Kyuubiho jinchuuriki 1: Mise začíná!

V temném nočním tichu uprostřed lesa se pohnul temný stín. Odlepil se od kmene stromu, v jehož černotě se skrýval, a pomalu postupoval vpřed. Věřil, že zůstane nezpozorován nepřáteli, ale i přesto se pohyboval nanejvýš obezřetně. Jediné šustnutí stébla trávy pod jeho nohama mohlo vše pokazit. Bál se dokonce i dýchat.
Napětí ve vzduchu bylo téměř nesnesitelné. Kolik kolem mohlo být nepřátel? Jeden? Dva? Tři? Vždyť na tom nezáleželo. Pokud by se prozradil, byl by s ním konec tak, jako tak.
K dalšímu stromu, který představoval jeho příští úkryt zbývalo už jen pár kroků. Těkal očima sem a tam a hledal náznak pohybu nepřítele. Jeden krok...dva...tři... Strom byl na dosah. Stín se za něj chystal vklouznout, když kolem něj cosi děsivou rychlostí proletělo a narazilo to do kmene stromu. Cítil, jak ta věc škrtla o jeho tvář. Byla to ostrá věc. Kunai. Ale ne jen tak obyčejný. Tenhle kunai měl zvláštní tvar, jaký ještě nikdy nespatřil, a na rukojeti podivnou značku. Jenomže už nestihl popřemýšlet o tom, co ta značka znamená, neboť se pod jeho hrdlem zčistajasna objevil ten samý kunai, jako předtím na stromě.
Vyschlo mu v ústech. Dostali ho. To byla jeho poslední myšlenka, než mu kunai projel hrdlem...

Oheň vesele plápolal a oranžově ozařoval tábor. U ohně seděly dvě postavy. Jedna malá, drobná, rukama si svírala kolena a soustředěně hleděla do plamenů. Ta druhá byla přesný opak. Velká, dalo by se říci až hromotlucká, rozvalovala se naproti té menší a pohrávala si s kunaiem.
„Kde se u všech čertů fláká?“ povzdechla si ta menší. Byla to dívka, které nemohlo být více, než šestnáct. Tmavě modré, až nafialovělé oči zdobily její hezký obličej orámovaný dlouhými vlasy rudými jako západ slunce.
Ten, který seděl naproti ní, byl velký muž s bílými rozježenými vlasy a kresbou rudých slz pod černýma očima. Možná vypadal jako hromotluk, ale nepřítel mohl být velice překvapen jeho mrštnými pohyby. Byla to legenda mezi legendami. A především to byl starostlivý učitel, který by na své žáky nedal dopustit.
Velký muž se ušklíbl. „To víš, užívá si, zatímco my dva musíme trčet tady.“
„A to mě pěkně štve-ttebane!“
Jiraiya se hlasitě zasmál. Bez dalších řečí a s úsměvem na tváři přihodil do ohně pár polen ležících vedle. Radostně si povzdechl. Už to bylo nějakou chvíli, co měl naposledy misi se svými žáky. Proto si hodlal tuhle pořádně užít. Byla zábava sledovat, jak postupně tahle poupátka vykvétají.
„Co koho štve?“ ozvalo se za Jiraiyovými zády zvesela.
Kushina byla ihned na nohou a rozzuřeně propichovala svého společníka pohledem. Namířila na něj prst a spustila: „Ty mě štveš! Připravuješ nás o všechnu zábavu! Vysvětli mi, proč si tam sakra musel jít sám a nás nechal tady?! Všechno zkazíš!“
Blonďák se rozpačitě poškrábal na hlavě. „Promiň, ale čím méně lidí, tím větší šance na úspěch, ne?“
„Říká kdo?“ vyprskla Kushina a uraženě si hrcla na zem.
Minato se musel pousmát. Taková byla vždycky. Chvíli hrála ublíženou, ale zachvíli ji to přešlo. Chtělo to jen trpělivost. Nemělo cenu se s ní dohadovat. Kushina měla obratnější jazyk než on a ve slovních soubojích a hádkách zpravidla vyhrávala ona. Minato se už naučil, že je lepší ustoupit včas, než bude pozdě.
