Tajemné

Stanul jsem před největší z plání. Nikdo z již přítomných neměl odvahu se ukázat, a já se tím prozatím řídil také. Zjištění, že dnes jsou dveře nejméně sto metrů od možnosti úkrytu, mě znepokojovala.
Přál jsem si, aby mé oči v dohledné době nepoznaly další probděnou noc. Černí nás stoprocentně potřebovali dostat až na úplné dno, jedině s takovým materiálem se dá pracovat. Už jen kvůli tomu mě poháněla touha vypadnout.

Tomako zastavil a obzeral si okolie čistinky. Naruto si sadol na vlhkú zem vedľa Sakury, ktorá si potrebovala oddýchnuť. Skupina ninjov z Konohy bola na odľahlej čistinke asi 10 minút chôdze po cestičke vedúcej z dedinky riečneho klanu do lesa a 15 minút chôdze lesom.
„Ehm.... Nechcem byť zlý, ale nezabudli ste na niečo?“

1

Ešte som mal jeden deň. Jeden deň, kým sa vráti Sakura a Tami. Posledný deň na to, aby som to celé uzavrel.
Aby som pochopil pravdu.

Dívka s oříškovými oči stála před hřbitovem a hleděla do dáli. Slabý vítr si hrál s jejími světle modrými vlasy. S přívětivým úsměvem se otočila za sebe a zasmála se zklamanému výrazu černovlasého chlapce. Ten se od ní uraženě otočil a zabodl své zářivě modré oči do padajícího listí. Byl už podzim a příroda to dávala znát...

Shiro zaujala bojovou pozici. Změřila si své tři nepřátele od hlavy až k patě. Ten malý plešatý se určitě specializuje na boj zblízka a způsobení fyzického zranění, usoudila dle jeho vzhledu. Druhý měl vyšší postavu a kaštanově hnědé vlasy a Shiro vůbec nenapadlo, jaké schopnosti by mohl mít. Poslední muž měl na hlavě kuklu se znakem skryté Zvučné a bylo mu vidět jen do očí.

Je to vôbec možné?

Mladá dívka vstoupila do přepychového pokoje. Jasně zelené oči zdobily její tvář rámovanou krátkými rovně sestřiženými bílými vlasy. Na sobě měla červené květované kimono, které zvýrazňovalo její půvabné křivky. Klekla si na zem a obřadně se uklonila.
„Vstaň, Ryuumi. Nebudeme se zdržovat těmi formálními pitomostmi,“ ozval přísný hlas z temnoty na konci místnosti.

Kapitola 20.
Řev temnoty

"Zajistěte to děcko k rychlému přenosu, musí se okamžitě dostat na ošetřovnu Centrály!" přikáže medik ANBU vojákům.Prozatím sáhne do kufříku pro plastovou krabičku s modrým gelem. Toho nanese silnou vrstvu na krvácející ránu kolem pečetícího ostří, krvácení se okamžitě zastaví.

„Ahoj,“ pozdravila ho polibkem na tvář, „jaký jsi měl den?“
„Hm?“ zeptal se a zvedl k ní pohled. „Promiň, neposlouchal jsem tě.“
„Jaký jsi měl den?“ zopakovala svou otázku a do úst si vložila další sousto. Lahodná chuť ramenu se jí rozlila po jazyku jako tekuté zlato. Úplně se to rozplývalo. Nedokázala si představit nic, co by s Narutem k večeři jedla raději.

Štyri páry očí sa hypnotizujúco upierali na drobnú postavu vzdialenú len pár metrov od nich. Bosými nohami stála na opačnej strane pri mrežiach, potrhané oblečenie na nej len viselo a zvýrazňovalo tak fakt, že niekoľko dní nejedla. Tlmené svetlo väznice dopadalo na jej bledú pokožku a osvetľovalo pramene bielych vlasov dopadajúcich na jej detskú tvár.

Slnko pálilo ako každý iný deň a okolo nej bolo plno kameňov, do ktorých boli vytesané mená. Cintorín.

Prešlo niekoľko týždňov a ona sa stále nemohla zbaviť viny. Asi sa jej nikdy nezbaví. Pred ostatnými hrobmi bolo položených niekoľko všelijakých kvetov, ktoré možno mali byť krásne, ale bola to Suna, bolo tu Slnko a ony vyschli a lupene opadali.
„Neznášal kvety,“ ozvala sa prvýkrát. Bola to ona, kto sem chcel ísť. Sasori stál vedľa nej a pohľadom jej dával najavo, že tam nechce vôbec byť.

