-Rebelka-05

„Vítej v Akatsuki, Ren.“ Řekla matka a rozpřáhla ruce. Vletěla jsem ji do náruče a těžce jsem oddechovala. Přivinula si mě k sobě. Nechápala jsem nic z toho, co se tu děje. Jen jsem byla ráda, že mám mamku zpátky.
„Co se to děje?“ Zašeptala jsem. Usmála se.
„Jsem vůdce Akatsuki.“ Řekla a já vzhlédla.
„Ty? Vždyť nejsi ninja.“ Zamyslela jsem se.
„Ale jsem. Víš co? Pojďme dovnitř a popovídáme si.“ Navrhla a pokynula ostatním členům, ať nás následují. Šli tiše jako sochy. Bála jsem se ještě víc. Držela jsem matku za ruku a tiskla se k ní. Šli jsme nějakým tunelem hlouběji do skály, až jsme vyšli na volné prostranství. Zem pokrýval hladký písek a na něm leželi deky a podložky. Byl tam také stůl vytesaný do skály, na kterém leželo jídlo a pití. Matka kývla hlavou. V tom si všichni členové začali mezi sebou povídat, povykovat a někteří se šli posadit na deku. Nevěřícně jsem na ně zírala. Jak tohle může být to, co jsem viděla, když jsem vstoupila do jeskyně? Podívala jsem se na matku, která se usmála.
„Posaď se.“ Řekla a ukázala na plochý kámen. Obě jsme se usadili. Nervózně jsem překřížila nohy.
„Když jsem byla mladá, vyrůstala jsem v Listové vesnici. Tam mě vyučili ninjou. Můj klan byl nejsilnější ve vesnici. Jednou jsme se stali nebezpečnými. Konoha tedy rozhodla. Měli nás všechny zabít. Můj syn je měl zabít. Přišla jsem na to, že něco skrývá a donutila jsem ho, aby mi to tajemství prozradil. Když měla nadejít ta noc, utekla jsem se svými dětmi do lesa. Ty a mladší syn jste byli ještě miminka. Tam jsme počkali na staršího syna. Otce jsme bohužel nemohli zachránit. Tak jsme utekli do lesů, kde jsme se připojili ke klanu. Mladšího syna jsem nechala, ať ho vychovají v Konoze a staršího jsem poslala sem. Tuto organizaci jsem řídila už předtím. No, a když jsme přišli do klanu Kazumi, tak jsem se znovu zamilovala do tvého adoptivního otce. A co z toho plyne? Nejsi Ren Kazumi. Jsi Ren Uchiha. A s Orochimarem jsme se domluvili, že nás unese a pak nás sem dopraví, jenže Sasuke o tom nevěděl, ani to, že jsi jeho sestra a já jeho matka. Nedopatřením tě poslal do vesnice.“ Uzavřela to. Seděla jsem tam s otevřenou pusou.
„Jen je záhada, že máš oranžové vlasy.“ Uznala matka.
„Ale to nevadí, protože jsme teďka spolu a ty jsi z mocného klanu, který nevymřel.“ Zajásala. Pořád jsem to nechápala. Já jsem Uchiha? Pořád jsem nevěřícně zírala.
„Tak chceš se seznámit se svým starším bratrem?“ Zeptala se mě. Překonala jsem zděšení a přikývla. Snažila jsem se usmát. Přišel vysoký kluk, strašně podobný Sasukemu.
„Jsem Itachi. Rád tě poznávám, sestřičko.“ Představil se a usmál se.
„Hele! Itachi se směje!“ Zařval někdo. Itachi pohlédl dolů a potlačoval nutkání, vrhnout se na toho, kdo to vykřikl.
„Buď zticha Tobi!“ Křikl na něj zpátky. Mamka se vedle mě zasmála. Taky jsem se usmála. Nakonec mi představila všechny členy Akatsuki. Skamarádila jsem se s Konan. Byla zhruba stejně stará jako já. Sedli jsme si spolu a vyprávěli si věci o své minulosti. Taky jsem ji něco málo řekla. Čas rychle ubíhal a ostatní se pořád bavili, povykovali nebo se i praly. S Konan jsme se tomu pořád smáli.
„Je fajn nebýt tu jediná náctiletá holka.“ Svěřila se mi.
„To jo, jsme super tým.“ Řekla jsem jí.
„Rychle ses tu vzpamatovala.“ Řekla uznale.
