Dívka, která řekla: "Miluji tě..." 15

Skrytý obsah

A je to tu!!!

Všechno ji bolelo. Nespala doma, ale na podlaze, kde ji babička Chiyo nechala potom nejnáročnějším tréninku, jaký kdy zažila… Její oběh chakry na tom byl sakra špatně, ale prý to vypadá celkem nadějně. Jenže měla neblahý pocit, že to bude trvat ještě dlouho a nebyla si tak úplně jistá, že to její tělo vydrží, než se hodí do normálu…
Párkrát zamrkala a potom se zvedla ze země. Ihned se ozvala její pohmožděná záda a párkrát jí křuplo v ramenou, než se zvedla na nohy, kde se jen stěží udržela, aby zase nespadla na zem.
Byla v prázdné rozlehlé prosvětlené místnosti, kde nebylo nic, kromě boxovacího pytle a žíněnek. Tady bude trávit svoje dny, než se znovu stane plnohodnotným ninjou.
„Nami-chan... Dneska máš volno, protože mám práci a na tebe mi nezbyde čas, takže se ho rozhodni zužitkovat, protože potom už ho mít moc nebudeš,“ babička Chiyo prošla kolem, ani se na ni nepodívala a šla dál, když se u dveří z tělocvičny zastavila.
„Kazekage se po tobě sháněl a když tě tu viděl, řekl, že se máš za ním stavit, až se vyspíš. Má pro tebe nějaké překvapení,“ řekla jí postarší paní a šibalsky se na ni podívala.
Tahle mladá dívka měnila její pohled na Konohu… Byla odhodlaná a zvládla to, co nečekala, že by mohla v tomto stavu udělat. Rozbila jí jednu loutku a druhou vážněji poškodila… Málo děvčat jejího věku ze Suny by to nebylo dokázalo i ve zdravém stavu.
„Hai!“ Nami se na babičku usmála a s vnitřním nepokojem se vydala ven z rozsáhlého sídla dvou Starších.
Ocitla se na ulici a připadalo jí to jako výjev z prvních pár dnů tady. Všechno jí připadalo stejně, všude byla ta samá křižovatka a Nami se nezmohla ani na zasténání z bezmoci.
Dneska byla totálně bezbranná, a kdyby na ni někdo zaútočil, byla by totálně v hajzlu, protože po včerejšku měla chakry i na udržení vlastního života málo. Nemohla vyskočit na střechu, aby se porozhlédla, a bála se zeptat okolních lidí.
Rozhodla se nakonec jít tou největší ulicí. Aspoň tam byl prostor.
„Haf! Haf! Haf!“ rozléhal se tu štěkot psa a Nami se ocitla v písku na zemi, kam se zabořila, když ji něco ohromného shodilo na zem.
Cítila, jak jí po vlasech stéká něco slizkého. Zasténala. Byla to slina toho psa…
Převalila se pod ním a uviděla sněhobílou srst. Silné tlapy ji držely při zemi a Nami se na něj šokovaně podívala.
„AKAMARU?!“ vykřikla a psa si k sobě ihned přivinula. Ty sliny už jí nevadily.
„NAMI!“ uslyšela ten známý hlas svého nejlepšího kamaráda.
„Kibo!“ pes z ní seskočil a Nami se ihned rozeběhla za hnědovlasým klukem v kožené bundě.
Na ulici stáli všichni z týmu 8 a Gaara s Kankurouem. Kiba se rozběhl jejím směrem a roztáhl ruce. Nami ještě přidala, až od jejích nohou odletoval prach, a potom se jejich těla silně zakymácela, když se mu hodila do náruče.
Začala vzlykat a tiskla ho k sobě tak silně, že sama nemohla dýchat.
Nohy mu obemkla kolem pasu a rukama mu zajela do střapatých vlasů. Odtáhla se od něj, podívala se mu do očí a znovu mu položila hlavu na rameno.
„Jsi tady…,“ vzlykala.
„Jo,“ usmál se a přivinul si k sobě to hubené tělo ještě víc.

Sledoval to a v srdci se mu rozlil nepříjemný pocit. Vidět, jak se tiskne k někomu jinému, jak mu prohrabuje vlasy a pláče štěstím… mu způsobovalo vnitřní bolest. Naštval se, chtěl Kibovi jednu vrazit, že se k ní tak lísá, že ji objímá a... dává jí polibek na tvář! Tohle na něj už bylo moc…
„Nami, jsou tu i jiní,“ zavrčel Gaara pobouřeně a vysloužil si od Kankuroua překvapený pohled.
„Shino!“ Nami sklouzla z Kiby a běžela obejmout zahaleného chlapce.
