Dítě moudrosti 017 Knife game trochu jinak

První část:
„Hej! To není fér! Já to viděla první.“ Poškádlím Akemi. V tomhle obchoďáku jsme byli naposled včera, když jsem jí dělala služku. Ráno přišla ke mně do bytu a požádala mě, jestli bych si s ní nepromluvila. A skončily jsme tady.
„To máš smůlu, na mně to bude hezčí.“ Odfrkne a zadívá se na tričko, ale pak se zasměje. I já se směju. Máme se spolu skvěle. Stala jsem se její nejlepší kamarádkou.
„A co ty a Sasuke?“ Zeptá se po chvilce.
„Dobrý, proč?“
„Sluší vám to spolu.“ Řekne a podívá se na mě. Odvrátím pohled a začervenám se.
„Dneska ráno odešel.“ Zašeptám.
„Co? Jak to?“ Zeptá se.
„Mise. Odešel s Narutem a Sakurou.“ Odpovím.
„Aha. Ty žárlíš.“ Uhodne.
„Ne! Proč bych měla?“ Zasměju se falešným smíchem.
„No tak, pojď.“ Řekne a položí triko, co se nám líbilo. Chytne mě za předloktí a vyvleče z obchodu. Mám na sobě boty na malém podpatku, takže se mi běželo celkem dobře, když se rozběhla k bráně.
„Co chceš dělat?!“ Zaječím na ni.
„Jdeme za nima, ne?“ Vykřikne odpověď. Na chvilku zpomalím, ale pak se rozběhnu rychleji. Jestli to znamenalo mise se Sasukem, tak jdu do toho. Adrenalin se rozproudí mým tělem, až doženu Akemi. Doběhneme k bráně a ani jedna nejsme udýchané. Moje BF se vydá k hlídce a začne s nimi něco probírat a přitom koketně mrká. Povzdechnu si. Strážce to asi po minutě vzdá a do vysílačky něco poví. Za chvilku se usměvavá Akemi vrátí ke mně.
„Šli do Suny. Vyřídit něco Kazekagemu. Jdeme?“
„Že váháš!“ Usměju se. Otočíme se a rozběhneme se do lesa.

Po asi dvou hodinách cesty se vyčerpaně sesuneme u kmene stromu na zem.
„Jak dlouho tam ještě poběžíme?“ Zanaříkám.
„Když teď vstaneme, tak zítra ráno.“ Odpoví Akemi. Nejdřív jsem si říkala, odkud to ví, ale pak jsem si vzpomněla, že odtamtud pochází.
„Nebydlíš tam, náhodou?“ Zeptám se a začnu se zvedat.
„Jo. Už se tam těším.“ Řekne upřímně.

Druhá část:
Od každé velikosti pět, a dohromady by jich mělo být asi dvacet. I na tom druhém. Sakura na ně vystrašeně kouká a já se jí vůbec nedivím. Slyším, jak někdo otevře dveře, tak se prudce otočím. Do místnosti vešel Marise s dalšími lidmi.
„Věděl jsem, že budete tady. Tak, každý před jednu tabuli s nožem v ruce. Nejdřív prvních deset a každý si vezme čtyři.“ Řekne. Rozhlídnu se do místnosti a strnu. Stojí tam Aneko. Má pár modřin, ale jinak vypadá už v pohodě. Vrhne po mně letmý pohled, plný nenávisti. Polknu. Taky tam už je i Goro.
„Aneko, Dai, Emi,…“ Po svém jménu už nevnímám. Rychle přejdu ke stolu a popadnu náhodné čtyři nože, hlavně, abych se dostala, co nejdál od Aneko. Postavím se na kraj a zadívám se na svůj terč. Vedle mě si stoupne Akina. Díky bohu!
„Začněte.“ Namířím svůj nůž na terč a hodím. Zasáhne ho kousek od hlavy.
„To není špatný.“ Řekne uznale Marise a přejde k Akině. Té to jde hůř, ale stejně jí to jde líp než Aneko. Té se ten nůž nikdy nezabodl.
„Co to má být?“ Zavrčí Marise, když k ní dojde. Zbývají mi ještě dva nože.
„Teď to půjdeš sebrat, a vy ostatní si vemte další dva nože. Až začnete střílet, ty si pro ně dojdeš.“ Nařídí.
