A zrodila se legenda

Mohutná zlatem podbarvená záře rozčísla oblohu od severu k jihu. To od toho, jak jí projel obrovitý blesk. Těsně v patách se mu hnal jeho o fous menší bratříček, ale nakonec se vydal opačným směrem. Na rozdíl od sourozence, si to namířil přímo z východní strany a západ. Záře, která je oba při tom provázela, na zlomek sekundy zcela zahalila nebe nad pantheonem. V okamžení následoval rachot nepředstavitelných rozměrů a intenzity, jak se nebem převalil hrom. Obloha se pozvolna zatahovala jen těžko proniknutelnými oblaky ocelově šedé tmavnoucí barvy. Naprosté ticho, střídající se s nelidsky opojným rykem bájných démonických ptáků, v nepravidelných intervalech. Vedro tak hmatatelné, že kdyby si na ně člověk mohl sáhnout, byť na okamžik, shoří v mžiku jako troud. To vše však neznamenalo vůbec nic ve srovnání s tím, co se právě odehrávalo pod rouškou těchto přírodních úkazů. Schylovalo se tu k boji nebývalých rozměrů mezi bojovníky, o nich se běžným smrtelníkům může tak akorát zdát…

Sotva patrný pohyb sněhově bílých křídel, pohybujících se v pravidelném rytmu a s neutuchající intenzitou, znamenal dostačující sílu k tomu, aby se prostorem nebes mohlo pohybovat mohutné mužské tělo. Dlouhé stříbrné vlasy divoce vlající kolem hlavy jen o setinku vteřiny unikly nedobrovolnému zkrácení dlouhým ostřím božského meče, který prosvištěl divoce vzduchem. To se nebem právě přehnal Tsukuyomi, bůh a vládce záhrobní říše. Zrozený při očistě těla otce po jeho návratu z nečisté krajiny, stejně jako jeho sestra Amaterasu a bratr Susanoo, jenž ostatně právě v dálce kráčel jeho směrem oblaky s rozhodností sobě vlastní.

„Přestaň, Tsukuyomi, tohle je můj boj,“ přerušil ticho hluboký hlas vládce všech bohů. „I on je mé dítě, stejně jako ty a tvá sestra. Je mým výsostným právem, jakožto rodiče, vést vás k zodpovědnosti a úctě k autoritě. Naučit vás smyslu pro povinnost a je-li to třeba, pak vás i trestat. To je mé nezpochybnitelné právo, synu, jen mé. Já jsem totiž vládce všech bohů!“

Oslovený se prudce obrátil za zvukem toho hlasu. Zpupnost a vztek ho okamžitě opustili, jakmile zaznamenal otcům vševidoucí pohled, stejně jako celkovou sílu osobnosti, která z nejvyššího boha Izanagiho, prýštila ven. Tsukuyomi věděl bezpečně, že tentokrát již bratra nedokáže zastavit, stejně jako nedokáže zabránit jeho následnému potrestání otcem. Nastal soumrak bohů a pro jeho bratra byl již předznamenán pouze pád. Susanoo až moc dlouho pokoušel trpělivost všech kolem sebe. Moc dlouho překračoval veškeré možné meze a hnal tím všechny kolem sebe nezadržitelně do záhuby. Byl divoký, nespoutaný a naprosto nic neuznával, snad jen kromě vlastní síly. Otec a syn. Ó, jak si byli podobní a přesto neexistovalo na světě rozdílnějších bytostí. Tsukyuomi pozorně studoval otce, ale vše, co viděl, jen dokreslovalo předchozí odvážná tvrzení. Pevné svaly lýtek, stejně jako zbytek nohou, měl Izanagi až do pasu skryté pod bílou jemnou látkou typických volných kalhot, které byly v pase přepásány šerpou antracitové barvy. Celkovou jednoduchost tohoto kousku oděvu narušoval pouze úzký zlatý pás, jenž poskytoval podporu pro pochvu mýtické dýky „Věčného zapomnění“. Bílý plášť s červeným lemováním po okraji a podšívkou stejné barvy, jako šerpa kalhot, halil rozložitá ramena. Dlouhé široké rukávy pláště ukrývaly silné paže obalené provazci svalů bez sebemenšího náznaku nepatřičného tuku. Vládce všech bohů, Izanagi, ustrnul na místě a pevněji sevřel v pravé dlani bájný oštěp svěřený mu prapředky všech bohů. Černé, husté, dlouhé a lesklé vlasy mu splývaly nespoutány ničím po zádech v dech beroucím vodopádu. Čirá temnota a nepropustnost. Mlhovina se tak akorát usadila kolem prostých sandálů Izanagiho, když znovu promluvil k synovi po svém boku.