Ve vesničce panoval klid. Byla už hluboká noc a poslední světlo zhasnulo už dávno. Obyvatelé se oddávali klidnému spánku za temné noci.
Starý muž se právě prodíral houštím blízkého lesa a doufal, že jeho stará mu moc nevynadá. Usnul tam, i když věděl, že ten les je nebezpečný. Nicméně se dnes zdál poněkud klidný. Netušil, kolik je hodin, ale doufal, že ne tak pozdě.

„Nechtěl sis to přiznat, co?” zachichotal se lišák pobaveně, když spatřil mou tvář. Zprvu možná nepochopil můj příchod, ale teď mu vše muselo být jasné.
„Tím přesně myslíš?” vytáhl jsem hlas až do mnou nepoužívaných výšek.
„Že se bez kontroly nad mou chakrou neobejdeš,” vyjasnil mi Kyuubi, přejel mě svýma jedovatýma očima, „nechce se ti se mnou bojovat.”

"Co se ti stalo, Naruto?" Povzdychla si v hlavě. Najednou uslyšela něčí kroky. Rychle se schovala do koruny stromu a sledovala ninju, který si to mířil přímo k tábořišti. Sakura se pořádně zakoukala na osobu a rozpoznala blonďaté vlasy.
"Ne! To není on! Určitě ne!" Zakřičela v mysli, ale ve skutečnosti jen mlčky dál pozorovala tu postavu.
"Ale co to má za truhlu?"
"To sis opravdu myslela, že si tě nevšimnu?" Ozval se chladný a posměvačný hlas. Sakura strnula. Ten hlas...to je...
"Naruto!" Vyjekla nevědomky. Ihned si zakryla pusu. Ale bylo to k ničemu.

„Ty to nevidíš?“ prekvapene sa naňho pozrel Naruto a potom obrátil zrak naspäť na niečo na čo sa pozerali, keď k nim prišiel. Sasuke nechápal, čo je také zaujímavé na nejakých starých ruinách, ktoré tam stoja už niekoľko rokov. Pre istotu na ne fľochol ešte raz, no nič sa nezmenilo. Nič sa nepohlo, nič nebolo inak. Iba staré zrútené budovy, ktoré značili, že tu kedysi niečo stálo, ale to bolo všetko. Keď sa na členov svojho tímu znova pozrel, všetci naňho hádzali znepokojené pohľady. Zamračil sa a pokrútil nad nimi hlavou.

Kapitola 19.
Šepot stínu

Tým 5 má za sebou další společný týden. Týden, který byl znovu věnován plnění zdánlivě nepodstatných misí, kde nejnebezpečnějším nepřítelem byl ostrý okraj odhozené plechovky nebo mraveniště v záhoncích jedné staré paní, které nemohl přijet na pomoc syn, protože si zlomil nohu. Nenašlo se ani moc času na společný trénink a tak musel každý pracovat na svých schopnostech samostatně, což není pro rozvinutí týmového ducha zrovna ideální.

Narovnala si sukni a podívala se naposledy do skleněných dveří naleštěných tak, až vypadaly jako zrcadlo. Byla nervózní, i když nevěděla proč.
„Ona a být nervózní? Nah, nenechte se zmást!“ To by jistě řekla Misaki, kdyby tu s ní byla. Musela by se smát, a pak by obě vešly do vnitř, jako by to nic nebylo. Jenže tentokrát byla sama.
Čeho se tak bojíš, co očekáváš?

Nehybne stál nad posteľou záhadného dievčaťa a očami skenoval každý kúsok jej teraz už pokojnej tváre. Nemala na nej ani jeden škrabanec, žiadne stopy po nedávnom úteku a boja o prežitie. Pôsobila pokojne a zmierene, akoby sa nič nestalo a každú chvíľu sa mala zobudiť. Lenže sú to už štyri dni a ona sa stále nebudila. A čo viac, Tsunade sa zmienila aj o záchvatoch, ktoré ju znenazdania postihujú. Pred ním spokojne oddychovala najväčšia záhada, s akou sa stretol. Nedávne udalosti boli natoľko zaujímavé, že na svoju knižku ani len nepomyslel.