„Cože? Když ostatní střílí?“ Vykoktá.
„Ano, máš s tím problém?“ Výhružný tón v jeho hlase mě děsí.
„Nepůjdu tam.“ Odsekne co nejstatečněji Aneko.
„Postav se před toho panáka. Hned.“ Nařídí jí.
„Nebo letíš.“ Dodá. Aneko vytřeští oči a úzkostlivě přejde k panákovi. Postaví se zády k němu a zavře oči. Tvář má staženou do bolestného výrazu. Marise popadne pět nožů a postaví se naproti Aneko. Napřáhne se a…
„Ne! Přestaň!“ Vykřiknu dřív, než stihne hodit. Podívá se na mě přísným pohledem. Všimnu si, že v obočí má piercing.
„Odporuješ? Tak tam běž místo ní!“ Štěkne. Odhodlaně si prorazím cestu k Aneko a kývnu na ni. Ona se rozběhne ke skupince lidí a já si stoupnu místo ní. Zavřu oči. Napětím mě rozbolí břicho. Bojím se.
„Fajn.“ Zavrčí a hodí nůž. „Fajn.“ Zavrčí a hod nůž. Slyším, jak se předmět zabudnul do dřeva. S váháním otevřu oči a rozhlédnu se po místnosti. Sakura s Aneko na mě upírají vyděšený pohled plným obav. Moje oči putují dál a zarazí se na něm. Snaží se udržet klidný výraz, ale moc se mu to nedaří. V očích se mu zračí zděšení, které taky teď cítím. Ach, Sasuke Podívám se vedle něj, kde stojí Hide. Zářivě a povzbudivě se na mě usměje, stejně, jako by to udělal nejlepší kamarád. Pak můj pohled spočine na noži, který se zabodl jen pár centimetrů od mojí hlavy. Marise se ušklíbne.
„Tak jo, teď to zkus bez zavřených očí.“ Řekne výsměšně. Usměju se, jako důkaz, že nejsem vystrašená. Pár lidí v davu si začne něco mumlat. Marisemu ztuhne výraz a připraví se k hodu. Tentokrát cítím ostrou bolest na uchu. Roztřeseně si sáhnu na kraj levého ucha. Nahmatám lepkavou tekutinu a ucuknu. Pár lidí vystrašeně vkřikne, nebo zalapá po dechu a ucouvne. Zamračím se na krev, která mi zasychá na prstech. Marise si odfrkne.
„Tohle se stane každému, kdo neuposlechne rozkaz. Teď padejte na oběd.“

„Děkuju, Dai. Moc si toho vážím.“ Řekne Aneko, která si ke mně přisedla na obědě.
„To je v pohodě, dlužila jsem ti to.“ Usměju se na ni.
„Ale kdepak, ty jsi jenom jednala podle rozkazů.“ Brání se. Zasměju se a jdu odnést prázdný talíř, na kterém jsou nedojedené zbytky těstovin. Povzdechnu si. Někdo mě zatahá za zraněné ucho, vlna bolesti mě zasáhne tak prudce, až vykřiknu.
„Zranil tě celkem dost. Hodně chladný, nemyslíš?“ Zeptá se zamyšleně Sasuke.
„Co blázníš? Víš, jak to bolí?“ Zasyčím na něj výhružně. Snažím se být statečná, ale ve vnitř mi srdce bije jako o závod, div mi nevypadne z hrudi. Nevím, co mám říct, ani jak se mám chovat. Zatnu pěsti, až se mi nehty zaryjí do kůže.
„Co chceš?“ Zeptám se co nejvyrovnaněji. Zadívá se mi do očí. Mám sto chutí se mu vrhnout kolem krku a vše mu odpustit.
„Myslím, že nám oběma řekl Marise to samé.“ Řekne chladně a v očích se mu něco zaleskne. Chci mu odseknout, ale on se otočí a odkráčí z jídelny. Naštvaně si odfrknu a přesunu se zpátky k Sakuře a Aneko. Cestou se snažím zbavit naštvaného výrazu.
„Můžem?“ Zeptám se podrážděně Sakury.
„Proč si tak naštvaná?“
„Mám blbou náladu, no.“ Zabručím. Sakura se na mě šibalsky usměje.
