Kyuubiho jinchuuriki 2: Tři proti třem

Jeho první reakce na Arisino sdělení proběhla asi takto: jeho klidný výraz se kamsi vytratil a vystřídal ho tak zlostný výraz, jaký si lze jen předtavit. Pohledem řezal do každého z trojice dešťových ninjů, jako by po nich měl každou chvíli skočit a roztrhat je na cucky. Zuby mu o sebe skřípaly. Právě teď vypadal jako nějaká nebezpečná šelma. Málokdy se někomu povedlo Minata přivést do stavu v jakém byl. Stávalo se tak pouze tehdy, když šlo o život někoho jemu velmi blízkého.
Jiraiya se znechuceně zašklebil. „Ti, kteří dychtí po moci démona si vždycky někde vylámou zuby, to vám říkám rovnou. Ale je tu jeden malý problém. K jinchuuriki je nemožné se přiblížit.“
„Cože?“ zavrčela Arisu.
„Alespoň ne, dokud je tady on,“ dodal ještě poustevník a kývl hlavou směrem k nebezpečně vyhlížejícímu Minatovi. „Tenhle chlapec,“ začal pomalu, „i když to nemusí tak vypadat, je výborný bojovník. Ochrání ji i za cenu svého života.“
„Hej, Arisu,“ ozval se Manzo. „Je možný, že je to...“
„Žlutý blesk,“ dokončila za něj Arisu celkem nezaujatě. Jiraiya si ale všiml, jak nachvilku ztuhla, jakmile poznala toho, kdo před ní stojí. Potom se ale vzpamatovala a snažila se uvolnit. Nešlo to. Ať už se snažila sebevíc, její tělo zůstavalo částečně napjaté. Má z něho strach, napadlo Jiraiyu.
Minato se mírně pohnul. Manzo a Jun zkoprněli. Jejich prsty se křečovitě obtočily okolo rukojetí jejich zbraní. Nespouštěli z chlapce oči.
„Vypadá to, že jsme se dostali do situace, ze které není cesty ven, že?“ prohlásila Arisu. „I když...možná jedna by tu byla.“
„Jedni z nás si odsud odnesou to co chtějí,“ vyslovila Kushina s úšklebkem na rtech to, nač Arisu myslela. Bylo to tak. K výměně nikdy nemohlo dojít, to museli dešťoví ninjové vědět už od začátku. Takže to znamenalo, že jedna skupina se přinejlepším poražena stáhne do své vesnice, přinejhorším bude pobita. Ta druhá si odsud vítězně odnese to, pro co si přišla.
„Výborně, tohle se mi začíná líbit,“ zazubila se rudovlasá jinchuuriki. Z pouzdra hbitě a elegantně vytáhla kunai a zaujala pozici značící, že je připravena k boji. Deštěm zmáčené prameny vlasů jí neposlušně spadaly do obličeje, což jí dodalo ještě divočejšího vzhledu. „Tak si pro mě pojďte!!!“ zaječela z plných plic a vyrazila proti nepřátelům společně s Minatem po boku.
„Ale, ale...“ povzdychl si Jiraiya. „Nějak se mi to přestává líbit.“ Následně se kousl do palce, kde se objevila rudá kapička krve. Přejel palcem po pravé dlani a jeho ruce začaly samovolně tvořit pečetě: prase, pes, pták, opice, ovce.
„Kuchiose no jutsu!“ rozlehl se jeho hlas mezi okolními stromy.
Kushina a Minato se rozdělili. Dívka zaútočila na tichého Juna, Minato si opět vzal na strarost Arisu. Manzo tedy zbyl na Jiraiyu a jeho žábu.
Jun, který doposud postával tiše opodál, spatřil, jak se na něj řítí drobná rudovláska a ušklíbl se. Pomyslel si, že tahle bude ležet zachvíli na zemi. Udělá s tím krátký proces. Avšak ještě velmi dlouho poté se proklínal za to, že ji tak hluboce podcenil.
Kushina se na něj bez zábran vrhla. Žádné odhadování síly protivníka se nekonalo, což Juna trochu překvapilo. Obvykle si ho lidé před soubojem přeměřovali, protože nevěděli, co od něj mohou čekat. Jenže tahle holka byla jiná, než ostatní. Tolik sebejistoty viděl snad jen u Arisu.
