Tajemné

Kapitola 4.
Časy se mění

Teď měla nastat přeměna v Naruta. Nestalo se však. Cítil jak sílí každou vteřinou. Cítil se teď mocnější, než kdykoliv předtím. Jeho síla rostla a rostla, až se zdálo, že nemá hranice…

S chtíčem po moci netrpělivě čekala, co dalšího jí démon poví. Ale on jako by schválně mlčel a neříkal zhola nic. Jaké mělo jeho chování význam, proč ji tak trápil, vždyť jí přece šlo o každou vteřinu. Ztrácela tu trochu trpělivosti, kterou ještě měla. Byla rozzlobená více a více a její hněv začal ohýbat prostor okolo ní, ale ještě ani zdaleka nedosahoval svého maxima. A její hněv se stával její silou.

Sora sa prudko otočila dozadu a zalapala po dychu. Stáli tam, nezranení. Ten výbuch im vôbec neublížil! A k tomu Karin, ktorá už nemala masku a jej červené vlasy okolo nej viali, bola oslobodená od jej nití...to však môže o chvíľu napraviť. Uškrnula sa. Čokoľvek použili, stálo ich to chakru. Ak to nebola, samozrejme, ďalšia hračka.

Atsushi nevedel, čo robiť. Mira alebo Hidan? Ani jedného nechcel opustiť, no jedného si musel vybrať. V tom popred neho niekto prebehol a jeho to tak prekvapilo, že ním myklo. Zovrel pevnejšie kunai, no potom si všimol, že to nie je žiadny mutant či nepriateľ. Bol to Sasuke. Počuteľne si vydýchol a rýchlo k nemu pribehol.
„Atsushi!“ zvolal Sasuke, keď mu skočil do cesty. Určite si ho okamžite všimol. Predsa len, jeho biele vlasy ostro kontrastovali s tmavým zadymeným okolím a s iskričkami ohňa, ktoré voľne poletovali po okolí.

Kapitola 3.
Sarutobi Konohamaru, Honba za přízrakem

Vnuk Třetího Hokage Sarutobi Hiruzena, student Prvního Kami, Uzumaki Naruta, dědic žabího svitku z hory Myoboku, Pán opic a Žabí poustevník. Tak je dnes známý Konohamaru Sarutobi. Vždy byl velice silný a vytrvalý. Měl toho nejlepšího a nejsilnějšího učitele, kterého si jen mohl přát.

Kankurou se na něj šokovaně podíval…
„CO-?!“
„Potkal jsem Sakuru…,“ přerušil ho Gaara.

Klidná nicota, jejího bytí, byla najednou vytržena a vtaženo zpátky do mateřské sféry. A proč, to nevěděla, chtěla konečně odpočívat, a ne znovu prožívat podobnou agónii, jako když umírala.
Každou vteřinou, do její mysli vbíhala nová vlna bolesti. Bolesti, která vznikala tím, jak pomalu rostou kosti, svaly a šlachy.

Byla poklidná noc v Zemi Mrazu. Hustě sněžilo, jak to bývá zvykem. Teh’ston ležel v temnotách a právě v těchto temnotách se většinou kují pikle. Bílý Šaman postával na střeše, no už nebyl tak bílý jako dřív. Svůj bílý plášť prohodil za černý.
„Vittoriàn-sama! Mám pro vás zlé zprávy.“ Šaman, i když teď už známe jeho jméno, byl osloven jedním z jeho podřízených.
„Poslouchám.“ Povolil Vittoriàn a podřízený se mohl rozmluvit.
„Ric’ai je mrtev. Padl rukou toho kluka z Uncie a Listových Ninjů. Co budeme dělat?“

Zavřely se dveře a Ayano, ne, už to není Ayano, ale Red. Red zmizela za dřevěnými dveřmi, lehla si do postele a zavřela oči, zarudlé oči, které každé ráno rudě zářily a večer zase byly modré, modré jako nebe při tom nejkrásnějším dni.

„Mhmhmhhm!“ mumlal Naru ešte s plnými ústami.
„Najprv prehltni, potom hovor, ty nevychovanec.“ napomenul ho Takehiko pokojne konzumujúc vlastnoručne pripravenú večeru. Keď konečne prehltol, zrozumiteľne vyjadril svoju predchádzajúcu myšlienku:
„To je výborné-dattebayo! Kde si sa tak skvelo naučil variť?“ hovoril a oči mu priam svietili od gurmánskeho zážitku.

Bola noc a ja som nemohla zaspať. Sedela som na posteli opretá o stenu pri otvorenom okne a hľadela kamsi do tmy na stenu. Niečo ma okrádalo o spánok alebo skôr niekto. Bol to on. Kto iný ako Sasuke. Jeho nálady a správanie boli tajomné. Vlastne celý bol tajomný. Ktovie čo sa to sním sakra deje. V hlave som si premietala náš večerný rozhovor. Spomenula som si na ten tajomný list, ktorý písal. Zvláštne, že práve on sa dal na písanie listu. Nikdy som ho nevidela písať žiadne súkromné listy. Ani som nemohla.

[color=blue]Obrázok, ktorý nakreslil PetrCipa je pre mňa nesmiernym potešením a musím mu veľmi pekne poďakovať za to, že si našiel čas aby sa odhodlal do niečoho takého, vôbec som to nečakala tak skoro . Spolupráca s tebou bola veľmi príjemná a to, ako si preniesol úsek z môjho príbehu na papier je úžasná práca za ktorú ti nesmierne ďakujem a cením si to!

"Jsme tu všichni?" Zeptal se Kakashi. Když zjistil, že ano, vyrazily. Běželi několik hodin, potom usoudili, že už dál nepůjdou. Ne že by nemohli, ale když se jistému člověku dařilo každých pět minut zakopávat, či neskočit na větev, ale na společníka či pro jistotu si chtěl jen tak zaletět, vzdali to a utábořili se.

V půlce cesty Naruto s Hinatou přibrali Kyuubiho.
„Kudy?“ zakřičel zadýchaně Naruto a sotva na něj pohlédl. Kyuubi zabočil doprava a Hinata s Narutem ho následovali. Bylo jim jasné, že to nemůžou stihnout, přesto však byli zklamaní, když ulička zela prázdnotou.
„Nestihli jsme to,“ vydechla Hinata, kterou ti dva zasvětili během cesty. Kyuubi neřekl nic. I tak to bylo deprimující, když to řekla Hinata, tak proč by to měl opakovat? Naruto si však odmítal připustit, že selhal.

Uskočil neustále měnícímu se písku a reflexně se chytil za bolavé místo, které ho drželo vzhůru až moc jistě. Jen co na polštářcích prstů ucítil jemný obvaz, ruku okamžitě odtáhl za svá záda, neboť se mu v hlavě dunící ozvěnou ozval hlas jeho matky, který jej přísně varoval před roztrháním čerstvých stehů.
Bolest nebyla hlavní problém, to byl ten kluk před ním, kterého neviděl poprvé v životě. Nebál se, ale nebyl si jistý na svých vlastních nohou, protože zatím nevěděl, co má podniknout proti pohyblivým pískům.

V nemenovanom hlbokom lese, ďaleko od brán Konohy, horí na zemi improvizované ohnisko. Okolo neho na míle ďaleko nikto, len jeho stvoriteľ. Sedí pri ňom, udržiava ho pri živote, hľadí doň ako na obraz legendárneho maliara a z dlhej chvíle prerušovanými pasážami rozpráva svoj príbeh.