-Rebelka-03

Zadýchaně jsem proběhla bránou. Strážci se za mnou zmateně otočili, ale nic nenamítali. Běžela jsem dál Konohou. Už mi docházeli síly. Zdálo se mi, že je ta cesta nekonečná. Lidé se za mnou otáčeli a mumlali si mezi sebou. Vlasy za mnou vlály. Konečně jsem zahlédla kancelář. Vydupala jsem schody ke kanceláři a prudce jsem zaťukala. Opřela jsem se o dveře a snažila jsem se popadnout dech. Nejdřív tam někdo mluvil, ale teď nastalo ticho.
„Dále.“ Ozvalo se. Vpadla jsem dovnitř, celá zmatená a špinavá. Všichni se na mě otočili. Dva kluci a holka. Doběhla jsem ke stolu.
„Moje matka, Uchiha Sasuke.“ Podařilo se mi říct. Pak už jsem jen padla na kolena. Nejdřív na mě zmateně hleděli, ale nakonec jim to došlo. V plicích jsem měla sopku, která pořád dokola vybuchovala. Zamlžilo se mi před očima.
„Sasuke?!“ Vykřikla nějaká blondýna a plácla dlaněmi o stůl. Posadila jsem se a sledovala reakce lidí v místnosti. Tvářili se naštvaně nebo vyděšeně. Tlustý kluk odněkud vytáhl pytlík brambůrek a začal je co nejtišeji chroupat.
„Musíme tam jít a přivést ho do Listové! Ví o tom Naruto?“ Začala drmolit bloncka, ale hokage ji zarazila.
„Brzdi, Ino. Nejdříve to musíme prodiskutovat. Je tam i Orochimaru. Jak ses vůbec odtamtud dostala?“ Zeptala se mě. Až po chvíli jsem si uvědomila, že ta otázka patřila mně. Kluk s culíkem a znuděným pohledem se na mě zaměřil. Polkla jsem.
„Pustil mě.“ Odpověděla jsem. Všichni vyvalili oči. Začali se mě vyptávat, ale já byla tak rozrušená, že jsem je neposlouchala. V uších mi tepalo a měla jsem hroznou potřebu tam nakráčet a všechny zmrzačit jen proto, abych zachránila matku.
„Tak dost.“ Zarazila je hokage. Lítostivě se na mě podívala.
„Neboj se, Ren. Tvou matku zachráníme.“ Řekla mi a začala si šeptat s tou ženskou s prasetem. S námahami jsem se zvedla a málem jsem se poroučela zase dolů, kdyby mě něčí pevné ruce nepodrželi.
„Jsem Shikamaru.“ Řekl takovým znuděným tónem ten kluk, co doteď mlčel. Chytnul mě za bok a mou paži si ovinul okolo krku. Nepatrně jsem přikývla a nechala ho, aby mě odvedl na ošetřovnu. Celou cestu jsme mlčeli. Bylo to trochu trapný, ale stejně bych asi z toho šoku nedokázala mluvit. Srdce mi bušilo tak silně, až jsem se divila, že mi nevyskočilo z těla.

Na recepci nemocnice seděla taková milá stará paní. Usmála se na mě a vedla nás do ordinace, kde mě doktorka středního věku vyšetřila. Nakonec mi nic nebylo, ale měla jsem odpočívat. Shikamaru mě doprovodil k bráně našeho klanu. Celou dobu mlčel.
„Děkuju.“ Zachraptila jsem a začal jsem kulhat domů.
„V pohodě.“ Slyšela jsem.
„Panebože, Ren!“ Vykřikl někdo.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se mě Yori. Hned mě prudce objal. Zaúpěla jsem bolestí, jak mě zmáčkl. Ihned mě pustil a starostlivě si mě měřil. Na chvilku se podíval za mě a kývl na Shikamara.
„Co se stalo?“ Vyhrkl a vedl mě do domu. Do domu, ve kterém na mě čeká vyděšený otec, který si říká, co se stalo jeho manželce a dceři, že se na noc nevrátili domů. Stáhl se mi žaludek.
„Řeknu ti to, až u toho bude táta.“ Ujistila jsem ho a otevřela jsem dveře. Náhradní klíč máme schovaný v květináči, ve kterém kvete kytka, o které nic nevím. Yori polkl a podíval se jinam.
„Co se stalo?“ Chtěla jsem vědět pro změnu já. Věděla jsem, že se nestalo nic dobrého.
„Tvůj táta tu není.“ Řekl a vstoupil do domu a mě nechal na prahu s otevřenou pusou.
„Prosím?“
„Není tu. Šel vás hledat do lesů kolem Konohy.“ Řekl to, jako by to nic nebylo.
„Cože?!“ Vykřikla jsem. Chytla jsem se za čelo a sesunula jsem se na zem. Ihned byl u mě a objímal mě.
„To bude v pohodě. On se co nevidět vrátí.“ Šeptal mi do vlasů. Zavzlykala jsem. Nemohla jsem ztratit oba rodiče ve stejný den. Nikdy je nechci ztratit. S námahami jsem se zvedla ze země a šla do svého pokoje. Tam jsem usedla na postel a přikryla se dekou. Zavřela jsem oči a nechala stékat slzy.
„Nechám tě chvíli o samotě, jo?“ Navrhl Yori. Nepatrně jsem přikývla a on odešel. Slyšela jsem zaklapnutí dveří.