Vzpamatoval se. Na takovéhle úvahy přece není čas, uvědomil si poté, co se jen taktak vyhnul Kushinině prudké pěsti. Kdyby se bývala trefila, všechny Junovy zuby by nejspíše odešly někam na vandr. A možná dokonce i celá jeho spodní čelist. Byla to krutá a děsivá síla, kterou tahle drobná holka vládla. Mrštností a rychlostí se vyrovnala mnoha nejmenovaným elitním ninjům ze všech koutů světa, s nimiž se Jun utkal.
To bude zajímavé, pomyslel si nadšeně. Stejně jako valnou vetšinu shinobi, i jeho netěšily souboje, kde protivníka rychle a téměř bez námahy skolil k zemi. Samolibě se ušklíbl. Tohle byl teprve začátek, prolétlo mu hlavou, než si začal s Kushinou vyměňovat řádnou dávku pěstí a kopanců.
Arisu a Minato se znovu ocitli proti sobě. Narozdíl od Juna a Kushiny tihle dva nejprve zkoušeli odhadnout sílu svého protivníka. Arisu nehnutě stála a očima rychle sledovala Minata, který se mezitím přenášel z jednoho místa k druhému v Arisině těsné blízkosti. Dělal to proto, aby ji zmátl. Zároveň také chtěl vidět, jak zareaguje. Chtěl znát její útoky. Je jejím zaměřením ninjutsu, genjutsu nebo taijutsu? Dokud to nevěděl, nemohl najít způsob, jak se jí bránit nebo ji porazit. To bylo logické.
Bylo tu však něco, s čím si dělal větší starosti. Arisino sebevědomí bylo až příliš velké. Buď byla blázen nebo velice mocný nepřítel, který si byl jistý vítězstvím, i přes počáteční drobné pochyby, které u ní Minato zaznamenal, když zjistila, proti komu stojí. A jako blázen mu rozhodně nepřipadala.
V jednu chvíli setrval u jedné značky o něco déle, než zamýšlel. Byl to jen zlomek vteřiny, ale během té doby se mu cosi omotalo kolem nohy a strhlo ho k zemi. Minato rychle stočil pohled k té věci, která chytila jeho nohu. Na malý okamžik se zarazil. Kolem jeho nohy byl pevně omotaný silný pramen fialových vláken. Až když mu došlo, co to je, překvapeně zvedl oči k Arisu.
„Kekkei genkai,“ šeptl téměř neslyšně.
Arisu byla potomkem pradávného klanu z Deštné, kteří ovládali svazovací techniky. Techniky Arisina klanu dalece přesahovaly ty obvyklé, které se mohl kdekdo naučit. Dávný klan z deštné mohl libovolně měnit délku svých vlasů a jejich pevnost. Stačilo trochu cviku a jejich vlasy se proměnily ve smrtící zbraň. Kdyby chtěla, mohla by Minatovi i nohu utrhnout. Ne, to by bylo příliš přehnané tvrzení. Povedlo by se jí to, kdyby byl Minato už u konce svých sil a nemohl se pohnout. V současné chvíli to ale nešlo, kvůli Minatově rychlosti.
Žlutý blesk zjistil, že i když se přemístí, Arisiných pout se nezbaví. Avšak bylo zde ještě pár možností. Obratně se teleportoval k nejvzdálenější značce v okolí a schoval se za strom tak, aby na něj Arisu neviděla.
Následně se ozvalo tiché zasyčení, jak vytasil kunai. Namířil čepel pod pramen Arisiných vlasů a prudce sekl vzhůru. Ale tak, jak trochu očekával, mu to nijak nepomohlo. Nemohl pouta odseknout, dokud jimi proudila chakra. Zašklebil se. Tohle pro něj bude hračka, pomyslel si.
Kov, ze kterého byly vyrobeny jeho kunaie, výborně vodily chakru. Skoro jako chakrová čepel. Obyčejně se používaly proti loutkařským technikám, ale i v situaci, jako byla tahle, rozhodně nebyly k zahození. Právě naopak. V současnosti byly jedinou Minatovou zbraní, se kterou proti Arisu něco zmohl.
