Naruto Akkipuden - 12) Výzva

Fidora, Podera i Takashi se rozdělí. Bratři vykročí podle mapy a Takashi se musí bleskem vrátit zpět do Konohy. Dříve než se vesnice znovu probere.
*Opravdu jsme se dostali ven... nemohu tomu uvěřit,* usměje se Fidora unaveně a opře se o svého bratra. Oba se vzájemně podpírají a pomáhají si. Každý krok skrze hustý les je pro ně docela výzvou. Jejich vychrtlé nohy a oslabené svalstvo prostě nedokáže správně pracovat. *Musíme oba nabrat síly a vzpomenout si na ninjutsu... Nemůžeme si dovolit být přítěží pro Takashiho-sama,* pomyslí si Podera při pohledu na sebe i bratra.
Nemluví, šetří síly a snaží se co nejrychleji dostat tak daleko od vězení, jak je to jenom vůbec možné. Křup! Za zády bratrů praskne větvička pod něčí nohou. Oběma na čele vyraší ledový pot, oba si vzpomenou na okamžik dopadení. *Taky všude rostly stromy, taky praskla větévka... Ne, ne znovu!* oba bratři propadnou černým myšlenkám zoufalství. Snaží se zrychlit, ale není to pranic platné. Jejich těla jednoduše nedokážou běžet nebo snad pouze rychle chodit. *Ne, znovu ne. Už se nevrátíme!* křičí hlasy hrůzy v hlavách bratrů.
"Stůjte, okamžitě stůjte!" přikáže za nimi konečně mužský hlas a tím definitivně pohřbí naději k úniku. *Ne, ne tak brzy. Chci vidět svět... Nechci dál bolest,* skřípe zuby Podera při ohlédnutí. Vidí známou šedivou vestu, čelenku a na ní vyryté čtyři svislé čáry, značky deště.
Z jedné čelenky se stane rázem čelenek osm. Každá uvázaná na čele jiného shinobi, osm shinobi v bílých maskách si pro ně přišlo.
"Nevím kde jste vzali sílu uprchnout, ale zde vašich pět minut svobody skončí. Vrátíte se na místo, kam patříte a posloužíte věci k niž jste byli určeni Amegakure," řekne shinobi s velitelskou nášivkou na rameni, pomalu zvedne ruku ke kataně na zádech a povysune ji z pouzdra.
"Ne! My se nevrátíme, za žádnou cenu!" řekne hlasitě Fidora a jeho oči zaplaví červená barva, sharingan se znovu probudil a poslouží boji.
"Už bylo dost mučení, nyní je čas splatit dluh světu," přidá se Podera k bratrovi. I jeho oči se naplní nenávistí v podobě očí Uchihů.
"Nebojím se tvého Kekkei Genkay, jsi příliš slabý. Pochop to Uchiho, váš čas konečně vypršel... Vy jste poslední a posloužíte Amegakure," řekne velitel jednotek a seskočí z větve stromu na zem. Švihem tasí meč z pouzdra na zádech a v lesklé čepeli se zrcadlí jeho bílá maska. Shinobi kolem napodobí kapitána a v temném lese brzy svítí osm bílých ostří. *Má pravdu... Sharingan nám vezme poslední zbytek energie, sotva se hýbeme... Nemáme šanci,* uvědomí si Fidora a otočí pohled k bratrovi.
"Naposledy si plácnem, jako za starých časů," řekne Podera a natáhne k bratrovi ruku otevřenou dlaní. A tím okamžikem se Fidora rozpomene na jednu techniku. Na techniku, kterou nelze provést jinak než společně. Přikývne tedy a s plesknutím přiloží svoji dlaň na bratrovu.
"Tse, to je patetické. Vaše pouto vás nezachrání. Půjdete zpět do cely!" řekne velitel ostře, pevně uchytí katanu za rukojeť a odrazem od země vyletí proti bratrům. Jeho přesun zabere zhruba sekundu.
Snad strach nebo zoufalství mohlo za bleskové provedení techniky, snad ty strašlivé obavy z černé místnosti a okov na zápěstí. Během necelé sekundy se temnota v očích bratrů prohloubila a v pečetích se ze čtyř očí staly dvě. Dvě společné a v nich společná temnota, temnota tak hluboká, která na světě už není. Dříve bratr zabil bratra, aby neztratil světlo, dnes bratři splynuli v jednoho. Skrze utrpení a mučení, skrze nezlomné pouto... Věčný mangekyou sharingan...
Bílé ostří katany se zastaví, když se velitel podívá do těch očí. Vídí pouze ty dvě temné zornice a černotu. Nic víc. A vtom pocítí žár za zády a obestoupí ho světlo. Prudce se otočí. Nezbývá příliš času jelikož...To poslední co vidí je vysoká vlna lávy a sopka z niž láva srší. Roztavený kámen ho pohltí...
Velitel padá k zemi, bez hlásku či výkřiku. Padá k zemi, srdce už mu v hrudi netluče, je mrtvý. Bez jediného škrábance, pouze pohlédl do očí dvou Uchihů, kteří se v jediné sekundě spojili do jednoho těla a tím jejich sharingan získal na síle.
Obraz, připomínající černé slunce, v očích bratrů přejíždí pohledem protivníky z Amegakure. Shinobi, kteří se v obavách odvracejí od mocného pohledu. *Skrze temnotu a bolest při mučení... Skrze ni se probudily oči, které ztrácejí světlo, avšak ve spojení jsou tyto oči věčné... Tak to stojí na kameni,* sdělí pouhou myšlenkou Fidora vzpomínku svému bratru.
"Stačí krátký kontakt mých očí s vašimi...utečte nebo zemřete!" křiknou bratři Uchihové. Shinobi se nedají zastrašit, skloní svůj zrak mimo a útočí společně, řídí se podle pohybů těla bratrů. *Existuje bohyně... její jméno zní Amaterasu... naše oči mají její moc!* prozradí tentokrát Podera myšlenku či vzpomínku.
"Amaterasu Kanashimi!" šeptnou bratři a v okamžiku se kolem nich rozhoří ohně. Plameny černé jako ta nejtemnější noc. Neuhasitelné plameny. Hladové plameny, jenž právě požírají osm bezmocných shinobi. Brzy z nich nezůstane nic než prach a plameny samy uhasnou. *Jsem najednou... Tak ... Vyčerpaný ...* dokáže sotva sdělit Podera myšlenku a tělo bratrů již padá k zemi. Temnota v očích vymizí a jejich těla se znovu osamostatní. Těla zcela vyčerpaná a padlá, ležící mezi osmy těly škvařících se mrtvol. Hoří a škvaří se, ale plameny Amaterasu nespalují... ony požírají a zanechají po sobě jen málo. Bez zápachu, bez kouře.

*Stíny... a světlo. Teplo a bez chladu... To není temná cela mučitelů... Co je to?* probírá se s otázkou v očích Fidora. Pomalu se posadí a rozhlédne se. *Místnost a v ní dvě měkké bílé postele... za oknem tma a pod dveřmi světlo... vládne zde teplo... Dům přátel?* zhodnotí.
Na posteli vedle ještě stále spí jeho bratr. *Ten souboj nám vrátil mnoho vzpomínek... Přicházejí rychle... Možná brzy zjistíme, proč jsme vůbec skončili ve vězení... Jak věděli o našem původu,* přemýšlí a zatím se zvedá. Je stále vychrtlý a slabý, ale odpočinul si tak, jako už léta ne. Nohy ho unesou a dokonce ho i poslouchají. Proto jeho první cesta míří k umyvadlu, nebo spíše k nádobě s vlažnou vodou. Opláchne si obličej. Jen si otře ruce do ručníku, už se otvírají dveře za nimiž je světlo. Do místnosti vchází mladá holka v bílém plášti. Trochu ji poskočí srdce při pohledu na hýbající se stín u umyvadla, ale fantazie dá rychle pokoj a ona se musí usmát, že se její pacient probral a je zdá se schopný pohybu.
"Dobrý večer pane, vidím, že už jste se probudil," řekne holka s úsměvem a položí tác s léky na poličku.
"Ano," přikývne Fidora a stručně potvrdí.
"Šéfka bude mít taky radost... to ona vás sem nechala přinést, dělá tady doktorku," prozradí holka.
"Aha... Doktory nesnáším... Ty nejsi doktor?" zeptá se Fidora a mračí se na bílý plášť, ve kterém je holka oblečená. *Doktor, vědec nebo mučitel... tři stejní lidé... záleží jen na tom, kde stojíte vy.*
"Ne já ne. Jsem jen pomocnice... jmenuji se Namine," představí se Namine. Dívka, která před pár týdny otevřela dveře Minatovi a Shiori. Zrovna ona se právě snaží trochu si popovídat s trochu zmateným Fidorou. S člověkem, který skoro neví, co má říkat.