Nami ze všech stran obalili brouci a lísali se k ní, když ji Shino objal.
„Víš ty co? Tohle sundáme,“ sundala mu bundu, protože představa, jak se v ní Shino peče, ji celkem vyděsila.
Už se natahovala pro brýle, když si to uvědomila.
„Ty si tady vlastně můžeš nechat, budou se ti proti sluníčku hodit,“ zauvažovala nahlas a znovu ho objala.
Potom tu už zbyla jenom Hinata.
„Nami...“ usmála se na ni a Nami přijala její náruč.
„Co tady děláte?“ zeptala se jich, když si otírala slzy.
„No… Naruto nemůže přijít, tak jsme tu místo něj,“ podrbal se Kiba na zátylku.
„Stalo se mu něco?“ zeptala se ho vystrašeně a pohledem zabloudila ke Gaarovi.
Mírně ho potěšilo, že odpověď hledala právě u něj. Zavrtěl hlavou, a tak se mírně uklidnila.
„Ne, jenom ho Tsunade nechce pustit pryč z Konohy, ale můžu ti říct, že se kvůli tomu nehorázně vztekal,“ řekl Shino.
Nami se zasmála, i když ji to celkem zamrzelo. Chtěla tu mít svoje dvojče… S ním se cítila celá, nebyla jenom půlka člověka, Naruto ji doplňoval… Mezi dvojčaty je zvláštní vztah a u nich byl silnější. Věděla, že Naruto cítil něco z toho, co Nami prožívala v kopce u Orochimara. Musel cítit její strach a bolest, stejně tak ona cítila ten jeho….
„Nami, dneska, prosím tě, přijď domů. Kei chce uspořádat uvítací večírek nebo co...“ Kankurou ji chytl za ramena.
„Dobře, a na co jsi mě potřeboval, Gaaro?“ otočila se na něj.
„Mám pocit, že důvod už jsi našla,“ zavrčel podrážděně a otočil se k odchodu.
Nami překvapeně zamrkala nad jeho chladným přístupem. Možná to včera opravdu přehnala…
„Tak co kdybychom zašli na oběd?“ zeptal se jí se širokým úsměvem Kiba.
„Je deset ráno,“ zkonstatoval Shino.
„Počkejte, ještě musím něco vyřídit,“ usmála se na ně a vyběhla za vzdalující se postavou.

„Gaaro!“ doběhla ho a nakonec i předběhla.
Podíval se na ni.
Nami viděla škrábanec poblíž lícní kosti. Uvědomila si, proč ho tam má a do očí se jí zase nahrnula ta nenáviděná tekutina. Zaleskly se od přicházejících slz.
„Chtěla bych se ti omluvit…“ začala.
„Za co?“ zeptal se jí a znovu vyrazil na cestu.
„Zranila jsem tě,“ převrátila oči v sloup.
Chlapi! Člověk jim pořád musí něco vysvětlovat! Ale zrovna u něj bych čekala, že mu to myslí!
„To nic není,“ mávnul nad tím rukou.
Znovu ho předběhla a zatarasila mu cestu. Lidé se na to zvláštně dívali, ale po chvilce civění zjistili, že se tam nic zajímavého neděje, takže se vrátili ke své práci a šli dál.
„Tohle nejí v pohodě… Nejsem v pohodě…“ než to stačila doříct, ocitla se v teple.
V teple Gaarova objetí, rozuměl jí. Tedy skoro…
„Zemřel pro tebe někdo důležitý… Nemusíš se omlouvat,“ pohladil ji po vlasech a pohledem střelil po Kibovi, který se na něj koukal celkem nedůvěřivě.
Pohled mu oplatil a udělal krok směrem k nim.
„Už musím jít, Nami," otočil se a odcházel.
Měli v plánu restaurování chudší části Suny a musel dorazit v čas. I když by v tom, co právě dělal, moc rád pokračoval.
„Jistě,“ slabě se na něj usmála.

„Nami, trvá ti to!“ zakřičel Kiba a Nami se za ním rozběhla.
„Teď bys mi měla říct, co je to mezi vámi dvěma,“ šťouchnul jí do žeber a Nami mu to oplatila.
„Co by mezi námi bylo? On je můj nadřízený a s těmi si musíš udržovat dobré vztahy,“ pokývala ukazováčkem, aby zdůraznila svá slova a ponaučila ho.
„To platí i naopak, že?“ pozvednul obočí a svou ruku přemístil na Namino rameno.
„Jak naopak?“ podívala se na něj.
„Tak, že i nadřízený si udržuje dobré vztahy se svými podřízenými… Nami, nemysli si, že jsem ten jeho pohled neviděl. Jasně mi dal najevo, abych se tě nedotýkal,“ zasmál se Kiba a Nami spadla čelist.