Pevně uchopil zbraň do ruky a nechal jí proudit svou chakru. Čepel začala slabě světélkovat. Jakmile se rozzářila ještě o trochu více, Minato na nic nečekal a elegantně přetnul fialový pramen, který ho držel. Jen co to udělal se bleskově přemístil.
Arisu ucítila, že se Blesk osvobodil a nenávistně zasyčela. Samozřejmě jí docvaklo, že se opět někam přemístil. Dokud byl spoutaný, dokázala sledovat jeho pohyb, ale teď nedokázala odhadnout, kde se příště objeví a udeří. Prsty se dotkla rukojeti meče, což jí dodalo pocit bezpečí.
Minato se ukryl do koruny stromu, odkud měl dobrý výhled na svého soupeře. Arisu stála na místě a těkala očima sem a tam. Hledala ho, ale marně. Choval se tak tiše, že ho zkrátka nemohla ulyšet, ani kdyby měla králičí uši.
Minato přemýšlel. Tohle kličkování ho brzy přestane bavit. Neexistoval způsob, jak na ni zaútočit přímo, aniž by ho lapila do svých pout. Ano, mohl se odříznout, ale zatímco by to prováděl, Arisu by získala slušnou šanci ho oddělat. A s její rychlostí by se jí to pravděpodobně povedlo.
Když si tohle uvědomil, začínal se mu v hlavě rodit nápad. Byla rychlá, avšak on byl rychlejší. A této výhody by se rozhodně mělo využít.
Zatímco Minato dával dohromady svůj plán, vyskočila odkudsi na Manza žába. Plešoun ztuhl překvapením. Spadla mu čelist a vytřeštil oči. Nějak nemohl pochopit, kde se tu vzala. O krok ucouvl.
„Ííííhááá!“ ozvalo se ze žabích zad. Manzo stáhl obočí k sobě. Jsem blbec, pomyslel si. Mohlo mě napadnout, že je to Kuchiyose...
Myšlenku už nestačil dokončit. Měl co dělat, aby uhnul žábě, která se na něj řítila. Kdo by se chtěl také nechat zalehnout, že ano? Manzo se odrazil nohama od země a jen o vlásek unikl žábě a šíleně vyhlížejícímu ninjovi z Listové, který ji pravděpodobně vyvolal.
„To je všechno?“ zasmál se skřehotavě Jiraiya.
„Ne, jen jsem se chtěl podívat, co umíš, než tě jedním pohybem smetu stranou,“ zašklebil se plešoun. „Ale není to to, co jsem čekal.“
„Pak tě tedy rád vyvedu z omylu.“ Jiraiya se napřímil. „Jen se předveď, co dokážeš!“
„S radostí!“ odpověděl Manzo, zatímco zpod pláště začal něco vytahovat. Obratně se otočil a vyhodil to „cosi“ do vzduchu. Jiraiya zvedl hlavu a zamračil se.
Manzův deštník se rozevřel přesně nad ním a začal se otáčet kolem své osy. Nabíral stále větší a větší rychlost a Jiraiyovi se to přestávalo více a více líbit. Znal tenhle útok. U dešťových ninjů byl jeden z nejobvyklejších. Ale tenhle, jako by v sobě měl ještě něco navíc. Z jehel, které se velmi brzy potom začaly na Jiraiyu snášet jako déšť, bylo cítit cosi temného. Věděl, že žádná ho nesmí ani škrábnout, protože na rozdíl od klasických jehel, které měly nepřítele zranit a zpomalit, používal Manzo nějaké jiné...více nebezpečné.
Manzo se zle zašklebil. Nemá šanci vyhnout se tomuhle, pomyslel si. Spokojeně se zubil, byl si naprosto jistý svým rychlým vítězstvím. Tedy do té doby, než uslyšel: „Hari Jizou!“
„C...?“ překvapeně hekl, když sjel pohledem k Jiraiyovi. Vlastně ani ne tak k Jiraiyovi, než k bílé ježaté kouli, která se záhadně objevila na jeho místě. Obří bílý ježek s klidem odolával dešti Manzových jehel, které po něm jen tak neškodně sklouzávaly. A jeho žába někam zmizela.
