Úplně jiná realita, I. část
Už i ten svět je zmatený...
Madara seděl u stolu a nedočkavě vyčkával. Měl na sobě svůj černý oblek s vestou, ale rozdíl byl v tom, že nebyla červená, ale oranžová. Nedočkavě podupával nohama, vypadal jako by měl absťák.
„Už se to nese!“ zvolal něčí hlas.
„Sem s tím!“ požadoval rázně Uchiha.
Postarší pán přišel ke stolu a dal před Madaru bílou misku, ze které se linula voňavá pára. Celou restauraci pohltila vůně jídla. Každý, kdo by právě vešel do restaurace, by začal shromažďovat v ústech zásobu slin.
Madara si vzal dřevěné hůlky, rozdělil je od sebe a poté je podržel v pozici X. S rozzářenými očky zíral do misky.
„Itadakimasu!“ popřál ještě před tím, než si začal vychutnávat onu pochoutku.
Hůlky zajely do nudlí s omáčkou a zeleninou. Popadly pruh hlavního obsahu a byly majitelem vyzvednuty k jeho ústům. Madara přiložil rty k tomu vynikajícímu jídelnímu skvostu a začal srkat nudle. Pomalu, ale jistě začal obsah misky ubývat. Černovlasý hipík byl nenasytný a proto, po úplném vyčištění misky jazykem, si objednal další porci.
Právě jedl už čtvrtou misku, okolí úst měl pokapané omáčkou, jak opakovaně a nenasytně srkal nudle, když v tu chvíli do restaurace vpadl blonďatý kluk v zelené těsné kombinéze.
„Ó, Naruto!“ zvolal majitel na příchozího, „Jako obvykle, že?“
„Staříku, hledám mistra Kakashiho… Nebyl tu?“ vyhrkl zmiňovaný.
Stařík si podepřel bradu rukou a vypadal, že přemýšlí.
„Hmmm, vlastně nebyl,“ opáčil později, „Tak dáš si rámen?“ tázal se s nadějí.
„Nemám čas, musím jít trénovat!“ zvolal a rychle opustil restauraci.
Teuchi nechápavě hleděl na vzdalující se zelenou šmouhu, a když byla v dostačující vzdálenosti, vykřikl: „Zmetku! Ještě jednou sem přijdeš krást informace bez toho, aby sis objednal, tak tě přetáhnu naběračkou!“
„Hej, starče! Ještě jednou!“ křičel Madara, jež právě vyluxoval další extra porci.
„Hned to bude, pane!“ změnil Teuchi výraz na velice sladký a okamžitě donesl před Madaru dalších několik misek, zatímco neúnavně vrtěl imaginárním ocasem.
Zanedlouho v Konožském lese:
„Á, tady jste Kakashi-sensei!“ prohlásil Naruto nadšeně.
„Hoj. Co je?“ ptal se jeho mistr, když si dopřával jednu nebo tři cigarety, při pohledu do vesnice.
„Chci trénovat! Víte… pilovat sílu mládí!“ opáčil blonďák.
„Teď ne, za chvíli jdu hrát s Tsunade-sama shogi,“ pravil bělovlasý prostě, pročež se zadíval ztrhaně na nebe skrze koruny stromu, o jehož kmen se opíral.
„Héé?! Ale… to není fér! Jste můj sensei! Měl byste být taky tak hrr do síly mládí!“
Kakashi ho však neposlouchal. Právě si užíval pocit, kdy uspokojuje svou závislost na nikotinu. Poté se zvedl zpod stromu, pod kterým seděl, oprášil si své kalhoty a bez jediného ohlédnutí či dalšího slova se vydal do vesnice. Naruto osaměl, avšak s tím, že propaloval vražedným pohledem záda svého mistra, jež se každým okamžikem ztrácely v nedohlednu.
Odfrkl, načež se raději vydal hledat někoho jiného, s kým by mohl trénovat nebo jen tak chodit po rukou okolo celé Konohy. První, kdo se objevil v jeho ultra-velikém mozku, byl Lee, kterému tak rád říkal tlustoobočnatec a jeho sensei, alá druhý tlustoobočnatec. Ovšem poté následovala i představa někoho, s kým by si taktéž hravě vystačil – Tonton.
