Dítě moudrosti 015 Chci se stát Neohroženou

První část:
Zastavíme se před Narutovým bytem. Zevnitř se ozývá různé pokřikování, drnčení a syčení. S Akemi se na sebe nejistě zadíváme. S úsměvem pokrčím rameny a otevřu dveře. Do nosu mě udeří pach, který připomíná spálené maso. Snažím se nemyslet na to, co jsem měla k snídani. Sice je už odpoledne, ale já ještě neobědvala. A ani nebudu. Podívám se na Akemi, která si zacpává nos. Vejdu dovnitř. Skoro nevidím na vlastní ruku, kterou mám u boku. Je tu kouř, který se drží spíš nahoře, ale stejně je všude. Instinktivně si s Akemi přitiskneme k sobě tašky s oblečením, aby nenačichlo. Rozkašlu se. V kouři rozeznám postavu, která se ke mně řítí. Narychlo uhnu, ale moje nohy se nestihne postavit vedle té druhé. Někdo o ní zakopne a svalí se na zem. Mávám si rukou před nosem, abych zahnala pach. Hiroshi se opře o lokty a zavrčí. Když si uvědomím, že je to on, kdo leží na zemi tak dostanu hysterický záchvat smíchu. A Akemi se ke mně přidá. Za chvíli se opíráme jedna o druhou, abychom nespadly na zem. Hiroshi se postaví a zase se rozběhne, ale tentokrát mu Akemi schválně nastaví nohu a on zase zakopne. Tentokrát doklopýtá k zábradlí venku, naproti dveřím. Další výbuch smíchu. Naruto se objeví vedle mě a začne se taky smát. Zarazím se.
„Čemu se ty směješ?“ Zeptám se ho. On překvapeně zamrká.
„Já nevím.“ Pokrčí tupě rameny. Protočím panenky. Můj pohled se stočí na Hiroshiho. Naštvaně se opírá o zábradlí, ruce zkřížené na prsou. S rukou před pusou se zahihňám.
„Promiň, bráško.“ Omluví se posměšně Akemi. Ušklíbnu se a obrátím se čelem do kuchyně. Pořád se ve vzduchu vznáší kouř. Zakašlu.
„Naruto? Co s tím uděláš?“ Zachraptím. Podepře si bradu a zamyslí se.
„Nechám to vyvětrat.“ Pokrčí rameny. Přikývnu. Vyjdu ven za Hiroshim. Opřu se o zábradlí vedle něj.
„Jsi se ségrou kamarádka?“ Zeptá se mě, aniž by se na mě kouknul.
„Já vlastně nevím. Byla bych ráda, ale zatím je má hodnost služka.“ Pokrčím rameny. Zaleskne se mu v očích.
„Co?“ Zeptám se.
„Jsi na dobré cestě.“ Zamumlá. Nechápavě povytáhnu obočí.
„Nikdy neměla kamarádku. Vlastně jo, měla,“ odmlčí se. Smutně koukne do země.
„Byla člověk. Zemřela a Akemi to zlomilo srdce. Uzavřela se. Jsi první, se kterou ji vidím šťastnou.“ Usměje se a zadívá se na Akemi, která se baví s Narutem.
„Neboj se. Budu její kamarádka.“ Zašeptám a odlepím se od zábradlí. Přejdu do kuchyně a začnu s vařením nového a dobrého jídla.

„Bude už večer.“ Povím směrem k ní. Pokrčí rameny. Sedíme u stolu a hrajeme karty.
„Můžeš jít.“ Řekne. Chytnu ji za ruku a zpříma se na ni podívám. Překvapeně zamrká. Vyvedu ji ven ze dveří na chodbu.
„Chci být tvoje kamarádka.“ Vyhrnu najednou. Zaleskne se jí v očích. I když se mi to možná zdálo. Zamrká, napřímí se a chvilku mlčí.
„Už jsi.“ Přikývne s úsměvem, ale ten hned zase zmizí.
Když jsem se vrátila večer k Sasukemu, vyprávěla jsem, co se mi stalo. Na konci se usmál. Přivinul mě do své náruči a nechal mě, abych v ní usnula.

