Láska hory přenáší - Úvod

Vítr skučel nocí a přinášel s sebou vůni, která změní svět. Vysoký muž zvedl hlavu a zavětřil. Vypadal jako obyčejný urostlý muž, jenom jeho fialové oči démona a dlouhé černé vlasy v něm vzbuzovali strach.
Prsty si promnul oči a zavelel: „ Rozestupte se… skryjte se za stromy a keře. Zastavte každého, kdo se přiblíží… nebo potupně umřete."
Kolem něj pobíhalo dvanáct ninjů. Každý držel v ruce dlouhou katanu. Teď se s brbláním spěchali ukrýt do nedalekých křovisek. Brzy se šelest uklidnil a les znovu utichl.
Muž použil henge, schoval se za široký strom a sledoval lesní pěšinku. Byla taková tma, že člověk by neviděl vůbec nic, ale pro něj tlumené měsíční světlo zářilo tak, jako by mezi stromy dopadaly sluneční paprsky; jeho rinnegan jasně a ostře viděl každý detail. Zůstával velice klidný; v ruce třímal obrovský vějíř, po jehož obvodu byl nakreslen nespočet podivných znaků.
Podřadní ninjové neviděli tak dobře jako jejich velitel. Nedočkavě čekali, co se bude dít. Do ticha zahoukala sova. Nikdo nebyl klidný, dokud neodletěla. Muž naštvaně zabručel a ninjové ihned utichli. Snažil se zastavit svou aroganci vůči podřadným ninjům. I když to byli obyčejní pěšáci, své úkoly zvládali docela dobře. Byli to pro něj pouhé vraždící nástroje bez emocí, nic víc.
„Připravte se,“ zašeptal a celé tělo se mu rozechvělo.
Dostat se až sem mu zabralo spoustu času, a teď to nesmí zkazit. Ninjové pevněji sevřeli své zbraně a čekali, co se bude dít.
Asi po pěti minutách. Uslyšeli křupat větve nízkých stromů. Tři zahalení ninjové skákali z větve na větev. A jejich černé pláště se ve třpytu měsíčního světla vlnily jako rtuť. Jeden vpředu a dva vzadu. Podle rychlosti pohybu a obezřetností cestovatelů se dalo předpokládat, že první zkoumá terén a druhý hlídá zahalenou osobu, která běžela po jeho boku. Záblesk měsíčního světla odhalil jejich čelenky. Byl na nich znak Skrýté Mlžné Vesnice.
Najednou se kolem ninjů začala dělat mlha.
„Do pr***e! Ví o nás!,“ vykřikl muž a ostatní se kolem něj ihned shromáždili.
Najednou odněkud vyletěla obří ohnivá koule, která spálila všech dvanáct ninjů na popel. Pouze vysoký muž se ochránil pomocí svého vějíře.
„Vylezte! Ať jste kdekoliv!“ zasupěl naštvaný muž a popošel směrem, odkud přiletěla ohnivá koule.
Najednou se u něj objevila skupinka ninjů. Měli na sobě masky ANBU a na nich vyrytý symbol jejich vesnice.
Jeden ze skupinky vykročil vpřed a řekl: „Vzdej se a budeš ušetřen!“.
Muž se ušklíbl a připravil si svůj vějíř.
„Tak to budete asi nuceni mně nešetřit,“ usmál se a zaútočil.
Odskočil od skupinky a začal skládat ruční pečetě.
„Katon: Bakufuu Ranbu,“ ozvalo se lesem.
Najednou byli ANBU sežehnutí ohnivým vírem, který na ně poslal tajemný muž. Muž si myslel, že už má vyhráno. V tom si ale všiml, že skupinka ninjů se schovala za vodní stěnu. Neváhal a ihned se přemístil za skupinku mlžných ANBU. Skupinka to nečekala… ale v té chvíli už bylo pozdě.
„Susano’o,“ a jedním mocným švihem ukončil jejich trápení.
Když odvedl svou práci a přistoupil k mrtvé ženě s rozdrcenou maskou na hrudi.
„Hádám, že to máš ty,“ ušklíbl se a začal ženě šmátrat v oblečení.
V tom ho chytla umírající žena za ruku a zeptala se: „Kdo jsi?!“.
Muž se ušklíbl ještě víc.
„Jelikož si už dávno mrtvá tak ti řeknu mé jméno. Já jsem UCHIHA MADARA a svitek rudého měsíce je konečně můj!“ nelidsky se zasmál a ruka ženy začala pomalu povolovat stisk.

Mezitím někde v divočině

Do zad mu foukl nepříjemně studený vítr ze severu.
„Tohle je zlé znamení, něco se stalo,“ podotkl a šel směrem ke své skrýši.