Neji se válel na stromě, pod kterým ještě před chvílí seděl Kakashi. Zívl a podrbal se na svém bříšku. Udělal si pohodlí na nejtlustší větvi a zavřel své levandulové oči, aby mohl opět usnout, když ho to otravné, blonďaté stvoření probudilo. Ještě než se odebral do říše snů, se myšlenkami zastavil u toho, jak je Naruto problematický člověk, ale poté, co si uvědomil, že ho přemýšlení vlastně děsně unavuje a především otravuje, se začal plně soustředit jen na to, aby znovu upadl do říše bezesných snů.
Mezitím u Akatsuki:
„Ty vo*e, Hidane! Pohni tou svou pr*elí a poď už konečně ven!“ křičel Tobi přes zavřené dveře do koupelny.
„Ale prosimtě… Zasekla se mi ruka v záchodě, tak laskavě počkej!“ hlásal bělovlasý, jenž seděl v koupelně na zemi a opíral se zády o vanu. Byl právě začtený do knihy v oranžovém obalu a neměl v úmyslu tuto činnost přerušit.
„Ty seš kretén! To nemůžeš, pro Jashinovy rány, bejt opatrnější?!“ rozčiloval se zamaskovaný na druhé straně dveří.
„No jo, no jo! Už to skoro je,“ opáčil, stále začten do zvrhlé knížky.
„Do pr*ele s tebou!“ ozvalo se společně s velikou ránou do dveří.
Posléze se Tobi naštvaně vyřítil z prostorné šatny před koupelnou a zamířil si to ke kuchyni.
„Peine!“ slyšel, když se blížil k místnosti, ve které se konaly samé podivnosti, ale zato to nejlepší jídlo na světě.
„Ano, Konan-chan?“ opáčil vůdce.
„Okamžitě mi dej výplatu!“ rozčilovala se modrovláska. Stála před lednicí a měla složené ruce na prsou. Pein klečel před ní na kolenou a prosil ji: „Prosím, Konan-chan! Pein je hodný kluk a vše ti dá! Jen prosí o chviličku času.“
„Čas jsou peníze!“
„Čas je umění! To, co vydrží věčnost, je pravé umění! Kdybys tedy vydržela, dala by ses pokládat za umění! Přesně jako já,“ vstoupil do toho Kakuzu, který si zasněně prohlížel stehy na svých rukou.
„Ale prdlajz… Umění je výbuch! Klidně to tady nechám odpálit od základů svým Katonem!“ vytahoval se Itachi, zatímco pohodlně seděl u stolu. Prohlížel si své černě nalakované nehty a měl nohy na hnědé desce.
„Umění je věčnost!“ prohlásil Kakuzu.
„Umění je odpal!“ nedal se Uchiha.
„V žádném případě!“
„Smiř se s tím!“
„Držte huby!“ rozkřičel se Tobi, který stál ve dveřích už několik sekund a celé to musel pozorovat. „Kde je Sasori?“ zeptal se poté.
„V obýváku. Skládá nějakých tisíc jeřábů. Být tebou, tak tam nechodím, protože je to celý přecpaný loutkami,“ opáčil Kisame, který se snažil splynout se Samehadou.
„Proč ku*va dělá takovej mejdan?“ osočil se černovlasý s oranžovou maskou přes obličej, kterému představa loutek se Sasorim v jedné místnosti nedala pomalu spát.
„Skládá ty jeřáby, který plní přání… takže, aby to stihnul – kdoví proč a do kdy, vyvolal loutky, který mu s tím pomáhají,“ pronesla Samehada, nebo spíše její tlumočník Kisame.
„To je de*il! No nic, jdu tam… asi ho obětuju,“ odfrkl a pomalu se otáčel k odchodu.
„Se ti nepovede,“ rýpl si Itachi. „Jen co je pravda.“
„Proč by ne?! Zatraceně, co ty o Jashinovi víš?!“
„Nemáš s ním kontrakt… tákže hodně!“ nenechal se odbýt.
„Tch! Táhni do pr*ele!“ řekl Tobi při svém odchodu, přičemž nechal zbylé své spolupracovníky opětovně se navrátit k tomu, co dělali, než do místnosti neohlášeně vpadl.
„Ku*va, co to děláš?!“ vyhrkl Tobi, když neslušně rozrazil dveře do obýváku v Aka-sídle.
„Skládám origami!“ vysvětlil loutkař spěšně.
„To je kravina… Měl bys využít svůj talent na zabíjení a obětování lidí Jashinovi!“
„Na to ti kašlu. Rád skládám origami! Proto nechápu, proč jsem si nevymyslel papírovou techniku jako má Konan, ale místo toho, jsem se zasekl u loutek,“ zoufal Sasori.
