...nebo vina?

Vysvětlení

Ten název je zvláštní já vím vysvětlení pod příběhem :p

Nenávidím, nebo jsem nenáviděn?
Mám je zabít, nebo nechat žít?
Porazí mě, nebo já je?
Proč je mi to místo tak povědomé, a proč nad tím vším vlastně přemýšlím?
…
To, že jsem nenáviděn vím vážně dlouho a vím, že i já nenávidím. Rozhodně je chci všechny zabít, na to se ani nemusím ptát. Porazím je všechny, do jednoho bez mrknutí oka, to vím taky. Dokonce už vím proč je mi to tu tak povědomé.. Tohle je to místo kde jsem ji ztratil, a proč nad tím vším vlastně přemýšlím.. Hm, to jediné vlastně nevím..
…
Je celkem zábavné pozorovat jejich marné snahy, o to mě porazit. Vážně. Ještě teď se musím smát. Jsou ubozí jsou mi k smíchu.. Ne vlastně jsou spíše k pláči. Ta jejich nicotná síla. Síla přátelství? Pche v to já už dávno nevěřím. Kdysi možná, ale dnes už ne..
…
„Jsi nikdo a jednou na to doplatíš.. Ztratíš vše co jsi miloval a měl rád,“ řekl mi.
„O to jsem už dávno přišel,“ řekl jsem a roztáhl svoje ústa do úšklebku.
„Vážně? Tak to mi odpusť moji troufalost, ale mám jednu otázku. Vážně jsi přišel o všechno?“ zeptal se.
„Ano přišel jsem o všechno.. Copak, chceš abych se přidal na tvoji stranu?“
„Ach, to bych byl potěšen,“
„Dobře Kabuto, ale dohodněme se na mojí ceně,“ zašklebil jsem se.
…
Je vážně lehké jít dopředu. A ještě lehčí je brát životy. Vzal jsem jich už tolik že to nedokážu spočítat. Proč? Tak to vážně nevím. Asi jsem se už nudil.
…
„Jsi krásná,“ zašeptal jsem.
„Ano to vím,“ zašklebila se.
„A zákeřná jsi taky,“ zasmál jsem se.
„Jo, to vím i bez tebe,“ řekla a vyplázla na mě jazyk.
„Koleduješ si,“ řekl jsem výhružně.
„To já ráda,“ ušklíbla se.
„Ale ale, tak ty si pokoj nedáš?“
„Ne nedám,“ znovu na mě vyplázla jazyk.
„Dobře jak chceš,“ zašklebil jsem se a povalil ji na zem, pevně jsem sevřel obě její ruce a vzápětí ji začal lechtat.
„Néé dost,“ zakřičela zoufale.
„V žádném případě,“ zasmál jsem se ďábelsky.
„Prosííím,“ vysoukala ze sebe někde mezi smíchem.
„To na mě neplatí,“ řekl jsem a na chvíli ji přestal lechtat, rukou jsem zajel pod její vršek a přejel po kůži na jejím břiše. Letmě jsem se usmál když jsem viděl její barvu měnící se tváře. Na chvilku jsem se zastavil a jen ji pozoroval, ale po chvíli mě přemohla touha a přitiskl jsem svoje rty na ty její.
„Dělám si legraci,“ řekl jsem do jejích úst a vzápětí ji znovu začal lechtat..
…
Usmívám se při vzpomínce na ni. Bože jak já ji m... Sakra! Co to se mnou je? Proč na ni stále myslím? Je pryč a nejde to vrátit. Nebo možná kdybych.. Ne nemysli na to! Je mrtvá prostě tu není a nemůže být. Už nikdy ji neuvidím. Není jediná šance na to ji znovu vidět. Prostě to nejde. Tak kdy už se s tím konečně smířím?
…
„Miluji tě,“ špitl jsem jí do ucha.
„Já tebe taky,“ usmála se a dala mi pusu na čelo, ale to mi nestačilo, proto jsem ji k sobě přitiskl a dlouze ji políbil.
„Takhle je to lepší. Nemyslíš?“ zasmál jsem se a ona jen mlčky přikývla „pojď,“ chytl jsem ji za ruku a táhl na jedno místo, kam jsem ji chtěl už dlouho vzít.
„Počkej, kam jdeme?“ zeptala se zvědavě.
„Uvidíš,“ řekl jsem tajemně.
„Božínku,“ povzdechla si, ale nechala se mnou vést.
„Jsme tu,“ řekl jsem.
„To je nádhera,“ vydechla a dále pozorovala výhled na zapadající slunce, který se nám naskytl. Já se jen usmál a pozoroval jak si lehký vánek pohrává s jejími růžovými vlasy.
„Děkuji,“ otočila se ke mně.. Tedy tam, kde si myslela, že jsem, ale já stál za ní, chytl jsem ji za její přednosti a přitiskl k sobě.
„Pro tebe bych i zemřel,“ zašeptal jsem jí do ucha..
…
„Sakra,“ říkám sám sobě.
„Děje se něco?“ ptá se mě Zetsu.
„Ne..“ odsekávám „A mimo to co tu děláš?“ ptám se ho.
„Nic,“ odpovídá mi.
„Tak to nic běž dělat na bojiště a zjisti jak na tom nepřítel je,“ šklebím se na něj. Na to jen lehce kývne a jde dělat to co mu vždy šlo nejlépe. Špehovat..
„Madaro,“ osloví mě znovu.
„To už jsi zpátky?“ nadzvedávám obočí.
„Ano,“ odpovídá krátce.
„A?“
„Vypadá to že mají posilu,“
„Posilu?“
„Ano nějkou holku.. Edo-tensei ale podle čakry nevypadá že by nás mohla ohorozit,“ vysvětluje mi.