„Ren! Pomoc!“ Křičela.
„Mami! Kde jsi?!“ Vykřikla jsem. Byla tu naprostá tma, ale nahmatala jsem zeď. Podle ní jsem se sunula dopředu. Srdce jsem měla až v krku a celá jsem se třásla.
„Ren!“ Křikla znovu. Tentokrát to bylo naléhavěji. Běžela jsem podél zdi. Najednou se mi něco omotalo okolo pasu. Chtěla jsem vykřiknout, ale nešlo to. Ohlédla jsem se. Byl tam muž s dlouhými černými vlasy. Předpokládala jsem, že to je Orochimaru. Jeden ze tří Sanninů. Chtělo se mi křičet, ale pořád to nešlo. Zkusila jsem se vyprostit. Zjistila jsem, že to omotané kolem mě, byl jazyk. Znechuceně jsem vykřikla.
„Ren! Pomoc!“ Vykřikla znovu mamka.
„Mami!“ Zavřískla jsem konečně a dala se do pláče.

„Ren! No tak, vzbuď se!“ Prosil táta a třásl se mnou. Prudce jsem se zvedla. Byla jsem ve svém pokoji. Polštář mokrý od slz. Brečela jsem.
„Volala jsi mámu a brečela jsi. Co se ti zdálo?“ Zeptal se. Sám měl napuchlé oči od slz, ale nedal na sobě nic znát. Pořád jsem těžce oddechovala.
„Je pryč. Máma je pryč!“ Popadla jsem ho za ramena, hned jak jsem se vzpamatovala.
„Jo já vím. Já jsem ji hledal, ale přenechal jsem jim to, jakmile jsem slyšel, že jsi zpátky.“ Řekl konejšivě a starostlivě. Trochu mě to uklidnilo, ale stejně mi srdce tlouklo jak o život. Pak jsem si konečně uvědomila, co se stalo a objala tátu. Taky mě objal.
„Vím, že máš hodně otázek a potom ti to vysvětlím, ale teď jim musíme na pomoc. Jsem asi jediná, kdo ví, kde ji hledat. Honem, než bude pozdě! Kolik je hodin?“ Byla to pravda. Byla jsem jediná, kdo ví, kde ji drží, ale jestli je pozdě, tak už se přesunuli. Když jsem se prospala, uvažovala jsem jasněji.
„Asi kolem pátý, proč?“ Zeptal se táta. Sakra! To už se určitě přesunuli! Vyskočila jsem z postele.
„Musíme pohnout!“ Vykřikla jsem a seběhla ze schodů, pak jsem se zarazila, protože jsem si uvědomila, že táta sestupuje pomalu a klidně.
„Tati? Jdeš?“
„Promiň zlatíčko, ale necháme to na lidech z Konohy.“ Řekl lítostivě.
„Cože?“ Vyjekla jsem překvapeně.
„Nepůjdeme. Oni ji najdou.“
„Ne! Jestli nejdeš ty, tak půjdu sama, ale já ji najdu a přivedu domů!“ To už jsem vzlykala. Někdy jsem uvažovala, co bych dělala, kdybych ji jednou ztratila. Kdo by mi stříhal mé neposlušné vlasy a kdo by mě káral, za každou nadávku na kmen? Táta to nedělá. To může jenom mamka. Nasupeně jsem se otočila a vyběhla ze dveří. Měla jsem jen bílé tílko a oranžové džíny. Vlasy jsem měla zacuchané, ale to mě teď opravdu nezajímalo.

Doběhla jsem k bráně Konohy a zastavila se. Zdálo se mi, že jsem něco zaslechla. Jen jsem pokrčila rameny a našlápla dopředu, ale zaslechla jsem to znova. Teď už jsem identifikovala, co je to za řev.
„Rebelko!“ Zavískl, když mě uviděl.
„Jdete se mnou?“ Otočila jsem se, abych jim viděla do očí. Byl tam Naruto se Sakurou, ale i ta bloncka s Shikamarem a ještě jedna modrovláska a klukem, který měl vlasy delší než já.
„Vau, vás je.“ Poznamenala jsem.
„Jo, kam jdeš?“ Zeptal se Naruto. Podívala jsem se stranou.
„Najít svou mámu.“ Odpověděla jsem. Shikamaru a ta bloncka, kteří u toho byli jen vykulili oči.
„To nemůžeš!“ Vykřikla. Chtěla jsem něco namítnout, ale všimla jsem si, že se zpoza rohu vynořil můj otec.
„Tak sleduj.“ Řekla jsem, otočila se a vyrazila jsem z vesnice. Okamžitě se za mnou vydali. Jsou blbí, že jdou se mnou, ale stejně bych se asi nedostala nikam bez ninjů. Byli rychlejší než já, ale drželi se mnou krok. Těžce jsem oddechovala, ale musela jsem to vydržet. Bylo to pro mámu. Po chvilce jsem se začala soustředit na cestu.