„Mě zase neleze do palice, proč Hidan, který má sílu od Jashina, si pořád vymejšlí nějaký pí*oviny a ztrácí čas tím, že čte nějakou debilní knihu!“ rozčiloval se zamaskovaný.
Sasori jen chápavě pokyvoval hlavou při pohledu na jednoho ze svých partnerů.
„H-Hai! Omlouvám se,“ odpověděla a zahrála tah v shogi.
„Kde zase myšlenkama jste?“ opáčil Kakashi.
Blondýnka se začervenala a pohlédla nevinně na svého oponenta, jenž jí propaloval okem.
„Opět u Orochimara? Hrajeme hru, Tsunade-sama! Musíte se plně soustředit!“
„O-omlouvám se, ale když já nemůžu! Orochimaru-kun je vždy tak sladký a slizký zároveň!“ rozplývala se culíkatá Hokage.
Kakashi na ní znuděně hleděl, ale ona si ho nevšímala. Právě se totiž otočila k vesnici a zadívala se na nebe ze své kanceláře. Zvláštně se při tom usmívala a na tvářích se jí začaly dělat rumělce. Byla myšlenkami kdesi v Oro-úkrytu.
„Co chceš?“ přišel Uchiha do kanclu plném lahví od saké.
„Vyzabij hospodu a dones mi sem všechno saké, které tam objevíš!“ opáčil Orochimaru ihned, jak mladíka, jehož si nechal zavolat, zahlédl.
„A pak mě naučíš tu techniku výměny těl?!“ tázal se chlapec radostně a zároveň vyděračně, „Chci být nesmrtelný! Naučit se mnoho nepoznaných a zakázaných technik! Na to mi jeden život jednoduše nestačí!“
„Jasně, jasně…“ opáčil Orochimaru a mával rukou sem a tam, zatímco se nezaujatě díval kamsi do rohu místnosti, „Ale teď to saké!“ zvolal již se špetkou zájmu.
„Však už jdu! Ale pak chci ty techniky!“ Orochimaru pouze kývl a dál se věnoval slintání nad prázdnými lahvemi od alkoholu na zemi… tedy alespoň do doby než se kvůli dávce alkoholu v těle neodebral do říše snů.
„Orochimaru, tohle musíš vidět!“ probudil ho poté hlas mladíka.
Orouš si promnul ospalé oči a věnoval vražedný pohled šedovlasému otroku.
„Co je?“ optal se nevrle.
„Napsal sem další pokračování Icha Icha!“
„Zase si sbíral informace na nahých dívkách? Bejt jednou z nich, tak už nedejcháš… Vymlátil bych ti duši z těla!“ ohrnul nos nad počínáním svého společníka.
„Ale Orochimaru! Příště tedy budu pozorovat tebe, když tak žárlíš,“ na chvíli se odmlčel, „Hmmm… Snad si mé tvorby všimne Jiraiya-sama a nechá mě vydávat místo něj,“ rozjímal Kabuto zasněně.
Orochimaru zakroutil hlavou a opět se jal usnout na stole ve své coby kanceláři. Kabuto to ani nezaregistroval a pořád si cosi brblal pod nosem, přičemž šly občas zaslechnout chvály, které vynášely ‚zvrhlého poustevníka‘ až do nebes.
„Jednou ze mě bude ninja, i když sem strašně levej! To je prostě moje cesta ninji!“ odpovídal mu blonďák v zelené kombinéze, jež nebila do očí pouze svou barvou, ale i upnutým stylem.
„Trénink ti nepomůže! Osud nejde změnit! Byl si, jsi a vždycky budeš jen odpadlík. Je to dané od narození!“ hlásil jeden z legendárních Sanninů.
„Já se nevzdám! Nikdy… musí ze mě být ninja! To je moje-!“
„Cesta ninji… Jo, to víme! Ale i když je to tvoje kamenná cesta, vedoucí z hory do jámy, tak ti to nepomůže. Pochop, že máš předurčené být vždy míň než je i jen samotný hmyz!“
Mezitím nedaleko v Konoze:
„Pomsta je má,“ prohlásil Shikamaru u jídla s Choujim a Ino, zatímco chtěl vyvolat sharingan, který se bohužel nedostavil. Proto si na papír nakreslil dvě sharinganské oči a přilepil na víčka.
„Jakou bych vám měl jen dát přezdívku?“ přemýšlel Chouji nahlas.