Takashi závodí s vycházejícím sluncem. Na východě překonává kopce a lesy první okraj červeného kotouče. Probudí první denní zvěř a Takashimu vyvolá na tváři zamračené vrásky. *Zbývá posledních několik desítek minut než v Rootu proběhne rozdělování misí.* Skáče z jednoho stromu na druhý a vzdálenost se rychle krátí, ale čas zrovna tak. Společně s první polovinou vycházejícího slunce přichází Takashi ke zdi Konohy, bránou projít nemůže, je střežená a Takashi nemá povolení být mimo vesnici. Vyběhne hradbu kolmo vzhůru a přeskočí zastřešený vrchol. Dopadne na střechu, už uvnitř vesnice a oddechne si: *Nikdo mě neviděl...* důkladně se rozhlédne kolem, ujistí se o bezpečnosti návratu.
"Kyaaa!" rozlehne se nad Konohou pronikavý jekot jestřába. Dravec jako vítr prosviští nad Takashim a upustí z pařátů plechový váleček, rovnou do Takashiho rukou. Dvakrát nad ním zakrouží, jako by se chtěl ujistit, že byla zpráva doručena správnému člověku, poté několikrát mávne křídly a zmizí na východě. *Zpráva? Kdo to může zatraceně být? Je pro opravdového Takashiho nebo pro mě?* honí se mu v hlavě ve chvíli, kdy seskakuje ze střechy a ukrývá se do úzké mezery mezi domy. Teď je bezpečnější schránku otevřít a vytáhnout z ní na raní šero malý svitek. *Pečetící znaky? Někdo si dal práci s tím, aby se obsah dostal jenom k jedinému člověku... Zatraceně, co když je určený chakře Takashiho? Některé zakódované svitky se jen zapálí, ale jiné uvolní jedovatý mrak nebo explodují... Ale mohlo by to být opravdu určeno mě ... Na druhou stranu, nikdo neví, že jsem živý... Nikdo až na...* Ani nedokončí myšlenku, otevře oči a podívá se na svitek sharinganem. Téměř všechny znaky obsahují cizí a obyčejnou chakru. *Ta divná devítka... Nepatrná část chakry pečetícího kódu, ale patří démonovy... Tento vzkaz přišel od jediného žijícího démona... Takže se o mě dozvěděl... To by znamenalo, že má v Konoze své lidi a rovněž to znamená, že vzkaz patří pravděpodobně mě a ne Takashimu ve vězení,* falešný Takashi se zamýšlí snad i několik nápadných minut. Nakonec se konečně odhodlá, ale stále trochu váhá. Nepřirozeně pomalu složí dlouhou sérii prstových pečetí, přesně podle symbolů kolem hlavního kruhu: "Kai," zašeptá Takashi a položí dlaň na velký znak v kruhu. Odvrátí pohled a zatne zuby. *Hlavně ať to nevybuchne...* popřeje si štěstí.
Puf. Malý obláček kouře se rozplyne ve vánku a na svitku leží obyčejný dopis. Takashi ho rychle vezme do ruky a znovu si oddechne. *Tak mám pořád všechny ruce...naštěstí.* Svitek obsahoval pouze docela dlouhé heslo, které vedlo k poštovní obálce. Takže, když je pečeť uvolněna, svitek se rychle promění v šedivý popílek a rozptýlí se do větru zrovna tak, jako obláček kouře před chvílí.
*Ale co mi může chtít?* položí si Takashi v duchu otázku a dopis vytáhne a rozloží. Potichu čte: "Tak už jsi se konečně dostal z té díry? Doufal jsem, že to zvládneš dřív, ale to je fuk. Samozřejmě by jsi neměl zapomenout na to, že jsem se nad tebou smiloval a splň tu službu, kterou jsi už snad plnit začal. Připrav pro mě Konohu... Nechci zbytečně útočit, akorát bych poškrábal tu mou nablýskanou sochu. A neprokecni se. Pokud to poděláš, Kakashi-sensei tě nejspíš nechá zase zabásnout. Potom Konohu získám ohněm a mečem, no a tebe potrestám. Hodně štěstí," Takashiho dopis pěkně dopálí. *Ten parchant, jak si může dovolit mi vyhrožovat? Kso! Shinobi to mají stejně spočítaný... Nesmím to podělat, hlavně kvůli civilistům,* zmuchlá dopis do kuličky a tu pak hodí za sebe...shoří dřív, než se stačí dotknout země.
Takashiho cesta po tomto nepříjemném incidentu se vzkazem směřuje již opravdu na velitelství. Při průchodu zatím prázdnými ulicemi nemusí již nikam spěchat nebo mít obavy z odhalení. Momentálně je na ranní procházce za načerpáním trocha čerstvého vzduchu, dřív než ho pošlou na misi. *Zatím mě neposlali na jedinou vážnou misi... Takashi byl pravděpodobně začátečník nebo nyní nemá Konoha potřebu skrytě útočit...nebo něco tuší. Ne ne, to je nemožné! ...No jistě, Kakashi přikázal snížit počet misí od klientů... Proto neustále hlídkujeme.* Na nástup to stihne akorát včas, přichází mezi posledními, ale nikoli poslední. Nebudí tím tedy téměř žádnou pozornost. ANBU se na nástup schází nanejvýš pět minut, z různých míst ve vesnici a různých pater centrály. *Samozřejmě... nesmí chybět přísaha,* ušklíbne se Takashi pod maskou. Společně s desítkami ANBU kolem sebe poklekne na jedno koleno a levou ruku, zatlou v pěst, přiloží k srdci, následně sborovým hlasem všichni zopakují ta samá slova, jako každé ráno: "Já jsem stín a v stín se proměním. Jsem nejostřejším hrotem Země Ohně a sluhou Hokageho-sama. Jsem tygr, orel, žralok i kobra. Nic neunikne. Jsem rovnováha. Nic podřadného se nestaví mezi mě a můj cíl. Obětuji vše co mám... pro úspěch, pro Vesnici. Tak přísahám!" tak zní přísaha shinobi pod bílou maskou a černou kápí. *Tak co nás čeká dnes?*
Velitel Shino okamžitě přerozděluje jednotlivé úkoly jednotkám Rootu i ANBU. Pouze někteří neobdrží své úkoly. Je jich dnes prostě příliš málo a naštěstí se nedostalo ani na Takashiho samotného. *Další den pro sběr informací v ANBU... Někdy mám děsivý pocit... Jako by snad někdo zařídil, že se vše vyvede podle plánu,* nepatrně se ušklíbne. Společně s další hrstkou nezaměstnaných vstane z pokleku a jde si po svém.
Oním "jeho" je momentálně opuštění centrály ANBU a delší poohlédnutí po povrchu. Tvář neukrývá pod maskou, mimo službu to není třeba, jelikož nikdo netuší, že patří k ANBU. Často dokonce ani rodina netuší, že někdo z jejich příbuzných patří do tajných jednotek. A tak ho cesta vede směrem, kam ho nohy nesou. Nevnímá kam jde, jen prostě jde a je ponořený v myšlenkách tak hluboko, že mu nevadí ani nadávky lidí, do kterých vrazí. *Docela by mě zajímalo, jestli se ti dva dokázali dostat do té vesnice. Je sice na pobřeží a docela daleko, ale ta vesnice je snad nejodlehlejší ze všech... Snad je nikdo nechytil, to by byla obrovská ztráta... Ale kde se vlastně vzali? A co po nich Amegakure chtěla? Opravdu se pokoušeli znovu o ty trapné pokusy... zase chtěli vypěstovat sharingan? ...To je nemožné, pokud by to šlo, už dávno by svět skončil... síla sharinganu a chamtivosti všech silných by ho zničila... Ale kde se vzali? Přežil tu noc ještě někdo další než nukenin Obito, malý Sasuke a vrah Itachi? Nebo... že by to byli Itachiho potomci? ... Hmm, možná se na cestách jednou trochu pobavil a bylo to... Tse, ten zrovna... Ale opravdu to ve mě vyvolává naději... Možná, že společně donutíme Naruta přehodnotit názor... Možná, že není třeba řešit vše tak globálně, stačilo by najít ohnisko problému a z něho tento svět změnit... zachránit před samo zničením... K čemu je svět zničit, aby nebyl zničen? I já toužím po změně, ale ten Uzumaki pitomec je zatraceně radikální.* Z pochodu myšlenek se dokáže vyprostit až za čas. Nohy ho mezi tím zanesly velice daleko od Centrály. Pomalou chůzí se dostal až do nějakého lesa. *Kde to zatraceně jsem?* zamračí se rozmrzele, ztratil se v proudu myšlenek a vše se přeneslo i do reality.
