Nagashi Mizumaki I - Vzpomínky na minulost

Vesnice Hyoko, země Mrazu
Probudil jsem se na nemocničním lůžku časně za svítání. Neměl jsem sebemenší tušení, jak jsem se tam dostal nebo co tomu předcházelo. Přes všechnu tu bolest, která sužovala mé tělo, se o tom ani nedalo přemýšlet. Vykřikl jsem bolestí a tím pádem do mého pokoje přiběhl doktor, který dvakrát cvrnknul do injekční stříkačky, chytil mě za předloktí, nahmatal cévku a vpíchl do mě svůj lékařský nástroj s neznámým obsahem. Bolest byla čím dál víc silnější. Začal jsem sebou škubat a kopat nohama a doktor pevně držel mé tělo.
„Přestaň! Čím dřív se uklidníš, tím rychleji bolest odejde,“ slyšel jsem, jak doktor něco řekl, ale nerozuměl jsem mu. V hlavě mi zvonilo a nebyl jsem schopný normálně přemýšlet. Několikrát jsem vykopl nohou do vzduchu a měl jsem pocit, že jsem doktora zasáhl do hlavy, neboť najednou byl pryč. Zmítal jsem sebou ze strany na stranu a snažil se přemoci tu strašlivou bolest, kterou snad vydávala každá buňka v mém těle. Poté konečně začala působit injekce a já opět upadl do hlubokého spánku. Tentokrát se mi ale zdál sen. Byl jsem v nějaké hale se znakem vesnice Kumogakure. Uprostřed stála mladá dívka s dlouhým copem a výraznými rysy v obličeji, které jí dodávaly na půvabu.
„Co tady děláš, Nagashi? Nemáš povolení mne navštěvovat,“ řekla a otočila se na mě.
„Ty víš, proč tu jsem, Yugito. Má sestra Tesuna zemřela rukou ocasého démona,“ vyjekl jsem na ni naštvaně.
„Se smrtí Tesuny nemám nic společného. Pokud chceš hledat spravedlnost pro svou sestru, měl by ses obrátit na jejího vraha,“ řekla v klidu. Ukázal jsem na ni prstem: „Za její smrt můžou ocasí démoni! A ty máš jednoho v sobě. Neseš stejný podíl viny, jako vás všech devět, co máte tyto monstra v sobě! Už to zašlo moc daleko. Jen kvůli vám umírají jak nevinní shinobi, tak bezbranní civilisti. Rozhodl jsem se, že vás zničím a zajistím, aby už nikdo nezemřel rukou bijuu nebo jinchuuriki,“ podíval jsem se jí do očí a viděl jsem tam jen lhostejnost. Jako by ji to vůbec nezajímalo. Rozzuřený jsem se proti ní rozběhl s mečem v ruce. Neohrabaně jsem jí sekl po krku, ale ona to hravě vyblokovala svými dlouhými a pevnými nehty.
„Tohle nemůžeš myslet vážně, ty usmrkanče,“ mezitím co blokovala můj výpad, použila další ruku a škrábla mě svými nehty do zápěstí a vyrazila mi meč z ruky. Přinutila mě vyskočit do vzduchu. Chtěl jsem to skončit co nejrychleji, takže jsem plánoval použít svou nejsilnější bleskovou techniku. Jenže kolem jejího těla začala vířit tmavě modrá chakra. Byla to síla dvouocasého. To můj vztek prohloubilo ještě víc. Přál jsem si, aby trpěla stejně jako moje sestra Tesuna. Složil jsem několik pečetí a napřáhl jsem ruce. Za pomocí blesků a výbojů jsem vytvořil bleskovou síť, která paralyzuje a znehybní vše, čeho se dotkne. Síť byla dost velká, takže by se Yugito neměla dostat z jejího rozsahu. Vrhl jsem se spolu se sítí k zemi přímo na toho démona. Vypadalo to, že chakra kolem Yugito stále houstne a pomalu se začínají formovat dva ocasy. V momentě, kdy se má síť dotkla této chakry, zasáhl mě bleskový výboj a s šokem jsem se probudil na posteli. Byl jsem celý zpocený a unavený, ovšem po bolesti nebylo ani vidu. Když se mi ten sen znovu vybavil, zjistil jsem, že to byla vzpomínka ještě na začátek toho všeho. Chvilku jsem seděl na posteli a přemýšlel a snažil se vytlačovat další vzpomínky na povrch. Vzpomněl jsem si jen na útržky. V důsledku napadení vlastního člena Kumogakure jsem byl odsouzen za zradu k doživotnímu vězení. Ale ten muž v masce, co si říkal Madara, mě dokázal osvobodit. Ano, už si vzpomínám, uvědomil jsem si. Madara mě rekrutoval do organizace zvané Akatsuki, která se specializovala na lovení ocasých démonů. Nakonec byla válka, ale když jsem se dozvěděl, co byl celou dobu Madarův plán, docela mě to zaskočilo. Ovládnout svět pomocí síly všech démonů spojených do jednoho, to dokáže jen někdo jeho kalibru. Ale pořád si nepamatuju, jak jsem se dostal do nemocnice. Co se se mnou stalo? Snad mi to zítra řekne doktor. Pohodlně jsem si lehl na polštář a hned usnul. Tentokrát beze snů.
