Naruto Akkipuden - 11) Ledové poznání, tým ve válce

Kisame následuje tajemnou dívku dlouhé kilometry a cesta se vleče nekonečně dlouho. Celý zbytek noci, než se konečně za rozbřesku zase dostanou k pobřeží.
"Počkáme v moři, až vypluje loď z přístavu, poté ji obsadíme," řekne Kisameho průvodkyně, která se stále ještě nepředstavila, před tím než vstoupí na hladinu moře. Kisame ji bez otázek sleduje a s obsazením lodě nemá problém. Asi půl hodiny putují po hladině jen pár kilometrů od přístavu, vyčkávají na nějakou malou loď.
A jejich chvíle připlouvá v plachtách malé rybářské plachetnice. Zdejší rybáři nejsou příliš zvyklí na shinobi chodící po hladině a navíc kilometry od pobřeží.
"Dáme jim čas nasednout na člunu nebo je prostě vyházíme?" zeptá se Kisame pro jistotu. *Je přece blbost, aby jsme oba chtěli něco jiného.*
"Nemám náladu na přesvědčování štěnic, že nejsem jenom obyčejná malá holka," obrátí se na Kisameho s úsměvem jeho průvodkyně.

Složí tři pečetě a něco zašeptá. Z povrchu jejího těla začne stoupat černý kouř. Černý dým, stejný jako ten v noci. Dým začne houstnout a brzy je ho dost, prostě natáhne ruce před sebe a vyšle oblak smrti přímo proti malé lodi. Kouř vnikne na palubu a otráví všechny na ní, poté se jako vichr smrti prožene podpalubím kde též vyhubí vše živé. Nakonec vystoupá nad loď, kde na krátko zformuje obraz lebky. Nakonec zcela zmizí.
"Asi tam bude pár mrtvých brouků," zasměje se pobaveně dívka a začne šplhat na loď.
A Kisame je z toho trochu vedle. *Co je to s ní? Nemá vůbec správný výraz! Právě vyvraždila celou loď a culí se, jako servírka,* zavrtí hlavou a sleduje ji na palubu. Loď se musí nejprve celá pročistit a moře kolem ní se tak rychle zaplní šesticí mrtvých, lidských těl. Ale to už se plachty prohýbají pod náporem větru a loď letí po hladině rychlostí blesku. Štěstí přeje rychlé cestě, a proto brzy míjí břehy Země Blesku. Vplouvají do chladných a tichých vod severu.
"Už tu jsou první ledovce, vystoupíme," oznámí Kisamemu jeho průvodkyně. Oba opouštějí loď a po hladině ledového moře překonají zbytek cesty. Kolem není nic víc než led a kamenné útesy. Pustinu ledového moře projdou rychle a vstupují na břeh. Pevnina Země Sněhu se už tváří mnohem přívětivěji, jsou tu jehličnaté stromy, keře a na zemi raší tráva.
"Na jihu je léto sice už v plném proudu, ale zde stále ještě taje sníh. Je to odporná země," popíše průvodkyně. Kisame nemůže nic namítat, sám je otrávený z chladu, který vystřídal teplo jihu až příliš rychle. A od pobřeží tedy pouť pokračuje stále dál. Procházejí placatou zemí, žádné kopce. Pouze stromy brání pohledu dál za horizont. Země je docela pustá a chudá na vesnice. Po celou cestu projdou pouze třemi místy, kde určitě někdy stály vesnice. Místo nich najdou jen spálené trosky a krátery v zemi. Země je zjizvená válkou a Kisamemu je to jasné i bez vysvětlování. *Země Sněhu se mi zamlouvá. Určitě zde bude hodně příležitostí pro boj, skvělé!*
Jenže vypálené vesnice, to je pouze začátek. Rychle se dostanou na místo, kde bylo opravdové bojiště. Na místě stál pravděpodobně les. Les, který válka smetla jako párátka, spálila na prach. Pravděpodobně zde někdy zemřelo mnoho lidí, to je patrné ze zbytků krve i občasných ostatků. A cesta pokračuje až nakonec dosáhne válečné fronty. V dálce jsou vidět záblesky explozí a hromy se odtamtud ženou jako nepřetržité dunění a burácení.

"Na které straně vlastně stojíte?" zeptá se Kisame, uvědomí si, že o tom příliš neví.
"My nestojíme na žádné straně," odpoví dívka záhadně.
*Takže jsou neutrální nebo co? Zdá se, že válka se mě moc týkat nebude... Škoda, mohlo to být dobré povyražení,* pomyslí si Kasame zklamaně. Jeho průvodkyně zastavuje a otáčí se k němu čelem.
"Prosím, pojďte blíž a nezdržujte," vyzve ho dívka a Kisame poslechne, i když neví co má v plánu. *Proč pořád mluví tak nepřesně... Jeden, aby si pořád dával pozor na dýku v zádech,* zavrčí Kisame a čeká co se budě dít. Tohle ale absolutně nečekal. Holka se na něho najednou vrhne a obejme ho.
"Hej! Co to sakra..." chce se zeptat, ale najednou si všimne, že stojí úplně někde jinde. Po zemi se od nich plazí černý kouř. Plazí se po šedé dlažbě pod dřevěný stůl, kde zmizí. *Co se sakra stalo?* Kisame je zmatený a rozhlíží se. Hned ho zaujme mocně vyhlížející křeslo z bílého dřeva. Trůn patřící vládci Země Sněhu a to dokazuje i modrobílý prapor se znakem sněhové vločky. Vedle trůnu je po každé straně šest dalších křesel z bílého dřeva, ne tak zdobených. Tvoří tvar písmene U. Jsou shromážděné kolem velké nádoby v zemi, v niž svítí žhavé uhlíky, pozůstatek plamene. Avšak trůn je prázdný, stejně jako celý sál, ve kterém stojí. Pustý sál osvětluje studené světlo dopadající do něj z šesti velkých oken. Po stranách síně se tyčí sochy předešlých vládců. Pod každou ze soch leží rovněž hluboký hrob shogunů ze Země Sněhu.
"Kde to jsme? Je to opravdu trůní síň v Zemi Sněhu?" zeptá se Kisame a je stále docela zmatený. *To byla obrovská rychlost... Ani jsem nezaregistroval přesun.*
"Ano, máte dobrý postřeh. Jsme v hlavní severské pevnosti," odpoví dívka zcela klidně, zdá se, že jsou v bezpečí.
"Takže jste na straně shoguna?" pokusí se Kisame znovu zjistit na čem vlastně je. *Jak jinak by jsme se mohli jen tak dostat do trůnního sálu? Nejspíš o nás vědí... Ale proč je to tak prázdné.*
"Nikoli, to shogun je na naší straně," odpoví dívka a znovu tak zpřehází Kisamemu pořádky, které si chce utvořit. "Za chvíli tu bude Kitsuneo-sama, projevte mu náležitou úctu prosím," požádá dívka okamžik před hlasitým vrznutím.
Velká brána povolí a obě křídla se částečně otevřou, Kitsuneo vstoupí a brána se za ním hned zavře. Kisame pozoruje přibližující se postavu v zasněženém kožešinovém kabátě. Přimhouří oči a důkladně si ho prohlíží. *Zatraceně toho znám! To je... To je ten liščí démon! Ten parchant z Konohy!* probudí se varovný maják uvnitř.