"No tak, pohni tou p***lí!" ozve se v dálce mužský hlas. Takashiho neustálé pokřikování na neznámé lidi vyvede zase na světlo. Dostal se opravdu na podivnou cestu a nedokázal zahnout známým a dobrým směrem. *To je pitomost... jako se ztratit na vlastní zahradě,* zavrtí Takashi hlavou nad svou zamyšleností a podleze padlý kmen stromu. Hned si všimne, že strom nepadl jen tak, ani nebyl skácen. *U zlomu je vidět mnoho říznutí... To dokáže jenom větrná technika... Asi jsem na cvičišti,* uvědomí si a domněnku mu potvrdí i výjev mimo les. Na volném plácku tam nějaký jounin šikanuje tři geniny a nutí je běhat pořád ze strany na stranu. Dva kluci a jedna holka. Všichni už pěkně zadýchaní a nejvíc ten černovlasý, vysoký. Vtom zaslechne Takashi zprava tiché odfukování, pomalu se vykloní zpoza padlého stromu a co nevidí. *To je přece Kakashiho dcera. Proč by trénovala uprostřed hustého lesa?* zavrtí Takashi nechápavě hlavou a rozhodne se na sebe upozornit, aby si ho nevšimla ještě dřív a on nebyl za zvrhlíka.
"Ehm," odkašle si mírně a Yumi při leknutí přestane posilovat, "co tu děláš?" zeptá se rychle. Yumi je pořád docela vyjukaně kouká na neznámého člověka, který náhle vyčuhuje zpoza stromu. *Snad to nepochopí špatně,* zadoufá Takashi a už teď se obává trapné chvilky.
"Šmíráku!" zavrčí Yumi podrážděně. *Jak dlouho tady je, ani jsem ho nezaslechla přijít, pfuj,* vyděsí se docela. Vůbec se jí nelíbí, že ji může někdo takhle překvapit. Rozhodně ji to teď trápí víc než, že na ni čučí divný chlápek s fialovými malůvkami pod očima.
"Hehe, neber to zle, nechtěl jsem šmírovat. Ale co, že netrénuješ s ostatníma?" zeptá se Takashi, vlastně vůbec není pobavený, jenom se snaží znít tak nějak civilně a trochu přátelsky.
"Já přece netrénuju! Jenom si tu trochu cvičím!" šeptne Yumi naštvaně a zatváří se uraženě, spíš má ale obavy. *Co když to napráská otčínovi? Najde si mě, pračtí a zavře doma, aby jsem nemohla trénovat!* začíná trochu panikařit.
"To byl trénink, o tom něco vím!" odpoví Takashi na oko naštvaně.
*Kyaaa, to ne! Určitě mu to řekne!* vystraší se Yumi a to, že docela dost, *musím ho přesvědčit, aby mlčel!* řekne si a nasadí prosebný výraz: "Prosím, že to neřeknete Hokagemu... On by si mě našel a...zavřel. On nechce, aby jsem trénovala, protože je to lenoch a nechce mít se mnou problémy!" vysype ze sebe a spíná ruce v prosbě, přitom se několikrát ukloní.
*Kakashi ji zakázal trénovat? Jaké zase problémy... A zdá se, že tady někdo taky Kakashiho dvakrát nežere... Možná, by jsem toho mohl patřičně využít,* ušklíbne se Takashi lehce a v duchu si začíná skládat plán. "Takhle by jsi neměla mluvit o Hokagem a o svém otci," napomene ji Takashi nejprve, "ale máš i trochu pravdu. Taky mi na něm pár věcí vadí... Třeba to jeho věčné tajnůstkářství," doplní Takashi.
"Myslím, že tvoje malé tajemství uchovám... Každý má přece právo na zdravý pohyb ne? ... Ale proč vlastně trénuješ? Chci tím říct... není to zbytečné?" zeptá se Takashi a mrkne na ni.
*Uhm, co to mělo být?* zaregistruje Yumi mrknutí nechápavě, ale hned odpoví: "Sice nemůžu být shinobi, ale pořád můžu být silná a chránit lidi... Třeba jednou budu ninja na vlastní noze a budu chránit lidi v nějaké odlehlé vesnici... Chci Hokageho přesvědčit, že já na to mám!" řekne Yumi docela odhodlaně.
Takashi nesouhlasně zavrtí hlavou: "Sama to opravdu moc rychle nezvládneš," oznámí ji nekompromisně a tím ji naštve, ovšem požár hasí rychleji než se rozhoří, "na druhou stanu, i já jsem shinobi a je mi jasné, že když ti někdo zakáže to co chceš dělat, tak tě to docela naštve... Několikrát se mi to stalo s misí... Víš co, připadáš mi jako rozumná holka... Co kdyby jsi se vrátila domů, aby se o tebe Hokage Kakashi nebál, určitě tě alespoň trochu rád má... A já tě budu třeba i tajně učit, souhlasíš?" navrhne Takashi najednou a Yumi okamžitě vycítí příležitost, ale i podezření.
"Takže myslíte, že mě má otčín rád?" zeptá se. *To by mi přece nezabránil žít...* nedají se dotěrné myšlenky stále.
"Myslím, že ano. Jinak by se tě přece neujal... Určitě má o tebe starost a já mám Hokageho taky docela rád... No a navíc, když má kvůli tobě špatnou náladu, tak je to docela nepříjemný člověk. Vrať se domů. Tvůj otčín bude spokojený a ty budeš díky mému vedení sílit... Sice nebudeš chodit na mise, ale alespoň se ti nestane nic nápadného... Něco za něco, ty zlepšíš náladu šéfovy a já trochu obejdu jeho zákaz, platí?" navrhne Takashi netrpělivě znovu. *Tenhle obchod se časem určitě vyplatí... děti se pár informaci dozvědí vždy a jeden by je ani nepodezříval.*
"Myslím, že je to fér... A vlastně taky myslím, že mě má Kakashi alespoň trochu rád... jenom jsem prostě nemohla překousnout, že to řekl tak chladně a docela hnusně, ale přece jenom je to shinobi a ti jsou většinou takoví... Víte co, máte pravdu. Děkuji, díky vám se vrátím domů trochu raději, když vím, že můj život tam neskončí," řekne Yumi a poprvé se trochu kouzelněji usměje a to přímo od srdce. *Já nikdy nebudu jako on, nikdy nebudu jen chladný kámen... silní shinobi jsou v lidských záležitostech naprosto neohrabaní... to já nebudu!*
"Skvěle, ale musíme to provádět opravdu tajně. Budeme se scházet vždy ve tři ráno zde v lese ano? Dnešek už pokračuj sama, ale pozítří ve tři, hoj!" přidá další informace Takashi a hodně rychle se rozloučí. *Výborně Kakashi! Jen mi ještě ulehči cestu k tvému pádu. Další šance, další chyby! Už to nebude dlouho trvat a tvoje naivní představa o bezpečné Konoze se zcela rozpadne prach!*
*Divný chlápek, ale pomůže mi, takže mu můžu věřit... No, dneska zapracuji na své fyzičce a hned se vrátím domů... Snad to Kakashi pochopí. A stejně mě štve,* pohlédne Yumi na svého poručníka tentokrát již v trochu lepším světle. Sice ho pořád nenávidí, kvůli způsobu jakým s ní mluvil a kvůli tomu, že je totální kus ledu. Na druhou stranu je možné, že jemu na ni přece jenom záleží. *Jinak by přece nebyl naštvaný i na své podřízené,* usmyslí si Yumi a lehne si na záda. Začne s posilováním břišních svalů. *Dneska budu unavená, to vím!*
O několik desítek metrů od ní mezi tím vypouštějí duši tři geninové, kteří právě dokončili stou stovku a to v pořádně sadistickém tempu. Všichni tři zhluboka odfukují a opírají se o kolena, ale zatím jsou stále jen zadýchaní, ještě je to rozhodně moc nebolí. *Čas na odpočinek,* ušklíbne se Sarn: "Co se flákáte? Před chvíli jste měli příliš energie a teď už jste vyřízení... To pochybuju, ale nechám vás vydýchat... Takže na zem a dejte si padesát kliků a k tomu padesát dřepů s výskokem... A pořádně! Minato, ty si dáš od všeho stovku jasný?!" popožene genini Sarn. Jakýkoli náznak odporu spraží děsivým pohledem, který donutí mlčet dokonce i to nejdrzejší děcko v Konoze, tím myšleno Minata. Ale myšlenky umlčet nemůže. Momentálně je pro všechny tři Sarn tím, kterého zrovna nežerou: *Dvacet... to je parchant ... jedna a dvacet ... dělá si p***l ... dva a dvacet ... tady chcípnu!* zatíná zuby Minato, kterého ještě pálí nohy s deseti kilometrového sprintu a hned musí týrat ruce. Do první šedesátky to ještě jde, ale pak už to začíná cítit. *Nesmím padnout, ještě by mě nechal začít znova!*
A zatím co Shiori i Muku už chvíli stojí a protřepávají údy, tak Minato se dře u stého kliku: *Do dřepu a výskok!* dokončí poslední a s bolestí a potem ve tváři se postaví na nohy. Všichni tři naštvaně sledují Sarna, který jako by se jim posmíval. Nakonec přikývne: "Vidíš, že to jde... možná, že když budeš odmlouvat dál, tak hodně zesílíš... nebo tady vypustíš duší, to je na tobě... No nic, vydýchaní? Tak si dáme kolečko kolem vesnice? Nebo raději pět. Hoďte na sebe tyto batohy a vyběhneme," natáhne Sarn ruku k třem šedivým batohům, které jsou pravděpodobně něčeho plné.