„Jo to bude tím, že jsi mi všechno vysvětlila. Sice se mi nelíbí ta část s lovením démonů, ale mám tu rodinu. Vy jste moje rodina.“ Ujistila jsem ji. Usmála se na mě a objala mě. Zavřela jsem oči. Pak jsem si na něco vzpomněla.
„Táta! Naruto!“ Vykřikla jsem a běžela jsem za mamkou. Všichni zmlkli a shlukli se kolem mě.
„Mami, opustila jsem tátu a s Narutem a ostatníma jsme se tě vydali hledat.“ Řekla jsem jí. Plácla se do čela.
„Panebože.“ Řekla a objala mě.
„Miláčku to je opravdu hezké, že jsi mě hledala.“ Zašeptala mi do vlasů.
„Ale ne! Za prvé: Táta nás bude hledat obě. Za druhé:…Bude mít strach.“ Matce se zalesklo v očích. O Narutovi jsem radši mlčela.
„To nevadí. Už jsem mu poslala zprávu, neboj se. Někdy nás přijede navštívit.“ Řekla konejšivě.
„Na, tady máš.“ Podala mi černý plášť. Nandala jsem si ho a zatočila jsem se v něm.
„Moc ti sluší, že?“ Zeptala se ostatních. Všichni zamručeli nasouhlas.
„Tobimu se to moc líbí!“ Vykřikl jeden blázen a vrhl se na mě.
„Sundejte to ze mě!“ Zaječela jsem se smíchem. Ostatní se začali smát, až se z toho váleli na zemi. Začínalo se mi to tu líbit.
„Tak děcka do postele!“ Zavelela matka. Všichni nesouhlasně bručeli, že nejsou děcka, nebo že ještě nechtěj jít spát.
„Jsem strašně unavená.“ Přiznala jsem.
„My spíme ve dne a jsme vzhůru v noci.“ Řekla Konan a ukázala na deku vedle sebe.
„Pojď spát vedle mě.“ Nabídla mi. Přikývla jsem.

„Deidara-senpai! Vraťte mi ten polštář!“
„Itachi vzbuď se! Kakuzu chce prodat tvoje vrány!“
„To budou penízky!“
„Jdu se pomodlit k Jashinovi.“
„Panebože, už je to tu zas.“
„Nechoď na mě s Bohem, nebo chceš zemřít?!“
„Sakra, držte pusy!!!!“ Zařvala jsem. Všichni se na mě podívali, usedli na postele a zmlkli. Podrážděně jsme sebou plácla zpátky na deku a pohlédla do očí Konan.
„Dobré ráno.“ Pozdravila mě.
„Ne, dobré fakt není. Jak si mohla spát?“
„Jsem na to zvyklá.“ Řekla a to už zase všichni řvali a prali se. Začala jsem těžce oddechovat.
„Klid, nechceš jít ven?“ Zeptala se mě.
„To zní dobře.“ Souhlasila jsem. Cestou se k nám připojil můj bratr (pořád jsem si na to nemohla zvyknout). Šli jsme stejnou chodbou, až na pláž, kde mě včera přivítali.
„Pojď Ren, vezmu tě.“ Poručil mi Itachi. Nechala jsem se zvednout a donést ven na louku pod velký strom. Nadechovala jsem se čerstvého vzduchu. Zakručelo mi v břiše, protože jsem od včerejší noci nic nejedla.
„Jsi v pořádku?“ Zeptala se starostlivě Konan.
„Jen mám hlad.“ Odpověděla jsem.
„Myslela jsem celkově. Jak to zvládáš a tak.“ Prudce jsem vydechla. Teď, když byl klid, jsem si uvědomila, že jsem to celé zastrčila hluboko do mysli. Začala jsem vzlykat.
„Ne nejsem! Nic nechápu a navíc se to seběhlo tak rychle. Stýská se mi po tátovi, po Yorim, i po tom nudným klanu. Proč jsme prostě nezůstali v jeskyni? Proč jsem šla hledat mamku a nezůstala doma v Listové? Proč jsem Uchiha? Proč tady sedím s vámi, když vás znám teprve den? Jak vím, že mě nezabijete?“ Brečela jsem. Itachi si mě přivinul do náruče a Konan mě z druhé strany objala
„Neboj se, časem všechno pochopíš a přizpůsobíš se.“ Uklidňoval mě. Doufám, že má pravdu; pomyslela jsem si.