"Zdá se, že jsi ho našla. Dobrá práce Kimy," uzná Naruto kývnutím a ta se zaculí jako malá holka. Ona to vlastně ještě malá holka je. Kisame se dozvídá její jméno právě až nyní, ale moc ho to nezajímá. *Nevědí o něm nic! Chce je podvést!* Kisame bez varování sahá po svém meči a s křikem se vrhá proti Narutovi. Žralok udeří, ale Naruto se k němu rychle dostane a pevně chytí jeho napřaženou paži. Sevře ho opravdu strašně silně a bolestivě. Zamračeně si ho přeměří z blízka.
"Co si myslíš, že děláš ty zatracená tresko?!" zavrčí Naruto a v očích mu problikne pohled démona.
"Ty bastarde...děláš pro Konohu!" řekne Kisame a zoufale se pokusí sevřenou paži osvobodit. *Do hajzlu, má strašnou sílu! Přitom je to pořád docela spratek.*
Naruto na něho chvíli tázavě zírá a pak se začne šklebit. Úšklebek přechází v úsměv a ten pak v krátké zachechtání: "Zatracenej rybáku!" křikne Naruto a škubne rukou tak, že zesláblého Kisameho srazí na zem: "Ještě jednou mě nazveš bastardem, tak tě zničím, rozumíš! Uvědom si, že staré časy jsou už dávno pryč! Uvědom si, jak mocný je shinobi před tebou! Uvědom si, že mám moc tě proměnit v prach! ... Ale také si uvědom, že mám prostředky, jak vrátit dávnou sílu tobě.

"Tak na shledanou Yumi-chan, doufám, že se k nám vrátíte co nejpozději," rozloučí se zdravotní sestra s Yumi u hlavních dveří nemocnice a předá jí tašku s věcmi.
"Děkuji, budu se snažit," usměje se Yumi, převezme si tašku a odchází. Po třech dnech léčení zpátky domů. *Doufám, že mě ti dva nedostanou. Musím rychle hodně zesílit, aby jsem se jim dokázala bránit sama... Ale bude sensei chtít trénovat, když nám chybí Minato?* Zastaví se uprostřed cesty a ohlédne se zpět k nemocnici. *Minatovo zranění bylo docela ošklivé, jak dlouho se asi bude léčit? A zdrží mě to?* vzpomene si.
Znovu se jí vrátí ten pohled na jeho zakrvácené tělo v částečném zákrytu za tím velkým chlapem. Zatřese hlavou, aby dostala pryč všechny ty ošklivé vzpomínky. Moc se to nevydaří, ale obrazy alespoň trochu vymizí. *Konečně doma, taťka si se mnou chtěl o něčem promluvit... Teda myslím. Co my asi bude chtít?* přemýšlí, zatím co jde svižným krokem domů. Docela dost se těší.
*A co asi dělala Shiori... Ani nepřišla na návštěvu,* trochu se zamračí, *možná neměla čas a nebo jsme jí úplně volní.*
Domů dojde svižným krokem za necelých patnáct minut. Je chvíle po poledni a vůně oběda se k ní dostane skrze pootevřená okna. *Voní to docela dobře... Neříkej mi, že se pustil do vaření!* uvědomí si Yumi a při pomyšlení na své otce v kuchyňské zástěře a s vařečkou v ruce ji přepadne náhlé nutkání se smát. *To je přece absolutní,* řekne si, avšak stále má pocit, že ten obraz může vidět. Položí tašku do kouta a skopne boty z nohou. Pěkně rychle vtrhne do kuchyně. Obrázek, který vidí ji zklame. *Takže máme služku? Škoda, mohla to být pěkná vzpomínka,* povzdechne si, ale v žádném případě nezapomene na slušné vychování: "Dobré poledne paní, je tu můj otec?" zeptá se zdvořile.
"Páni, ty jsi mě vylekala!" vyjekne služka a chytí se za srdce, "chodíš jako myš děvče," složí Yumi vlastně poklonu.
"Ty jsi Hokageho dcera... Yumi, správně?" střelí služebná od boku jméno a doufá, že se trefila do černého.
"Ano přesně tak," přikývne Yumi souhlasně, "zdá se, že mě znáte. Ale o vás se mi taťka nic neřekl... Jak vám mám říkat?" zeptá se. *Vypadá docela sympaticky, taková starší tetka,* zhodnotí novou tvář.
"Nechám to na tobě, ale většina dědí mi říkávalo teto," pokrčí teta rameny a vypne plamen na plotně. Yumi se to trochu dotkne: "Tak za prvé, nejsem žádné dítě. No a za druhé, dobře teto," odpoví s úsměvem a nakoukne do hrnce. Právě se dovařila zeleninová směs s kuřecím masem a žlutou rýží.
"Voní to skvěle a určitě to bude dobré... Rozhodně lepší než moje pokusy," uzná Yumi, "nikdy jsme neměli domácí obědy," povzdechne si. *To je tím, že tu od začátku chyběla nějaká ta mamka. Ale vím, že taťka na nějaké seznamování nikdy nebyl,* pomyslí si.
"Já u vás mám pracovat půl roku, můžu tě učit, jestli chceš," navrhne teta, zatím co podává jídelní misky.
"To bych docela ráda, ale asi nebudu mít čas. Už jsem totiž kunoichi a začínám pracovat na misích," zdůrazní Yumi a převezme si tři misky. Začne do nich nabírat oběd. *Moment tři... To bude obědvat taťka s námi?* moc se jí tomu nechce věřit. Vždy obědvá v pracovně a doma je vlastně jenom zřídka.
"Aha, tak to na sobě pracuj, ať jsi silná. Ovšem nabídka platí," ubezpečí "teta" přihlížející Yumi. Sotva stihne Yumi kývnout na souhlas, tak už z předsíně přichází zvuk cvaknutí kliky. *Už je doma.* Yumi se okamžitě odbíhá přivítat tátu doma.
"Vítej doma tati!" vykřikne Yumi překvapivě radostně a vřele Kakashiho obejme. Ten jí obětí oplatí, taky je docela rád: "Řekl jsem si, že si dám na chvíli pauzu, když už jsi zdravá," odpoví a sundá si masku z obličeje. Tvář pod maskou, velké tajemství, je úplně obyčejná, a přesto ji zná pouze Yumi a pár Kakashiho nejbližších.