"Písek?!" vytřeští Shiori trochu vyděšeně oči. *To si ze mě už dělá srandu... Pět koleček s takovou váhou na zádech... To snad ani nejde vydržet,* kouše si Shiori neklidně rty, má obavy z přicházející bolesti. Minato zrovna tak a i Muku začíná projevovat docela obavy. *Docela přehání... To ti dva přece nemůžou nikdy zvládnout,* zavrtí hlavou a vyzvedne na záda dvaceti kilový batoh s pískem.
"Tak běžíme, ať shodíte ty špeky co vás táhnou k zemi!" křikne Sarn a už popohání své nebohé oběti vpřed. Sám za nimi běží, ale on žádné závaží nenese. Spíš je pořád okřikuje a to docela neslušně: "Myslíš si, že jsi něco víc? Zvedej ty nohy, běžíš jak postřelená herka! Nemáš na to, tak si to přiznej... přes Akademii jsi prošel náhodou. ... Snad už nejsi unavená? Ty, že jsi Hyuuga?!" a tak to jde všech pět koleček. Dohromady to je nějakých dvacet kilometrů, které musí všichni tři protrpět. Bolest fyzická i držení psychiky na uzdě. Každý z nich, dokonce i Muku, má minimálně jednou chuť po Sarnovi skočit a jednu mu natáhnout, ale nikdo z nich to neudělá. Jednoduše v nich klíčí nenávist a to přímo ke svému mistrovi, nenávist kvůli tomu týrání. A když doběhnou páté kolo, už pomalu sahají po zbraních, protože je Sarn nevýslovně štve. Ale na druhou stranu jsou tak vyřízení z toho běhu se závažím, že nedokážou ani pořádně stát. Všechno je bolí a cítí pálení každého svalu v těle.
"Tse, myslel jsem, že je ve vás víc," věnuje Sarn svým svěřencům pohrdavý úšklebek, "myslel jsem, že něco vydržíte, když si už můžete dovolit odmlouvat a celkově být nedisciplinovaní... Ale vy i já teď vidíme, že to není pravda... Uvědomte si jedno. Bolest, kterou cítíte teď je jen zlomek toho, co vám může lehkovážnost a nedisciplinovanost způsobit v opravdové akci. Teď táhněte ke všem čertům a v šest večer chci, aby jste tu znovu byli... Ale pokud jste si uvědomili, že na to nemáte, tak sem ani nelezte a zůstaňte v posteli, možná pro vás práce na poli bude lépe zvládnutelná," řekne jim všem Sarn velice důležitá slova. Všichni tři, Muku spíše dodatečně, si uvědomí, že před několika hodinami se dopustili velké chyby, za kterou trpěli.
*Už dlouho jsem se takhle neunavil, ale dá se to vydržet... Ti dva, jak to zvládli oni? Geninové jsou pár týdnu, jak se dostali fyzicky tak vysoko... Výdrž klanu Uzumaki je opravdu strašlivá... Obyčejný genin na jejich místě, by nejspíš padl vyčerpáním... Tihle dva rozhodně nejsou obyčejní,* oddechuje Muku a dokonce ani nemusí hrát bolest v těle. Sice není tak velká jako u Minata a Shiori, ale taky je docela značná.
*Zatracený Sarn! Takhle nás všechny zlikvidovat a ještě blbě kecat, to mu nedaruju. Jednou mu to oplatím a rozhodně mu neudělám radost... V šest mě tady má, i kdyby jsem se musel plazit po kolenou!* odfukuje Minato a masíruje si rozžhavené svaly. *Vlézt teď do vody, tak to zasyčí jak v kovárně,* pousměje se unaveně a postaví se. Nohy ho sice bolí, ale stále ho poslouchají. To Shiori je na tom o hodně hůř.
*Aaauuu, to bolí... Jestli tohle je zlomek bolesti... Nikdy už nebudu Sarnovi odmlouvat... JE TO TOTÁLNÍ SADISTA A MAGOR!* vykřiknou Shioriny myšlenky. Dokonce ani její myšlenky nemají dost síly na to, aby pořádně plynuly. Vstane a chce jít, ale vratké, bolavé nohy ji neudrží. Spadla by zpět na zem, kdyby ji Minato a Muku nepodepřeli. Tak nějak oba najednou.
"Pomůžeme ti domů Shiori," navrhne Minato a kývne na Muka. Ten jen pokrčí ramenem, ale je vidět, že nemá nic proti.
"Díky kluci, ale zvládnu to... sama, to jenom teď... díky," řekne Shiori a tak podpěra v podobě kluků zmizí. Všichni tři se odpotácejí domů. Špinaví, zničení, upocení a naprosto otupělí. Každý z nich sní pouze o krátké sprše a spánku, kterým stráví šest hodin, než nastane čas se vrátit zpět na cvičiště a pravděpodobně si projít další vyčerpávajícím kolem.

Rafičky na hodinách ukážou přesně pět hodin. V Hokageho kanceláři jde slyšet pouze škrábání pera, jak Kakashi vyřizuje jeden dokument za druhým. Klasická a nudná práce, která teď tvoří většinu jeho povinností. Poslední dny mu však vůbec nejde od ruky, má ze všeho kolem špatný pocit. *Snad už se zítra vrátí domů... začínám si opravdu dělat starosti,* povzdechne si a znovu přeruší práci. Za poslední hodinu se asi po dvacáté podívá na dveře, jako by čekal, že jimi každou chvíli přijde Yumi a tak nějak se vrátí zpět k němu a tedy i domů. Devatenáctkrát zůstanou dveře zavřené, ale nyní se klika pohne, cvakne a dveře se pootevřou. Do místnosti nakoukne dívka, je to Yumi a tváří se provinile. *Tak přece!* Kakashi pocítí náhlou radost, všeho nechá a vstane ze židle: "Pojď dál, Yumi a neboj se," řekne spokojeně. Yumi uposlechne, spíš se stydí než, aby se bála. Očima stále kmitá kolem, ale nikdy se její a Kakashiho pohledy nestřetnou.
"Otče, já... omlouvám se ti moc za to všechno... Chovala jsem se špatně, já...já... asi opravdu nemůžu být kunoichi... Nemám na to," vysouká ze sebe Yumi a dává jí to hodně práce.
"No tak, Yumi to neříkej," zavrtí Kakashi hlavou, "ty na to rozhodně máš, ale nyní to prostě není možné," pokusí se ji Kakashi její hloupý názor vymluvit, "hlavně pochop, že to dělám kvůli bezpečí vesnice, ale i kvůli tvému bezpečí. Až hrozba únosu pomine, určitě se z tebe kunoichi stane a výborná!" prohlásí Kakashi povzbudivě.
"Ne, nestane," odpoví Yumi překvapivě, "přemýšlela jsem o tom a nechci být kunoichi. Vlastně jsem se zamyslela a dostala strach z toho úkolu... Nemám na to povahu... Raději... bych ... vařila. To je taky dost záslužná práce," vysouká ze sebe Yumi znovu a opatrně. *Ne já kunoichi nebudu, nebudu chladná jako ty... nikdy nezapomenu na své city!* pomyslí si.