Posadil se k ohni mezi Kushinu a Jiraiyu a opřel si lokty o kolena. „Okolí je vyčištěné. Žádní nepřátelé nezbyli. Myslím, že zítřek bude v klidu,“ řekl Jiraiyovi a koutkem oka šlehl po Kushině. Ta určitě neuslyší ráda, že nepřátel bude málo. A nemýlil se. Kushina po tom oznámení vypadala ještě uraženější, než před chvílí.
Jiraiya pokýval hlavou. „Výborně. Budu rád, když se dostaneme k hranicím bez potíží, protože potom začne peklo. Musíme šetřit síly, dokud to jde.“
Minato věnoval Kushině roztomilý úsměv, který byl oplacený drzým úsměvem. Tím drzým úsměvem, který ho vždy očaroval. Už se nečertila. A Jiraiya se tiše sám pro sebe usmál.
„No nic.“ Minato si spojil ruce za hlavou a rozplácnul se na zemi. „Jak vás znám, Jiraiyo-sensei, tak zítra vyrazíme hodně brzy, že?“ hádal, zatímco si přisunul jednu ze smotaných přikrývek pod hlavu a použil ji místo polštáře.
Kushina naklonila hlavu ke straně. „To už chceš jít chrnět? A neměl bys se radši tou dekou přikrejt?“ rýpla si do něj. K jejímu překvapení se k ní obrátily dvě nádherné oči v barvě moře a pobaveně ji probodly pohledem. „Kushino, moc mluvíš,“ mrkl na ni. „Jestli tě zítra ráno nemáme tahat z postele, tak bys taky měla jít spát.“
„A ty nějakou postel vidíš?“
„Ne.“
„Tak co tu plácáš o posteli?“
Minato si povzdechl. Na tohle se nedalo nijak odpovědět. Alespoň on to neuměl. Ona prostě měla vždy poslední slovo.
Jiraiya se pousmál. „Takže se jde spát,“ řekl. Hlasitě tleskl, až Kushina nadskočila a Minato jako blesk vypálil do sedu.
„Krucifix! Tohle mi nedělejte!“ vypálil ze sebe. Snažil se tvářit nahněvaně, ale koutky úst se mu neposlušně zvedaly nahoru. Kushina souhlasně pokývala hlavou s obočím stáhnutým k sobě.
Jiraiya se dunivě zasmál. „Ale no tak, zas tak strašné to nebylo...“
„Bylo!“ ozvalo se dvojhlasně. „Myslíte, že když o sebe prásknete těmi tlapami, zůstaneme v klidu? Proboha, tenhle zvuk by zboural i horu,“ dodala Kushina s vážnou tváří, zatímco si pomalu chystala přikrývky.
Bělovlasý mistr se jen zazubil. Umínil si, že na mise se svými žáky bude muset chodit častěji. Přece jen...koho by netěšily příjemné večery u ohně, přátelské pošťuchování a vtipkování? A také dobré jídlo. Hlavně dobré jídlo. S touto myšlenkou v hlavě věnoval pohled Kushině, která zápasila se zamotanými přikrývkami. Byla více, než dobrou kuchařkou a mít ji s sebou nebylo špatné. Vlastně i v boji nebyla nejhorší. Její odhodlanost a odvaha z ní dělaly silnou protivnici. A o Minatovi ani nebyla řeč. Tenhle mladý, takříkajíc génius, byl velmi tvrdým oříškem pro mnoho ninjů.
Kushina konečně vyhrála bitvu s přikrývkami a ulehla vedle Minata. Zachumlala se až po bradu do teplé deky a zavřela oči. „Dobrou,“ ozvalo se tiché zamumlání.
„Dobrou,“ bylo jí odpovědí zpod vedlejší deky. A Jiraiyovi neušly dvě neposlušné ruce, které vyklouzly ven z přikrývek a jemně se dotýkaly konečky prstů.
Stejně, jako už mnohokrát toho večera, se mu rty prohnuly do úsměvu. „Tak tedy dobrou,“ zašeptal směrem ke svým žákům. Následně se potichu zvedl a odkráčel pryč.
Vždy bylo lepší tábor hlídat odjinud. Uvnitř tábora je totiž šance, že nepřítele spatříte pozdě, velice pozdě. Navíc oči přivyklé jasné záři ohně hůře vidí ve tmě. A to nepříteli dává velkou výhodu. Zkrátka, lekce na akademii nejsou nikdy k zahození, pomyslel si, zatímco se pomalu vzdaloval od tábora do vhodné vzdálenosti.