Přitiskla mu dlaň na čelo a potom do něj strčila.
„Blábolíš nesmysly, Kibo!“ zavrtěla hlavou.
„Jsem chlap, Nami, a tak poznám, když se jedná o to, že žárlí…“ hrdě vysunul bradu.
„Jo? Copak tady nejúžasnější a nejatraktivnější muž z celé Konohy, Kiba, někdy potřeboval žárlit?“
„No… Je pravda, že mi každá padla u nohou, takže já žárlit nemusel, ale poznám to. Vsadíme se? Gaara teď bude otrávenější, agresivnější, protivnější a hlavně kdykoliv budeš u něho napjatý jako struna, když se k tobě přiblížím,“ nastavil malíček.
„Fajn, sázku přijímám. O co?“ malíčky si propletly.
„To si rozmyslím…“ zasmál se Kiba, Nami ho chytla za ruku a vtáhla do restaurace.
Byl první, kdo ji přijal krom Týmu 7. Ostatní se k ní ze začátku chovali nedůvěřivě a moc dobře si pamatovala, jak ji Shikamaru zkonstatoval v jedné větě jako výbušnou, otravnou, a hlavně osobu, které není radno důvěřovat.
Naruto ji tenkrát bránil, ale ona stejně odešla pryč, aby tam nevyvolávala rozbroje. V tu chvíli za ní přiběhl Kiba a pozval ji na procházku po Konoze.
Po pár týdnech se jejich vztah začal ještě víc utužovat, ale to Nami nechtěla. Byla pravda, že s ním jednou byla na oficiálním rande, ale potom se oba dohodli, že by to neklapalo a zůstali přátelé.
Ovšem už to nebylo takové, jaké to bylo dříve. Bylo to lepší, protože nemuseli už řešit jakékoliv poblouznění… Taky to nedělalo v týmu dobrotu, protože Naruto a nakonec i Sasuke byli celkem nabroušení…

„Gaaro, budu potřebovat, abys podepsal tohle a tohle. Pročetla jsem to, a když jsem je s původní cenou poslala do háje, výrazně ji snížili, takže budeme mít nakonec více financí na opravu chudinských čtvrtí,“ Temari si sedla na jediné volné místo na jeho stole.
„Temari…“ protáhl varovně Gaara.
„Co je?“ podívala se na něj překvapeně.
Její bratr škrábal cosi na papír, ale nedalo se to přečíst od toho, jak drtil pero ve své dlani. Pohled mu neustále létal k oknům a prsty druhé ruky rychle klepal o desku stolu.
„Je ti něco?“ Temari odložila papíry.
„Nic mi není!“ zavrčel.
„Myslíš? Já si myslím tedy opak,“ opřela si vějíř o stůl a vzala si papíry tentokrát z pravé hromady.
„Netýká se to náhodou Kiby?“ pronesla jen tak, aniž by zvedla pohled od papírů na svého bratra, který vstal a šel se vydýchávat k oknu.
„Co by s ním mělo být?!“ otočil se a probodl sestru pohledem.
„No… Co jsem slyšela, je to Namin nejlepší kamarád a jsou si velice blízcí,“ pokrčila rameny.
„Aha. Temari, víš, že tím mi moc nepomáháš?!“ začal přecházet po místnosti sem a tam jako lev v kleci.
„Nečekala jsem, že se to někdy stane, Gaaro, ale ty žárlíš,“ zase položila papíry a založila si ruce na prsou.
„Nežárlím! Do teď jsem ani nepociťoval lásku, takže žárlit ještě neumím!“ rozhodil ruce, aby zdůraznil svá slova, a zase se vrátil k pochodování.
„Uleví se ti, když se Nami konečně vyslovíš,“ povzdechla si, ale to už za sebou Gaara práskl dveřmi.
*******
„Omlouvám se, ale musím za Gaarou. Vzpomněla jsem si na něco, co jsem mu neřekla. Takže se sejdeme ve dvanáct, Katema pro vás přijde,“ usmála se na svoje kamarády Nami, když je vyprovázela do pokojů v hotelu, a potom, co si ji Kiba k sobě přivinul v přátelském objetí, se rozběhla pryč směrem k budově Kage.
Po třetím schodu se zastavila. Ani si neuvědomovala, jak je běh náročný, i pro ni, když nemá tu zatracenou chakru. Nasála vzduch do plic a podržela ho tam. Potom zhluboka vydechla a tím si zmírnila zrychlený dech. Pomaličku vyšlapávala těch dvacet schodů, co ji od něj dělilo, a potom spočinula před dveřmi s cedulkou „Kazekage.“ S nádechem zaklepala. Ještě pořád nevěděla, jak to zformulovat.