*Nechce? Bojí se? ... Ano dává to smysl, náš život není zrovna peříčko, ale že by krev Uchihi nechtěla být silná a celkově mocná? ... Hehe, ale možná je to tak lepší... Možná, že to pro ni bude taky zábava... Však už se o tu alchymii párkrát pokoušela... Určitě bude dobrá,* Kakashi chvíli zamračeně přemýšlí, ale tvář se mu stále vyjasňuje, až nakonec vypadá Yumino přání jako docela dobrý plán: "Myslím, že máš pravdu. Můj život nebyl nikdy moc veselý... Není třeba, aby jsi i ty riskovala život... Děkuji ti Yumi," řekne Kakashi a docela vděčně poděkuje. *Je celá unavená... Určitě se celou dobu nevyspala.*
"Nemáš za co, rozhodla jsme se tak ráda a z vlastní vůle... No, já se teď vrátím... Domů?" odpoví Yumi, ale tak trochu tázavě, je docela nejistá. *Aby mě doma ještě chtěl... Byla jsem na něho taky docela hnusná.*
"Samozřejmě, že domů... Kam by jsi jinam chtěla teď jít?" odpoví Kakashi jakoby nechápavě, ale docela dost dobře si dokáže představit, co způsobilo tázací tón v jejím hlasu. *Asi mi stejně nějaký čas nebude moc věřit... Ten zákaz nás dost ošklivě rozkmotřil, ale snad už se to vše blíží zase k lepší cestě... Díky bohu, že se vrátila a nic jí není.*
Yumi zatím odchází domů a Kakashi se vrací do práce. Nyní již s dobrou náladou, už ho nebudou rozptylovat starosti o jeho skoro dceru.

Minato, Muku a Shiori se celí znavení rozloučí na rozcestí. Minato nemá kam jinam jít. Bolavé nohy ho donesou ke dveřím ubytovny. Klíče zavrzají v zámku a dveře jeho bytu se otevřou. Chlapec se nezdržuje zamykáním nebo urovnáváním bot, prostě nechá dveře pootevřené a boty skopne do prostředka místnosti. Hlavu si opláchne pod studenou vodou, smyje z tváře pot a po shození oblečení na zem a odklizení Deníku svého otce z postele sebou praští do peřin, usne téměř okamžitě a užívá si pocit blaženosti, který mu zalehnutí okamžitě přinese.
Muku není zase tolik vyřízený, ačkoli mu dal tento trénink taky docela zabrat. *V ANBU jsou prověrky dost přísné a většina se po nich dokonale vyčerpá... Tohle bylo oproti tomu jen zahřátí, ale i to někdy stačí k zadýchání.* Doma je za všech nejdřív, posadí se na židli a zakousne se do jablka. Zamyslí se. *Myslím, že Minato i Shiori se ze mě obrátili na senseie. Ten to udělal dost dobře, mohl nás sice přemlouvat, ale tato taktika stmelí během pár hodin tým víc než kdejaké přednášky každý den... Bolest a společné utrpení, tak se většina týmů sehraje v dokonalost... Prý i přátelství ukované v žáru boje je něco zcela zvláštního... No to netuším, já bych asi přátelství nepoznal.* Rozhodne se odpočívat, ale ne spát.
Shiori dopadla asi ze všech tří nejhůř. Totálně vyčerpaná a unavená, sotva chodí a touží se napít něčeho osvěžujícího. Dveře domu jsou pár metrů a ty jsou vůbec nejdelší z celé cesty. Vstoupí do nich a hned ji přivítá pozdrav Hyuugy Zengaku, starší muž kolem padesátky, bílé oči a brýle dlouhé vlasy a pěstěné fousy, nemá pověst příliš silného Hyuugy, ale je prý skvělý učitel. Zrovna si zametá před dveřmi, ale odpovědi se od Shiori nedočká, pouze kývnutí jeho směrem. I to mu naznačí, že mladá Shiori-chan nemá absolutně sílu na vůbec nic. Doma Shiori, i přes únavu, nezapomene samozřejmě postavit boty úhledně a rovně. Oblečení poskládá a dá si práci se zapnutím horké sprchy. Ovšem po tom všem zaleze do postele a usne ještě dřív než stihne zavřít oči, odpočinek do půl šesté, přesně pět a půl hodiny.

Sakura lehkými kroky vstoupí do pokoje s lůžky. Na nich stále odpočívají dva mladíci, kteří k ní před pár hodinami přišli. Nebo je spíš donesli lovci, kteří si vyrazili za divočákem a našli dvě polomrtvá těla. *Jsou tak ztrápení a utýraní... Které monstrum je muselo takhle zřídit? Takhle vyhladovět... Takovou podvýživu jsem ještě neviděla, museli být slabí a povolní... Chudáci, musím je dostat do formy a normálního života,* řekne si Sakura v duchu při pohledu na ně.
"Sakuro-san, jeden z nich už se probral. Chvíli tu seděl a poté zase začal upadat do mdlob a usnul," zašeptá Namine, která drží nerezový tác s injekcí a obvazy.
"Škoda, že jsem zde nebyla... řekl něco?" zeptá se Sakura a převezme si injekci, nabere z lahvičky průhlednou tekutinu a odměří si přesné množství.
"No... mluvil, ale řekl dohromady tak pět slov... Byl strašně mimo," popíše Namine.
"Aha..." přikývne Sakura chápavě a opatrně nadzvedne jednomu z dvojčat pravou ruku. Jehla probodne žílu a lék s výživou je vpraven přímo do žíly. *To by ti mělo dodat trochu síly... Ale pak se budete muset oba najíst... pořádně,* pomyslí si Sakura a hned začne nabírat druhou dávku, pro druhého pacienta. Soustředí se na správné množství, vtom ji však vyruší rychlé zaťukání na vchodové dveře.
"Běž se tam podívat a zavři za sebou," pošle Sakura pryč svoji pomocnici a znovu odměří přesné množství léku. Ze špičky vystřikne několik kapek na tác. Množství je akorát a Sakura chce bodnout. Znovu nadzvedne jeho ruku, ale tentokrát ji nemá tak volnou. Prudce otevře oči a pohled vrhne na stříkačku i jehlu: "Ne! Už ne!" vykřikne a vší silou chytí Sakuřinu ruku.
"Nebojte, chci vám pomoc... klid, klid... no tak," začne Sakura neznámého pacienta utěšovat. Její slova k němu však nedolehnou. Zmohl se pouze na ta zoufalá slova odporu. Jeho ruka bezvládně pustí Sakuřino zápěstí a pacient po krátkém probuzení znovu upadá do hlubokého spánku. *Museli si projít peklem. Kdo může být taková zrůda a tohle dělat lidem!?* zamračí se Sakura a píchne mu tu injekci. Poté převáže oběma krvavé rány na hlavě a zádech. Přijde ji na mysl, že by mohla použít lékařské ninjutsu, ale takové myšlenky znovu rychle zažene. *Ne, nechci ho používat zbytečně... Ti dva ho nepotřebují,* za čas ve vesnici si vůči lékařským technikám vypěstovala menší nedůvěru. *Jsou stejné jako obyčejné léky, pokud je budeš používat často na toho samého člověka, budou stále méně účinné... Tak neplýtvej množstvím pokusů zatraceně,* promluví k sobě v duchu, na chvíli se tedy zarazí, ale konečně může ošetření dokončit. Staré obvazy si nemůže dovolit vyhodit, takže je musí vyčistit a znovu použít v případě potřeby. Vše shromáždí na tác a vynese z pokoje: "Snad už se zítra proberete," věnuje jim poslední slova i pohledy, otočí se ve dveřích a vyjde, loktem za sebou zavře. V předsíni ji už čeká neznámí muž. Oblečený v cestovním plášti, odřeném obleku a zmuchlaném klobouku na plešatící hlavě, v pravé ruce drží velký hnědý kufr.
"Dobrý den pane, mohu vám nějak pomoci?" optá se Sakura a předá tác s jehlami i obvazy své asistentce, Namine. *Není místní a od pohledu není nemocný... Možná trochu unavený z cesty,* zhodnotí Sakura krátce.
"Vlastně je večer viďte? A ano, ano je hezky," řekne muž a usměje se, "nevadí. Jak víte, čas chřipek se blíží a starosta říká, že zde jste lékařka Vy... Nu, očividně zde ve vesnici není nikdo očkovaný," řekne muž a sundá klobouk. Pohledem si ověří, jestli Sakura už ví kam míří.
*Co to má... Má pravdu, že očkování zde není... Pár lidí už na chřipku zemřelo, ale že by chtěl prodávat?* popřemýšlí Sakura, založí ruce v bok a povzdechne si: "Nemáme nic a nikdo není očkovaný, ale pokud chcete obchod, tak já peníze nemám," odpoví jasně.