Ráno přišlo dřív, než jsem očekával. Nepříjemné pichlavé paprsky ranního slunce prolezly škvírou mezi roletami. Oči jsem měl celé slepené z nedostatku spánku. Opatrně jsem vstal z postele a přešel po pokoji. Nohy mi fungovaly dobře, tak mě napadlo, že bych se šel porozhlédnout po nemocnici a zjistil, kde to vlastně sem a možná i jak jsem se sem dostal. Vzal jsem za kliku a vyšel ze dveří. Ocitl jsem se na chodbě, kde bylo spousta dalších pokojů s pacienty. Bylo jich až příliš mnoho. A zatím jsem nenarazil na nikoho z nemocničního personálu. Přišlo mi to divné. Přece tu někdo musí být na noční službě. Zarazil jsem se, když jsem procházel kolem ordinace, z níž se ozvalo mumlání.
„Takhle to dál nepůjde. Při počtu pacientů, které za den přijmeme, to tu nemůžeme zvládnout. Chybí nám léky, začínají nám docházet pokoje, nemáme zásoby a ani potřebná zařízení k vážnějším operacím,“ stěžoval si nějaký doktor.
„Právě proto pacienty, kteří můžou chodit a nemají tak rozsáhlá zranění, pošleme domů. Ti, co jsou na tom hůř, ale při vědomí, bychom nechali na pokoji. A ti, co jsou v bezvědomí nebo kómatu či mají zranění, které ovlivní jejich další život… neříká se mi to snadno, ale možná bychom je měli zbavit jejich utrpení,“ navrhl své tvrdé řešení druhý doktor.
„Zbláznil ses?! Nechat je prostě umřít, i když mají nějakou naději? To nikdy nepřipustím,“ protestoval ten první. Jeho hlas se mi zdál povědomý. Asi to byl on, kdo mi dal tu injekci.
„Mám lepší nápad. Povoláme nějaké lékařské ninjy z Konohagakure. Jejich zdravotnický um je jeden z nejlepších na světě,“ řekl opět ten první s nadějí v hlase.
„Pošetilče,“ obořil se na něj kolega, „myslíš, že nám Konoha pošle své ninjy zadarmo? Máš vůbec ponětí, kolik jim budem muset zaplatit? A obzvláště teď, když je ta krize?“
„Krize nekrize, měli bychom aspoň něco vyzkoušet, než se nám to tu rozsype pod rukama,“ uslyšel jsem jejich kroky, tak jsem se raději vzdálil. Namířil jsem si to rovnou zpět do svého pokoje a tam si lehl na lůžko. Najednou jsem začal přemýšlet o své minulosti. Už jsem věděl, že pocházím z Kumogakure a že má sestra zemřela na misi v boji s pětiocasým démonem. Byl jsem tak posedlý touhou pomstít se, že jsem chtěl zlikvidovat všechny démony a jejich jinchuuriki. Stal jsem se nukeninem a přidal k Akatsuki a pracoval pro ně jako špeh. A vždy, když pečetili démona, tak jsem cítil, jak se má touha po pomstě naplňuje. Dodávalo mi to sílu pokračovat dál. Jakmile nastala válka a já se dozvěděl Madarův plán, rozhodl jsem se, že za něj nebudu riskovat život. Sledoval jsem události a vývoj války z povzdálí a potom…už si nic nepamatuju. To už ale do místnosti vešel doktor.