Uslyšela nějaký zvuk, který neuměla zařadit, a trpělivě čekala dál. Minutu se nikdo neozýval, tak si sedla na protější lavičku. Pět minut nic, deset, dvacet… Zasténala, když tu čekala už dobrou půl hodinu, a tak se prošla po chodbě. Stejně neměla co dělat, ale začínal ji užírat pocit toho, že ji Gaara ignoruje… A jestli jo, schytá si to dvojnásob. Protahovala se na lavičce, zkoušela si dát obě nohy za hlavu a povedlo se jí u toho spadnout z té dřevěné potvory, na které seděla dobrých čtyřicet dva minut. Nakonec zůstala v poloze, kdy měla tělo nalepené na stěně, a jenom hlava a krk, byly na lavičce. Taková napodobenina svíčky. Mohla si to dovolit, protože za celou hodinu tudy neprošel ani živáček.
Uslyšela kroky a zapomněla, že je hlavou dolů, když se podívala do pobledlé tváře mladíka s krvavě rudými vlasy. Vylekala se a trhla sebou, což znamenalo, že se její nohy odlepily od stěny a díky gravitaci mířily dolů.
Gaara zavřel oči a hlavu zatlačil mezi ramena, když Nami přepadla a ozvala se rána.
Rychle se zvedla do sedu a držela si bouli na hlavě.
„Nami?“ podíval se na ni Gaara.
Naprosto nechápal, co to tady vyvádí a co tady vůbec dělá.
„Au… Já-“ zarazila se, když za ním uviděla potutelně se usmívající hnědovlásku.
Rychle vstala a oprášila se, i když na ní nebylo ani smítko.
Takže tam Gaara nebyl… hm… Asi nechal otevřené okno, vítr něco shodil a to byl ten zvuk, který jsem slyšela. Kdyby nenechal otevřený okno, mohla jsem si tohle ušetřit! Do háje s tím vším a hlavně s tou holkou! Co se tak směje? Nami…. Klid… Jediné možné řešení se ti nabízí, a to: Nahoď úsměv a vyklouzni z téhle situace, jako jsi to dělávala, když jsi byla malá.
„Já… Tady tak blbnu… Hledala jsem… Jo, přesně! Měla jsem se tady sejít s… jo… no… s Kankurouem! Teda s Kei! Teda… Neviděl jsi Katemu? Anebo víš co? Nech to plavat, najdu si je později. Na shledanou, Gaara-sama a… Promiňte, vaše jméno jsem jaksi opomněla… Matfusi, Matresi, Mangasi?“ snažila se přijít na jméno Matsuri, i když ho moc dobře znala.
„Matsuri,“ pomohla jí dívka s vražedným výrazem, který jí Nami oplácela stejnou dávkou.
Hnědovláska si byla dobře vědoma toho, že Nami nemůže zapomenout ničí jméno. Ninjové, a navíc bývalí ANBU, nezapomínají.
„Nami… nehledala jsi náhodou mě, když už jsme u toho? Potkal jsem Temari a ta mi řekla, že mi chceš něco říct,“ Gaara mírně naklonil hlavu na stranu a koukal se do jejího kamenného pohledu.
V srdci se mu rozlilo štěstí, když se to dozvěděl. Chtěla s ním mluvit. A sama od sebe! Cítil, jak mu povoluje jeho vážný výraz a koutky mu cukají do úsměvu.
„To můžeme nechat na jindy, určitě máte spolu spousty práce!“ mávla nad tím Nami rukou a chtěla odejít.
Gaarovy prsty obmotaly Naminu paži a nedovolily jí ústup.

„Co jsi potřebovala?“ seděl za stolem a pozorně pozoroval dívku, která seděla naproti němu a to dost nepřirozeně.
„Musím ti něco říct… Ohledně… Ohledně mého únosu!“ vrtěla se na sedadle, jak nevěděla, kde začít.
„Co mi chceš říct?“ podíval se na ni, teď už úplně vážný.
Tohle nebylo téma k žertům. Pokud něco věděla, musela mu to říct. Každá informace se v této době hodila…
„Já… Potkala jsem tam Sasukeho…“ začala mu vyprávět.
Mluvila a nervozita ji za chvilku přešla díky tomu, že ji Gaara pozorně poslouchal a nepřerušoval ji. Úspěšně se vyhnula všem chvílím, kdy na něj vzpomínala, a její jazyk neměl šanci vyslovit něco, co by změnilo její život, za což byla potěšena. Někdy totiž mluvila dřív, než si to stihla promyslet.
„Víš to jistě?“ podíval se na ni.