"Ale to není problém paní... Já přece nejsem žádný obchodník," brání se hned chlapík a sáhne do náprsní kapsy cestovního pláště, vytáhne jakousi bílou kartičku, "naše firma Z.D.S. sídlí v Zemi Větru, spravujeme tamní léčiva... Staráme se o zdraví lidí v Zemi Větru a v zemích spojeneckých... Jistě už jste slyšela o účinnosti naší přírodní medicíny?" posléze vyzvedne kufr a otevře ho. Na Sakuru vykoukne několik stovek vzorků různých léčivých látek. Muž si promne ruce a praví: "Čas zlepšit zdraví zdejších, co myslíte?"

To odpoledne spí Minato bezesně, zhluboka oddechuje a ponořen do tvrdého spánku nechává plynout čas i celý den kolem. Slunce se překulí před oblohu a už se pomalu chystá zapadnout za kopec. Zbývá mu už pouze pár hodin do konce cesty po denní obloze nad Konohou. Krátce před pátou hodinou odpolední se chlapec začne probírat z nejtvrdšího spánku a v hlavě se počínají objevovat obrazy v podobě snů. Sen není příliš dlouhý, odehraje se jako by během několika sekund, ale ve skutečnosti vystačí na půl hodiny. Tentokrát Minata neděsí, působí spíše útulně. Vidí bílý plamen v ohništi, bílý plamen, ale žádné dřevo, na kterém by hořel. Plápolá velice mírně a tu si Minato znovu všimne, že jeho nohu hyzdí krvavá rán od shurikenu. Bílý plamen, jako by ji viděl. Jazyky poskakující na místě se v okamžiku roztancují k němu a obklopí jeho nohu. Nepálí, naopak chladí a léčí... rána se zaceluje. Zcela zmizí a s ní i sen odletí někam do tmy, Minato se zcela probere. *To bylo fajn... takhle se to asi nestalo, ale... bylo to velice hezké... a jsem po takovém snu skvěle odpočatý,* pomyslí si v posteli a přitom kouká na hodiny nad dveřmi. *Nohy už jsou v pohodě... vlastně se cítím úplně fajn... Nečekal jsem, že spánek tak zabere,* musí se usmát a trochu i vysmát Sarnovi.
"Myslel si, že mě odrovnal? Byl hodně naivní, mě jen tak něco neodrovná! Hahá!" vykřikne a plný energie vyskočí z postele. Neobtěžuje se s převlékáním, zpocené triko během spánku uschlo, tak co by se tím zabýval? Stejně zase bude udřený. Má celkově dobrou náladu, hlavně se celý vyzubený těší, až uvidí unaveného Muka a zamračeného Sarna-senseie. Venku je co by dup a už rychlou chůzí míří na cvičiště, nechce se opozdit, když už má zase všechnu sílu.
Cestou narazí na Yumi, hned se zastaví a pokusí se s ní popovídat: "Nazdar Yumi jak se ti vede... Hele je to vážně blbý, že už s náma nejsi v týmu... Muku je trochu pitomeček, tobě to nevadí, že tě stáhli?" zeptá se. *Mě by to totálně nasralo,* oklepe se Minato snad až hrůzou při tom pomyšlení, že by se mučil na Akademii a pro nic za nic.
"To je v pořádku, Kakashi... Hokage-sama ví nejlépe co je pro mě dobré a já to přijímám, baví mě víc věcí," odpoví Yumi s úsměvem při kterém zavírá oči. Je trochu jiný než obvykle, snad ne příliš přirozený. No, Minato rozdíl nepoznává.
"Aha... No někdy se stav na návštěvu nebo tak... třeba až zase budu ležet v nemocnici," pokrčí Minato rameny a řekne trochu nadneseně, tuší, že pokud ještě párkrát skončí na lůžku, tak o něm začnou kolovat různé fórky, "už musím běžet!" křikne a poklusem odbíhá dál. Yumi se za ním jen ohlédne. *Běhal dobře už ráno... Sakra, jak se dokázal tak rychle vyléčit? Museli mu dát něco divného... No snad to nebude nějak vadit, i když je trochu moc odpočatý na to, že v poledne sotva lezl... Ale to nění moje věc... já teď musím domů, Kakashi určitě bude rád... Omluvím se a řeknu co musím...*
Shiori mezi tím rovněž stala a dokončila všechny nezbytné úpravy oblečení i vlasů, které ji byly v momentě vyčerpání až podezřele moc jedno. Chvilku to trvá, ale hodinu před šestou konečně může vyjít před dům. Rozhodně není tak v pohodě jako Minato, nohy ji pořád bolí, naštěstí ne už tolik... Vše je celkem v pohodě, ovšem rozhodně ne v úplné. *Nevím jestli zvládnu další nápor... A to jsem tolik trénovala... No jo, ale já trénovala údery, na fyzičku jsem tak trochu zapomněla,* přemýšlí Shiori, přitom unaveně a smutně kouká do země. Nevyruší ji ani klapavé kroky jdoucí po dřevěné podlaze.
"Děje se něco Shiori-chan?" osloví ji známý hlas, patří Hyuugovi Zengaku. Od doby co Hana odešla to byl právě Zangaku a jeho žena, kteří se o Shiori nejvíc starali. Rozhodně na ni neměli čas tak jako Hana, ale přece nemusí pršet, stačí když kape.
"Jsem k ničemu Zen-san," prozradí Shiori a pročísne si vlasy.
"A na to jsi přišla kdy? Co je to vůbec za poraženecké řeči?" zeptá se Zen trochu zamračeně. Nemá rád sebe podceňování a už vůbec ne u Hyuugů.
"Trénovala jsem a vůbec se nezlepšila... Nevíc vydržím nejméně z týmu... Dokonce i Minato vydrží víc," postěžuje si Shiori sama na sebe.
"S ním se nesrovnávej!" vyzve ji Zen přísně, "on je Uzumaki. Nikdo nemá takovou vrozenou výdrž jako oni. Takové porovnávání je ztráta času i motivace... Na druhou stranu je Minato, co jsme slyšel, trochu hlupák a pravděpodobně jsi silnější v souboji... A budeš ještě silnější, až se přestaneš při tréninku schovávat a požádáš někoho o pomoc nebo asistenci... Promysli si to," vysvětlí Zen vše znovu velmi přísně a na rovinu. Ví toho velice hodně a nemá ve zvyku chodit kolem horké kaše, když není horká kaše nezbytně vyžadována. Nečeká na odpověď, po předání několika rad a slov si znovu jde za svou činností.
*Asi má pravdu,* přizná Shiori a vstane, nastává čas jít zase na cvičiště a za senseiem, který ji možná tentokrát zničí. *Snad Minato nevyvolá hádku... Prosím ať ne... Já nechci zase běhat třicet kilometrů,* modlí se Shiori k předkům, kteří ji samozřejmě nemohou slyšet. Neprovedla přece žádný rituál a není ani v blízkosti hrobů.
Muku ve svém domě do postele nezalehl, celou dobu odpočíval při čtení knihy. Zrovna obrátí poslední stránku a knihu zavře. *Docela zajímavá ... hmm, už je čas?* zapřemýšlí při pohledu z okna. Pak sklouzne na hodiny. *Asi bych tam měl jít, nechci zbytečné problémy,* uvědomí si. Tedy sbalí něco na občerstvení do poloprázdného batohu a hned se vydá na cestu. Po ranním tréninku byl docela zmožený, ale teď už se cítí úplně odpočatý.
Na cvičiště přijde předposlední, chybí už jenom sensei. *Stále se asi moc nemusí... oba mlčí a stojí opodál. Shiori vypadá pořád unaveně, to se dalo čekat. Minato, má nějak moc energie. Vlastně na něm není jediná známka únavy, to snad ani není možné,* hodnotí Muku hned celkový obraz. Minatovou výdrží je znepokojený, samozřejmě to na sobě nedává absolutně znát. Mlčky se připojí k tichému čekání celého týmu. *Výborně, už nefunguji jako cíl nenávistných pohledů... Nevím jak přesně to zafungovalo, ale pravděpodobně si mysleli, že mám nějaké výhody nad nimi... A když viděli, že to je hloupost... Ne, vážně netuším jak to zafungovalo.*
Ještě chvíli tam tak postávají. Shiori nervózně kouká do země a obává se dalších Sarnových šílených nápadů na jejich mučení a trestání. Minatovi je naprosto jedno, jestli přijde další mučení, energie má snad víc než ráno a doslova se těší, až se Sarnovi-sensei bude moci vysmát, přece jenom mu šlo hlavně o to, aby je totálně zřídil. No a Muku tak nějak přemýšlí, jak by se měl tvářit. Pro jistotu hledí bokem, aby jeho výraz nevyzněl jako provokace pro kohokoli. Všichni jsou však ticho, ono ani nemá smysl mluvit, když ostatní nemají o řeči žádný zájem. Minato by rád mluvil, ale nemá s kým.
