Icha Icha (30) - Pro lásku

„Proč jsi tady?“ vysoukala ze sebe Tokime s mírným úděsem v hlase. Dívka jí věnovala ďábelský úsměv, zatímco jí tvář zakrýval stín kapuce od pláště.
„Abych si splnila svůj sen.“
„Myslela jsem, že jsi zemřela… a ty mezitím spolupracuješ s Orochimarem?!“
„Proč by sis měla myslet, že jsem mrtvá?! Ale co… to mi aspoň nahrává do karet. Nikdo mě nebude kazit plány tím, že by se mě snažil dostat zpět, jak to má Naruto ve zvyku.“
„Proč to děláš? Nikdy jsi taková nebyla. Vždycky jsi život v Konoze milovala! Dívala jsem se na vás skrze ploty… a záviděla. A ty to teď zahazuješ? Proč?! Jakej máš sen, že tě to nutí spolupracovat s tím ďáblem?“
„Něco, co jsem vždycky chtěla… Hodně lidí to podceňuje, ale láska z tebe udělá jejího otroka a ty pro ni uděláš první poslední. Nevíš jaký to je, něco tak moc chtít a nikdy, ať se snažíš sebevíc, to nezískáš! A když pak zjistíš, že tu je šance to dostat, jednoduše toho využiješ…“
„Cože? Ty to děláš kvůli lásce?!“
„To, že se mi divíš, jen dokazuje, že jsi to nikdy nepoznala… alespoň ne tu pravou. A proto mi nikdy neporozumíš,“ prohlásila a hodila vražedný pohled po blondýnce.
Tokime se zarazila a zahleděla se do země. Vybavila si pár okamžiků z dětství s malým roztomilým chlapcem. Na to následovaly další obrazy s tím samým člověkem, ale tentokrát jako dospělým. Srdce jí při vzpomínce na jeho nynější tvář téměř vyskočilo z hrudi. ‚Myslím, že vím.‘
„Já ti rozumím… jen nepochopím, proč bys to dělala zrovna kvůli Orochimarovi,“ zatřásla nechápavě hlavou.
Dívka naproti ní, k níž byla věta mířena, sebou trhla. „Cože? Kdo tu mluví o něm? On mi jen pomůže naplnit lásku k Sasukemu, ty blbko!“
„Sasuke?“ tentokrát sebou cukla Tokime. Dívka její reakci postřehla a zamračila se o to víc. Po chvíli k blondýnce vykročila a bez sebemenšího upozornění ji čapla pod krkem a vyzvedla ze země do vzduchu. Tokime zaskuhrala a snažila se drápat do ruky okolo jejího krku.
„Myslím, že jsem řekla dost jasně, že pro něj udělám cokoliv! Takže nehodlám nechat na této planetě, zvlášť na stejném místě, někoho, kdo by se mi ho snad pokusil ukrást! Ne, že bych si nevěřila, ale hnusí se mi pohledy všech těch zamilovaných chudinek, co ho v mé přítomnosti svlékají pohledem!“
„Vždyť… eh… tu není… nemůžu-eh.. ho svlí-!“
„Sklapni! Kdyby tu byl, čuměla bys tak! …Au-!“ vyhrkla neznámá po chvíli a blonďatou dívku ve svém sevření odhodila několik metrů do dáli, kde se zastavila až o protější kamennou zeď. „Ty sv**ě!“ okřikla ji ještě, zatímco si křečovitě držela pravou ruku, z níž ji odkapávala krev.
„Co ti udělala?“ zeptal se Kabuto jeho společnice. Netázal se však starostlivě, jak by dle otázky správně měl.
„Poškrábala mě až na kost, sv**ě!“ odsekla.
„Ukaž mi to.“
„Umím se vyléčit sama, nepotřebuju tvojí pomoc!“
„Jak chceš,“ řekl a jal se zvednout ruce snad na svou obhajobu.
Dívka se s pokřiveným výrazem zloby pustila do léčení své ruky, zatímco Tokime zůstala ležet v bezvědomí u zdi, do které narazila.