„Jídló!“ prohlásila Ino s jiskřičkami v očích a slinami v koutcích rtů, do kterých si navíc cpala grilované maso.
„Jídlo? To je trošku neosobní,“ zaprotestoval obtloustlý brunet.
Ino si ho celého přeměřila s plnou pusou a opatlaným obličejem. Bála se, že jí chce sníst byť jen jediný kousek masa. Vražedně přimhouřila oči.
„Máš pravdu, Jídlo bude vhodný,“ vyndal plátno se štětcem a začal vše zvěčňovat. Nevynechal ani zbytky masa, které ji odpadávaly od úst, a ani ty malinké tečičky uvnitř Shikamarovo nalepených očí.
„To koukáš na mě?“ zeptal se Shikamaru směrem k masu na stole.
„Jsi v pořádku?“ optala se Ino starostlivě, „Pokud myslíš Choujiho, tak ten je víc nalevo,“ informovala ho dodatečně a objednala další porci.
„Omlouvám se, už přeci jen špatně vidím,“ obhájil své agresivní chování k masu.
„Mohl by ses vrátit do té pozice, kdy mluvíš s masem? Rád bych to namaloval,“ zapojil se k hovoru i Chouji.
„Ty! …jak po mě můžeš něco takového požadovat? Asi bych se ti měl pomstít,“ mnul si ruce a zároveň s odporem hleděl na cpoucí se Ino. Jako by toho nebylo málo, tak navíc zlomil Choujimu štětec a hrozil, že ho s ním probodne. Ino se nad tím jen zasmála a pustila se do dalšího grilovaného masíčka.
„Klídek, klídek,“ zamával před sebou Chouji rukama a falešně se počal na Shikamara usmívat.
„Klídek?!“ ohradil se, „Ještě jednou na mě promluvíš a pomstím se i tvýmu psovi,“ pořád mu mával štětcem před obličejem.
„Nemá na tebe mluvit? Jak potom budeme pracovat při misích?“ zapojila se znovu i Ino.
„Co já vim.“
„Já mam psa?“ podivil se Chouji.
„Shikamaru mluví kraviny, Chouji. Psa už jsem ti snědla na díkůvzdání.“
„Sklapni, ty tlu-!“ načal cosi černovlasý, když v tom mu Chouji dal ruku přes ústa. Ino jim věnovala jen nechápavý výraz.
„Hej!“ vyškubl se. „Chtěl jsem jen říct tlumená imitace Choujiho,“ naštvaně zkřížil ruce na prsou.
„Aha, promiň, nejspíš jsem neodhadl situaci,“ opět se Chouji usmál.
Shikamaru ho chvíli sledoval a začínal být tím jeho úsměvem nehorázně naštván. Tikalo mu oko a trhal pravým koutkem úst.
„Neser mě, ty idiote, ten tvůj falešnej úsměv mě tak s**e, že asi použiju Mangekyou Sharingan!“ mírně se zvedl od stolu, aby jej chytl za triko a vražedně zblízka pohledem přeměřoval.
Jelikož se Chouji nepřestával blbě smát, Shikamaru vykřikl „Mangekyou sharingan“ a na malý okamžik mladíka pustil, aby se mohl otočit. Když svůj pohled vrátil k Choujimu, už měl nalepené jiné oči. Chvíli na něj koukal, přičemž jej znovu popadl, a snažil se ho vyděsit, ale jemu to jaksi ne a ne dojít.
„Ino,“ otočil k ní Shiki hlavu.
„Hmm?“ odtrhla se dívka od jídla.
„Neviděla‘s někde mojí červenou fixu?“
„Jo, jasně, tady máš,“ podala mu jakousi věc obalenou v jídle. Když odebral vše, co tam být nemělo, zůstala mu vcelku nepoškozená fixa. Opět se otočil, a když hlavu vrátil, už mu tekla ‚krev‘ po tváři.
„Už vím, tobě budu říkat Kuliočko!“ zvedl Chouji vítězně štětec. Shikamarovi se udělala kapka u čela a se zklamáním jej znovu pustil.
„Další prosím,“ zažádala Ino o další přídavek…
„Hmmm?“ opáčil nedobrovolně Orochimaru k východu.
„Čum, co sem našel! Jasně, není to má vytoužená nesmrtelnost, ale určitě se bude hodit aspoň k experimentům… Co myslíš?“ tázal se nadšeně Sasuke a při posledních slovech si rty pomatlal jazykovým nanukem.