Tahle situace byla vážná… Vážnější, než si dokázal představit. Pokud to byla pravda, Nami byla v nebezpečí…
„Ono se tam toho moc neutají… Zaprvé k tobě pořád chodí nějaký zmutovaný opice, co si chtějí hrát nějaký nechutnosti nebo tě chtějí zabít a přitom mumlaj kraviny, ANEBO celkem užitečné informace. Taky Sasuke nebyl zrovna zdrženlivý… Nehodlá být Orochimarovou schránkou,“ na konci věty ztišila hlas.
„Nami… Toto je celkem vážné,“ Gaara se odtáhnul od stolu a protřel si tvář.
„No to teda je! Díky, že sis všiml!“ rozhodila rukama na znak ironického díku.
„Myslím to vážně, měla by ses vrátit do Konohy. Budeš tam ve větším bezpečí,“ podíval se na ni kamenným pohledem, který nahodil ve všech jemu nepříjemných situacích.
„C-Co? Já tu mám misi a nemůžu si dovolit její přerušení, když už mě i tvoje Rada „vyslechla!“ Když už si snad potvrdili, že nic nevím… A co vím, jsem ti už řekla, tak nemají důvod mi dělat další nepříjemnosti! Kdyby sem poslali někoho jiného, zase by to bylo u toho, jestli mu můžete věřit…“ protočila oči v sloup.
Měla pravdu. A oba dva si to uvědomovali.
„Dobrá, ještě se poradím s Tsunade,“ přikývl a Nami mu věnovala pochvalný pohled. Konečně mu něco nemusela třikrát rozmlouvat.
„Chiyo mi řekla, že jsi u ní na tréninku.“
„A?“ podívala se na něj zkoumavě.
Bude něco namítat a ona už opravdu něco rozbije. Byla značně podrážděná, protože viděla, jak se k němu Matsuri lísá jak pouliční kočka, což ji značně naštvalo. A potom jak nechtěla odejít! A jak ho vyzývala!

„Popovídáme si uvnitř,“ řekl Gaara a otočil Nami směrem ke dveřím, když překvapeně zamrkala. Otevřel dveře a strčil ji dovnitř.
„Gaara-sama! Ještě jsme nedořešili-“ Gaara ji přerušil.
„Matsuri, to počká,“ mávnul nad tím rukou a zatlačil na Namina ramena, až ji donutil si sednout do křesla před jeho stolem.
„Ale Gaara-sama, ono to je důležité!“ zamračila se na modrookou dívku šklebící se jejímu chabému pokusu.
„Matsuri, ono to opravdu počká. Mám na práci důležitější věci,“ sedl si za stůl a hodil po ní tvrdý výraz, který značil, že odmlouvat je jako házet hrách na zeď.
„Měj se krásně!“ zazpívala Nami sladkým hlasem, protože byla mírně potěšena, že jí dal Gaara přednost.
Matsuri na ni upřela černá očka a mírně se usmála. Zatáhla za zip u výstřihu a lehce s ním popojela dolů, takže teď měla asi tak dvakrát větší výstřih než předtím. Nami z toho gesta vyvalila oči.
„Dobře tedy. Kazekage-sama, stavím se později,“ na úklonu si dala opravdu záležet a značně ho zpomalila.
Nami div neotevřela ústa dokořán, jak se tady Matsuri přímo nabízela Gaarovi!
„Mějte se taky dobře, Nami-san,“ říkala rozloučení dost nevychovaně, protože stále upírala oči na Gaaru a on na ni, jak si stihla Nami povšimnout.
Chce začít válku? Fajn, nikdy jsem neprohrála a nehodlám na tom nic měnit…
Matsuri se otočila, pohodila vlasy a otevřela dveře. Naposledy po Gaarovi blýskla očima a olízla si při tom rty. To už Nami jaksi nezvládla a i se židlí se jí povedlo přepadnout, jak se do ní zapřela, aby se nepozvracela.
„Matsuri-san! Dávejte si pozor, abyste tam potom nepřenášela písek. Mohlo by to potom vážit víc než Vy sama, protože jak na to tak koukám, máte tam prostoru,“ Nami se vyšvihla na nohy a zvedla židli, když to velice starostlivě pronesla.
„Nemusíte se bát,“ zavrčela a už konečně zmizela.
Nami se nakonec posadila tak, aby se nic nestalo a podívala se na Gaaru. Tvářil se tak jako vždy, když s někým mluvil, ale Nami na něm stejně zpozorovala to, že jejich debatě nerozuměl, za což byla ráda.

„Není to zrovna povaha, co by chtěla učit-“ nedokončila, protože se zase ozvala Namina druhá část.