Příjemná vůně mladého listí zavadila o její nos. Blaženě se nadechla. Byla to vůně místa, které se stalo jejím domovem. Snažila se ji lapit. Byla stále blíž a blíž. Už ji měla na dosah. Ale...
„JÁÁÁ-TTEBANE!“ vyjekla.
Silný žďuchanec do žeber ji spolehlivě probral z polospánku, ve kterém setrvávala nějakou chvíli před úplným probuzením. Vystřelila z přikrývek a pohledem probodávala okolní svět. Otočila hlavu doprava, aby spatřila viníka, který ji tak nemilosrdně vzbudil. Jenomže nikdo nikde. Otočila hlavu doleva.
Úplně na druhé straně tábořiště spokojeně posedávali její dva společníci a ládovali se snídaní. Nic nenaznačovalo, že by za tím hrubým šťouchancem byli oni. Ale omyl.
Kushina odhrnula přikrývku a pod ní spatřila zvláštně tvarovaný kunai. Ten kunai jeho typická zbraň. Minatova zbraň. Díky značce na rukojeti se k němu dokázal teleportovat. Pořádně se rozhlédla kolem. Za opaskem mistra Jiraiy se houpal další takový. A Kushina si dala dvě a dvě dohromady.
Nazlobeně pochodovala táborem a s rukama v bok se postavila nad Minata, který ještě naneštěstí netušil, co ho čeká. Jasně modré oči se k ní vřele obrátily. Tenhle pohled ji učaroval. Měla pocit, jako když hledí do hlubokého nekonečného oceánu. Spoutal ji. Ale jen do té doby, než si vzpoměla, proč tu nad ním takhle stojí.
Nahnula se k němu a popadla ho za límec jeho světlé mikiny. Začala s ním zuřivě cloumat sem a tam, div z něho nevytřásla duši. Přitom spustila vyčítavé a sebelítostivé poznámky, které nebraly konce. Zatímco si Minato procházel peklem na zemi, Jiraiya se raději nenápadně vzdálil, aby si náhodou taky nevysloužil nějaký trest. Koneckonců, byl to jeho nápad, kunaie nastražil on. Minato byl jen pokusný králík. Svého žáka litoval, ale i tak byl rád, že to není on, s kým Kushina třese.
Rudovláska se konečně uklidnila. Jako by se nic nestalo, tak si sedla vedle roztřeseného Minata a vesele začala švitořit o tom, jaký má hlad a co by si dala ke snídani.
Během následující půlhodiny byli na cestě. Jiraiya je předem informoval o tom, že ke hranici Země Ohně a Země Deště dorazí kolem poledne. Objasnil jim ještě pár detailů ohledně jejich mise a konečně se mohli vydat na západ.
Zadání mise nebylo složité. Skupina ninjů ze Skryté Deštné pronikla do Listové a ukradla několik důležitých dokumentů. Jiraya, Minato a Kushina je měli za úkol získat zpět.
Během dopoledne, kdy se blížili k hranici, se nad jejich hlavami začaly stahovat temné zlověstné mraky. Jiraiya neklidně vzhlížel k obloze a odhadoval, kolik času jim zbývá, než se spustí liják. Pořádný liják.
„Vypadá to na bouřku,“ zabrblal jen tak do větru. Kushina a Minato zvedli hlavy, ale neřekli na to nic. Jen dál vytrvale a stálým tempem přeskakovali z větve na větev.
Chtěli se dostat co nejdál, než začne pršet. Dřevo se pak stane kluzké a pokračovat touhle rychlostí v korunách stromů by bylo asi na zlomení nohy nebo tvrdého pádu dolů na zem. Avšak zastavit si nemohli dovolit. Pokud by se svitky dostaly do rukou vedení Skryté Deštné, pro Listovou by to neznamenalo nic dobrého.
Vítr se začal pomalu zvedat. A zanedlouho začaly na tváře ninjů z Listové dopadat malé kapičky deště. Jiraiya rozhodl, že si mohou dovolit na okamžik zastavit, aby přes sebe přehodili nepromokavé pláště. Bylo lepší si je vzít, dokud prší málo. Kdyby se zmáchali ještě předtím, než si je vezmou na sebe, samozřejmě by to bylo na nic.