„Připoj se ke své sestře Amaterasu a vyčkejte oba mého návratu.“

To bylo vše, co řekl. Odpor neočekával a nic víc nebylo potřeba dodávat. Izanagi jen dál bedlivě sledoval s ledovým klidem pozvolna se blížící postavu svého druhého syna. Vítr, jenž se v nepravidelných vlnách proháněl kolem jeho hlavy, a který způsoboval z valné části on sám silou vlastní božské podstaty, si pohrával se jeho vlasy. Díky tomu poletovaly vzduchem více či méně silné prameny té havraní nádhery. Izanami si bolestně uvědomil, že je to již hodně dlouho, co naposledy viděl své nejmladší dítě. Susanoo se změnil nevídaným způsobem a stal se předobrazem boha, na kterého by mohl být vskutku pyšný. Jen kdyby se dokázal ovládat, pomyslel si pro sebe hořce. Ač notný kus před ním, přesto Izanami jasně viděl, v co přesně se jeho syn věkem časů, stejně jako množstvím absolvovaných bitev, proměnil. Mohutné trénované tělo poseté svaly od vrchu dolů. Dobronzova tónovaná bezchybná pleť. Bílé vlasy krátkého sestřihu na vrchu a po stranách, ale s delší vlečkou táhnoucí se po zátylku dolů. Jasné jantarové oči. Syté purpurové plné rty. Pevný odhodlaný krok sebejisté osobnosti dobře si vědomé vlastní síly a schopností. Vzpřímené a hrdé držení celého těla, stejně jako okázalost oděvu a doplňků. Jediná věc, která byla podle Izanagiho vkusu, byl meč, který třímal jeho syn v pravé ruce tak pevně, že to vypadalo, jako mu k ní přirostl. Ó ano, znal tu zbraň dokonale, vždyť to byl on sám, který jej zasekl do těla osmihlavého draka. Izanagi nepočítal s tím, že jeho syn, jenž byl vyhnán za trest do krajiny Izumo, narazí právě na toho baziliška. Yamata no Orochi měl zůstat pouze mýtem dávných časů, ale to by nesměl tolik lačnit po krvi nevinných lidí.

Ozvalo se další mohutné zadunění, které vrátilo nejvyššího z bohů, zpět na zem a obrátilo jeho pozornost znovu k synovi před ním. Susanoo se přiblížil dost na to, aby mohl jeho otec jasně zahlédnout, jak mu rty přelétl panovačný úsměv a v očích se usadil vzdor.

„Vzpurné to mládí,“ zavrčel skrz pevně sevřené rty Izanagi. Přendal si kopí z pravé ruky do levé a volnou paží sáhl k levému boku pro dýku. Pevně ji uchopil do dlaně a ostří namířil synovým směrem se slovy, která mu chladně splynula ze rtů: „Nastal čas, abych tě konečně naučil pokoře, můj milovaný. Napáchal si toho zde až příliš mnoho, abych to nechal být. Budeš pykat za své hříchy, ale ne tady.“
Zlotřilý škleb, který měl Susanoo vepsán ve tváři, se proměnil v stejně provokativní smích. „Otče, jak rád tě tu vidím,“ zasyčel temně. Očima mu při tom falešném prohlášení projel blesk nebývalých rozměrů.

Byl necelých pět kroků od svého otce, když se rozhodl pro výpad. Rozpřáhl se a vyrazil vpřed s mohutnou razancí na každý svůj další krok. Izanagi ovšem něco podobného čekal. Ostatně byl dokonale obeznámen se synovým stylem boje, stejně jako s jeho chováním. Susanoo miloval krev a proto útočil s co největší možnou silou a intenzitou v prvních okamžicích. Cílem bylo pouze způsobit protivníkovi co největší možné zranění hned na počátku. Nutno podotknout, že se mu to obvykle dařilo víc než skvěle, ale to nebyl tento případ. Izanagi žil víc než dlouho životem bojovníka, aby dokázal vycítit ten správný okamžik k úhybnému manévru do strany. Jak tak kolem něj setrvačností letělo tělo jeho syna, zasáhl ho dýkou. Nezpůsobil mu velké zranění, ale to ostatně nebylo ani jeho cílem. Jemu stačilo, aby se dýka dotkla někde synova těla, projela jím a při té příležitosti přijala pár kapek jeho krve. Izanagi poté odložil kopí, spojil dlaně k sobě a dýku i s krví uvěznil uprostřed. Vyřkl první slova, jejichž účinkem Susanoo zkameněl na místě čelem k němu.

„Chtěl jsi boj, můj synu,“ pronesl rezervovaně Izanagi. „takže ti dám příležitost. Od teď budeš bojovat, kdykoli tě povolají. Budeš přivoláván pod rouškou vlastního jména do boje a pokaždé budeš poslušně sloužit až do poslední kapky krve a síly tvého Mistra. Budeš ultimátní zbraní, jež utočí stejně silně, jako dovede ochránit. Staneš se absolutní ochranou svého pána. Tvůj nynější život bude až na věky věků spojen s osudem každého člena klanu Uchiha, jenž tě dokáže probudit díky svým jedinečným očním technikám. Tvůj první pán již na tebe čeká, můj synu. Tělo jeho přítele teprve začíná chladnout, ale on touží poznat, novou sílu svého oka, tak se hezky čiň, můj synu.“

S těmito slovy dokončil Izanagi zakázanou techniku „Věčného zapomnění“ a odeslal syna na místo, kde se jeho původní tělo počalo transformovat do obrovského skeletonu ohnivě-krvavé barvy. Stále připomínal svým vzhledem člověka, ale jediným skutečným znakem lidství byly dvě Magatama náušnice houpající se mu v ušních lalůčcích. Meč, tvořený mohutnými plameny, třímal stále v pravé ruce a celou svou podstatou obaloval tělo toho, jenž ho právě probudil do nového světa. Mladík s dlouhými, tmavými a uhlově zbarvenými vlasy staženými do culíku stál v jeho středu a pravou dlaní si zakrýval jedno oko, zatímco z toho druhého mu stékal tenký pramínek krve po tváři dolů. Dozajista měl oči plné bolesti a utrpení, ale jeho duhovky tvořil červeno-černý vzor. Právě se zrodila legendární technika u člověka, jenž se sám jednou stane tou největší legendou Skryté listové, pokud se již tak dávno nestalo.