Obyčejně ji držela pod kontrolou. Neozývala se. Neradila jí. Ovšem věci se změnily. Teď byla polovina jejího já zbořená a někdo se musel ujmout opravy. Proto se taky mohla stát ANBU. Utlačila svoje podvědomí do pozadí a mohla myslet s rozvahou. Taky proto je Naruto pořád genin. Nikdy se mu to nepovedlo, takže pořád jedná impulzivně a asi vždycky bude…
„Vím! Ovšem, proč se nakonec rozhodla mi pomoci, není moje věc,“ pokrčila rameny a pohled mu oplácela.
Nic neřekl, jen se na ni díval a myšlenky mu znovu utekly k představám, jak se Nami tiskne k hnědovlasému klukovi a šťastně se usmívá. Ta představa se mu vůbec nelíbila.
„No, už bych asi měla jít… Kei mě požádala o pomoc s tím večírkem, tak se zatím měj,“ usmála se na něj a pomaličku si to cupitala ke dveřím.
Sahala na kliku, když někdo prudce otevřel dveře a Nami tak praštil do hlavy.
„BAKA!“ chytla se za čelo a upřela vražedný pohled na vcházejícího.
V hlavě jí zvonilo jako v kostelní věži o dvanácté hodině a všechna rovnováha ji opustila. Její nervy už povolily. Nejdřív Matsuri, potom on?! Samozřejmě to byl Kankurou. Kdo jiný by se opovážil vtrhnout váženému Kazekagemu do kanceláře?
„Gomen, ale musel jsem zdrhnout, nebo by mě Kei zaúkolovala,“ překročil ležící dívku a strhaně se sesunul do křesla před Gaarou.
„Ty jsi prostě idiot! Víš, jak to bolelo?!“ zavrčela a Kankurou se ocitl se staženým límcem těsně před ní.
„Vždyť jsem řekl gomen!“ zaprotestoval a pohledem vyhledal svého bratra, který se na to koukal zcela nezaujatě.
Potom se znovu podíval na Nami, které stačily vyrůst dva rohy na hlavě a pohled jí teď zdobila velice nebezpečná jiskra.
„Nauč se klepat! A Když už někoho smeteš, tak bys mu mohl třeba pomoct zpátky na nohy,“ pustila ho.
Přešla ještě ke Gaarovu stolu, přičemž nezapomněla Kankuroua pošlapat, a opřela se o něj dlaněmi.
„Kei se ještě chtěla zeptat, jestli byste tam chtěli nějaké jídlo,“ stejně to bude muset zase vařit ona.
Ale tentokrát bude mít pomocníka. Vlastně dva… Jeden jí bude pomáhat a druhý to bude zase luxovat. Tedy přesněji: Akamaru bude pomáhat a Kiba to bude jíst.
„Vyřiď jí, že já bych si dal k večeři dango kuličky,“ přihlásil se Kankurou ze země a Nami po něm blýskla pohledem.
„Nic! Nechci nic!“

„Kibo! Přestaň užírat!!“ slyšel zařvat ten medový hlas, když vstoupil do svého domu. Všichni už tam byli, takže už mohli začít. Tyto oslavy, nebo jak to nazvat, mu byly celkem ukradené. Nechodil na ně, pokud nemusel, ale zase mu nevadily tak, že by tam ani kvůli povinnostem nešel. Navíc toto bylo jenom v kruhu přátel, takže ani o nic nešlo.
Nami právě přešla do obýváku a zezadu na ní byl nalepený Kiba, který ji objímal okolo pasu a nakukoval přes rameno. Rukou se snažil sebrat jednu z hromady sušenek na talíři, co nesla.
Gaara se musel chytnout dveří, jinak by ho od ní odhodil snad přes celou Sunu. Mírně ho od sebe odstrčila loktem a sušenky položila na stůl plný různého jídla. Nami totiž zbytek dopoledne strávila za plotnou, kde si povídala s Kibou a Shinem, co všechno se zatím událo v Konoze.
Hinata zatím pomáhala Temari s Kei, které chystaly jídlo na talíře a občas taky vypomohly s vařením.
Nami si svou práci spokojeně přeměřila pohledem, a když její pohled padl na onigiri, teda na to, co z něj zbylo, protože Kibovi se nějak podařilo do rukou dostat hůlky, myslela, že s ním praští o starobylou knihovnu.
To onigiri dělala speciálně pro Gaaru, sakra!
„Jednou tě přetrhnu ve dví a to už kamarádi nebudeme!“ zavrčela na něj, načež on jen ztuha polkl.
„Hele, ty šaty jsi dostala ode mě, tak trochu úcty!“ zamračil se Kiba naoko.