"Tati... je tady ta služka!" upozorní Yumi svého otce. *Nevím proč tu masku téměř vždy nosí, ale chce svoji tvář ukrývat. Nerada bych, aby na ni zapomněl a ukázal se někomu, komu nechce,* pomyslí si a pomůže otci z pláště, který pověsí na ramínko ve skříni na chodbě.
"To nevadí... Můj obličej zná už dlouho," ubezpečí Kakashi svoji skoro dcerku a bezstarostně vchází do domu. Krátce pozdraví a společně s Yumi a její novou tetou, zasedá k obědu. Všem třem jídlo opravdu chutná a zvlášť Kakashi se dostane ještě do lepší nálady, ale stále jako by ho něco tížilo. Nedokáže si jídlo vychutnat, stále musí myslet na chvíli, která za pár okamžiků přijde. "Teta" sklízí ze stolu a za dveřmi se v kuchyni rovnou pustí do nádobí. Yumi a Kakashi mají soukromí na nadcházející vážný rozhovor. Yumi už z výrazu Kakashiho obličeje pozná, že se neblíží příliš příjemná zpráva.
"Děje se něco?" zeptá se a nervózně se na židli zavrtí.
"Vlastně ano... Nevím jak začít. Takže, když jsi ležela v nemocnici, říkala jsi, že tě chce získat nějaký Sainaru, viď?" začne Kakashi celkem jemně nahryzávat jádro problému.
"Sainaru není člověk, je to řád," opraví Yumi svého otce až překvapivě chladně. *Takže mě čeká výslech... Alespoň, že nejde o žádný průšvih,* pomyslí si a nervozita z ní trochu opadne.
"Takže řád?" chce se Kakashi ubezpečit a Yumi mu informaci znovu potvrdí. *Takže řád... Nejsou to rozhodně dobré zprávy... Spíš něco, s čím bych měl vyjít na světlo u spojenců... A nic bych za to nedal, že na severu rozpoutali Sainaru to povstání. V Zemi Trav jsme válku zastavili, tak to zkoušejí znovu?* Kakashi chvíli přemýšlí a mlčí.
"Není důležité co to vlastně je," hodí Kakashi novou zločineckou organizaci navenek za hlavu, "ze všeho nejdůležitější je jejich cíl zde v Konoze. A jsi jím ty," konstatuje zásadní fakt a dostává se stále více do jádra rozhovoru.
"Máš pravdu tati, musím víc trénovat, abych se jim dokázala ubránit," ubezpečí Yumi Kakashiho, že si je vědomá své povinnosti. *Takže k tomuhle mířil, že by konečně začal trénovat se mnou?* nadchne se, být trénovaná samotným Hokage, to by byl nářez.
"Nedokážeš se zlepšit dost rychle, aby jsi se dokázala bránit někomu takovému!" řekne Kakashi tvrdou pravdu Yumi přímo do očí. A ta pochopí, že má nejspíš pravdu. *Tak co mám dělat?*
"Vidím jedinou možnost," povzdechne Kakashi, "už jen proto, že tě mám tolik rád, ti nemůžu dovolit... Být dál kunoichi," oznámí Kakashi s těžkým srdcem. *Ta holka to prostě nepřijme jen tak... Nastává složité období.*
"Cože!?" vyjekne Yumi a za zvuku prásknutí do stolu vystřelí ze židle, "nemůžeš mi zakázat být kunoichi. Vždyť jsem tomu zasvětila celý život a... a jsem génius, víš jak bych jednou mohla být silná?!" huláká Yumi dál, jako by ani nemluvila se svým otcem. Prostě to na něho vše sype.
"A dost!" utne Kakashi a to velmi důrazně. I na rozčílenou Yumi tento tón platí.
"Není to pouze o tobě nebo o mě. Je to především o vesnici... Jestli tě dostanou, získají od tebe všechny informace, budou mě i vesnici vydírat... Nechci jednoho dne volit mezi tebou a vesnicí," snaží se Kakashi odůvodnit své rozhodnutí. *A též jsem dal slib tvé matce. Slíbil jsem, že tě ochráním,* doplní Kakashi v duchu.
"A co kdyby dostali Minata? nebo Shiori? nebo kohokoli jinýho, to by ti bylo jedno? Takže nakonec je to jenom o tobě! Ty prostě nechceš, aby se tvá "malá holčička" někdy naučila vyletět z hnízda a bojíš se, že se budeš muset rozhodnout. To je... tak ... sobecký!" začíná Yumi zatlačovat slzy a její ruka se dotkne ninja čelenky. Chvíli se jí drží, avšak pak ji ztrhne z hlavy: "Jak chceš! Tohle pro mě už ni neznamená!" křikne a mrští čelenkou o zem. *Zatracený sobec!* Yumi na nic nečeká a utíká z místnosti a brzy se ozve i bouchnutí dveří na chodbě. Utekla z místnosti i domu člověka, který ji zakázal to co chtěla dělat celý život a na co se celý život důkladně a úmorně připravovala. *Myslela jsem, že je mu na mě záleží, ale jak by mohlo. Jsem jenom bastard, kterého našel. Nechce mít problémy a tak mi prostě zakáže žít. Do toho domu už se nikdy nevrátím! Budu žít sama a pokud mě Sarn-sensei odmítne trénovat, tak se budu i učit sama!* rozhodne se Yumi rázně.
Kakashi se ji zastavit nesnaží. Tuší však, že to nebyl ten "útěk z domova", kterých některé děti provedou hned několik. *Bude trvat dlouho, než z ní to rozčílení vyprchá. Čekal jsem, že bude reagovat divoce,* povzdechne si a zvedne její potrhanou čelenku ze země.

*To gesto mě docela děsí...snad neudělá žádnou hloupost.*
To už do místnosti vchází služebná, jako první člověk venku po bouři. Obhlédne si celou situaci a věnuje Kakashimu pár slov: "Nemějte strach, ona se vrátí. Možná ne dnes nebo zítra, ale za pár dní bude zase doma. No a časem pochopí, že tohle bylo nejlepší řešení pro nás všechny."
"Doufám, že se nepleteme oba. Snad neudělá žádnou hloupost," zadoufá Kakashi a rukávem přetře lehký škrábanec na čelence, který slabě protíná znak.

"Haaa!" Shiorina dlaň udeří velkou silou do dřevěného panáka, jehož hlavní část těla se přelomí v polovině. Opře se o kolena a oddechuje. *Dneska to šlo docela rychle a navíc je to skoro přesná polovina! Že by se můj úder konečně zlepšil? Ale stále to nezvládnu na jedinou ránu, pokud chci myslet na chuuninskou vestu už tento rok, tak musím víc dřít!* motivuje se Shiori myšlenkou na povýšení a obrátí se ke stromu. Jeho kmen je omotaný lněnými lany a některá jsou pokrytá zaschlou krví. *Mé ruce dnes ještě nekrvácí... Ještě není čas přestat!*
"Jak to jde Shiori?" ozve se Yumi za jejími zády a přeruší ji nápřah.
"Docela dobře a ty jsi taky v pohodě?" zeptá se Shiori opatrně při pohledu na její tvář.
"Jsem zdravá," přikývne, "ale nenávidím svého otčína!" řekne a kopne do poloviny dřevěného panáka.
"Co se stalo?" zeptá se Shiori. *Taky jsem byla na tetu párkrát naštvaná, ale nikdy jsem neřekla, že ji nenávidím. Co se mohlo jenom mezi nimi stát?*
"Nech to být, zítra se to stejně dozvíš," odsekne Yumi. *Pochybuju, že by se s ním sensei kvůli mě hádal. Je to jeho poskok,* ušklíbne se při pohledu na zlomeného panáka.
"Proč jsi ani jednou nepřišla na návštěvu?" přehodí Yumi na jiné téma.
"Uhm, promiň ale měla jsem práci... Nestíhala jsem," zalže Shiori až překvapivě dobře. *Vlastně jsem nechtěla narazit na Minata... Ne dřív, než to bude nutné.*
"Aha... No to je fuk, jenom jsem tě chtěla pozdravit. Vidím, že máš práci i teď, tak tě nechám," odpoví Yumi trochu dotčeně.
"Tak ahoj zítra... Jo a tvému tátovi by jsi to měla odpustit," rozloučí se Shiori a cítí, že se nerozchází zrovna v dobrém. Ale předá takovou menší radu. *Teprve, když o ně přijdeš, tak si uvědomíš, jak moc je potřebuješ.*
"Nech to na mě!" odpoví Yumi ostřeji, už otočená k odchodu z cvičiště. *Nějaká chytrá. Ji měla teta alespoň ráda... Kakashi prostě nechce žádné problémy a tak mě schová do kuchyně!* pomyslí si a zamračené oči sledují cestu, která vede do parku. To je místo, kde může v klidu přemýšlet.

*Není čas zařídit, aby se dokázala ubránit. Bezpečnější bude ji nepustit z vesnice... Odstřihnout ji od nebezpečí shinobi světa. Cítím, že hrozba jménem Sainaru bude vážná... Snad i vážnější než hrozba Akatsuki... Kdyby tak existoval nějaký opravdu silný a nezaměstnaný shinobi jako býval Jiraiya, aby ji mohl ochránit... Bohužel roky slepého míru nás všechny otupily a nedaly vzniku silných!* přemýšlí Kakashi nad papírem, jehož podepsání ukončí život Yumi jakožto kunoichi. *Je to chytrá holka... Časem pochopí, že to bylo pro dobro její i celé vesnice... Pokud by mě měla Sainaru zničit, tak ať je to v boji,* konečně se rozhodne a papír, i přes veškeré riziko nenávisti k němu, podepíše. Složí ho do obálky a předá poslu: "Doručíš tento dopis jouninovi jménem Yakashi Sarn!"