„Odpovim ti, až mi doneseš to saké! Anebo si se mnou zahraješ poker, či jinej hazard! Když vyhraješ, odpovím ti!“ navrhoval, již se špetkou zájmu.
Sasuke nadzvedl obočí a pokřivil ústa ve „zase-ses-přetáhl-prázdnou-flaškou-od-saké-když-si-chtěl-zjistit-jestli-v-ní-ještě-něco-je?“ stylu, dokud do úkrytu nedorazil bělovlasý mladík s připínacím černým culíkem.
„Konečně si dorazil, Suigetsu!“ zvolal radostně Sasuke k příchozímu a nadzvedl ruce k objetí. Suigetsu se začal ohlížet kolem, dokud pohledem nezastavil na dvou černovlasých podivných bytostech, které sotva viděl skrze cosi v jeho očích. Oběma věnoval krátký, nezajímavý a znuděný pohled, avšak žádné slovo.
Orochimaru si ho chvilku prohlížel, dokud nevypil na ex poslední saké, které měl po ruce. Ihned poté sebou plácl o kamennou postel, čímž si vysloužil jízdenku pekelným expressem.
„No… rád bych řekl, že je po něm, ale kdo mě teď naučí ty techniky?! Nejsem v Konoze, abych mohl tajně špehovat v nějaké laboratoři a číst knížky a svitky v knihovně… On je moje knihovna!“ trhal se Sasuke v depresi za své černé kadeře.
„Když se budeš takhle vztekat, nikdy z tebe ten bájný Orochimaru nebude,“ odpověděl velice klidným a vyrovnaným hlasem Suigetsu, zatímco jej propaloval červenýma očima, jak ho pálily z oněch prapodivných čoček.
Sasuke se podivil a hlavou se mu prohnala myšlenka: „Po tak dlouhé době konečně promluvil… A hned takové moudro… Asi vím, co teď musím udělat,“ ve snu si taktéž promnul ruce a ďábelsky se ušklíbl, načež se oblízl dlouhatánským jazykem, avšak v realitě si vzal opět jen svůj jazykový nanuk, který v tuto chvíli byl už téměř roztátý.
_________________________
Nazdárek.. tohle je nooo... strášně starý výtvor, který jsme stlátlaly společně s TOKIII! 
Tak nějak jsem holt zavzpomínala na časy, kdy jsem toho psala hodně a nic sem nedokončila a vše se mi doteď válí v pc... až ovšem na jednu povídku, po které se mi příšerně zastesklo... jednou jsem sem poslala první díl oné parodijní série, ale vzhledem k tomu, že byla o Akatsuki, tak se editorky nedokázaly rozhodnout, jestli mi povídku vydají... já tehdy byla začátečník a strašně blbá, že jsem si to vzala tak, že je to trapné a neměla bych v tom pokračovat, tak jsem jí odsud smazala a ve wordu jí přepsala... papír žádnej najít nemůžu, takže myslím, že jsem to ani na papír nepsala, takže jsem o ní ztratila veškerý informace - tedy až na stručnější obsah a názvů kapitol, které jsem si ve druháku tak s nadějí sepisovala... podle toho později sepíšu jinou povídku, protože ten nápad, který jsem prostě tehdy měla, se mi stále líbí... nevím teda už, co jsem vším myslela, ale ten základ toho všeho prostě nemůžu nechat vymizet úplně... toho pocitu zklamání ze sebe sama se prostě nemůžu zbavit a už vůbec ho nechci prohloubit, když si vzpomenu, že jsem se prostě něčeho, co jsem tak usilovně vymýšlela, tak snadno vzdala. Což je navíc i důvod, proč jsem rozhodnutá, že to znovu neudělám a vše, ať je to sebetrapnější a odpudivější, prostě zveřejním (čímž myslím toto a další mé trapné rozpracované jednorázovky )... jsou to mé začátky a já chci, aby se o nich tak nějak vědělo... takže zpět k tomuto, takže jak vidíte, není to dokončené, ale válí se mi to v PC už pěknou řádku let, takže uvidíme jaký to bude mít ohlas, a hlavně pokud to vůbec bude schváleno. Původně to měla být teda dlouhá jednorázovka, ale uděláme z toho možná tak 3 dílnou (nebo dvoudílnou) sérii
Kdo tam ještě bude a co se všechno ještě stane, a proč si vlastně vyměnili všichni osobnosti..? to bude určitě v nadcházejících dílech