„Jak chceš,“ zavrčel Manzo. „Postoupíme o stupeň výš. Jak se ubráníš tomuhle?“ Jediným pohybem ruky zastavil rotující deštník a sklapl ho. Deštník ve vzduchu udělal poslední piruetu a otočil se špičkou dolů.
Jiraiya škvírkou mezi bodlinami sledoval deštník nad sebou. Zrak měl velice dobrý a i na takovou dálku spařil, jak se špička dešníku protahuje a stává se ostřejší a ostřejší. Také z ní něco ukapávalo. Málokomu by nedošlo, že ta odporně vyhlížející fialovo-modrá tekutina je s největší pravděpodobností jed. Jiraiův jehlový štít by měl deštník odrazit, avšak v téhle situaci si tím nebyl tak jistý. Deštník se s hrozivou rychlostí spustil dolů na Jiraiyu. Žabí poustevník se rozhodl, že setrvá na místě. Věřil, že ho štít ochrání. Tedy do chvíle, než deštník začal prorážet větve nad jeho hlavou.
Zůstat na místě by znamenalo jistou smrt. Z nějakého důvodu získal Manzův deštník prudkou drtivou sílu, která by ho ve vteřině rozmašírovala na kaši. A pokud ne, stále tu byla hrozivá špička napuštěná nějakým neidentifikovatelným hnusem, o nemž nepochyboval, že by ho dříve nebo později zabil.
V poslední chvíli stáhl svůj ježatý štít a ze všech sil se odrazil, aby deštníku unikl. Povedlo se mu to, ale bylo to o fous.
Manzo, poněkud vyvedený z míry, že i tohle se podařilo nepříteli vybrat, nepostřehl sotva znatelné Jiraiyovo pokývnutí hlavou. Signál.
Než stihl plešoun cokoli udělat, ze stínů vystřelila dlouhonohá žába a vší silou ho přitiskla k zemi. Manzo sprostě zanadával do hlíny.
„Fajn, drž ho! Ať ti neuteče!“ houkl Jiraiya na svého žabího společníka.
„Neboj se,“ odvětila žába s klidem.
Jiraiya prošel kolem nich a zamířil k deštníku, který tiše ležel na zemi mezi popadanými jehlami a čekal na povely od svého pána. Poustevník k němu přidřepl a začal si ho prohlížet. Nebyl to nijak zvláštní nástroj. Bambusová kostra byla pokrytá kvalitním tmavě zeleným naolejovaným plátnem s jemnými vzory bambusových listů. Jedovatá špička byla ukovaná z nějakého tmavého kovu, stejně jako jehlice. Ten však identifikovat nedokázal. Všiml si také, že v rukojeti je plno skrytých zbraní. Nejvíc ho však zaujala lepkavá tekutina na špičce deštníku i na jehlicích, která se svojí hustotou dala srovnávat se sirupem proti kašli.
Jiraiya vylovil z kapsy malou lavičku a trochu jedu ze špičky do ní nechal nakapat. Pro lékařské ninjy z listové to jistě bude zajímavý vzorek, prolétlo mu hlavou. Tenhle druh jedu ještě nikdy nespatřil. Byl si jistý, že tenhle ještě ani Listová v rukou nikdy neměla.
V myšlenkách se vrátil zpět k deštníku. Byla to nebezpečná zbraň. A nejlepší způsob, jak se s ní vypořádat byl...
„Ať tě to ani nenapadne!“ začal se vztekat Manzo. Divoce sebou zmítal, avšak žába na jeho zádech byla o mnoho těžší a silnější. Nemohl se dostat ven, byť se snažil sebevíc.
Jiraiya si ho nevšímal. Uchopil deštník a přes koleno ho zlomil. Ozvalo se křupnutí a Manzo divoce zaskřípal zuby. „Za to zaplatíš ty ježčí zmetku!“
Ten, kterého tak Manzo nazval, pobaveně pozvedl obočí. „Smím tě opravit, milý příteli? Nejsem žádný ježčí zmetek. Když už, tak mě nazývej alespoň žabím zmetkem. Žáby mi jsou poněkud bližší, než ježci.“
„Koho to doháje zajímá!?“ prskal plešoun.