Po krátké zastávce pokračovali, tentokrát už po zemi, dál. Déšť sílil, stejně jako vítr. V dáli začalo bouřit a sem tam se objevil i blesk. Cesta se stávala čím dál více nepohodlnější.
„To počasí mi začíná lézt krkem,“ zavrčel Jiraiya.
„A nejen krkem...“ doplnila Kushina zachmuřeně.
Optimista Minato však na to měl jiný názor. Naladil co nejspokejenější úsměv a obrátil se ke Kushině a Jiraiyovi. „Můžeme být rádi, že na nás nikdo neútočí. Mám takový pocit, že pár kapek je mnohem lepší, než ti ninjové, co ukradli ty svitky.“
S tím musel souhlasit i Jiraiya. Zamyšleně pokýval hlavou. „Máš pravdu. Vůbec se mi to nelíbí. Zřejmě to nebudou žádní zelenáči, které porazíme nějak snadno.“
„Je to divné. Pořád nechápu, jak se mohli vplížit do vesnice a sebrat z jednoho z nejchráněnějších míst svitky, aniž by si toho někdo všiml? Je to nějaká zvláštní krycí technika?“ vyslovila své úvahy nahlas Kushina.
Minato zavrtěl hlavou. „Ne. Podle mě mají ve vesnici špeha, který je nějakým způsobem nepozorovaně dostal dovnitř. Žádná krycí technika není tak účinná, aby ji naše ochranná bariéra nezaregistrovala. Většina krycích technik patří pod genjutsu, což znamená, že proti fyzické bariéře to nemá ani špetku účinnosti.“
„Přesně tak,“ kývl Jiraiya. „Tvoje teorie je více než pravděpodobná, ale já mám další.“
Dvě zvědavé tváře se k němu v mžiku otočily. Čtyři oči svítící nezodpovězenou otázkou, ho donutily nachvíli zamyslet se nad tím, o kolik vlastně tihle dva zestárli. V tuhle chvíli mu připadali jako ta dvě malá štěňata, co právě vylezla z akademie. Zvědavě začala zkoumat svět a jeho zákonitosti, poznávala jeho dobré i špatné stránky. Avšak jakmile začal mluvit, do tváří se jim vkradl vážný dospělácký výraz. Narozdíl od těch prcků, kterými byli, teď chápali vážnost sdělení, které jim jejich mistr přednesl.
„Mám podezřední, že nepronásledujeme shinobi z Deštné. Je dost možné, že nepřátelé jsou z Listové. Víte, že není těžké se zamaskovat za cizí ninji a oblafnout tak vesnici...“
Kushina ho náhle přerušila. „Tak počkat... Kdyby byli z naší vesnice, proč by potřebovali ty svitky? Je přece v nich klíč, jak proniknout do vesnice, ne? Tak proč by...“
„Jsou tu dvě možnosti,“ ozval se Minato hned potom, co si přetáhl přes svoji zlatou hřívu kapuci. „Ta první je, že někdo zvenčí si najal naše ninji nelegální cestou, tedy úkol neprošel rukama hokageho. To z těch ninjů, co přijali úkol dělá zrádce vesnice. Nebo druhá - pravděpodobnější možnost je ta, že nepřítel je přece jen z Listové. A svitky a to divadlo s Deštnou je jen odvedení pozornosti od jeho skutečného cíle.“
Jiraiya náhle prudce zabrzdil. Kushina s Minatem ho napodobili. Všichni teď stáli proti sobě a hleděli na sebe s nejistotou v očích. Protože to, co tu mladík vyslovil byla zřejmě ta nejvěrohodnější verze toho, co se mohlo stát. Všichni si to uvědomovali.
„Myslíte...že se něco ve vesnici stane, zatímco budeme pryč?“ otázala se opatrně Kushina mistra. Kolikrát už Konoha čelila útokům nepřátel, avšak vždy to bylo zvenčí. Listová měla skvělý bezpečnostní systém, který už ji mnohokrát ochránil. Avšak útok zevnitř – to bylo něco jiného. Bylo velice málo pravděpodobné, že se Konoha útoku zevnitř ubrání stejně snadno jako zvenčí. Také se mohlo stát, že se neubrání vůbec.
Minato věnoval mistrovi starostlivý pohled. „Měli bychom se vrátit?“ zauvažoval.