Na Konohu padá tma a Yumi stále není doma. Kakashi nečeká, že tuto noc doma stráví. A i když má obavy, ví že jsou zcela zbytečné. *Yumi by nikdy vědomě neprovedla žádnou špatnost... A obyčejnému chmatákovi se bez problému ubrání... Věřím, že nemusím mít obavy,* pokusí se uklidnit a znovu odchází od okna a zasedá k pracovnímu stolu, osvětlenému už jen stolní lampou. *Tým 3 nesmí zaostávat... Zítra poznají náhradu za Yumi, ale koho? Všechny týmy jsou plné a z těch kde propadli, tam propadli všichni... leda zde! Ale to je nesmysl, Inuzuka se k nim nehodí. Její tým neprošel přes test senseie, ale ona si vedla nejlépe... Moment,* Kakashi rychle prohledá složky s týmy a vytáhne tým sedm, *Muku?! Snad to není TEN Muku? Ne... to je nesmysl. Pravý Muku na mě pravděpodobně hleděl zpod masky ANBU Root, když jsem si přišel pro Shikamara... Muku není zvláštní jméno, asi shoda... Ale pro jistotu si prověřím místo, které uvádí jako bydliště,* řekne si a hned vyrazí obhlédnout terén. Sám, jako za starých časů. Několika ladnými skoky překoná pár set metrů napříč Konohou a zastaví se na komíně domu, kde má údajně Muku žít. Je nervózní jaké nějaký genin při první misi, možná uvidí po letech druhé dítě, které mu Karin svěřila, ale moc v to nedoufá. Vlastně neví, který obraz by viděl raději. Skočí před dveře a zazvoní, jako by šel na návštěvu. *Pokud to nebude Muku, potom mu vše oznámím. No a pokud ano, tak ho asi rovnou obejmu.*
Na chodbě se rozsvítí a dveře se tiše otevřou. Otevře je stejný kluk, který přišel v den testů do třídy. Černé vlasy a docela tajemný obličej. Kakashi na něho chvíli zírá a Muku mu to chvíli oplácí, než v šeru pozná, že k němu přišel na návštěvu sám Hokage.
"Ou, dobrý večer Hokage-sama! Čím vděčíme za vaši návštěvu?" ukloní se Muku hluboce.
*Tak nevím. Má černé vlasy, ale jinak není tomu chlapci v ničem podobný. Jeho rysy jsou úplně jiné... Vím, že člověk si z dětství základní rysy zanechá. Tento kluk mu není vůbec podobný... už jenom ty oči a čelist... Ne, tohle rozhodně není Muku, kterého jsem svěřil ANBU,* oddechne si Kakashi, ale na druhou stranu je i trochu zklamaný. No co, předá zprávu a hned zase půjde: "Ty jsi Karasu Muku, ano?"
"Jistě Hokage-sama!" odpoví chlapec.
"Nebyl jsi náhodou sirotek?" zeptá se Kakashi a tím se ještě chce ujistit.
"Kdepak, taťka je v práci a máma v koupelně. Asi je neznáte, nejsou to shinobi," odpoví chlapec a Kakashi si všimne, že v chodbě opravdu stojí dámské boty.
"V tom případě je vše v pořádku a já jsem na správné adrese," usměje se Kakashi pod maskou, "šel jsem kolem a využil příležitosti. Chci, aby jsi věděl hned, že už nejsi ve svém starém týmu. Ale nahradíš vyřazeného genina v Týmu 3. Svými schopnostmi se k nim hodíš. Do Týmu 7 lépe zapadne Inuzuka Ashi a ty zítra čekej na svého mistra před mojí pracovnou," oznámí Kakashi chlapci.
"T-tak dobře. Taky jsem měl pocit, že se do Týmu 7 nehodím," řekne Muku překvapeně a zaskočeně. *Tak to přece vyšlo? O pár týdnů později, ale přece? To se jeho plán vyplňuje náhodou nebo to tak mělo být?* pomyslí si Muku, ukloní se a vstoupí zpět do svého domu. *Tohle divadlo s rodinkou. Docela legrační, asi ... nejsme si jistý,* řekne si Muku v duchu, když se podívá na dámské boty, které nikomu nepatří.

Ostré bodnutí ve zraněné noze probouzí Minata. *Sakra co to je?* Cítí neustálé bodání v místě pod obvazem. Bodání přechází v jednolité pálení a divoké škubání svalu.
"Graaa! Co to zatraceně je!? Bohové!" dovolává se pomoci těch, ve které ani nevěří. Ta bolest ho mučí. Cítí se, jako by mu někdo do rány strčil kus rozžhaveného železa. To pálení se nedá vydržet, Minato se dá do velmi hlasitého a zoufalého řevu, kterým si od bolesti pomáhá. Křik se rozléhá v místnosti i v přilehlých chodbách, je v něm úzkost a volání o pomoc, ale nikdo nepřichází: "Zatraceně, aaaaaa! Co se, graaa! Zbavte mě toho.... aaaaaaargggghhh!" každá sekunda toho strašlivého utrpení mu připadá jako hodina. Musí to trvat snad celý Minatův život, ale stejně rychle jako bolest přišla, tak zase odezní. Jako když zhasnete: "To... bylo... strašný!" odfukuje Minato a obě jeho ruce stále svírají nohu, která mu způsobila strašnou bolest. *Co to bylo? Proč mě to tak najednou rozbolelo...tak hroznou bolest jsem necítil ani, když se to do mě zabodlo...* projde Minatovi hlavou a chvíli poté upadne do hlubokého spánku.

Ráno se probudí velice brzy. Bolest si pamatuje velice živě a je si jistý, že to sen nebyl. *Měl bych se podívat, co to dělá,* řekne si, vyhrne jednu nohavici u trenek a opatrně odváže obvaz. Opatrnost je však docela zbytečná, žádnou bolest necítí. A když odstraní poslední vrstvu obvazu, nemůže uvěřit vlastním očím: "Kde je sakra rána? Ani jizva, vůbec nic... Je pryč!" hledí Minato zmateně na místo, odkud před několika dny čouhal shuriken. Teď to vypadá, jako by se mu nikdy nic nestalo. *Nechápu co se stalo,* zavrtí Minato hlavou a v sedě už jenom počká, než na něho přijde kontrola.
Ta na sebe nenechává dlouho čekat a už když je ve dveřích, tak Minato pohotově hlásí zdravotní stav: "Rána se přes noc úplně zahojila a je mi fajn!"
"Co to povídáš?" zavrtí sestra hlavou nevěřícně a prohlédne si Minatovou nohu. Vidí samozřejmě to samé jako Minato. Rovněž je z toho docela zmatená. Stejně jako Minato, ani ona nechápe jak se to mohlo stát.
"Počkej tady," řekne mu a rychle odběhne. Jde probrat podivně rychlou regeneraci s lékařem, který Minata dostal v den zranění na starost a operoval jeho zraněnou nohu. Sestra i s lékařem se do pokoje vrátí během krátké chvíle a vidí vysmátého Minata. Je totiž rád, že bude moci odejít z nemocnice, že mu už nic není. Samozřejmě má i škodolibou radost, jak jsou oba zaražení a zmatení.
"Opravdu se rána zcela zahojila... Hmm, to bude jeho původem. Co hochu, jak to vypadalo v noci?" zeptá se lékař.
"Hrozně to bolelo," přizná Minato a projede jím chlad.
"Aha, zdá se, že tak to má být. Tvůj klan má vrozenou obrovskou životní sílu... Tvé tělo takhle reaguje na vážnější zranění... Projdeš si bolestivou, ale velice rychlou léčbou... Myslím, že takové zranění by se mělo hojit alespoň měsíc... Ty jsi tady dnes čtvrtý den," vysvětlí lékař Minatovi a ten to všechno docela potěšeně vstřebá. *Takže to sice bude bolet, ale vždycky se uzdravím rychle. To zní dobře... Ta bolest je sice hrozná, ale netrvá moc dlouho... Myslím, že tato vlastnost je fajn,* řekne si Minato a vyskočí z postele.
"Můžu teda pryč?" zeptá se rychle.
"Už jsi vlastně úplně zdravý. Nemáš tu co dělat kluku!" řekne mu naoko vážně doktor a tím ho z nemocnice propustí.
Zase se vrátí do zábavnějšího života, pryč z té modrobílé nudy. *A to hned teď! Sarn-sensei určitě nezahálí a chce trénovat beze mě. To teda ne... Ale bude tam Shiori... Jak na mě bude reagovat...dokáže mi to někdy odpustit?* radost se změní v obavy, ale záměr zůstane. *I přes zlobu, kterou ke mě musí cítit... Nemůžu před ní utíkat, tím se akorát prohloubí zahořklost... Musím si to vyžehlit!* určí si Minato tvrdě svůj cíl. Ještě k ničemu nebyl nikdy tak odhodlaný. A ono odhodlání mu vžene vítr do plachet. Kroky vedoucí k cvičišti jsou rychlejší a lepší pocit mu dodává fakt, že pro odpuštění udělá cokoli. *Stejně nechápu, proč jsem to všechno říkal. Něco se mnou muselo být... Asi jsem byl nasranej, kvůli tomu zranění... Nebo za to mohla ta injekce, kterou mi píchli před operací,* přemýšlí chlapec o svých zlých slovech.