"Takže jste tu na konec všichni tři?" ozve se známý hlas Sarna z koruny stromu, pod nimž si skupinka dala sraz. Všichni tři tím směrem okamžitě upřou pohledy. Sarn jim zase o něco snížil sebevědomí, především Mukovi. *Skryl se i mě? Je zatraceně dobrej,* musí uznat, i když v něm vyklíčí zklamání sama ze sebe.
"To si pište, nás jen tak nezlomíte!" okřikne ho Minato a zazubí se.
Sarn neodpoví, zhoupne se dolů z větve a dopadne na pevné nohy metr před skupinku. Tentokrát se netváří jako ta největší sv**ě, už je zase normální, uvolněný jako vždy před dnešním ránem.
"Takže, už ti Muku nepřipadá jako nepřítel?" obrátí se Sarn na Minata tázavě a hoch pochopí, že existuje jediná správná odpověď, ta pravdivá. Proto se pořádně zamyslí. *Ať neřekne žádnou hloupost,* přeje a doufá Shiori. I Muku teď poslouchá, je pro něho hlavní, aby ho tým bral, jinak bude vše příliš složité.
Minato se konečně vymáčkne: "Vlastně si pořád myslím, že je to nafoukacen, ale ráno jste ho mučil stejně jako nás. Takže alespoň vím, že ho berete stejně jako nás." *I když je možná lepší než já ve všem co dělá, pche,* odpoví upřímně a ještě upřímnější jsou jeho myšlenky. Něco takového by Minato nahlas nikdy nepřiznal.
Sarnovi odpověď, zdá se, stačí: "Možná to s vámi ještě zkusím," řekne a tím rezignuje na post zlého senseie.
"Tak tedy, přistoupíme k tréninku," spráskne Sarn ruce a rovnou poskládá čtyři rychlé pečetě, "Doton: Chidōkaku!" řekne nahlas název techniky. A v tu chvíli se začne země pod nohama třást. Za zády geninů začne země rupat a zvedat se do výše v podobě hranolu. Několika metrový kus země vyjíždí vzhůru a tyčí se do výšky dvaceti metrů. Minato i Shiori to uchváceně pozorují, Muku je docela překvapený. *Pohyblivé zemské jádro? Složitá technika dotonu... Ale k čemu?*
"Sugoi! Tohle nás naučíte?!" vykřikne Minato užasle otázku.
"Haha, ty jsi opravdu hlupák," prohlásí Sarn pobaveně a rozcuchá Minatovi hlavu, "pro něco takového potřebujete víc schopností ovládání chakry... Nám ona zeď bude sloužit jako učební pomůcka, budete se učit šplh za pomocí chakry," oznámí Sarn.
Všichni tři se na něho podívají jako na totálního pitomce. Až Shiori, které spadl kámen ze srdce, že se nebude běhat, potichu řekne: "No... sensei, to jsme se učili už na Akademii... takže... to umíme," její docela líto, že Sarna tak ztrapňuje. *Ale co, má se informovat.*
"Aha... nevadí. Inari, můžeš?" začne Sarn trochu zaskočeně a pak zavolá jméno své vlčice. Velké tělo bílé šelmy se objeví na hranici lesa. Běží směrem ke skupině a kousek od nich zpomalí do mírného klusu. Zastaví se před stěnou, sedne si a zdá se, jako by se zhluboka nadechovala. Náhle se z její tlamy vyřine proud vody, která vyletí až na vrchol kamenného hranolu. Začne stékat po strmé stěně a namočí každou její část, na to Inari čeká. Zdvihne hlavu k nebi a vzápětí se okolím rozlehne hlasité vlčí vytí. Všemi projde projde náhlý pocit chladu. Voda stékající po skále ale zmrzla úplně, vytvořila lesklý a extrémně kluzký povrch. Inari spokojeně koukne na své dílko a odběhne zpět za Sarnem, ten ji podrbáním za ušima pochválí.
"To není vše, tamhle leží vaše oblíbené batohy zkázy," pousměje se Sarn-sensei a ukáže na trojici batohů plných písku, "nejde o to pouze umět vyšplhat lépe na cvičnou stěnu z pohodlného a suchého dřeva... Navíc s jištěním. Musíte se naučit působit na každém povrchu... začneme s zmrzlou skálou... No a aby to nebylo tak snadné, vaše hmotnost bude díky batohům zvýšena o nějakých dvacet kilo... Doufám, že se do půlnoci zvládnete dostat až nahoru. Budu tam na vás čekat... První z vás bude obdarován velice zajímavou a užitečnou odměnou," vysvětlí Sarn přičemž celou domu zdvihá ukazovák, nakonec všechny lehce motivuje, otočí se ke stěně, odrazí se a během několika sekund překoná kluzkou stěnu. V momentě stojí na vrcholu a kouká, jak si děcka povedou.
Všichni tři nejprve znovu popadnou ty nenáviděné batohy a prohnou se pod jejich váhou. Poté se seřadí kousek před skálou a každý z nich koncentruje chakru do nohou. *Beztak je to chyták, na povrchu nezáleží!* napadne Minata téměř okamžitě a hned se rozbíhá proti stěně a vstupuje na ni. Udělá první krok vzhůru a poté druhý. *Jde to snadn...* Prásk! Noha se mu sveze po ledové vrstvičce a Minato se poroučí na zem. Naštěstí se mu nic nestalo: "Auu, tak takhle to nepůjde," uvědomí si konečně a zařadí se zpět.
Jako druhý to zkusí Muku. Začátečník je, ale pouze v očích ANBU. Samozřejmě ví, jak na to. *Nestačí se pouze přilepit, musíš jít zároveň proti kluzké ploše. Chakra musí tvořit háčky... Docela složité na provedení a většina shinobi v takové situaci používá i ruce. Tak jdeme na to!* Muku se rozvážně rozeběhne proti stěně a připraví se to zkazit, vkročí na led pravou nohou a pravou rukou se vytáhne výš. Poté to samé opakuje levou stranou těla. Dostane se výš než Minato, do výšky pěti metrů. *Teď!* Povolí a částečně kontrolovaně sjede po stěně dolů, povzdechne si, opráší se a znovu se zařadí do přemýšlející trojice.
*Chakru kontroluji skvěle... stačí jenom přijít na ten trochu odlišný způsob než při šplhání na obyčejnou stěnu,* láme si hlavu nad problémem, stejně jako Minato. Muku si láme hlavu nad tím, jak moc by měl být dobrý. *Oba mě mají za "toho lepšího" možná bych měl něco navrhnout... Ne, ještě několikrát to zkusím a až se setmí, tak potom,* naplánuje si.
*Sakra jak to ty mouchy dělají? Nespadnou ani ze skla,* nějak takovým směrem se upírají Minatovi myšlenkové pochody.
A tak uběhne první hodina, za ní se hned přiblíží druhá a hned za ní třetí. Už je uplná tma. Muku a Minato nesutále něco zkoušejí. Přidávají ruce, mění prsty, zkoušejí odlišné způsoby vstupu i lezení. Minato jednou dokonce použil kromě nohou a rukou taky bradu, aby měl pátý opěrný bod, ale ani to nepomohlo. A zatím co se ti dva dřou, Inari pospává a Sarn je znuděně pozoruje, tak Shiori stojí na místě a nedělá vůbec nic. Jenom přemýšlí a dívá se. *Měla by taky něco zkusit, jinak to nemůže nikdy zvládnout,* zívne Sarn a podívá se na stovky hvězd nad hlavou.