* * *
Jakmile Hitomi řekla, že prvním krokem pro pokažení Orochimarova plánu je vyndání přístroje, jenž se v ní nachází, Tsunade usoudila, že přeci jen to bude asi ta nejlepší možná možnost.
Právě v této chvíli se obě nacházely v prostorách velice rozsáhlé nemocnice.
„Jak to vlastně chcete udělat? Vím, že to byl můj nápad, ale nakonec vůbec netuším, jak to vyndat,“ tázala se Hitomi, zatímco procházely chodbami.
„To nech na mně… na něco určitě přijdu. Konec konců ne nadarmo mi říkají nejlepší medik,“ usmála se přívětivě blondýnka.
„Fajn, ale říct byste mi to alespoň mohla. Ať vím, co mě bude případně čekat.“
„Dokud je to v tobě, tak nemůžu riskovat, promiň,“ odpověděla ji vážně Hokage.
Hitomi se zarazila. Evidentně si doteď neuvědomovala úplně důkladně, co ta věc může znamenat. „Ah, pravda… Není to tak, že mi budete věřit, když jsem vám to řekla. Není ani jistota, když si už jednou pohrál s mými myšlenkami, že jsou tyhle pravé. Může to vše být stále v jeho plánu… plus dokud je to ve mně, není jistota ani, že to není nějaké stopovací nebo odposlouchávající zařízení. Chápu to… omlouvám se, že jsem si to neuvědomila dřív.“
Tsunade se jen levým koutkem úst usmála v souhlas. „Tak jdeme na to?“ otázala se hned na to, jakmile stanuly naproti bílým velkým dveřím.
„Jistě. Čím dřív, tím líp,“ usmála se tentokrát i brunetka. Blondýnka jí věnovala pohled a společně poté vstoupily dovnitř.

Avšak Hitomin úsměv s těmito slovy, ať už to tak neměla či měla v plánu, uvízly v mysli osobě, která to začala vše zpochybňovat. ‚Že by? Co když je to vše, i teď, součástí jeho plánu? Co když nejde o to, že to tím vyprávěním měla zhatit, ale naopak posunout v chodu? Co když Ayanina technika jí vrátila opravdu její vzpomínky i s nějakým tajným plánem, který si s Orochimarem domluvili? A i kdyby ne, tak pořád chtěl Ayano, tak musí vědět, jaké jsou její schopnosti… možná počítal s tím, že se Hitomi vrátí vzpomínky a řekne jim vše, takže si to nějak pojistil, aby mu to jen nahrálo do karet. Tak či onak jí nemůžu důvěřovat. Budu tu muset ještě nějaký čas zůstat a pořádně jí sledovat.‘
Černý stín, opřený o zeď za rohem, jež odposlouchával právě rozhovor dvou mladě vypadajících dívek, se poté vytratil s plnou hlavou nově získaných myšlenek.

* * *
„Itachi!“ bylo slyšet v lese za Konohou hlasité volání. „Itachi!“
„No ták, Itachi!! Jsi tu? Dej mi znamení, prosím! Musím ti něco říct!“
I přes naléhavé zvolávání stále se dokola opakujícího křiku zel les, vždy při čekání na odpověď, hrobovým tichem.
„Víš, měl jsi pravdu,“ pokračoval hlas i bez odpovědi od požadovaného protějšku, snad doufajíc, že je někde blízko a uslyší to, „Jak si vůbec věděl, že se něco děje? Proč si mě vůbec navštívil po tom všem?... A proč teď mlčíš, proč se neozveš?“ říkala do ticha fialovovláska, přičemž se podívala na nebe, které bylo sotva viditelné skrze koruny stromů. Po chvíli však namířila zrak směrem k zemi a hlasitě vydechla, „Proč se na mě právě teď nedíváš?“ řekla tiše, snad si uvědomujíc, že je tu vážně sama.
„Fakt si nalhávám, že tu jsi, co… Doopravdy mě neslyšíš?“ rozhlédla se, ale les byl stále bez známek po lidském životě.
„Jsem fakt beznadějná,“ hlesla a zoufajíc se sesunula do sedu. „Znovu ho vidět a mluvit s ním. Vědět, že není zrádce. Že kvůli dobru pro svou rodnou zem trpí, ale nevadí mu to… mě jen nutí ho milovat víc,“ špitla si jen tak pro sebe, stále propalujíc pohledem zem.
„Co… Co si to řekla?“ ozvalo se z korun stromů nad její hlavou.
Ayano zatajila dech a vykulila na místě oči, otálejíc otočit se směrem za hlasem. Nakonec však nutkání podívat se uposlechla a otočila se, celá rudá v obličeji. Zrak ji ulpěl na černých vlasech, poletujících okolo dokonalé mužské tváře s pronikavým pohledem, ve kterém se zableskl sharingan. Mladíkův výraz byl stejně překvapeně vykulený jako načapané dívky. Jakmile se jeho rty, doteď otevřené údivem dokořán, pohnuly k promluvě, dívka se okamžitě zvedla a se slzami studu utekla, co nejrychleji pryč.

