Tajemné

Iwashi zběsile kličkoval Konohou směrem k sídlu Hokage. Měl totiž smůlu, že si ze všech shinobi právě on vytáhl nejkratší zápalku a zatímco doručoval tu bezvýznamnou zprávu, přijde o celou bitvu. Co je vlastně tak důležitého na tom, že Touji pravděpodobně míří do Hadankyou? Nebyla to velká čtvrť, navíc dost vzdálená od sídla Hokage. Jakou to všechno mělo spojitost s údajnou vraždou Páté, netušil. Ale rozkaz byl rozkaz, tak ho chtěl Iwashi alespoň splnit co nejdřív a stihnout tak ještě závěrečný souboj.

Ak by mal Daisuke povedať pravdu ako sa vtedy naozaj cítil, povedal by, že naštvane a sklamane zároveň. Toto už bol tretíkrát čo prišiel do Konohy bez toho, aby tak dopredu zamýšľal. Chápal, že Atsushi potreboval nájsť svojho Nasledovníka. Bol to v podstate zmysel jeho života, tak ako Hidanov. Čo sa toho týkalo- ako mohol duch prejsť cez portál? A bez žiadnych následkov.

Jaskyňa bola prázdna. Vzduch v nej bol vlhký a vedela, že keby ide hlbšie, nedovidí si na vlastné ruky. Už to aj tak skúšala.

„Nie sú tu,“ skonštatovala Aneko, keď si opäť prezrela tmavý priestor okolo seba. Jej slová bolo ešte niekoľko krát počuť v ozvene.
„Prehľadali sme všetko okolo,“ zavrčal Ishi, keď sa znovu ocitla pri nich.
„Buď trpezlivý,“ povzdychol si ich sensei. „Nájdeme ich.“
„Áno,“ pritakal Ishi. „Len keby tu strávime všetky dobré veky.“
Pousmiala sa na vtipe, dokonca aj Sasorimu sa zdvihol kútik pier.

Pomalu a chvějícími se kroky jsem se přikradl k ohni. Našel jsem poslední místo na okraji na jedné ze smrkových klád. Instinkt mi říkal, že je správné se k nim bez ohlášení připojit. Doplnil jsem tak svým článkem dosud neúplný počet patnácti. Nikoho můj příchod nezaskočil, ba se ani neohlédl. Zdálo se, že na mě čekali. Otázkou bylo, proč jsem vždy dorazil jako poslední.
Minulou hru jsem skoro vyhrál, ale skoro nikdy neznamenalo vítězství.

Když se Kiori vrátila z akademie, dům byl nezvykle prázdný a tichý.
Máma stála v kuchyni, s grácií solného sloupu. Úzké rty pevně sevřené, oči schované pod deformovanou mlhou tlustých skel, světlé vlasy sepnuté vzadu na hlavě. V ruce držela dřevěné pouzdro a zřejmě čekala vysvětlení. Ale to nebyla pravda. Té hubené plavovlásce už všechno došlo. „Kde jsi to vzala?"
Kiori si uvědomila, že ten přísný pohled je jen zástěrka a ve skutečnosti se máma pokouší zabránit vnitřní explozi. „Na půdě, ve starém domě."

Namazu pozval Naruta dovnitř svého domu. Šli spolu dlouhou chodbou a na konci vešli do kuchyně.

„Nazdárek Sabo, podívej, kdo k nám přišel.“ Ozval se manžel zmíněné ženy a naznačil tím, že přišel host.

Saba se podívala směrem k Namazovi a zaváhala. Přecházela pohledem z Namaza na Naruta, s neproniknutelným výrazem ve tváři. Nakonec řekla: „ Minato?! Jsi to vážně ty?“ udivila se hnědovlasá žena.

„Uf, tak moc podobný svému otci.“ Oddechl si Namazu a vyjádřil tím, že Naruto je Minatův syn.

Stále nedokázal uvěřit, že se to stalo. Že se to děje. Jak něco takového mohla udělat?
Promnul si oči. Bylo brzké ráno, něco kolem čtvrté hodiny, a on se až teprve teď dostal ze spárů rady. Vrhli se na něj jako supi. Věděl, že už dlouho se chystají k tomu, se do něj pustit, ale až teď se jim naskytla výborná příležitost, na kterou jistě už dlouho čekali.