Minato nepřichází na místo klasického setkání jako první. Už je tam Sarn-sensei a s ním ještě někdo. Minatovi je už z dálky nějaký povědomý. Mžourá na něho. *To je ten namyšlenec! Co tady chce?*
"Minato, co tady děláš? Máš být v nemocnici," oznámí mu Sarn ještě dřív než stihne přijít blíž. *Chodí dost dobře, že by se zotavil tak rychle... Možné to je vzhledem k jeho původu, ale ... tohle je snad i moc rychlé,* zamračeně se zamyslí.
"Už jsem v pohodě sensei, co tady chce tenhle?" přeskočí Minato svižně odpověď a hned se zaměří na Muka.
"Dneska jsem se stal tvým parťákem v Týmu 3, nahradil jsem tvoji neschopnou kámošku," odpoví Muku a znovu Minata téměř okamžitě naštve. *Tak se ukaž, kolik toho sneseš?*
*Snad Shiori kvůli mě neodešla z týmu! A místo ní tu má být tenhle?* Minato se nejdřív lekne, pak se mračí a chce vysvětlení od senseie. Ten už cítí dost dusnou atmosféru a tak raději zasáhne: "Yumi byla vystřídána. Vzhledem k minulým událostem už s námi dál být nemůže. Muku ji v Týmu nahradí, musíte si na sebe zvyknout," ujasní Minatovi situaci.
Minato to nebere, ale chápe co se stalo. *Takže ji vyšoupli kvůli její bezpečnosti. Zatracení Sainaru! Kvůli ni mám být v týmu s tímto nafouklým balónem... Ta namyšlenost ho přece musí táhnout k zemi!* hodnotí Minato svého nového parťáka: "Yumi jsem stihl poznat jenom trochu, ale o tobě vím jedno... Nemám te rád!" zavrčí Minato a odvrátí naštvaný pohled.
"Tak už se s tím smiř..." řekne Muku jen tak mimochodem a podívá se stejným směrem jako Minato a Sarn, tedy na Shiori směřující k nim. Minato hned přestane považovat Muka za hlavní problém. Silně znervózní, i přes silná slova, kterými se motivoval. *Co mám teda dělat? ...Zkusím nedělat nic, určitě se to nejlépe vyřeší, když to vyplyne jen tak na povrch, přirozenost především.*
"Dobré ráno sensei, Minato a ... kde je Yumi?" pozdraví Shiori neutrálně. Dřív se na Minata vždy usmála nebo mu rovnou vpálila pohlavek, ale teď ho téměř ignoruje a to je na tom to nejhorší. *Minato, stále je to čerstvé... Pořád se na tebe nedokáži ani přátelsky podívat... Snad už brzy, ale samo to nepřijde,* povzdechne si Shiori v duchu. Samotnou ji to docela trápí.
"Je to náš nový parťák, vyšoupl Yumi pryč!" odpoví Minato dřív, než Sarn stihne něco říct.
*Cože?! Takže to se tedy stalo, Yumi něco naznačila... Dozvím se to dnes ráno a taky, že ano... Ale proč? Nařídil to snad Hokage, proto na něho byla rozčílená... Proto jsem měla pocit, jako bych ji zmuchlala a zahodila... Byla to pravda!* další rána pro dobré srdce Shiori. Nejprve pocítila nenávist k Minatovi kvůli své bolesti a teď zhoršila něčí vztek ona samotná.
"Takže ty jsi Muku, že?" ujistí se Shiori, také si ho ještě pamatuje. *Byl dost dobrý, určitě není o moc slabší než Yumi, ale stejně...* "Nevím proč tu jsi místo Yumi, jestli kvůli tomu přepadení nedávno nebo kvůli čemukoli... Je mi to vlastně jedno! Ale ty do Týmu 3 nepatříš, zatím ne," řekne Shiori důrazně a snaží se tvářit přísně. I když ty jeho hluboké oči ji to trochu komplikují. *Někteří lidé mají nádherný pohled, Muku k nim patří... A-ale stejně je to přivandrovalec!*
"Mám stejný názor, nemá tu co dělat!" přidá se Minato taky a vycítí šanci. *Třeba nás společný protivník zase usmíří?*
Shiori jeho šance zase zmrazí: "To jsem nemyslela Minato a pořád se zlobím!" hodí po něm jedním z naštvaných výrazů a Minato pochopí.
"Máte oba naprostou pravdu. Do Týmu 3 ještě nepatřím... Musím si nejdřív najít cestu k vám... Myslím, že to zvládnu. Nechci se s vámi pořád hádat," potvrdí jejich slova klidný Muku. *Klidný, ale výbušný v určitých situacích... takový jsi Muku, držet se role!*
*Hej, jak může říkat tohle?* naskočí hned Minatovi varovný majáček: "Přestaň si z nás dělat srandu!" rozkřikne se Minato.
"Co tím sakra myslíš?" oplatí Muku stejnou mincí.
"Nepřetvařuje se, myslí to vážně!" vloží se do toho Shiori.
"Přesně tak idiote, seber se!" odpoví Muku posměšně.
"Neříkej mu idiote!" zastane se Shiori tentokrát Minata.
"Sám jsi idiot, Shiori má pravdu!" potvrdí Minato její slova a postaví se blíž.
"Nikdo není idiot a pořád se zlobím, Minato!" okřikne tentokrát Shiori zase Minata.
Sarn je celou dobu poslouchá a už ho z toho začíná bolet hlava. Zhluboka se nadechne a rázným a hlasitým: "Ticho!" umlčí rozhádané geniny.
"Nevím jak vy, ale já myslel, že už máte na něco víc. Yumi sice odešla, ale to není důvod proč Tým 3 takhle rozdrolit. To vážně chcete být ti, kteří se rozhádali a nedokázali nic víc než jen blbě kecat? Jestli můžu posoudit, tak jste idioti všichni tři. A teď vám připomenu, že nedisciplinovanost bolí. Budete dřít do krve, protože na techniku, kterou jsme pro vás měl připravenu... K té jste ještě nedospěli!" tímto Sarn-sensei spraží zcela a dokonale všechny. Minato, Shiori a vlastně i Muku. Ani jeden z nich nemůže přece riskovat, že by se Tým 3 rozpadl.
*Takhle bych akorát zakrněl! Já se musím stát něčím víc než geninem!* to jsou Minatovi myšlenky.
*Přece nezklamu klan a tetu... Co jsem si myslela? Nesmím dovolit, aby náš tým skončil a já dál neměla šanci!* tyto myšlenky donutí zamyslet se Shiori.
*Přehrál jsem to? Udělal jsem chybu? Nebo se to Sarn tím prostě snažil nějak ukočírovat? ... Každopádně sledované se nesmí rozdělit... sledování by poté bylo ještě složitější než když jsme byl v jiném týmu,* plán ve kterém je Muku zasvěcen, ten zase ukázní jeho herecký výkon.
"Dobrá, přichází trest. Seřadit! Připravit! a dejte si sto krát sto metrů... sprintem!" nařídí Sarn.
"Sto krát sto? To je deset kilometrů, to sand..." chce něco říct Minato na obranu, ale Sarn ho rychle přeruší.
"Pak si dáš dvakrát víc kliků! Hněte tou p***lí, ať už jste tady po sté!" zařve tak přísně, jak ho ještě nikdo z nich neznal. Mají z něho momentálně docela nahnáno, dívá se zle, hlas je plný rozčílení a celý vypadá, jako by je měl každou chvíli zmlátit. *Společný nepřítel a strach, velice účinná taktika, pokud tým nedokáže najít společnou notu a hádá se. Uvidíme, kolik bolesti a potu bude potřeba, aby Muku přestal být terčem... Minato možná prolije i trochu krve pokud nedostane zase nějakou tu dávku rozumu,* pousměje se Sarn trochu lítostivě, když jeho vyděšení geninové běží prvních sto metrů pryč od něho.
Nejsou tu však sami. Nedaleko od nich dřepí Yumi ukrytá v koruně stromu. Nepřejícně pozoruje Tým 3, zdá se, jako by ji odkopli, vyhodili... Uklidili bokem a nahradili novým kusem. *Jako nějakou věc... Úplně v pohodě, bez zájmu o mě! Shinobi jsou chladní a namyšlení sobci... Možná dobře, že nebudu stejná,* mračí se Yumi, když pozoruje vážného Sarna kterak popohání nové trio. *Všichni tři skončí stejně jako Sarn nebo Kakashi, budou z nich stroje bez citu... Co tě prostě škrtnou ze seznamu... Možná u toho budu chtít být!* řekne si a sleze dolů ze stromu.
"Dobře, nebudu trénovat v týmu... kdo je potřebuje? Nestanu se zatracenou kunoichi, sobeckou a zlou, ale i přes to budu dost silná. Silná na to, aby jsem se dokázala bránit... Chci Kakashimu jednou vmést do tváře, jak strašně se spletl... a poděkovat mu za lekci," zašeptá si sama pro sebe Yumi, padne na zem a začne pomalu klikovat. *Pár rychlých kliků pro zahřátí.*

