Tajemné

„Atsushi!“ zvreskla Mira, keď precitla ležiac na zemi. Chcela sa rýchlo posadiť, no zatočila sa jej hlava, takže takmer znova skončila v polohe ležmo. Na poslednú chvíľu sa stihla podoprieť a jednou rukou si chytila hlavu a držala si ju až kým sa fakľami osvetlená miestnosť neprestala točiť. Bolo jej trochu nevoľno, no dokázala sa postaviť a rozhliadnuť sa okolo seba.

Byl jsem rád, že tam, kam jsem se přemístil, byla pevná podlaha. Zavrávoral jsem a nebál se na ni spadnout. Kolena jsem podvědomě přisunul k bradě, poté se o ně opřel. Nebyl jsem schopen rozeznat švitoření kolem sebe, tolik mě bolela hlava. Někdo mě vzal za rameno a otočil na záda, nebránil jsem se, neměl jsem na to sílu. Nezdálo se však, že by to byli mí nepřátelé. Nevnímal jsem, kolik přesně jich bylo, měl jsem zavřené oči a nešly otevřít, po každém zmařeném pokusu to bylo ještě těžší. Teď mě každý vzal z jedné strany a dali ke zdi.

Narutovi se konečně povedlo ve své liščí podobě otevřít dveře a vstoupit do tmavé místnosti, tedy temná pro obyčejného člověka, ale Naruto díky svému momentálnímu stavu dokázal zřetelně rozeznat jednotlivé skříně. Dokonce uviděl v každém rohu místnosti jednu šňůrku. Hlavou mu šrotovalo, v kterém tom rohu Tsunade říkala, že je ta pravá šňůrka. Pravej, nebo levej? Kuramo, pomoc!
Hech, proč já? Já ji neposlouchal

Dva muži stáli v prázdné místnosti. Jejich dech byl cítit po silné černé kávě a přes pivní břich si téměř neviděli na nohy. Na jejich svetru jste mohli najít mastné skvrny a drobky koblihy.
Usrkl si stydnoucího kafe. „Slyšels, co se stalo, Sokuke?“
Druhý muž se podíval na svého kolegu přes obroučky svých velkých brýlí. „Jo. Celkem drsný story, co?“
„Prej utekla,“ nadhodil.
„Jo.“ Na jeden zátah vypil zbytek levného kafe a prázdný kelímek do koše.
„Jak to jen zvládla?“ uvažoval nahlas Sokuke.

Už i ten svět je zmatený...

Madara seděl u stolu a nedočkavě vyčkával. Měl na sobě svůj černý oblek s vestou, ale rozdíl byl v tom, že nebyla červená, ale oranžová. Nedočkavě podupával nohama, vypadal jako by měl absťák.
„Už se to nese!“ zvolal něčí hlas.
„Sem s tím!“ požadoval rázně Uchiha.
Postarší pán přišel ke stolu a dal před Madaru bílou misku, ze které se linula voňavá pára. Celou restauraci pohltila vůně jídla. Každý, kdo by právě vešel do restaurace, by začal shromažďovat v ústech zásobu slin.

Příštího rána planulo slunce v překrásných růžových a žlutých odstínech. Vzduch byl svěží, voňavý a velmi chladný. Okraje potůčků zamrzly a malé tůňky se pokryly ledem. Když Naruto posnídal ovesnou kaši, sbalil si věci a vydal se na cestu. Nastal čas se vrátit domů. Vrátit se za přáteli a jeho láskou, chtěl ji říct, jak moc ji miluje.

Stojím na mieste, pozerám sa na seba do zrkadla. Cítim svoje telo, ale prisahala by som, že som ho videla ležať na zemi celé zakrvácané keď som ho opúšťala. Alebo to bol len prelud? Snívalo sa mi o smrti? O mojej vlastnej smrti?
Nie.
Tie čiary na mojej hladkej pokožke, ktoré mi narúšajú tvár dokazujú, že nie som v poriadku. Tie mŕtve oči, ktoré ma desia mi ukazujú, že som už zomrela. Ale čo robím medzi živými? Ako som sa sem dostala? Kde to vôbec som?

Vesnice Hyoko, země Mrazu

Vítr skučel nocí a přinášel s sebou vůni, která změní svět. Vysoký muž zvedl hlavu a zavětřil. Vypadal jako obyčejný urostlý muž, jenom jeho fialové oči démona a dlouhé černé vlasy v něm vzbuzovali strach.
Prsty si promnul oči a zavelel: „ Rozestupte se… skryjte se za stromy a keře. Zastavte každého, kdo se přiblíží… nebo potupně umřete."
Kolem něj pobíhalo dvanáct ninjů. Každý držel v ruce dlouhou katanu. Teď se s brbláním spěchali ukrýt do nedalekých křovisek. Brzy se šelest uklidnil a les znovu utichl.

