-Rebelka-07

„Ren!“ Zavolal ne mě někdo. Už svítalo a ranní slunce mi osušilo mokré oblečení. Byla jsem venku sama, protože ostatní hráli vevnitř poker. Ani nevím o co. Otočila jsem se za hlasem. Volala na mě matka a mávala na mě, ať jdu do jeskyně. Zvedla jsem se a naposledy jsem vystavila tvář rannímu slunci. Vítr mi čechral vlnité vlasy a já si povzdechla. Tolik se toho událo. Seskočila jsem z kamene a vyrazila za volající maminkou.
„Děje se něco?“ Zeptala se, když jsem k ní došla. Zavrtěla jsem hlavou a usmála jsem se.
„Tak pojď, už musíme jít spát. Zítra vyrazíme na lov jinchuuriki. Tobi ho nenašel, tak se po něm podíváme všichni.“ Usmála se na mě. Nechápala jsem, jak může zabíjení nevinných lidí brát tak klidně. A navíc jde o Naruta. Zastavilo se mi srdce. To ne. To ne. Tačínala jsem panikařit. Nemůže zabít Naruta.
„Dobře, ale můžu se ještě na chvilku projít? Nejsem moc unavená.“ Prosila jsem, co nejklidněji jsem uměla.
„Tak dobře, ale brzo se vrať.“ Pohladila mě po tváři. Dala jsem jí pusu na čelo a odběhla do lesa. Zastavila jsem se co nejdál od jeskyně, jak mi to plíce dovolily. Opřela jsem se o strom a naslouchala zvukům přírody. Musím varovat Naruta, pomyslela jsem si. Nevím kde je, ale musím ho najít. Nemám žádné ninjutsu, taijutsu nebo genjutsu, což mi moc naděje nepřidává. Kolem mě proletěl malý, žlutý ptáček. Nevěděla jsem, co je to za druh, ale byl podobný kolibříkovi.
„Ahoj.“ Pozdravila jsem ho něžně. Zacvrlikal.
„Ty asi nevíš, kde najdu Naruta, co?“ Pronesla jsem sarkasticky. Běž pořád rovně a narazíš na malou vesnici. Tam je najdeš. Budeš tam za hodinu běhu. Ozvalo se mi v hlavě. S otevřenou pusou jsem zírala na ptáčka.
„Tos mluvil ty?!“ Vykřikla jsem. Žádná odpověď.
„Asi už blázním.“ Pronesla jsem suše a vstala jsem. Sice jsem tomu hlasu vevnitř nevěřila, ale stejně jsem se vydala rovně.

Doběhla jsem zadýchaně k malé vesničce. Lidé chodili sem a tam a zastavovali se u stánků se zeleninou, ovocem, domácími potřebami. Asi trhy, usoudila jsem. Šla jsem rovně a procházela skrz davy lidí. V tom jsem zaslechla hlasitý smích. Začala jsem se otáčet ze strany na stranu, ale viděla jsem jen vystrašené pohledy lidí kolem. Pak mi to došlo. Mám na sobě pořád plášť Akatsuki. Pousmála jsem se na zírající lidi. Ale byl to spíš úšklebek. Jsem ráda středem pozornosti. Pomalu a nebezpečně jsem šla rovně a lidi mi uhýbali z cesty. Přimhouřila jsem oči, aby to vypadalo ještě víc nebezpečně. V tom jsem uslyšela ten smích znovu. Vyházelo to z jedné rámen restaurace. Vyrazila jsem dopředu, až pár lidí vykřiklo. To upoutalo pozornost dotyčných osob v restauraci. Naruto se svou partou vyrazili na ulici a zastavili se pár metrů přede mnou. Hleděla jsem Narutovi do vystrašených očí.
„Ahoj, Naruto.“ Pozdravila jsem ho. Nevěřícně otevřel pusu. Lidé kolem nás vytvořili kroužek. Slyšela jsem jméno ´Akatsuki´ a ´jinchuuriki´.
„Co to máš na sobě, Rebelko?“ Zašeptala Sakura.
„Přidala ses k Akatsuki?“ Vykřikl povýšeně Neji. Shikamaru jen pozorně sledoval situaci.
„Ano, přidala. Ale nejsem tu pro Kyuubiho.“ Pronesla jsem klidně. Opět se ozvalo šeptání lidí. Někdo i vykřikl při slově Kyuubi.
„Tak proč jsi přišla?“ Vložil se do toho Shikamaru. Měla jsem chuť ho obejmout, ale na to nebyl čas.
„Až se setmí, vůdkyně Akatsuki zavelí k bitvě. Budou tě stopovat, Naruto. Chtějí tě zabít.“ Říkala jsem a při tom postupovala dopředu. Položila jsem ruku na jeho tvář.
„Nechci vidět tvou mrtvolu u mých nohou.“ Zašeptala jsem. Podíval se mi do očí.
„Utíkejte zpátky do Listové. Co nejrychleji můžete.“ Přikázala jsem jim. Naruto se po mně natáhl a obejmul mě. Obejmutí jsem mu oplatila.
„Proč?“ Zašeptal mi do vlasů.
„Moje matka je vůdkyně Akatsuki.“ Odpověděla jsem nahlas.
„Cože?“ Vyjekli Naruto a Neji zároveň.
„Už musím jít. A vy taky. Ještě se potkáme.“ Slíbila jsem jim. Přešla jsem k Shikamarovi.
„Sbohem.“ Pronesla jsem a dala jsem mu pusu. Chytil mě za ruku.
„Najdu tě.“ Slíbil mi.