"Díky Minato a Muku, že jste padali za mě, teď už to mám!" poděkuje Shiori najednou oběma zadýchaným společníkům, složí pečeť a její bílé oči se aktivují, žíly výrazně vystoupí, byakugan se probudí. Shiori ho použije na kontrolu své vlastní chakry. *Oba mi v konečném měřítku dávali dohromady lezoucí hmyz... A ten přece dokáže lézt vzhůru jen díky háčkům na nohou... Čas proměnit se v mouchu!* Nashromáždí chakru no nohou a vytvoří z ní několik zubů, vytvoří jakési chakrové tretry. Ve skutečnosti ji pouze rozvlnila, nyní není hladká, ale vlní se a tím utváří na ledu odpor. Rychle jak to jen s batohem jde vyběhne proti stěně, odrazí se a přichytí se na ledě. Používá pouze nohy a rukama si občas pomůže při držení rovnováhy. Míjí jeden metr za druhým a stoupá stále výš a výš. Zátěž na zádech a celková složitost práce s chakrou ji rychle přivodí pálení svalů na stehnech i lýtkách a už je skoro nahoře, poslední metr a na něm se přestane koncentrovat, noha ji podklouzne a najednou je v prázdném prostoru. Sáhne po okraji, ale nedosáhne na něho. Je příliš vysoko, takový pád je pro genina příliš velký. Sarn se pro ni okamžitě natahuje, ale jejich prsty o sebe pouze drnknou. Nemůže jí chytit, nedohnal by její pád. *Kso! Kluci, pomozte jí!* zaměří se poslední naděje na Minata a Muku dole pod skálou. *Musím jít do podřepu a sbalit se... Ale ta výška, to nemůžu zvládnout... Byla jsem skoro nahoře... Dvacet metrů je strašně moc... Asi se proberu v nemocnici, ale bude to hodně bolet!* Shiori už ví, že si asi pořádně poláme kosti v těle a bude to hodně bolet, možná i skončí na vozíku a už nikdy nebude moci pokračovat v cestě za odhalení pravdy o vrahovy tety Hany.
Muku i Minato to celé pozorují. Muku se rozhoduje příliš pomalu, avšak Minato má jasno téměř okamžitě. *Musíš ji zachránit, jinak se na sebe už nedokážeš podívat... Nezemře, ale zmrzačí se!* mozek mu pracuje tak rychle a srdce čerpá mnohem více krve, téměř jako by se při pohledu na padající Shiori zastavil čas. Najednou ho naplní podivný pocit. Místo kde krvácela rána od shurikenu opět výrazně zabolí a vnitřní hlas mu poručí. *Běž, Minato!* Vší rychlostí vystartuje proti stěně, chakra v nohou se rozvlní a může vyběhnout proti padající Shiori. V šesti metrech se odrazí a zachytí Shiori do náruče, dopadne s ní do podřepu na zem a položí ji.
*Je zachráněna, naštěstí,* oddechne si Sarn i Minato zároveň.
*Minato, mě zachránil. Dokázal vyšplhat tak vysoko a chytit... Přitom ještě před chvílí zvládl sotva dva metry... Přitom ještě nedávno... To je...úžasný!* uzná Shiori spokojeně, pravděpodobně přišla ta chvíle, kdy by mu i mohla... Ne vlastně mu musí odpustit zlá slova řečená nedávno.
Minato pustí Shiori na zem. Adrenalin klesá. Cítí se, jako by se mu tato chvilka zdála. Vše bylo tak rychlé a podivné, vše se odehrálo až příliš instinktivně, jako by Minato neměl vládu nad tím co dělá, prostě to udělal, protože jednoduše musel. *To byl divný pocit... Naštěstí je to pravda a Shiori je v pohodě,* oddechne si a musí se široce usmát.
"Skvělá práce Minato, ještě štěstí, že jsi to dokázal. Ten pád mohl být ošklivý," uzná Sarn jakmile se k nim přidá. *Před tím byl nejhorší... Nechápu to. Možná fakt, že jeho sestra je v ohrožení života... Možná ho to vybičovalo tak, že to vše dokázal... Zdá se, že mezi nimi je i přes odloučení jakési sourozenecké pouto, o kterém ani nevědí.*
"Tak fajn, to by mohl být trochu napínavý závěr našeho dnešního tréninku, co říkáte. Zdá se, že Shiori už všemu porozuměla... Jenom by příště neměla podcenit poslední metr," kývne Sarn směrem ke Shiori, "Minato též zvládl šplh po ledové stěně... i když k tomu potřeboval dost silný podnět," pousměje se Sarn a pak se obrátí na Muka, "ty jsi to zvládal ze začátku nejlépe... Šel jsi na to špatně, nevytvářej protiproud, musí se vlnit ano?" vysvětlí nejméně úspěšnému žákovi Sarn-sensei. Muku trochu zahanbeně přikývne: "Budu trénovat, aby jsem byl stejně dobrý jako Shiori a Minato. Uznávám, že jsem je podcenil, ale to už se nestane," prohlásí Muku a tím Minata parádně překvapí, vykulí na něho oči. *On řekl, že jsme lepší. Hahá, tak to je vážně divnej večer!*
"Muku, myslel jsem si, že jsi nafoukanej idiot," začne Minato a Shiori ho chce zamračeným pohledem umlčet, "nechci mu nadávat Shiori-chan. Každopádně teď mám pocit, že pokud měl Yumi někdo vystřídat, tak s tebou jako náhradníkem bych asi nemusel mít zase takový poroblém. Teď jsi ukázal, že k nám máš i trochu respektu, díky," řekne Minato s úsměvem.
"Tse, nevím co na to říct. Já o sobě nikdy netvrdil, že jsem lepší než vy. Mlčel jsem. To je tvoje vina, že jsi takové pako a soudíš mě dřív než mě poznáš," prohlásí Muku a rozpřáhne ruce.
"Zapomeň na všechno co jsem řekl," zamumlá Minato podrážděně.
"Výborně, zdá se, že dnes se už nepoperete. Jděte domů a zítra se pro mě ráno v sedm stavte. Máme misi mimo vesnici, tak na tři dny. Je to sice D, ale má označení D+... Budeme sbírat houby a hlídat les... Možná narazíme na pytláka," oznámí Sarn zítřejší misi a společně s Inari, která už se zase probudila, odchází pomalým krokem domů. I Muku se rozloučí.
Minato jde po boku Shiori, stejným krokem ji doprovází na křižovatku, kde se rozdělí. Asi polovinu cesty oba mlčí a přemýšlí co tak by měl říct. *Možná bych teď mohl využít situace...omluvit se a tak nějak odprosit?* napadne Minata. *Asi bych měla Minatovi říct, že vím, že ho to mrzí a celkově... že už se na něho moc nezlobím,* uvažuje Shiori, zde je opravdu správná chvíle.
"Shiori? Minato?" osloví se oba dva navzájem, by jim to někdo odstartoval.
"Začni ty," pustí slovo Shiori.
"Tak dobře... Já... no nevím jak ti to říct. Prostě... je mi hrozně líto, co jsem ti řekl nedávno v té nemocnici. Ty jsi za mnou přišla, chtěla mi udělat radost a já se zachoval jako totální idiot. Vystartoval jsem na tebe kvůli špatné náladě s nějakým hloupým snem a hned se rozčílil. Nevím čím to bylo, ale... omlouvám se za ta hnusná slova. Ty nejsi zlá a klan Hyuuga rozhodně nejsou zrádci," vychrlí ze sebe Minato takovou rychlostí, nechce se zarazit nebo si něco rozmyslet, něco vynechat. Prostě mluví jak mu to přichází na jazyk.
"To já přece vím. Slyšela jsem tě, že tě to mrzelo už pár minut potom... Nevím co se stalo, ale vím jedno. Už jsi se dost omluvil tím, že jsi po naší hádce brečel a tím, že jsi mě před chvílí zachránil před polámáním," řekne Shiori a přitom se vřele usmívá, má dobrou náladu, taky není divu. Skoro se podruhé narodila.
"Já jsem nebrečel," vyvrací hned Minato obratně. *Možná mi něco spadlo do oka... hmm.*
"Slyšela jsem tě, tak nekecej, dattebane!" okřikne ho Shiori žertem a Minato hned zaregistruje to konečné slovo. *Teda Shiori, nikdy jsem tě neslyšel mluvit tak... buransky? Zni to od tebe cool!* pomyslí si Minato. Oba se na sebe chvíli zadívají s pak se docela hlasitě rozesmějí. Nemají na výběr, prvně z nich spadl velice těžký kámen a oba se usmířili. Už jsou zase přátelé a pravděpodobně se zase začnou těšit na setkání týmu.
"Tak zítra, mise zní docela dobře," rozloučí se Minato na křižovatce a zamíří svým směrem.
---------
"Naložit zásoby, napnout plachty a nalodit se. Rychle pryč z týto zapomenutý země!" křikne kapitán lodi na svoji posádku, když je kotevní lano uvázáno u mola. Konohamaru, Moegi, Udon a Ino dopluli do Země Sněhu. Vstupují na válečnou půdu a do přístavu, který údajně ještě stále patří vládě. *Tak jsme tady, konečně v centru dění. Začíná to klidně... to ale vůbec není dobré znamení.*