„To máš už delší dobu. Pojď, zazpíváme si.“ Navrhla natěšeně. Uchechtnu se.
„Vážně? A co?“
„Já nevím, něco navrhni.“ Pobídne mě. Zamyslím se a v hlavě mi vyskočí písnička, kterou slyšela, když byla ve Skryté mlžné. Začnu si ji pobrukovat a nakonec se zastavím, těsně před dveřma, které vedou z jídelny.
„Žiju příběh z leporela,
Skládám stránku ke stránce,
o-ou, všechny námi popsané…“ Začnu zpívat, až se na mě několik hlav otočí. Jak tak dál zpívám, začnu se vlnit do rytmu, i když k tomu nehraje žádná hudba.
„Tu znám!“ Zajásá Sakura a přidá se ke mně s falešným zpěvem. Přidá se k nám i Aneko, Etsuko, Haruka (ta s nepřítomným výrazem), Kohaku (s jantarovýma očima) a pár kluků včetně Gora. Namyšlenej Isamu se na nás jen pohrdavě dívá a kývne na svou partu. Kluci vstanou od stolu a vydají se směrem k nám s vražedným pohledem. Jeden svalovec, jeden malej a hubenej a jeden tlustej.
„Už zbývá jen jedna sloka, ale co. Zdrháme.“ Pošeptám Sakuře. Ona hned pochopí a společně vyrazíme z jídelny. Vběhnem do temné chodby a snažíme se co nejvíc splést naše pronásledovatele. Nakonec se jim ztratíme, ale ani sami nevíme, kde to jsme. Najednou uslyšíme kroky. Obě se skrčíme za rohem a vyčkáváme. Slyším, jak nám bijou srdce, obě je máme až v krku. Potím se a myslím na to, jestli bychom je přeprali. Kdyby se to stalo první den, tak se dost divím, ale jelikož je to asi třetí den, tak se naopak nedivím vůbec. Na tabulce jsem mezi prvními deseti nad Isamem. Chce se mě jednoduše zbavit. Tady by to nikdo neřešil, zváště, kdyby to nastražil jako sebevraždu. Kouknu na Sakuru a kývnu. Obě vyrazíme a kopneme do břicha Sasukeho a Hideakiho.
„Ježiš.“ Plácnu se do čela.
„Copak tu děláte? Přišli jste se zeptat, jestli nemáme ještě nějaký jídlo?“ Zeptám se sarkasticky Sasukeho, který se ohýbá v pase a snaží se popadnout dech. Zvedne hlavu a zadívá se mi zpříma do očí.
„Báli jsme se o vás. Viděli jsme, jak po vás jdou.“ Odpoví místo něj Hide. Popojdu směrem k nim a Sasuke se narovná. Rozeběhnu se a obejmu ho. Ne Sasukeho, ale Hidea.
„Jsi v pořádku.“ Zašeptá úlevně. Odtáhnu se od něj a usměju se na něj. Úsměv mi oplatí.
„Mimochodem Dai, to, jak ses postavila za tu holku dneska ráno, to byl mazec.“ Řekl, aby odlehčil situaci.
„Já vím, to jsem celá já.“ Ukloním se a zasměju se. Teď, když jsme kamarádi, tak z toho mám lepší pocit. Mrknu na Sakuru a ta se na mě zářivě usměje na znamení, že chápe náš vztah.
„Sakuro, jsi v pořádku?“ Zeptá se Hide. Ta jen překvapeně kývne.
„Vrátíme se do výcvikové místnosti.“ Navrhne Sasuke, který celou dobu jen mlčel a sledoval. Hide kývne a vydá se za ním. Když jsem objala Hidea, tak vypadal celkem zničeně.
„Tak co Hide, jak myslíš, že máš vysoký ego?“ Plácnu otázku, která mě náhodně napadla, abych odlehčila situaci.
„Vlastně celkem velký.“ Pochlubí se. Zasměju se.
„Vážně?“ Zaptám se.
„Jasně, když jdu po vesnici jen v kalhotech, tak dámy při pohledu na mě omdlévají.“ Řekl nevinně. Se Sakurou vyprskneme smíchy. Smějeme celou cestu, až do výcvikové místnosti. Vejdeme dovnitř a zjistíme, že už chybí jen snad ta parta kluků, co nás asi nechtěli pozvat na čaj.