Při běhu si držela ústa, tváře jí stále rudě hořely a v očích zacítila horké slzy. ‚Řekla jsem to! A on to slyšel? Ah ah… chci se propadnout! Vždyť tam neměl být! Proč se ukázal zrovna v tu chvíli? Chci umřít!!‘ prchala stále dál, zakrývajíc už teď dlaněmi svůj výraz, ze kterého čišelo, jak trapně se zrovna cítí.
Itachi na druhou stranu zůstal klečet na větvi, na které předtím celou dobu postával, držíce se za čelo pravou rukou, kdy mu dlaň zakrývala i pravé oko a tvář.
„Co to bylo?“ špitl s narudlými lícemi, dívaje se na vzdálenou trávu na zemi, zatímco si vybavoval v mysli, co se vlastně právě teď stalo a pokoušel se, aby to nepochopil špatně. Ovšem dívčin úprk s oním výrazem ho přeci jen sváděl k tomu, aby snad doufal v nemožné.

* * *
Mezitím se bledý článek legendárních Sanninů potutelně usmíval při sledování monitoru ve své kamenné komnatě.
„Orochimaru-sama?“ zaznělo, než do místnosti vpadl bělovlasý chlapík.
„Co je?!“ okřikl jej zmíněný okamžitě, jakmile vstoupil dovnitř byť jen jedním prstem u nohy. „Nevidíš, že pracuju?! Co po mě chceš zrovna v tuhle chvíli, kdy skládám do sebe všechny puzzlíky pro můj plán?!“ otočil se zuřivě k příchozímu, „Doufej, že je to důležitý a bude mě to zajímat!“
Kabuto se otřásl při myšlence, že vyrušil svého pána pro nic, ale nakonec se stejně odhodlal k promluvě. „Ah, no to… ta bláznivá holka se rozhodla zabít tu blondýnu. Myslel jsem, že to budete aspoň chtít vědět…“
„Cože?!" stoupl si bez rozmyslu ze židle, „Jak se mohla sama rozhodnout a nic se mnou neprodiskutovat, natož mi o tom neříct?! Já jsem ten, co to tu vede! Ona má jen sedět na zadku a poslouchat, co říkám!“ jal se podrážděně pochodovat z jednoho konce malé místnosti na druhý.
„Kam jsi odvedl Tokime? Do jaké cely? Sice mi plány už jednou pokazila, ale vymyslel jsem nový, který už určitě zabere. Potřebuju jí! A to živou, jinak je to v háji,“ pravil Orochimaru poté, když se uvědoměle zastavil a pohlédl na svého věrného společníka.
Kabuto si při jeho slovech přidržoval zamyšleně bradu, když v tom jakoby prozřel, „Teď když o tom mluvíte, tak možná proto je tak lačná po její krvi… dal jsem jí totiž poblíž vy-víte-koho.“
„Cože?!“
„Netušil jsem, co z toho vznikne. Ale tak či onak, Orochimaru-sama, na to není čas. Už se k ní totiž vydala, takže bychom si měli pospíšit, jestli jí chcete zastavit,“ odvedl Kabuto pozornost svého pána jinam. „Možná je ale už stejně pozdě,“ špitl si pro sebe poté jen tak bokem, aby jej jeho pán neslyšel.
„Ah, pravda… Proč si jí ale v první řadě nezastavil?!“
„Pro to bych musel použít víc než jen sílu. Byla totiž vážně odhodlaná a já musel brát v potaz i váš rozkaz, že jí potřebujete. Musel jsem se rozhodnout, jestli ona nebo Tokime… ale že máte plány i s blonckou jsem netušil, ale i tak jsem zvažoval možnost, že třeba něco vymyslíte a proto jsem tady a oznamuju vám, co se chystá. Vy jí dokážete zastavit, aniž byste jí zabil.“ usoudil Kabuto.
„Tak na co teda ještě čekáme? Rychle k celám! I každá milisekunda je drahá!!“