„Jo, to stačí, díky, jen doufám že neumře moc rychle.. Nudím se,“ zívnu si.
…
„Proč?“ zeptal jsem se a z očí mi stékali slzy „ptám se, proč jsi to udělala?“ prudce jsem s ní zatřásl.
„Nevím,“ odpověděla a vykašlala krev.
„Nemůžeš, ne, ty nemůžeš,“ zakřičel jsem.
„Bohužel musím,“ zašeptala a mě se v tu chvíli málem zastavilo srdce.
„Ne já to nedovolím,“
„Budeš muset,“ usmála se, ale do očí se jí draly slzy.
„Jestli mě tu teď necháš nikdy ti to neodpustím,“ zakřičel jsem.
„Miluji tě,“ zašeptala a její víčka začala klesat.
„Tak bojuj sakra,“ zatřásl jsem s ní „Ne to mi nemůžeš udělat,“ řekl jsem tiše a hlavu opřel o její hrudník. Z očí mi stékali slzy a já nebyl schopen je zastavit. Nevím jak dlouho jsem u ní byl, ale když jsem se konečně uklidnil a vstal od jejího chladného těla, byl jsem už někdo zcela jiný...
…
Jak já ji m.. Sakra zase? Co to se mnou dneska je? Vždyť já ani nemám právo na ni myslet. Já nemám ani právo vyslovit její jméno. Přece jen zemřela mojí rukou. Ano já zabil ženu, kterou jsem miloval. Nenávidím se za to. Byla pro mě světlem v temnotě a já ji zhasl. Proto se ze mě stalo to, co jsem dnes. Je to kvůli tomu, že jsem si vlastníma rukama vzal vše co jsem měl rád a co jsem miloval.
…
„Na tvojí ceně?“ zeptal se.
„Ano na mojí ceně.. Tedy pokud se tomu tak říkat dá,“ zašklebil jsem se.
„Dobře a to je tedy co?“
„Můžu si dělat co chci a..“ na chvilku jsem se odmlčel.
„A?“
„A? To si zatím nechám pro sebe,“ zasmál jsem se.
…
„Někdo se blíží,“ šeptám sám sobě.
„Hledáš něco?“ ptám se neznámé osoby.
„Ty,“ říkám překvapeně. Ne to není možné.. Ona nemůže..
„Mně jsi tu nečekal co?“ zasměje se. Ne je to ona.. Musí být.
„Ne, tebe jsem tu opravdu nečekal. Co tu děláš?“ ptám se klidně a bez náznaku jakékoliv emoce.
„Nevidíš? Stojím,“ odsekává mi.
„Ano, to vidím, ale co děláš tady, na tomhle místě?“ ptám se stále klidně.
„Joo, tak to je složitější, ale řeknu to takhle: Přišla jsem tě zabít,“ říká s úsměvem.
„Vážně?“ nadzvedávám obočí „tak se ukaž,“ říkám pobaveně, ale ona na nic nečeká a hned se po mě vrhá s katanou v ruce. Já jen lehce odskakuji a objevuji se za ní.
„Nic moc,“ říkám za jejími zády a foukám jí do vlasů.
„Ty,“ křikne a zprudka se otáčí, ale katnou prosekává jenom vzduch. Asi si myslela že mě tím dostane.
„Tady,“ říkám znovu za jejími zády, chytám ji za její přednosti a pevně ji k sobě tisknu.
„Chyběla jsi mi,“ šeptám ji do ucha a nasávám její vůni. Tak moc mi chyběla, že ji už nikdy nechci pustit. Připadám si jako tenkrát. Je to jako by mi znovu začala svítit na mou ponurou cestu.
„Pusť mě,“ šeptá.
„Říkám pusť mě,“ křičí a vysmekává se z mého obětí.
„Nenávidím tě,“ křičí a znovu se proti mně rozbíhá.
„Ber to vážně,“ říká se zabijáckým výrazem. Mám to brát vážně? Fajn jak chceš katana proti kataně.
„Dělám si legraci,“ říká těsně u mě a pouští katanu k zemi a než jsem stihl cokoliv udělat moje katana proťala její hrudník. Usmívám se jelikož jsem vyhrál. Ale úsměv mi tuhne.
„Co? To ne, znovu ne,“ říkám překvapeně a trochu i zděšeně „Jsi Edo-tensei, tohle tě přece nemůže zabít,“ říkám se zoufalým pohledem.
„Ale může, jsem nepovedená,“ říká s úsměvem „odpusť mi, ale já tu nemám co dělat stejně jako ty. Ani jeden z nás nepatří do tohoto světa, oba máme být mrtví.. Chápeš mrtví..“ říká se slzami v očích.
„Chápu, ale já tu mám ještě práci,“ odpovídám.
„To je dobře,“ usmívá se a její víčka opět těžknou. Znovu mi mizí pod rukama a znovu mojí vinou. Kdybych mohl jdu hned za ní, ale ještě ne. Ještě tu něco je. Něco co mě nutí tu zůstat..
„Počkej tam na mě, nebo si pro tebe příjdu!“ říkám jí a doufám, že to slyšela.
„Neboj se Madaro čekala jsem dlouho takže ta chvilka mě už opravdu nezabije.“
„Madaro,“ slyším Zetsua a otačím se k němu.
„Máme práci,“ říká mi.
„Ano, máme práci. Teda jenom já,“ šklebím se.
„Jak jenom ty?“
„Takhle,“ odsekávám a probodávám jej katanou.
„Proč..?“ ptá se mě.
„Nudil jsem se,“ usmívám se jako by nic.
„Neboj se Sakuro, nenechám tě čekat dlouho. Přece jen tě pořád miluji,“ šeptám do prázdna.