„Víš co? Čekal jsem od tebe trochu víc. Jsi silný, ale bez toho svýho deštníku se nezmůžeš na nic. Možná bys měl začít trénovat,“ změnil téma. Manzo něco tiše zavrčel a Jiraiya pokračoval: „Ta holka si asi neumí vybírat dobré ochránce. Možná ani ona není tak dobrá, jak o sobě tvrdí...“
„Mě si klidně urážej, ježku! Ale ji nech na pokoji! JASNÝ?!“ zaječel Manzo rozzuřene. Z očí mu šlehaly blesky a krvelačná touha zabíjet.
Poustevník naklonil hlavu ke straně. Taková úcta ke svému nadřízenému se jen tak neviděla. Lidé jako on většinou pracovali pro peníze. Jenomže Manzo byl jiný. Poslouchal Arisu na slovo, ale ne kvůli vlastnímu prospěchu. Vzhlížel k ní, obdivoval ji.
„No, možná, že nakonec si ochránce vybrat umí,“ zamumlal Jiraiya tiše. Je snad takový i ten druhý? Pokud ano, má ta dešťová holka vážně štěstí na své podřízené.
Ne, že by jí to v tuto chvíli bylo nějak platné. Jeden ležel pod žábou, druhý dostával nakládačku od malé holky a ona sama stála uprostřed lesa, neschopna identifikovat, kde se nachází nepřítel.
Nepřítel se nacházel mnohem blíž, než by jí bylo příjemné. Minato vytvořil několik stínových klonů, které se rozmístily v kruhu okolo Arisu. Každý z nich svíral dva kunaie. Čekali na znamení od pravého Minata.
Arisu se od toho pravého odvrátila. To byla ta chvíle. Minato zvedl ruku na povel. Všechny jeho klony synchronizovaně vrhly proti Arisu jeden z kunaí se značkami. Pravý Minato se k jedné z nich přemístil. V jedné ruce svíral zbylý kunai, v té druhé se mu začala hromadit chakra.
Arisu ho zaměřila. Než ho však stihla polapit, Minato se přemístil k druhé značce. Arisu však na něj byla připravená. Její vlasy proti němu vystřelily a byly by ho chytly, kdyby se tam neobjevil jeden z klonů a vlasy nepřesekl.
Minatův plán byl vystavěný na výhodě početní převahy. Když se ho Arisu pokusila chytit, jeden z jeho klonů se přemístil ke kunai, který pravý Minato držel v ruce a díky předem nahromaděné chakře v čepeli kunaie, mohl klon Arisina pouta zneškodnit dříve, než se dostala k pravému. Klon se pak zase rychle přemístil na předem označené místo v korunách stromů a vyčkával na chvíli, kdy bude opět potřeba.
Minato se přemisťoval v od značky ke značce. Vždy, když se ho Arisu pokusila chytit, objevil se klon a zabránil jí v tom. Minato se tak mohl soustředit na tvorbu své techniky.
To, co se právě chystal použít, byla jeho úplně nová technika. Téměř tři roky se jí věnoval, až z ní udělal velmi nebezpečný útok, který by jen tak někdo určitě nechtěl zakusit. Ale tahle technika stále ještě byla ve vývoji a stávalo se, že Minatovi vyklouzla z ruky. Neudržel ji tak dlouho, jak by si přál. A síla, se kterou udeřil také nebyla taková, jak si občas představoval. Zkrátka ji ještě neměl úplně zvládnutou.
Tiše doufal, že tentokrát se povede. Na tomhle útoku záviselo vše.
Blížil se k Arisu. Chakra v jeho dlani zuřivě rotovala a formovala se do tvaru dokonalé koule. „Ještě trochu, ještě trochu...“ mumlal si pro sebe a soustředěně se mračil.
Arisu už byla na dosah jeho ruky. Ještě kousek...
„Rasengan!“
Deštná kunoichi se ototčila. Příliš pozdě. Nestihla zareagovat. Rasengan ji zasáhl do hrudi a poslal ji vzduchem proti kmenu statného stromu. Arisu tvrdě narazila a vyrazila si dech.