Druhá část:
Ozve se vystrašený křik. Zalapám po dechu. Kousnu se do spodního rtu, abych nevykřikla. Sleduju zápas, který skončí, až bude někdo polomrtvý. Goro překvapeně vzhlédne, pochopí, že vyhraje jen, když toho druhého zmlátí. Zamračí se a vystartuje proti Junovi. On se přikrčí a je připraven se bránit. Goro máchne pěstí po Junově hlavě, ale nezasáhne ji, protože se Jun přikrčil ještě víc. Teď měl volný přístup k protivníkovým žebrům. Toho taky využil a pár mu jich zlomil. To teda nevím, ale myslím si to, podle Gorova výrazu. Svalil se na zem v křečích.
„Hm. Výtěz je Jun. Zajímavý zápas na nováčky. Takhle by to mělo vypadat. Pro dnešek všechno. Běžte na večeři a pak máte volno. Ale nesmíte navštívit jinou Skupinu. Rodina za vámi může přijít o víkendu.“ Řekne a vykráčí z místnosti. Svalím se na zem. Sleduju, jak doktoři z Neohroženosti sbírají Gora a odnáší ho na nosítkách pryč. Kam jsem se to rozhodla jít? Vůbec to není shinobi život. To je život vojáka. Někdo ke mně natáhne ruku. Přijmu ji s domněním, že je to Sasuke.
„Vyčerpaná?“ Zeptá se mě kluk se zářícíma blonďatými, až zlatými vlasy, dokonalou postavou a upřímnýma šedýma očima. Má „patku“, která mu pokračuje po celé hlavě. Konečky vlasů mu trochu trčej. Je prostě dokonalej. Uvědomím si, že na něj zírám, tak zamrkám a usměju se.
„Příšerně. Tvoje jméno?“ Zeptám se.
„Hideaki a tvoje?“
„Cika-, ne Dai.“ Odpovím a usměju se. Taky se usměje a odhalí svoje dokonalé zuby.
„Dai!“ Křikne na mě Sasuke.
„Promiň, už musím jít, ale nechceš si k nám přisednout na večeři?“ Nabídnu mu.
„To zní skvěle.“ Přikývne. Zamávám mu a doběhnu svou skupinku.

V jídelně je rušno. Je tu asi čtyřicet nováčků. Hlavně kluci. Slyšela jsem, že je tu i čtyřicetiletý muž.
„Jak se máte?“ Zeptá se Sakura, aby prolomila ticho, které panuje jen v naší skupince.
„Já myslím, že je to tady super, až na ty bitky.“ Prohlásí Naruto. Usměju se.
„Vy jste byli shinobi, než jste přišli sem?“ Zeptá se nás Hide. (Hideaki je moc dlouhý)
„Jo byli. Ty ne?“ Zeptám se ho. Zavrtí hlavou.
„Ne, ale chtěl jsem začít chodit do akademie, jen matka se se mnou furt hádala a zakazovala mi to. Pro jsem nešel do Upřímnosti, jako moje rodina. Chci mít od nich pokoj.“ Řekne nepřítomně. Smutně se na něj podívám.
„Jo Sakuro, kam šli tvoji rodiče?“ Zeptám se.
„Do Odevzdanosti. Nedávno se se mnou o tom bavili a navrhli, ať jdu sem.“ Přizná a usměje se.
„Tak to je fajn.“ Řeknu a pustím se do kuřecího masa s rýží. Za to odpoledne mi nějak vyhládlo. Polykám jednotlivá sousta a poslouchám, kdo si co povídá. Dvojčata si dodávají odvahu a Isamu se baví se svojí partou kámošů o tom, že bude nejlepší. Pohrdavě si odfrknu.
„Měl si pravdu.“ Oznámím Sasukemu. Ten jen zvedne jedno obočí.
„Je fakt namyšlenej.“ Řeknu a Sasuke s Hidem se rozesmějou. Zasměju se s nimi. Nakonec to není tak hrozný. Najednou zhasnou světla a ozve se několik zděšeným výkřiků. Rozsvítí se barevné zářivky. Modrá, fialová, červená a zelená. Kuchaři nám začnou odnášet talíře a spustí se hudba. Taková, které se hraje na diskotékách, aby na ní šlo dobře tančit. Všichni se začnou smát, nebo mají otevřenou pusu. Škodolibě se podívám na Sakuru. Ta mi pohled oplatí a začne lézt na stůl. Přidám se k ní a začneme se vlnit do rytmu. Hudba prostupuje mým tělem a adrenalin mi koluje žilami. Máchám rukama, točím se, vyskakuju a zpívám. Je to jednoduchá píseň, ale zároveň velmi složitá, když se hlouběji zaposloucháte. Otevřu oči a zjistím, že na mě skoro všichni zírají. Pokrčím rameny a zasměju se. Chytnu Sasukeho za ruku a společně začneme tančit.
Co tady dělám? Chci se stát Neohroženou. Jednoduchá otázka, jednoduchá odpověď.

