Tajemné

„Tak toto ti neverím!“ zvolala Tory, keď jej Mira povedala, čo videla. Aj keď to nebolo príliš nahlas, ako boli na Tory zvyknutí, lebo už napoly spala. Ona bola tá zranená a unavená, teda mala právo mať halucinácie a nie Mira. Zamračila sa na ňu a jednoducho jej nemohla uveriť to, čo povedala. Nemôže to byť pravda. Jednoducho nemôže. Keby bola...to, čo sa stalo predtým by bola lož. A ona nechcela, aby to bola lož. Aspoň nie všetko.
„Ja viem, čo som videla,“ trvala na svojom Mira a ona len pokrútila hlavou.

“Heeej, Joshina-chan! Prestaň, lebo ťa utopím!” Kričala po mne Toshika už po niekoľkýkrát, čo som ju zvesela ofŕkala ľadovou vodou.
“No tak sa už ponor! Čo ak nás tu niekto špehuje?!” Okríkla som ju a ona si s vystrašenými očami zakrila nahé, ženské partie.
“Joshina-chan! Čo to bol za hlúpy nápad?! Poďme rýchlo preč!” Prezerala si ustráchane okolie, no na ponor do vody stále odvahu nenabrala.
“Veď nie je až taká studená! Ak sa neponoríš, skočím na teba a vo vode skončíš aj tak!”

Sora čakala na vyvýšenom kopci, kde si dohodla stretnutie s Tory a tam mali bojovať. Zaťala päste a mračila sa čakajúc na ňu. Najprv tomu nemohla uveriť, ale Orochimarove slová mali na ňu oveľa väčší dopad, ako by bola kedy čakala. Uverila mu, že Tory za to všetko môže. Jej túžba po pomste skoro zabila všetkých Pútnikov. Je to len a len jej vina, presviedčala sa stále dookola. Mohla samozrejme zabiť Orochimara, ale pre neho by bola smrť vykúpením oproti tomu, čo ho čaká vo väzení. Sora v takom podobnom bola.

„No to potěš péro! Ten kluk ví, jak zaujmout.“ Špitnul Kakkò směrem k Li’iu. Ta jen kývla na souhlas. Ještě toho dne se začalo s přípravami. A ještě večer toho dne přišla do Teh’Stonu zpráva.
A ještě té noci se začalo s přípravami. V Shimogakure stáli všichni dobrovolní bojovníci před hlavní budovou.
„Jsou ochotni položit svůj život, ale mají strach. Potřebují nějak zvýšit morálku.“ Pronesl Kakkò, když spatřil ten dav.
„Nech mě něco zkusit.“ Nabídl se Gekko’ü a po střeše kráčel blíž k davu.

Kapitola 06 - Červený lišiak

[i]„Daisuke, nešker sa tu a vysvetľuj, lebo jediný, kto tomu rozumie si ty,“ štuchol ho do chrbta Shinichi a Daisukeho trochu prehlo dopredu a prestal sa tváriť samoľúbo. Narovnal sa, ukázal dvojčatám grimasu a pustil sa do rozprávania:
„My všetci sme zomreli,“ ukázal na skupinku, ktorá tam už nejaký čas bola, no z nejakého neznámeho dôvodu vynechal Soru.
„To mi je novinka,“ skonštatoval Seiichi.

Kapitola 9.
Usmrcený zrádce Haruno Sakura

"Šla jsi proti mě! Experimentovala s něčím co zabilo několik civilistů a dokázalo by to zabít kohokoli. Myslíš si, že je to hra!?" vrhá kolem sebe plameny zloby Kami jménem Naruto. Rozčíleně přechází po místnosti ze strany na stranu a přísný pohled upíná na Sakuru, klečící před ním na kolenou. Ženu, která se provinila nehodou v laboratoři. Dříve Narutova kamarádka a dětská láska, dnes jako by se stala jeho nepřítelem. Dokonce ji nechal přivést v okovech.

Na druhý deň som si hneď ráno dala sprchu, umyla som si vlasy a naraňajkovala som sa. Potrebovala som napísať správu o tom, že som splnila svoju misiu a celá šťastná som sa konečne mohla vrátiť domov.
No vlastne domov ako domov. Nemala som domov, bývala som už niekoľko rokov na hraniciach kamennej. Keď som mala približne šesť rokov našiel ma Jier. Je to môj majster, náhradná rodina a samozrejme priateľ. Misie som plnila na jeho rozkaz.

