nadějně. Jenže měla neblahý pocit, že to bude trvat ještě dlouho a nebyla si tak úplně jistá, že to její tělo vydrží, než se hodí do normálu…

Zadýchaně jsem proběhla bránou. Strážci se za mnou zmateně otočili, ale nic nenamítali. Běžela jsem dál Konohou. Už mi docházeli síly. Zdálo se mi, že je ta cesta nekonečná. Lidé se za mnou otáčeli a mumlali si mezi sebou. Vlasy za mnou vlály. Konečně jsem zahlédla kancelář. Vydupala jsem schody ke kanceláři a prudce jsem zaťukala. Opřela jsem se o dveře a snažila jsem se popadnout dech. Nejdřív tam někdo mluvil, ale teď nastalo ticho.

Mohutná zlatem podbarvená záře rozčísla oblohu od severu k jihu. To od toho, jak jí projel obrovitý blesk. Těsně v patách se mu hnal jeho o fous menší bratříček, ale nakonec se vydal opačným směrem. Na rozdíl od sourozence, si to namířil přímo z východní strany a západ. Záře, která je oba při tom provázela, na zlomek sekundy zcela zahalila nebe nad pantheonem. V okamžení následoval rachot nepředstavitelných rozměrů a intenzity, jak se nebem převalil hrom. Obloha se pozvolna zatahovala jen těžko proniknutelnými oblaky ocelově šedé tmavnoucí barvy.

Tma. Všude je tma. Vybavuji si jen jediné: Ležím na zemi. Jinak nic. Jen tmu. A zimu, kterou za okamžik vystřídá teplo. Matně si uvědomuji palčivou bolest celého těla. Otevírám oči, ale nic nevidím. Postupně se mi zaostřují smysly. „Arato!“ volá vysoký hlas, patrně patří nějaké dívce.

Kisame následuje tajemnou dívku dlouhé kilometry a cesta se vleče nekonečně dlouho. Celý zbytek noci, než se konečně za rozbřesku zase dostanou k pobřeží.

Každý na tomhle světě si pamatuje, jak ničivá byla poslední válka. Jak nespravedlivě rozdělila rodiny. Rodiče od dětí, partnery. Tsunade dokonce skončila vejpůl... A já? Já sama nevím, jestli moje rozhodnutí bylo moudré natolik, za jak moudré jsem ho považovala. Ale čert je mi dlužen ... je to už víc jak 10 let.