Kapitola 16.
Den po procitnutí

Vysvětlení

Ten název je zvláštní já vím vysvětlení pod příběhem :p

Nenávidím, nebo jsem nenáviděn?
Mám je zabít, nebo nechat žít?
Porazí mě, nebo já je?
Proč je mi to místo tak povědomé, a proč nad tím vším vlastně přemýšlím?
…

Skoro každého v nemocnici probudí silné denní světlo, které volně vstoupí otevřeným oknem nebo snad tichý rozhovor, co naruší ozdravující, blahodárný spánek. Z nějakého důvodu byla tato tradice porušena.
Snil jsem o tom, jak mě probouzí moje máma, dala mi pod nos ramen, abych se na ni ve chvíli probuzení usmál. Ten pocit, který ve mně byl jako odjakživa. Byla zlá doba a ona potřebovala nabrat sílu, mým úsměvem, tak prostým. Ale stejnou sílu jsem z ní čerpal já.

„Ja tomu jednoducho nerozumiem!“ zvolala Tory a hodila pero na stôl vedľa knihy a zošita s rozpracovanou úlohou. Bola naštvaná, takže si ešte kopla do prvej veci, ktorú mala v dosahu. Schytal to odpadkový kôš, ktorý mala pod stolom.

Trojice listových shinobi lehce přistála ve stínech koruny vzrostlého stromu, odkud měla dobrý výhled na prapodivně tvarované vysoké věže Deštné vesnice. Skrytá Deštná ani zdaleka nedosahovala velikosti Listové, ale zatímco v domovině Jiraiyova týmu se snad ani nedalo zabloudit díky širokým ulicím a milým a ochotným lidem, v Deštné to bylo přesně naopak. Temné úzké uličky plné nebezpečných lidí, vrahů, zločinců a dalších pochybných existencí, odtažití obyvatelé nedůvěřiví k cizincům...A nejen to ji odlišovalo od Listové.

„Ren!“ Zavolal ne mě někdo. Už svítalo a ranní slunce mi osušilo mokré oblečení. Byla jsem venku sama, protože ostatní hráli vevnitř poker. Ani nevím o co. Otočila jsem se za hlasem. Volala na mě matka a mávala na mě, ať jdu do jeskyně. Zvedla jsem se a naposledy jsem vystavila tvář rannímu slunci. Vítr mi čechral vlnité vlasy a já si povzdechla. Tolik se toho událo. Seskočila jsem z kamene a vyrazila za volající maminkou.
„Děje se něco?“ Zeptala se, když jsem k ní došla. Zavrtěla jsem hlavou a usmála jsem se.

Velké Pláně zely prázdnotou. Jediné, co prozrazovalo tehdejší přítomnost, bylo několik nehybných těl v tratolišti krve. Pach snadné kořisti přilákal místní mrchožrouty, kteří se hned chopili situace. Jenže jejich štěstí nemělo dlouhého trvání. Malé mrchožrouty pobil vysoký černomodrý tvor, z jehož očí se dalo vyčíst jen jedno - smutek a pomstu. Černomodrý tvor náhle zavětřil a i v pachu několika mrtvol dokázal nalézt jen jediný pach krve. Použil jsi moc svého deodorantu, Junko. Tvůj strach je pro mě jako maják. Jdu si pro tebe!

Ve světle úpňku,
když jeho slza na hladině vytvoří vlnku,
jenž se rozplývá ve světle úplňku.

Kde nehybný stín, který sleduje,
něco jak nad hladinou tancuje,
smutně tyto světýlka sleduje.

V tom z tváře masku sundá,
a vlasy jemně rozcuchá,
jeho tvář je téměř bezduchá.

Jeho stříbrné vlasy,
třpytící se v jeho krásy,
připomenou mu ony staré časy.

Slzy valící se mu do očí,
on náhle na strom vyskočí,
a doneznáma uskočí.

První část:
„Hej! To není fér! Já to viděla první.“ Poškádlím Akemi. V tomhle obchoďáku jsme byli naposled včera, když jsem jí dělala služku. Ráno přišla ke mně do bytu a požádala mě, jestli bych si s ní nepromluvila. A skončily jsme tady.
„To máš smůlu, na mně to bude hezčí.“ Odfrkne a zadívá se na tričko, ale pak se zasměje. I já se směju. Máme se spolu skvěle. Stala jsem se její nejlepší kamarádkou.
„A co ty a Sasuke?“ Zeptá se po chvilce.
„Dobrý, proč?“

Tokime nakonec přeci jen pomalu vyšla z otevřené cely. Stále si však nebyla jistá současnou situací. Měla by s ní fakticky, doopravdy bojovat? Přišlo jí to směšné.
„Nech toho… Já tohle nechci,“ opáčila v půli kroku ven z cely.
„To mě ale fakt nezajímá,“ ohradila se druhá dívka v místnosti, „Počkat… Cože?“ vyštěkla překvapeně hned posléze a vykuleně se na blondýnku zadívala.

Nic? Jak to že nic? Snad vím, co se dělo a kde jsem byl? Ne? Kdybych mohl. Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Žiji, ale znak je pryč. Jak je tohle možné? Bez čakry, bez znaku, bez hlasu…