Jiraiya však zvedl dlaň jako projev nesouhlasu. „Ne, Minato. Naší misí je chytit ty, co ukradli svitky. Třeba si děláme zbytečné starosti a vrátit se do vesnice by znamenalo nesplnění mise.“
„Ale tohle je pro dobro vesnice!“ rozčílila se Kushina.
A Jiraia opět nesouhlasil. „Ne. Nevrátíme se dokud nezískáme svitky nebo alespoň důkaz toho, že někdo chystá útok na Listovou,“ rozhodl rázně. Odpovědí mu byly dva zachmuřené obličeje, v nichž se odrážel nesouhlas.
Žabí poustevník se zazubil. „Dost bylo kecání, musíme se vrátit k našemu úkolu!“ zavelel a vyrazil mezi stromy.
Kushina si s Minatem vyměnili pohledy. „Proč to vždycky dopadne takhle-ttebane?“ povzdechla si a následovala mistra. Minato jen pokrčil rameny a vesele se zazubil. Stejně jako ona, i on si to namířil po stopách svého mistra do temnoty lesa.

Přesně jak říkal Jiraiya, dorazili k hranici chvíli po poledni. Nepoznali by, že jsou už na místě, nebýt zarostlého hraničního kamene se znakem Listové na jedné a Deštné na druhé straně.
Déšť neustával, naopak ještě více sílil. Díky tomu byla odhlasována pauza. Pokračovat v pronásledování měli buď za hodinu, a nebo, pokud se déšť zmírní, tak i dříve.
Mezi hradbou keřů našli pěkné místečko, kde by mohli tu hodinu přečkat. Zatímco Jiraiya s Minatem natahovali nepromokavou plachtu mezi stromy nad odpočívadlem, Kushina zalovila ve svém batohu pro nějaké jídlo. Pod ruku se jí dostaly její domácí sušenky. Radostně je vytáhla. „Jé, já myslela, že jsem je zapomněla doma!“ zvolala.
Jiraiya zaťal zuby. „Tiše!“ okřikl ji tlumeně. „Tady jsme na hranici. Nepřátelé mohou být blízko.“
Kushina si urychleně zakryla dlaní ústa. „Pardon,“ zašeptala.
Minato se zasmál. „Šeptat nemusíš, ale řvát taky ne. Jen mluv...malinko tišeji, než normálně,“ poradil jí a pustil se do zavazování plachty. Než však stihly jeho prsty uzel dokončit, přeletěl mu kolem hlavy ostrý předmět a zavadil o jeho tvář. Jeho první reakcí byl úskok do strany. Modré oči už těkaly sem a tam a hledaly nepřítele.
Jiraiya nechal plachtu plachtou, Kushina zase sušenky sušenkami, a oba se chopili svých kunaí.
„Vlevo!“ upozornil je Minatův hlas.
Jen to dořekl, prosvištěl kolem nich roj shurikenů. Kushina hbitě uskočila stranou, zatímco Jiraiyovi se je podařilo úspěšně vykrýt.
Mezitím si Minato bleskově rozmístil po blízkém okolí značky. Nepřátele se mu už podařilo zpozorovat. Byli tři. Na čelenkách se jim vyjímal znak Deštné. Nic nenapovídalo tomu, že by byli falešní. Ale i přesto tomu Minato nevěřil.
Tři proti třem. Jeden menší hubený kluk s delšími černými vlasy a jedovatě zelenýma očima, kterému mohlo být stejně jako Minatovi a Kushině, nevypadal moc nebezpečně, ale tady platila zásada, že zdání klame. Jeho vysoký svalnatý společník s hladce vyholenou lebkou, černýma očima a rezavou bradkou už budil větší respekt. Ale nejnebezpečněji vypadal ten poslední. Byla to žena, o něco mladší než Jiraiya. Byla drobná a hubená, ale její sebevědomé pohyby, nebezpečný pohled a sebejistota, která z ní vyzařovala...to vše hlásalo do světa, jak je tahle na pohled nevýrazná holka nebezpečná. Její oči byly temně fialové, stejně jako její dlouhá vlnitá hříva. V černém pouzdře na zádech hladově čekala její ostrá katana.
Minato se rozhodl, že ji vyřídí jako první. Začal se přemisťovat mezi značkami, aby nepřátelé neměli šanci zpozorovat, odkud udeří. V ruce svíral svůj kunai, kterým to chtěl skončit.