"Co se děje Konohamaru?" zeptá se Moegi a posadí se vedle na lavici. Zrovna přinesla do podpalubí oběd. Plaví se v lodi, která je doveze na válečné území. Konohamaru je celou cestu velice tichý, nezvykle tichý přesněji řečeno, proto si o něho Moegi dělá trochu starost.
"Děkuji, Moegi," převezme si misku s polévkou a pohodí hlavou ke skupině lidí usazené v rohu, "přemýšlím, za kterou stranu asi zrovna tihle plují bojovat... A za koho budeme bojovat my, až Hokage přikáže," odpoví a dál jedním okem kouká na skupinku, která vypadá, že už má pár bojů za sebou. Je to parta žoldáků, dosti těžce ozbrojená.
"To je přece na nás. Záleží co zjistíme a co napíšeme, Hokage se rozhodne správně, je to přece dobrý člověk," odpoví Moegi a usrkne si polévky.
"No právě. Co když něco přehlédneme, co když celý konflikt špatně pochopíme... Nechci bojovat na špatné straně... Ale ve válce přece neexistuje dobro a zlo," povzdechne Konohamaru.
"Nemysli si, že mě to taky nedělalo těžkou hlavu, ale tohle není obyčejná válka. Je občanská... Lidé se buď postavili proti tyranii nebo se skupina šílenců rozhodla rozpoutat peklo v klidné zemi... Tak je to vždy a tato nebude jiná," připomene Moegi svému příteli, kam vlastně plují, ale to mu moc náladu nezvedne.
"Nemáš strach, že za tím stojí On?" zeptá se najednou Konohamaru
"Jak by mohl, vždyť jsi mu veškerý základ zničil... Není to zrovna dlouho, určitě to nemohl stihnout dotáhnout tak daleko jen během několika měsíců," snaží se Moegi přesvědčit Konohamara a z části i sama sebe. *Kdo ví...*
"Snad máš pravdu... Přeceňuji ho, no... Dobrou chuť," utne Konohamaru nepříjemný rozhovor o budoucím boji a hned se pustí do jídla. *Ať už si myslím cokoli... Mám z toho špatné tušení... Je to prostě hrozně složité, ale cítím, že bude hodně problémů.*
"Dobrou chuť, Konohamaru... A dneska už neponocuj, zítra budeme na bojišti," odpoví Moegi a plným douškem se napije polévky.
"Hmm," zamručí Konohamaru. *Jak to ví... To jsem ty kunaie ostřil tak hlasitě? Asi zde mají tenké stěny. Má ale určitě pravdu, musím se vyspat, jinak budu pro tým unavenou přítěží.*


Narau Takashi stojí v potemnělé místnosti a natahuje uši do místnosti za rohem. V ní spolu mluví velitel ANBU, Aburame Shino a vysoce postavený kapitán ANBU jehož krycí jméno je Kouen. Takashi se již několik dní plíží po Centrále ANBU ve stínech kde pozorně a nepozorovaně naslouchá každému rozhovoru. Jeho cílem je dozvědět se co nejvíce informací, které by měl znát, bez nápadného vyptávání.
"Víš jistě, že svitek nikdo neviděl?" zeptá se Shino a rozhlížejíc se ujišťuje, že zde nikdo není.
"Rozhodně ne nikdo mimo naše lidi," ubezpečí Kouen velitele o utajení celého setkání.
"Dobrá... Laboratoře, které jste našli musí zůstat utajené. Pravděpodobně patří tajným složkám Skryté Deštivé, Amegakure. Dozví-li se o prozrazení, naše vztahy to zlikviduje... Vzhledem k experimentům, které tam provádějí," vysvětlí Shino kapitánovi důvod, proč má o všem mlčet. Mlčet je základním úkolem ANBU.
*Hned to místo prověřím, jen musím počkat až vypadnou,* pomyslí si potěšený Takashi. Dobře ví, že v utajených laboratořích s jistými experimenty se dají najít užitečné věci a užitečná stvoření. *Orochimaru měl na území Deštné mnoho úkrytů... Většinu z nich zničil, ale pár nestačil... Možná využívají ty?* přemýšlí, kde by onu laboratoř mohl najít a zatím Shino i Kouen odcházejí od trezorového archivu. Takashi ještě chvíli počká než začne archiv prohledávat. *Kód by ještě neměl být změněný,* využije znalosti, které za cílem získat přístup k tajným dokumentům, dostal díky ovládání sharinganu z jednoho vyššího představeného Rootu. Heslo souhlasí a nyní stačí pouze najít svitek s informacemi. Všechny jsou sice stejné, šedivé, ale uspořádané postupně. Stačí otevřít několik svitků a najde ten správný. Obsahuje popis laboratoře a informace o experimentech s lidskými geny. *Reálné klony bez vůle, s vlastní chakrou? Vypěstované ve zkumavce... Zajímavé a odporné... Musím to vidět.* Svitek obsahuje i náčrtek mapy a umístění laboratoře. *Je na hranici Země Ohně a Země Deště, že by ji opravdu ukryli do hadova doupěte?* Vtiskne si náčrtek mapy do paměti, sroluje svitek a pečlivě ho uloží zpět do archivu. Hned poté ho zamyká a opouští oblast, bez povšimnutí nebo prozrazení.
Ukrytý v temnotě noci vystoupá na hradbu vesnice. *Už mi zbývá jenom několik hodin než se rozední,* uvědomí si Takashi při pohledu na oblohu. Velkou silou se odrazí od okraje a dlouhým skokem překoná prvních několik desítek metrů cesty k hranici. Jeho skoky jsou bleskové a neobvykle daleké. Dnes již nežije mnoho shinobi, kteří by dokázali překonat polovinu Země Ohně za jedinou noc. Jen málo z nich vlastní takovou rychlost nebo výdrž. Takashi byl však utvářen dobou temna a války, která ho vykovala ve skvělého ninju. Lesy, řeky i propasti se jen míhají kolem. Slunce je jediným protivníkem, kterého se Takashi obává. Proto dává do rychlosti vše. *Prozrazení nebo jen malé podezření, nesmím dopustit, aby mi tato cesta vše zkazila... Absolvuji ji, kvůli posílení své pozice!* Jak je vzdálenost stále velká, tak Takashiho začínají naplňovat obavy. *Ta vysoká skála... Byla na mapě... Nebo to bylo to byla jiná... Možná, že už jsem skutečně na hranici se Země Deště.* Takashi se zastaví v koruně jednoho z vyšších stromů a nejprve se rozhlédne po kraji, samozřejmě nic nevidí. Vykročí do prázdna a dopadne pod stromem do podřepu, vytáhne kunai a řízne se do prstu. Prsty se mihnou v několika pečetích než položí dlaň na zem: "Kuchiyose no Jutsu," zvolá.
Zpod jeho ruky se začíná plazit jeden had za druhým.