Strčila mu do rukou talíř plný přebytečného jídla, které jenom čekalo na to, až se dostane Kibovi do rukou.
„A taky ti děkuju,“ políbila ho na tvář, a když Kiba se zadostiučiněním pokýval hlavou, Nami ho kopla do nohy.
„ALE TOHO ONIGIRI SE UŽ ANI NEDOTKNEŠ!“ vzala poloprázdný talíř do ruky a šla s ním do kuchyně, aby tam onigiri doplnila.
Nevšimla si přitom postavy v červeném plášti, jak v ruce drží kovovou lžíci na lepší nasazování bot a drtí ji v ní, až se ocel nepřirozeně zkroutila.

Gaara měl pocit, že brzy vyvraždí nejednu vesnici. Vždyť ona ho políbila! Na tvář, ale přece! Měl chuť tu zdeformovanou tyč zapíchnout do něčího těla a přesně věděl do jakého!
Musel se uklidnit. Nádech… Výdech… Jestli tuhle noc všichni přežijí ve zdraví, uvěří, že štěstí opravdu existuje…
„Haf!!!“ uslyšel štěkot a další dávku smíchu od osoby v kuchyni.
„Akamaru! Ty čokoládu nesmíš!“ viděl Nami, jak drbe bílého psa za ušima a pokládá mu do rohu místnosti vodu s miskou granulí.
Zvedla se a jeho pohled se setkal s jejím. Usmála se a pokývala mu na pozdrav. Moc dlouho tu ale nepobyla, protože vzala do rukou již poslední mísu jídla a znovu šla do obýváku, aby už bylo všechno perfektní.
Sledoval ji, dokud mu nezmizela ze zorného pole, a všimnul si, že na sobě měla světlounce modré šaty přepásané červenou saténovou stužkou.
Ty šaty bylo od toho idiota?! Praštil hlavou do kamenné kuchyňské desky, když se vedle něho objevil jeho bratr s pitím v ruce. Cítil, jak mu nitro zalévá šíleně užíravý pocit, který Shukaku zjevně uvítal. Skoro cítil, jak se démon raduje.
No podívejme se… Někomu se nelíbí, co ta holka dělá… Neměli bychom ji poučit?
Cítil, jak se démon směje nad jeho zoufalstvím.
„Co tak sklesle, bráško?“ usmál se na něj Kankurou.
Gaara jenom tiše zavrčel, že mu nic není, a dál ležel na stole, kde se snažil ignorovat tiché šeptání rad, kterými ho zasypával Shukaku.
„Jen mi neříkej, že žárlíš?“ jeho bratr si sedl vedle něj na barovou židli a ze skříně vedle něho, která byla zabudovaná v baru, vytáhl několik flašek alkoholu.
„Nežárlím! Vždyť to ani neumím!“ zaprotestoval Gaara.
„Upřímně, ani bych se ti nedivil. Vždyť jsou neustále spolu a pořád se na sebe tisknou. Evidentně si moc dobře rozumí a Nami proti tomu, že ji pořád objímá, moc nemá…“ uvažoval Kankurou, když se koukal na dvojici sedící na gauči, jak se zapáleně dohadují, kdo má pravdu, a do toho se přidává jeho sestra s tím, že se oba dva mílí.
Nami u toho seděla před Kibou na malé stoličce a culila se na něj. Kiba po ní vymrštil ruku a chytl ji za zápěstí, aby si ji mohl přitáhnout k sobě na sedačku a dát palcový zápas.
„Pokud to takhle bude pokračovat, potřebuješ posilnit, bráško,“ posunul ke Gaarovi, co se jen tak tak držel, aby nevypustil písek, sklenku namíchaných tekutin a Gaara k ní přičichl.
„Cos tam všechno dal?“ podíval se na to nedůvěřivě.
Byla pravda, že pokud byl v něčem jeho bratr opravdu expert, tak v tom, jak se co nejlépe opít.
„To neřeš, je tam od všeho trochu,“ zasmál se a sám si usrkl z vlastní sklenky.

„Mám pocit, že pro tentokrát jsme to přehnali,“ zasmál se Kankurou a znovu do sebe kopl saké, které otevřeli s jeho bratrem před půl hodinou.
Gaara se nezmohl na odpověď. Točila se mu hlava a cítil se tak uvolněně, že nemohl používat svaly. První stádium opilosti. Nejdřív jste vysmátí a cítíte se fajn, potom už je to jenom samé peklo.
Koukal se směrem do obýváku a jeho pohled byl celou dobu upřený na jediné dívce. Pořád mu vrtalo hlavou, jak to, že se zamiloval zrovna do ní. Je temperamentní, hlasitá a celkem výbušná.