Tři dešťoví ninjové vyrazili proti Jiraiyovi a Kushině, kteří byli připraveni se bránit. Minato se k nim ještě trochu přiblížil a pak jejich směrem vrhl zbraň, kterou dotěď třímal v dlani. Tohle byla jeho obvyklá taktika, ale i přesto velice účinná. Zatím ještě nikdo nenašel způsob, jak se jí efektivně ubránit. Nebylo možné zpozorovat, odkud jeho kunai letí. A pokud se to někomu povedlo, bylo to už příliš pozdě, neboť za okamžik se mu objevil pod krkem.
Teď, řekl si v duchu a přemístil se k letící zbrani. Ve vzduchu ji pevně uchopil, a tvrdě ji namířil na hrdlo své oběti. Avšak kunoichi ho stačila zpozorovat o zlomek sekundy dřív, než většina ostatních nepřátel. Mírně se uhnula a místo toho, aby ji Minato zasáhl do krku, poranil jí rameno. Když pochopil, že neuspěl, rychle se přemístil ke Kushině a svému misrovi.
Žena po Minatově zásahu uskočila vzad a sevřela si rameno. Nebylo to žádné vážné zranění, ale hluboká rána umí pěkně bolet. Její dva společníci okamžitě zastavili a nechápavě těkali pohledem mezi ninji z Listové a svou velitelkou. Nestačili ani zaregistrovat, že Minato zaútočil. Z jejich pohledu to vypadalo tak, že se najednou na jejím rameni objevil zničehonic hluboký šrám.
Kunoichi z Deštné se uvolnila a hrdě zvedla hlavu. Probodávala pohledem Minata, měřila si ho a odhadovala jeho sílu. Nemohla uvěřit, že to byl on, kdo ji zranil. „Hej, ty blonďatej prcku!“ zvolala až nepříjemně hlubokým sametovým hlasem. „Kdo je u vás velitel?“
„Proč tě to zajímá?“ otázal se klidně Minato. V takových situacích dokázal zachovat chladnou hlavu i tvář. Nijak nedal najevo své pocity. Prostě geniální, pomyslel si Jiraiya.
„Mé jméno je Arisu. A tohle jsou moji společníci, Jun a Manzo,“ představila se. Jun, ten černovlasý, a Manzo, tem plešatý, mírně kývli hlavou na pozdrav. Minato, Kushina i Jiraiya jim ze slušnosti pozdrav oplatili.
Arisu z vnitřní kapsy svého rudého pláště vytáhla tři svitky. Ty svitky, které byly ukradeny ve vesnici. Kushina zaskřípala zuby. Než stačil kdokoli cokoli udělat byla už na cestě k nim. Jako vítr proběhla kolem Minata, avšak ten udělal to, co Jiraiya nestihl: popadl ji za kapuci a strhl ji k sobě. „Čekej,“ sykl tiše.
„Ale...“ namítla, než jí Minato přikryl rukou ústa. „Říkám, že máš čekat,“ zopakoval trpělivě.
Arisu se hrozivě zazubila. „Jsme tu kvůli vyjednávání. Chceme, aby se šlo vše hladce a bez zbytečného boje. Je vám to jasné?“
„Vyjednávání?“ podivil se Jiraiya.
„Slyšel jsi, ne? Chtete ty svitky zpět, je to tak? Vrátíme vám je, ale na oplátku něco od vás chceme.“
Kushina se zachmuřila. Stejně jako Minatovi a Jiraiyovi, se i jí tohle moc nelíbilo. Vytrhla se z Minatova sevření a udělala krok vpřed. „Takové vydírání,“ odfrkla si tak, aby ji slyšeli jen její přátelé. „A co vůbec za to chcete? Jak máme vědět, že zatímco se vrátíme do vesnice pro to, co chcete, se někam nevypaříte a nezradíte nás? Hm?“
Arisu se zasmála. „Moje milá, vy se nikam pro nic vracet nemusíte. To co chceme, máte u sebe vy.“
„Počkat, co to má znamenat?“ vyhrkl Minato. Cosi se v něm sevřelo. Měl nějaké neblahé tušení, že teď nastane něco zlého, velice zlého. A nemýlil se.
„Výměnou za tyhle svitky...“ Arisu se dramaticky odmlčela a přejela pohledem po skupince stojící před ní. Její pohled se zastavil u Kushiny. „Chceme za ně kyuubiho jinchuuriki.“