Juugo zreval a zaťal obe päste. Rozbehol sa proti Sasukemu, ktorý pred seba vytasil katanu, aby sa mohol brániť. Napriahol ruku a tesne predtým, ako sa mohla dotknúť jeho tváre, Sasuke zmizol. Začal v mysli nadávať na jeho rýchlosť a obzeral sa kam zmizol, keď pocítil štipľavú bolesť v lýtku. Pozrel sa na ranu a všimol si zárez. Sasuke!

Slunce už zapadá a poslední paprsky dopadají na písek a odrážejí se v zlatavé směti třpytek. Vychutnávám si ten pohled a čekám na okamžik, kdy obloha upadne do temnoty a den vystřídá noc. To je totiž "můj" čas. Je to čas, kdy poprvé začnu s výcvikem.
Od každého ve vesnici slyším, jaká je to pocta přihlásit se k Shouheinum. Sedím tu už hodinu a nemůžu se dočkat západu slunce.

„Jsi v pořádku?“ Zeptala se mě mamka. Pramínky zrzavých, vlnitých vlasů dopadaly na zem. Usmála se na mě. Setkala jsem se s jejím pohledem v zrcadle a taky jsem se usmála. Nůžkami doladila poslední nedostatky na mých vlasech a odložila je. Moje vlasy byly ostříhané po lopatky. Vlny se mi kroutili a rámovaly mi obličej. V zrcadle se odráželi mé pihy, které jsou pod okem a kolem nosu, i na něm. Povzdechla jsem si.
„Jo.“ Odpověděla jsem na její otázku. Povytáhla obočí.

Ten výkřik nezůstal v uších naprosto nikomu, byl to výkřik do tmy, kterému bylo souzeno nikdy nedostat odpověď.
Beze slov udělal pohyb, jenž potvrdil to, co řekla jako první. Znamenal výměnu soupeřů a dotyčná to pochopila, i když ve stejnou chvíli měla prázdno ve svých šedých očích, jakoby jí její slova vzala duši někam daleko. Ale nato, aby se vzdala tak snadno, byla až moc silná, otočila se a začala se věnovat své modré protivnici.

"A co s tebou Minato? Víš vůbec co jsi provedl ty spratku?" zeptá se Kakashi opět klidně, i když použije nadávku, "to co jsi provedl nebylo nic jiného než zrada, nebo se snad mýlím? A víš jaký trest se ukládá za zradu?" pokračuje.

Sakura se mlčky dívala, jak Naruto sestupuje dolů. Předtím byl tak rozrušený a teď je tak klidný a odhodlaný… co se to s ním stalo? Něco nebo někdo ho musel přimět znovu sejít dolů za tou holkou. Sakura vyskočila zpět na nohy. Měla bych jít informovat Tsunade-sama, problesklo jí hlavou a rychlými kroky zamířila do kanceláře Hokage.

Harumo, pevně svírající kliku těžkých ocelových dveří, prázdně hleděl na vznášející se ženské tělo v nazelenalém roztoku. Cítil, kolik léčebné chakry se mísí s obyčejnou vodou a v jakém poměru tvoří roztok. Cítil každý úder jejího slabého srdce, neboť přes chakru dokázal vycítit vše, co se ve vodě děje.

Kazuko pootevřela jedno oko. Nad sebou spatřila dřevěný strop a zaslechla praskání krbu. Došlo jí, že už neleží na zemi v zimě, a že nečelí nepřátelským útokům.
Otevřela naráz obě oči a rychle se posadila, což byla chyba, protože se s ní místnost zatočila a ona skončila opět rychle na zádech.
"Tak už jsi vzhůru," ozval se z rohu místnosti sametový, svůdný hlas.
Kazuko otočila hlavu po zvuku a spatřila ho.
Spatřila vysokého muže se zářivýma modrýma očima a dlouhými černými vlasy.

Daisuke rozmýšľal. Stál a premýšľal nad tým, čomu nerozumel. Ten pocit...Nechápal ho. Zvláštne, väčšinou má všetko nejaké vysvetlenie, logiku, ale toto...Nemohol tomu uveriť. Žeby to bolo...? Ale nie...Zahnal tú myšlienku. No...začal znovu a pokrútil hlavou. V tej chvíli predsa zomieral, určite sa mu to iba zdalo. Avšak, ten pocit, keď ho chytila za ruku a bolesť na sekundu zmizla. Zamračil sa a povzdychol si.