Mayumi 02

Probouzím se. Celá zpocená se snažím nehmatat opěrný bod. Ruka mi spočine na chladné tyči. Pevně se jí zachytím a snažím se srovnat dech. Zavřu oči a počítám. Jedna... hluboký nádech. Dva... výdech. Tři... nádech. Čtyři... úchhhh vydechnu. Otevřu oči...

Pomalu se posadím a svěsím nohy na chladnou zem. Pode mnou už není pevná zem ale postel. Sklouznu na zem a musím se zachytit kraje postele, abych neupadla. Postavím se a očima hledám únikovou cestu. Žádná okna. Jen jedny dveře. Chci se vydat k nim, ale něco mě stáhne zpátky. To, co mě zastavilo, byla kapačka krve připojena k mojí ruce. Co se to tu jenom děje? Nahmatám obvazy kolem krku. Zavěsím se do stojanu s kapačkou a vydám se ke dveřím. Z chodby slyším hlasy. Pomalu pootevřu dveře a nakouknu na chodbu plnou pobíhajících lidí v bílém oblečení.
„…myslet vážně! To dítě se nemůže stát Shouheinem. Je to, jakoby ho poslali na smrt.“ zaslechnu kousek z rozhovoru dvou lidí za mými dveřmi. Přitisknu k nim uši a snažím se rozpoznat jednotlivá slova, ale další informace se už ke mně nedostali. Dveře se rozrazily a já dopadla na chladnou zem s bolestným zaúpěním. Kapačka se mi vyrvala z ruky a kolem mě se začala tvořit louže rudé krve. Někdo mě čapnul za oblečení. Vytáhl mě do úrovně očí jako bych byla nějaká věc, co mu zavazí v cestě.
„Tohle štěně má být Shouhein!?“ vyřkl posměšným tónem a rozesmál se. Zatím, co mi od noh odkapávala krev, si mě neznámý měřil nedůvěřivým pohledem. Zatřásl se mnou a mě vyklouzl bolestný sten. Celým tělem mi projela palčivá bolest. Zaťala jsem zuby a oči se mi zalily slzami.
„To stačí, Shiro-san.“ přikázal někdo pevným hlasem. Muž, co mě držel, Shiro, na chvíli zaváhal. Nejspíš to byl někdo z výše postavený lidí.
„Dělej si s tím štěnětem co chceš, Kazumi,“ řekl a hrozivou silou mnou hodil směrem k protější zdi. Byla jsem připravená na tvrdý náraz, ale kupodivu jsem dopadla do měkkého. Něčí ruce mě zachytily do náruče a zbrzdily můj náraz.
„Jsi pořád moc měkkej, Kazumi.“ Prohlásil Shiro a otočil se k odchodu.
„A ty máš stále prořízlou hubu! Nezapomínej, s kým mluvíš, Shiro.“ Ozval se hlas nade mnou.
Shiro se zastavil v půlce kroku. „No, tak mi promiň. Jen stále nechápu, jak z někoho takovýho,“ ukázal prstem na člověka, co mě zachytil, “mohli udělat velitele.“ Řekl obr a zmizel ve stínu chodby.
„No, já zas nechápu, jak se vůbec mohl takový tupec dostat k Shouheinům. Ehhhh..." Zaúpěl tichým hlasem pro sebe muž nade mnou. Zadívala jsem se na svého zachránce. Hnědé vlasy mu splývaly přes tmavé oči a zakrývaly škaredou jizvu, která se mu táhla přes nos. Krom té jizvy je celkem pohledný a taky poměrně mladý, může mu být tak maximálně dvacet, víc ne. Sklopil pohled a prohlídl si mě s nečitelným výrazem. Všichni lidé v bílých pláštích místo pobíhání teď jen stáli a snažili se vyhodnotit situaci. Muž mě odnesl zpátky do pokoje a při tom vydal pár rozkazů, kterým jsem nerozuměla. Lidé se začali znova hýbat a plnit dané rozkazy. Položil mě do postele a beze slova kráčel pryč. Zastavil se na moment ve dveřích,
"Vítej u Shouheinů," promluvil a otočil na mě obličej plný soucitu.
U... Shouheinů?! co to povídá? Takhle jsem si to nepředstavovala. Tohle nemůže být pravda!