V určité části konožského lesa se zlehka snesla jakási osoba z jednoho stromu na zem. Při dopadu pokrčila nohy, aby snad neutrpěly příliš mnoho zátěže, pročež se hned zase napřímila a ladně se rozešla k jinému stromu, u kterého kdosi podřimoval, zatímco se o onen strom opíral.
„Chm… Říkal jsem to,“ pronesl pronikavým hlasem, když si prohlížel spící dívku před sebou, ‚Ale zajímalo by mě, co jsi mu řekla… To genjutsu… byl to záměr? Abych to neslyšel, protože si o mně věděla, nebo to byla jen náhoda?‘ říkal si při tom v duchu.

Konohagakure, sídlo hokage

K večeři byly nudle. Zase.
Kiori si pravou rukou podpírala hlavu, levou se nenadšeně nimrala ve své porci. Genma se tentokrát vrátil dřív domů, což společné jídlo činilo svým způsobem slavnostní. Genma miloval nudle. Možná právě podle nich pojmenoval svého syna. Jako vždy majestátně seděl v čele stolu, zatímco ho máma obskakovala a Udon se chlubil dobrými známkami.

Nastalo před podzimní období. Listy se sypaly ze stromů jedna báseň. Jistá postava v černém plášti a šedou kapucí na hlavě procházela nepozorovaně ulicemi, hledala jednu budovu. Ino se zachmuřeně krčila za pultem v květinářství, někdo zase zapomněl zavřít pytle s hnojivem, tak měla co uklízet. Z nadávání ji ale vytrhlo cinknutí zvonku u dveří. Blondýna vykoukla zpoza pultu, stála tam ta zahalená postava. Na první dojem působila hrůzostrašně, ale část obličeje vykukující zpod kápi vyjadřovala smutek.

Z pozadí snu jsem uslyšel zvuk, který jsem neočekával. Okamžitě jsem se vytrhl ze spánku, přičemž se mi naskytl zajímavý pohled. Uprostřed místnosti byl malý šedý pytel. Podle směru, jak ležel, jsem poznal, že byl hozen z okénka. Jiná možnost nebyla, ale to jsem se ještě musel pořádně probudit a připomenout si, že kolem mě není nic jiného než bílé, holé zdi.

Pohodila kabelku na volné místo a přisedla si ke své kamarádce. Už to bylo dlouho, co se neviděly, a tak se jí vydral na rty úsměv, ačkoliv stále ještě byla poněkud otřesená a zmatená z toho, co se právě přihodilo.
„Čau, promiň, že jdu pozdě, ale porada se protáhla,“ omluvila se.
„Čau,“ přivítala ji hezká rusovláska, „tak co je nového?“
Příchozí se tajuplně usmála. Chtěla kamarádku napínat a dařilo se jí to. „Neuhodneš!“

Letošní léto se nespokojilo s horkým vzduchem a rozpálenými chodníky. Tentokrát si dalo záležet, takže obyvatelé Skryté Listové mimo stín prakticky prchali, jako armáda ninjů na ústupu před přesilou. Se sklopenými hlavami a přimhouřenýma očima, oslepování odrazem slunečních paprsků od vybělených dlaždic a patníků na kraji silnice. Přesto však se dokázali zachovat čistě lidsky a tak byly domovy prázdné a nábřeží a kašny přeplněné.

„Rád Vás zase vidím Kakashi-sensei!“ vyhrkl Naruto a běžel vstříc mistrově otevřené náruči.

„Taky Tě rád vidím hochu. Tak, jak dopadly cesty za pravdou? Dozvěděl ses vše, co jsi potřeboval vědět?“ zeptal se zájmem Kakashi a poplácal svého bývalého žáka po zádech.

Nesnášel mrtvoly.
Ta myšlenka mu zněla v hlavě jasně jako neonový poutač. Každý den, každou minutu svého života toho litoval.
Jejich studená pleť, namodralé rty, vlasy plné špíny, to všechno ho děsilo. Vypadaly tak nepřirozeně v umělém namodralém světle a s tou jejich bledou kůže protkanou vystouplými žilami se ztuhlou krví.
Jeho matka moc dobře věděla, do čeho jde, když mu říkala, aby tu práci nebral. A on to věděl, ale nedokázal si to připustit.

Kapitola 17.
Ráno

"Povstaňte k zahájení mimořádného jednání," vyzve Hokage všechny přítomné.

Reedit 2015

Prohlížela si mě a bavila se tím, jak jsem nebyl schopen fungovat. Byla to.....
Maiya. Přestože vypadala trochu jinak, byla to ona. Z tohoto obličeje se dívaly její hnědé oči, ale nebyly to oči, které jsem znával. Tatam byla teplost a vřelost jejího pohledu i láska, která z jejích očí vždy vyzařovala. Tyhle oči byly studené, plné pohrdání, arogance a výsměchu – i tak ale nebylo pochyb, že byly její.