Minato přistál jako kočka na zemi a povzdechl si. Zase to bylo málo. Uvědomil si, že teď není čas na to, aby ve své technice hledal chyby. Musel využít chvíle, kdy byla Arisu mimo.
Rozeběhl se ke své protivnici, a než stačila popadnout dech, přidržel jí pod krkem kunai.
Dva z dešťových ninjů byli mimo hru. Zbýval Jun. Ale ani ten neměl lehké pořízení.
Malá rudovlasá divoška mu nedala na chvíli oddechnout. Zasypávala ho ranami a on měl co dělat, aby se taky dostal do útoku. Asi bylo na čase vytáhnout zbraň.
Jun uskočil před prudkým kopancem namířeným na jeho břicho. Rychle sáhl pod kabát a vytáhl velmi staře vyhlížející svitek. Odrbané okraje a nažloutlý papír vypovídaly o jeho stáří mnoho. Jun hbitě svitek roztáhl na zemi. Kushina uvnitř zahlédla neumělou kresbu dlouhého štíhlého draka. Bylo jasné, že ať už se Jun chystá udělat cokoliv, jí se to líbit nebude.
Zaútočila. Překazí mu to a sebere mu ten svitek - to byl její plán. Kushina se rozpřáhla, aby Juna zasáhla pěstí do obličeje. Čekala, že se vyhne, a tak se také stalo.
Druhou rukou sáhla pro svitek, jenomže Jun byl rychlejší. Popadl ji za zápěstí a zkroutil jí ruku. Kushina vyjekla bolestí i překvapením.
„Pozdě, holčičko,“ zašklebil se Jun.
Kushina se mu vykroutila. Ne však dostatečně rychle, aby se jí nějak podařilo ukořistit Junův svitek.
Černovlasý mladík nahromadil chakru do dlaně a tu poté přitiskl na kresbu draka na jeho svitku. Jednoduché černé linky, kterými byl drak vyveden, začaly rudě zářit. Jun zvedl hlavu a hrozivě se zašklebil. „A je to. Už mi nikam neutečeš, liško.“
„A je to v háji, vážení,“ zabručela Kushina znepokojeně. Jeho slova se dala vyložit mnoha způsoby. Možná ji chtěl jen vyvést z míry, možná si tolik věřil, že to bude on, kdo ji lapí, a nebo – v nejhorším případě – to skutečně měl být on, kdo ji ze všech tří dešťových ninjů chytí.
Drak na svitku mohla být nějaká pečetící, nebo odpečeťovací technika, se kterou by mohl docela snadno získat kyuubiho uvnitř Kushiny. Několik podobných pečetících technik viděla u své rodiny. Draci na svitcích byli trochu jiní a vyvolávali se také jinak, ale tohle tomu bylo velmi podobné. Dračí pečetící techniky byly velmi mocné, tedy pokud se uměly správně použít. A Kushina nepochybovala o tom, že to Jun umí.
Drak se začal kroutit a pomalu se vyprostil ze zažloutlého papíru. Jeho tělo rudě světélkovalo. Kushina zvedla hlavu. Přejela pohledem od dračího ocasu až k jeho hlavě. A uprostřed čela spatřila to, co ji přimělo k útěku. Rudě žhnoucí značka pečeti byla to, čeho se bála. Jun ji chtěl zapečetit, aby z ní později mohl vyjmout kyuubiho.
Otočila se na patě a dala se na ústup. Sama proti němu ani náhadou neměla šanci. Dokud byla jinchuuriki, tak ne. Jak už bylo řečeno, dračí pečetě byly mocné. Pokud by se drak Kushiny jen dotkl, bylo by po všem. Proti němu měla šanci, kdyby měla po boku alespoň Minata nebo Jiraiyu.
Jun nebyl tak silný, aby se s ním nedokázala vypořádat. Dříve nebo později by ho srazila na kolena, ale dokud se schovával ve stínu draka, bylo to nemožné.
Kushina se prodírala podrostem, větve ji bolestivě šlehaly do tváře, až jí vyhrkly slzy. Stále se ohlížela za sebe. Bála se, aby se za ní drak neobjevil a nemile ji nepřekvapil.