Jsou to malé a neškodné užovky, povolaných je jich však několik desítek. Shromáždí se do oblouku kolem Takashiho, který jim předá rozkaz: "Hledejte dávno ztracenou skrýš vašeho prvního pána, Orochimara. Je umístěna někde blízko, běžte!"
Hadi souhlasně zasyčí, neumí mluvit lidským jazykem, ale rozumí a naslouchají. Rychle se odplazí do všech směrů a prodírajíc se lesním porostem pátrají po schodišti, jenž vede do podzemí. Takashi se zatím posadí, zavře oči a čerpá energii, musí si rychle odpočinout a načerpat chakru. *Pravděpodobně budu muset zabít několik shinobi z Amegakure... Nemyslím, že to bude problém, ale lepší když budu připravený na kohokoli,* pomyslí si Takashi chvíli před tím, než zcela vyprázdní hlavu a upadne do meditačního spánku, který mu dovolí načerpat velké množství chakry během krátké doby.
Trvá to pár minut, ale tip byl správný. Dostal se na místo, které viděl na mapě a měl ho uložené i v dávné paměti ze života před uvězněním. Bílý had se vyplazí po zádech až ke krku. Studené hadí tělo ho probere ze spánku. Sundá si hada z ramene a položí na zem: "Veď mě!" šeptne důrazně a had se vyplazí směrem k Takashiho cíli.
Jakmile je díra v zemi na očích, had zmizí a Takashi je znovu sám. *Východ už olizují sluneční paprsky... Zbývá pár hodin,* zamračí se a bez rozvahy v přikrčení vyběhne k zarostlému schodišti do podzemí. *Jsou tu snad i stejné pasti?* probleskne Takashimu hlavou hned, jakmile seběhne po schodech dolů a zahlédne tenké lanko natažené ve výšce pasu přes chodbu. Sáhne po krátké kataně v pouzdře na zádech. Potichu ji vysune a lehkým švihem přetne tenké lanko. *Past má stejnou funkci... Zatáhl bych, jedovatý plyn by mě zabil.* Vkročí do černé tmy v chodbě, brzy vidí docela dobře a udělá několik rychlých kroků dál do tmy. *Co to má znamenat?* zatne Takashi zuby v rozčílení. Po pár metrech je totiž chodba sesypaná. Kameny a hlína tvoří hráz, která se potichu překonat nedá. *Takže to je konec? Pravděpodobně zjistili, že tu někdo byl a strhli to sami,* zamračí se a zklamán, odchází.
"Ghraaaa!" ozve se výkřik utrpení pod nohama Takashiho, který sebou trhne a okamžitě přitiskne ucho k podlaze. *Šlo to ze země?* pátrá bystrým zrakem na podlaze, hledá dveře nebo snaží se cokoli zaslechnout, ale až světlo stoupající do temné chodby mezi spárami dlažby, prozradí kudy se dostane do podzemí. *Před tím zde světlo nebylo,* uvědomí, že chce asi někdo východ použit a přitiskne ucho k dlažbě. Slyší pravidelný klapot podrážek, jak se stále přibližuje, pak ustane a kamenná deska se povysune. Takashi pohotově a hbitě uskočí na hromadu sutě. Do chodby vnikne více světla a z otvoru v zemi vystrčí hlavu nejprve muž v bojové vestě Amegakure a hned za ním šplhá druhý muž, plešatý a v bílém plášti, jako doktor. Takashiho si na první pohled nevšimnou, ale ten na ně ani nečeká. Prudkým švihem po nich hodí kunaie, které zasáhnou přesně svůj cíl. Shinobi i doktor ucítí lehké štípnutí vzadu na hlavě a poté už nic, jsou mrtví a z hlav vyčnívá ostří kunaie. Takashi opouští úkryt ve stínu a sestoupí po žebříku do podzemního úkrytu. *Takové tajné sklepy Orochimaru dělal, ale tento je nový a jsou tu jediné dveře.* Rozhlíží se po malé a prázdné místnosti, přistupuje k okovaným dveřím a otvírá je.

Otevře se před ním odporné místo. Kombinace mučírny a operačního sálu. Osvětlené studeným světlem bílé lampy nad stolem, police a v nich ohavné kreatury. *Nezdařené klony, lidské orgány a krev... Ohavnost, za niž by se ani Kabuto nestyděl... Ale zdá se, že nebyli úspěšní... Nebude tu nic užitečného,* pomyslí si Takashi docela zklamaně. Vtom zaslechne z druhé strany místnosti zacinkání kovu, jako řetězů. Upře tam svůj pohled a natočí tím směrem bílé světlo lampy. Odhalí se mu obraz dvojice vychrtlých, vybledlých a zubožených těl. Zamčeni v okovech, polonazí a pokrytí jizvami.
Oči drží zavřené, ale vědí, že na ně dopadá světlo. Vědí, že někdo je v místnosti: "Subjekt Podera 1LU a subjekt Fidora 4RA... podivná označení. Co jsou zač?" ptá se Takashi sám sebe šeptem a přistoupí blíž k těm ubožákům. *Jsou tak slabí... Přesto v nich cítím něco...známého?* Při bližším pohledu zjistí, že ani jeden z obětí neotevírá oči. Prostě proto, že nemůže. Oční víčka mají sešitá k sobě černou nití. Jejich těla jsou z poloviny poškozena, jsou podivně pokřivená a kůže svraštělá jako od vážných spálenin a řezných ran. *Tohle nenávidím, nesnáším takové metody a lidi, kteří je praktikují!* zuří Takashi v duchu, nejsou mu cizí vraždy, zrada nebo mučení. Ale věděcké pokusy na lidech jsou mu odpornější než cokoli jiného.
"Tak už nás.... konečně zabij a neprotahuj to!" vysouká ze sebe subjekt Fidora.
*Ani neví, že nejsem jejich mučitel,* povzdechne si Takashi a odpoví otázkou: "Co jste zač?"
"Jsme bratři... Jsme tu již několik let... Možná jen den? ... Nevim ... Pořád chtějí maso... oči!" odpoví Fidora vyčerpaně.
"Na to se neptám, co jste zač?!" zdůrazní Takashi.
"Ty... oči. Otevřete nám je," požádá Fidora a přejede kostnatými prsty po stezích na víčkách.
"Dobře," kývne Takashi a sáhne pro kunai. *Proč mají zašité oči... Chtějí oči? Neříkej mi!* má tušení, které je vysoce nepravděpodobné, *všichni ostaní byli přece.* Opatrně přiblíží hrot kunaie ke kraji stehu a přetne ho. Začne tahat a niť jde ven docela dobře. *Zašili je nedávno.* Fidora pomalu otevírá oči, svaly ve víčku jsou ochablé. Oči se otvírají a na Takashiho pohlédnou vyčerpané zornice v nichž se zrcadlí známá temnota.