Myšlenky mu odplouvaly tak rychle, jak připluly. Bylo to jako v oceánovém víru, nic nebylo stálé a pořád se to točilo dokola.
„Seš srab, brácha,“ ozval se znovu Kankurou a tentokrát už i on nechal pití. Oba měli dost.
„Cos to řek?“ otočil se na něj Gaara.
„Ani jí neřekneš, že ji miluješ!“ z nějakého nepochopitelného důvodu se Kankurou začal nehorázně smát a nemohl to zastavit.
„Prostě se mi nechtělo!“ Gaara se taky usmál.
Jeho bratr byl opravdu k popukání, když sletěl ze židle na prkennou podlahu, protože díky smíchu neudržel rovnováhu.
„Vsadím se, že jí to neřekneš!“ válel se na podlaze.
„A co když jo?!“ Gaarovi se podařilo ze židle slézt a jen tak tak se udržet na nohou.
Najednou mu přišlo vyznání citů jako dobrý nápad. Vlastně mu přišlo, jako by nebyly opravdové a je to jen nějaká hra.
„Tak do toho! Máš právě šanci!“ vyzval ho Kankurou.
Gaara se otočil.
Temari se bavila s Kei a přitom jí ukazovala něco s vějířem. Kiba byl zabraný do rozhovoru s Katemou a přitom se stihli několikrát pohádat o sušenky, protože je chtěl mít každý pro sebe, a Nami stála u okna a sledovala poslední paprsky slunce.
Napřímil se a udělal první krok. Podlaha se pod ním sice houpala, ale povedlo se mu dostat až k rámu dělící kuchyni s obývákem a tam si na chvilku odpočinout.
Jako zázrakem si ho nikdo nevšímal. Všichni už v sobě měli trošku alkoholu, tedy až na Nami, ta ho ještě nesměla, i když na Gaarově oslavě pila.
Tam ale její věk skoro nikdo neznal.
„Gaaro?“ uslyšel to v uších asi pětkrát.
„Ty ses opil?!“ Nami na něho nevěřícně koukala, když se skoro doplatil až k ní.
„Neopil!“ odporoval jí.
Byl z něho cítit alkohol. Hodně alkoholu. Taky měl opilecké oči, které v tuhle chvíli Nami vadily asi nejvíc.
„Sakra! A já si myslela, že ty seš rozumnej!“ zakroutila hlavou a pomohla mu sesunout se na zem, kde si vedle něho sedla.
Od Jiraiyi se naučila, že je lepší dát opilého člověka na zem, protože tam stejně jednou skončí, ale bude to bolestivější. Co se ho s Narutem natahali, aby ho nakonec dostali z baru… A ještě těch účtů, co za něj vždycky museli zatáhnout.
„Proč ses pro Boha opil?“ klečela na nohou a sledovala ho.
Znala jen pár důvodů a k němu nemohla přiřadit ani jeden.
„Asi špatnej den, co já vím,“ pokrčila rameny.
Začal si hrát s těžkými závěsy u okna a usmíval se u toho. Dokonce se mu podařilo utrhnout jednu třásničku!
„Dobře, půjdeme si lehnout,“ Nami zavrtěla hlavou.
Gaaru opilého ještě neviděla a nelíbil se jí. Oči měl zakalené a připomínal jí Orochimarovy pokusné králíky. Jiraiya ji vždycky poučoval, ať ho dává do postele, jak jen to jde, a nakonec se jim to s Narutem v životě nepodařilo. Každý druhý den potom, co se Jiraiya opil, museli zůstávat v hotelu a vyměňovat mu obklady, protože se jejich sensei nikdy nedržel zkrátka.
Zatřásla se. Už na to nesmí myslet.
„Mně se ale nechce,“ vyzývavě po ní blýskl očima a Nami ztuhla.
Pustil závěs a natočil se k ní. Nelíbilo se jí to. Tohle nebyl ten Gaara, kterého měla ráda, tohle byl někdo dočista jiný. Nestihla nic udělat.
Gaara se k ní naklonil a rukou jí vjel za krk, aby mu nemohla uhnout.
Spojil jejich rty.
Nami vytřeštila oči. Zprvu byli jeho rty sladké, ale potom se jejich chuť změnila na odporně hořkou. Cítila hořkost alkoholu, co mu zatemňoval mozek a jeho chování. Do očí se jí natlačily slzy. On ten polibek nemyslel vážně. Vsunula mezi ně svoje ruce a snažila so ho od sebe odtrhnout. Jenže Gaara měl větší sílu než ona. Ovšem na okamžik povolil, asi když se mu zatočila hlava, a Nami se od něj znechuceně odtáhla.
Plesk!
Na jeho tváři se začal zobrazovat červený otisk ruky.