Tep jí zrychloval. Strach se jí rozléval po celém těle. Jestli toho draka společně porazí, sama nakope Junovi zadek, že to svět ještě neviděl.
Podrost za ní začal šustit a hýbat se. Ta ještěrka byla hned za ní.
„Minato!“ vykřikla zoufale.
Klopýtla. Bylo to jako zlý sen. Šustění se přibližovalo. Zavřela oči a čekala. Padala. Jenomže nedopadla.
Překvapeně zvedla hlavu a zjistila, že se dívá do očí barvy mořské vody. Tělem se jí rozlila neskutečná úleva. Se slzami v očích se schoulila v Minatově náruči.
„Kushino...Kushino...hej, mluv se mnou,“ třásl s ní. „Co se stalo?“
Kushina na něj vyděšeně pohlédla. „Kde je Arisu? A...ten drak...Kde je ten drak?“
Minato nechápavě naklonil hlavu na stranu. „Arisu je támhle,“ ukázal za sebe, kde ke stromu byla v bezvědomí přivázaná deštná kunoichi. „A drak...? O jakým drakovi to mluvíš?“
Ozval se příšerný praskot, jak se drak prodral mezi stromy. Lámal větve, ničil vše, co mu přišlo do cesty. Hladově těkal očima sem a tam, jako když lovec hledá kořist. A také, že ji našel. Drakův pohled spočinul na dvou malých postavičkách pod ním.
„Zkus hádat, Minato.“
„No bezva. Ty vážně přitahuješ jen průšvihy, co?“ neodpustil si Žlutý blesk rýpnutí. Pak ale s vážnou tváří dodal: „Myslím, že tohle bude trochu tužší sousto. To je Junova práce?“
Kushina přisvědčila. „Netušila jsem, že zvládá techniky téhle úrovně. Co chceš dělat?“
Minato se na ni přísně podíval. „Zas to hodíš jen na mě, co? Tak děkuju pěkně.“
Drak zařval tak hlasitě, až se stromy začaly ohýbat. Mlsně se olízl, odrazil se a skočil po Minatovi a Kushině. Ti dva byli možná menší, než on, ale rychlí byli stejně tak. Bez problémů se dokázali vyhnout jeho ostrým drápům i zubům.
„Mám nápad!“ vyhrkl Minato.
„Výborně, génie!“
„Nech si to, ano?“
„Takže?“ začala Kushina. „Co máš v plánu?“ otázala se. Nedokázala v hlase skrýt svou zvědavost a nedočkavost. Minato se usmál. Ona se vždy těšila na to, jak někomu dá pořádnou nakládačku. Vždycky. Bez výjimky. Měla boj ráda, byl to její způsob, jak se vypořádat s těžkými situacemi.
„No prozatím...“ Přerušila ho velká dračí tlapa, která se na něj řítila a on byl nucen se jí vyhnout. „Prozatím se musíme vzdálit, abych ti to v klidu vysvětlil.“
„Fajn,“ řekla prostě. Popadla ho za ruku a kývla na něj. „Honem.“ Nebylo potřeba nic vysvětlovat. Minato pochopil. On a Kushina dokázali mezi sebou komunikovat i beze slov, což byla jedna ze schopností, které jim jejich mistr záviděl. Tak hluboké a důvěryhodné bylo jejich pouto.
Přemístili se.
„Je v pořádku nechat ji tam?“ zeptala se Kushina. Arisu byla možná nepřítel, ale nechat ji napospas drakovi bylo trochu moc.
„Bude v pohodě,“ ujistil ji Minato. „Ten drak jde po tobě. O ni ani nezavadí pohledem.“
„Jo,“ ušklíbla se Kushina. „Pokud ji omylem nezašlápne, zatímco bude upírat pohled k nám.“
Minato byl moudře zticha. Pokračovat v téhle konverzaci by nebyl nejlepší nápad. Kushina se snadno nechala strhnout dohadováním a pokud by se tak stalo, drak by je brzy našel a oni by neměli připravený plán. To se rozhodně stát nesmělo. Minato jí položil ruku na rameno. „Teď mě dobře poslouchej, vysvětlím ti, co po tobě chci.“
„A s trochou štěstí to přežijeme...“