Rudé oči a tři tomoe kolem zornice. Klan Uchiha stále žije! *Sharingan? To není možné, všichni jsme přece vymizeli... Uprchl snad té noci ještě někdo?* Nevěřícně hledí do očí, které získaly již tři tomoe. *Prostřednictvím utrpení a mučení, získal jeho sharingan sílu tří tomoe? ... Moment, jsou to bratři... jsou snad oba Uchihové?* pro Takashiho je to velice vzrušující chvíle, nedokázal si nikdy představit, že by ještě pohlédl do stejných očí kterými vidí svět on. *Pochyboval jsem, zda má můj život ještě smysl poté, co mě schovali v celách. Poté co jsem přišel o většinu své síly... To vše jsem překonal, ale nikdy bych nedoufal, že existují další dva Uchihové.* Rychle uvolní zrak i druhému z příbuzných. Jsou oba stejní, dvojčata.
"Jste... Uchihové?" zeptá se Takashi, ale tak, že už zná odpověď. Jen se chce ujistit.
"Ano, stejně jako Vy, cítím z vás stejnou sílu, která byla dřív s námi..." vysouká ze sebe Fidora. Mluví stále hrozně unaveně.
"Jak se jmenujete? Co se tady stalo?" ptá se Takashi dál. Cítí se, jako by mluvil s duchy, jako by to celé nemělo být skutečné.
"Nemáme ponětí... Nic o naší minulosti, všechno... Všechno je pryč! Jsou jen tyto cedule a naše bratrství," odpoví docela zoufale ten, kterého nazvali Podera.
*Vymazali jim paměť... měli zapomenout na vše co je kdy potkalo. Na to kým jsou, aby nekladli odpor... To zapomněli vše?* Takashi cítí nenávist k těm, kteří dokáží jednat tak krutě se vznešenými Uchihy: "Šlo jim o sharingan?" zeptá se.
"Dělali pokusy, řezali a bodali. Neuspěli... my víme, jakou moc mají naše oči. To nám nevzali... My víme jak je zabíjet. To nám nevzali!" řekne rozčíleně Podera. Má viditelně víc síly než jeho bratr.
"Jste pro ně určitě extrémně vzácní... proč tu byli jen dva lidé a z toho pouze jediný shinobi?" zeptá se Takashi, který si právě uvědomil, jak jde vše snadno.
"My je ohrozit nemohli," odpoví Podera a odkašle si.
*Chtěli, aby o tom vědělo co nejméně lidí... utajení. Nemohu je opustit, jsou to extrémně důležití spojenci. Další Uchihové... naše moc bude znovu velká. Já a oni, s nimi by mohlo vše přijít mnohem dřív!* nadchne se Takashi a na oba zubožené příbuzné se vážně podívá.
"Vy víte, že vaše oči skrývají strašlivou moc. Víte, jak zabíjet ty, které nenávidíte, ale nemůžete... Jste slabí a porazilo by vás dítě, není divu. Když se ke mě přidáte, když mi pomůžete... Znovu vás dovedu k síle. Vše se vydaří a náš klan bude znovu mocný, zničíme všechna ta monstra... Tak jako jsem zničil tu svini, který vás mučil!" řekne Takashi důrazně a v jeho očích se objevuje nové nadšení pro svůj plán, jenž změní tvář světa. Avšak Fidora a Podera nesdílejí jeho nadšení, střídavě se ho zeptají: "Už jste... Zabil mučitele? Mučil nás a my ho nenáviděli... Víc jich není."
*Jsou opravdu velice omezení... O mnoho přišli společně s minulostí... Možná dřív pochopili, ale nyní již nechápou... Nechápou jak svět funguje, že je vše propojené a mučitelé netrýzní jen tělo,* pomyslí si Takashi a povzdechne si.
"Musíte pochopit, že ten muž v bílém plášti... Tím zlo nekončí. Jemu to nakázal jiný člověk a jemu ten nejmocnější... Mocní tohoto světa o vašem utrpení věděli. Vás nemučil jediný člověk, vaše odvrhnutí a mučení má na svědomí celý svět. Ten samý svět, který zničil to, čím jsme byli... Svět nám všem, všem Uchihům ukradl naši minulost... Vám vzali vzpomínky, ale přišli jste o mnohem víc... Pochopte, svět se musí změnit! Já to dřív sám nedokázal, vše jsem toužil dělat sám a selhal, ale nyní můžeme společně zničit temnou minulost a odstartovat lepší svět!" Takashi téměř káže svoji vizi. Je fanaticky přesvědčen, že starý řád musí být zničen Uchihy a nový jimi musí být stvořen. *Protože náš klan je tím, který byl odsouzen a popraven zlem starého světa.*
Podera ani Fidora nevědí jaký svět ve skutečnosti je. Mnoho zapomněli a vlastně znají jen utrpení v mučírně. Zlomené duše, které příslib síly, moci a lepšího zítřku, zaručeně potěší. Přetáhne je na stranu Takashiho ideálů, které jsou v jejich očích ty správné. Protože svět, který doposud poznaly, ten byl temný, chladný a bolestivý... Stejný jako svět, kterého se chce Takashi zbavit, jednou pro vždy.
"Dobře, budeme vás následovat," uzná Podera Takashiho za svého vůdce, "ale kdo jste... jak vám máme říkat?" zeptá se.
"Mé jméno není bezpečné znát... Prozatím mi říkejte, Takashi," odpoví.
"Dobrá Takashi-sama, budeme vám k ruce... Chceme získat sílu a postavit se tomuto světu," řekne Podera. S obtížemi se postaví na nohy a jeho bratr ho následuje. *Teď jim jen sundám okovy... Budu se muset rychle vrátit!*
Naštěstí není třeba využít žádný nouzový plán. Klíče leží na stole u dveří. Zámek cvakne a okovy povolí, bratři jsou znovu volní. Na nic nečekají, už nechtějí být v podzemní mučírně.

Nahoře se nezměnilo nic, těla zabité dvojice stále leží v chodbě. Takashi ani nevycítí přítomnost nikoho jiného. *Tak naivní...* zavrtí hlavou, *doufat v utajení a zanedbat obranu.* Všichni tři vyjdou po schodech do lesa. O něco světlejšího lesa než jaký byl, když sem Takashi přicházel.
"Konečně... na to si vzpomínám... Vítr a stromy!" vydechne užasle Fidora. Jako by mu to dodalo novou chuť objevit víc: "Tohle je svět, který změníme... Ještě ale není náš čas," otočí se Takashi na oba. "Zde máte mapu," předá jim docela podrobnou kapesní mapu Země Ohně, kterou u sebe nosí každý shinobi: "Musíte se dostat sem!" ukáže prstem na mapě nejprve místo, kde jsou a poté místo, kam musejí jít.
"Tam počkáte, naberete sílu a připravíte se... Brzy vás kontaktuji, teď se rozdělíme," řekne Takashi.
"Spolehněte se... Budeme připraveni zasadit smrtící úder světu, který nás zavraždil," ujistí vděčný Podera svého zachránce o věrnosti.
"Těším se na to..." potvrdí slova bratra Fidora. Oba se otočí na východ, směrem do Země Ohně. Pomalu vyjdou, chtějí se co nejdříve vzdálit od svého vězení. V bezpečné vzdálenosti si odpočinou víc.