Ležím v posteli a poslouchám, jak Aneko vzlyká do polštáře a Sakura sebou hází ve spánku. Je to tu na ně moc tvrdé. Možná i na mě. Dost! Nechci na to myslet! Ale stalo se toho tolik. Kdo by to řekl, že ten projekt, který potrvá století, nebo do konce lidstva, plánovali dva roky, bez povšimnutí. Zavřu oči a snažím se usnout, i když bez Sasukeho a se vzlykáním Aneko je to těžké.

Probudí mě Sakura. Jemně se mnou zacloumá a já se hned vzbudím. Pár holek už se převléká a češe.
„Jdeme na snídani.“ Napoví Sakura, když nechápavě zírám, jak se převléká. Vyhrabu se z postele a jdu si učesat vlasy. Spala jsem v dlouhém tričku, jako všechny ostatní. Začnu se převlékat. Když jsem už hotová, Aneko s dvojčaty se teprve začnou strojit. Někdo má ještě ospalý výraz. Dneska jsem se vyspala špatně, protože jsem u sebe neměla Sasukeho. Zdrceně vyjdu z pokoje a potkám Hidea.
„Dobré ráno.“ Pozdraví energicky.
„Dobré ani ne.“ Řeknu a líně se usměju. Vydáme se do jídelny. Cestou potkáme pár instruktorů a jiné zaměstnance. Konečně dorazíme ke dveřím a projdeme jimi do obrovské jídelny. Sedí tam snad všichni kluci a dvojčata. Pronesu „dobré ráno“a políbím Sasukeho.
„Jak ses vyspala?“ Zeptá se mě, ani ne moc unaveně.
„Na první noc celkem dobře a ty?“
„Taky.“ Odpoví a snídani si vychutnáváme potichu. Za pár minut se k nám připojí Sakura, aniž by se obtěžovala pozdravit. Všichni jsme rozlámaný. Jím rohlík s máslem a jahodovou marmeládou, když v tom si vzpomenu na včerejší brutální zápas. Vyskočím od stolu a běžím na nejbližší záchody. Prudce otevřu dveře od kabinky a vyvrhnu obsah mého žaludku do záchodové mísy. Na tohle si budeš muset zvyknout. Říkám si v duchu. Spláchnu a přejdu k umyvadlu, kde si umyju pusu a vypláchnu ústa. Když jsem hotová, tak se podívám do malého zrcadla. Bledá tvář, malé, skoro neviditelné kruhy pod očima. Mírně rozcuchané černé lokny a tílko na jedné straně spadlé tak, že mi je vidět kus podprsenky. Rychle tílko vytáhnu nahoru a zanechám za sebou obraz dívky, která určitě nejsem já.

„Jsi v pořádku?“ Zeptá e mě starostlivě Sasuke, když se k nim připojím ve výcvikové místnosti. Přikývnu a snažím se soustředit na obrovskou tabuli výsledků, která je pověšená na sloupu. Zatím tam není pořadí, ale jsou tam napsané zápasy. A já mám první zápas proti…Aneko. Panebože! Na jednu stranu cítím úlevu, že nejsem proti někomu z party, nebo proti Akině, ale na druhou stranu se strašně bojím. A druhý zápas má Sasuke proti Narutovi. Normálně bych z toho byla nervózní, že můj přítel jde proti mému kamarádovi, ale teď si dělám starosti o svůj zápas.
„Hoj, nováčci. Tady je výsledková tabule. Zatím tam není pořadí, ale kdo bude pod červenou čarou na konci týdne, ten vypadne. Přejde k Odpadlíkům. Pokračuje třicet lidí. První zápas: Dai proti Aneko. Pojďte sem!“ Zařve Marise. Vypadá, jako by se královsky vyspal. Úsměv na tváři, dokonale upravené vlasy, které mu trčí nahoru. Zhluboka se nadechnu, jako jsem to teď dělala často a přejdu do ringu. Postavím se proti vystrašené Aneko, které teď na mě upírá prosebně oči. Zamračím se na signál, že ji nebudu šetřit, když budu muset. Nedrž se zpátky! Musíš vyhrát! Musíš se stát Neohroženou! Našeptává mi můj vnitřní hlas. Přikrčím se a…