„Jak se cítíte, pane?“ zdráhavě se zeptal.
„Oproti včerejšku je to vynikající. Sice mě ještě občas bodá v boku, ale to se dá přežít,“ odpověděl jsem mu. Doktor si udělal poznámku.
„Chci se zeptat, co se stalo?“
„Je to zvláštní, že někteří si na to pamatují a jiní ne. Přesně před dvěma týdny skončila poslední válka. Čtvrtá velká válka ninjů, nejděsivější ze všech, protože se už zdálo, že jsme poraženi. Uchihovi Madarovi se podařilo uskutečnit svůj plán, nekonečné genjutsu, do kterého se mu však nepodařilo dostat Uchihu Sasukeho a Kyuubiho jinchuuriki Uzumaki Naruta. Tihle dva zachránili svět.“ Takže to byl démon, kdo zachránil svět. Jaká ironie. „Aliance dál přetrvává a démoni se stali hodnými a odešli na místa, kde je jim dobře a považují je za domov,“ pokračoval zdravotník. Dokonce je všechny nechali jít, ať si dělají, co chtějí. Po tom všem, co nám provedli a kolik způsobili neštěstí, utrpení a zármutku. Pokud je to opravdu tak, má pomsta není ani zdaleka u konce. Myslel jsem, že když Madara selže, tak ty stvůry budou zničeny, aby už k něčemu takovému nemohlo dojít, ne že jim bude odpuštěno.
„Kde to vůbec jsem?“
„Jste ve vesnici Hyoko v zemi Mrazu. Tato země byla zasažena válkou a naše nemocnice je jedna z posledních funkčních zařízení,“ vysvětlil mi a vytáhl ze stolku ninja čelenku. „Mám dojem, že tohle patří vám,“ položil ji na stůl. Na čelence byl znak Kumo, jenomže nebyl přeškrtnutý, takže nebyla moje. Přesto jsem přikývl na souhlas. Teď když aliance drží při sobě, by se mohla hodit.
„S největší pravděpodobností vás zítra propustíme,“ oznámil lékař. „Pokud nebudete potřebovat nic důležitého, prosím, abyste zbytečně nezatěžoval personál. Už tak sotva stíháme starat se o všechny pacienty,“ oznámil doktor a dal se na odchod. Ulehl jsem do postele a ujasnil si své staronové priority a cíle. Ocasí démoni musí být zničeni, nejen pro spravedlnost za Tesunu, ale pro dobro celého světa. Oni jsou to zlo, které tu bylo odjakživa. Není možné, aby se kompletně změnili k lepšímu. Jsou zhmotněnou žijící nenávistí a já zajistím, aby lidé konečně pochopili, jakou hrozbu pro nás představují.

Konohagakure, země Ohně
„Feudální pán tady bude každou chvílí!“ vykřikla Shizune. „A my nejsme vůbec připraveni.“ Pátá hokage Tsunade, která i po válce zůstala ve funkci, Shizune nevěnovala větší pozornost. Válečné následky si vzaly moc velkou cenu. Tsunade zažila spoustu válek, ale ani jedna nebyla tak krutá a smrtící. Nějaká návštěva feudálního pána už ji nemohla rozhodit. Měla bych se radovat z našeho vítězství, přesto žádnou radost necítím. Jen selhání. Každý den musím myslet na to, jak obyčejní shinobi umírají za svou vesnici, za svou rodinu a za příští generaci. A to jsem si už prožila tolik konfliktů, že by mě to nemělo nijak zvlášť zaskočit, honilo se jí hlavou. Vtom do kanceláře vtrhl člen Anbu. „Feudální pán právě projel bránou Konohy,“ oznámil spěšně.
„Jsou všichni na svých místech?“ ječela Shizune.
„Členové Anbu zaujali strategické pozice. Ale mezi řadovými ninjy panuje zmatek a chaos,“ Shizune se tvářila naštvaně a podrážděně. „Pokud se feudálnímu pánu něco stane v naší vesnici, podepsali jsme si vlastní rozsudek,“ dala pokyn Anbu, aby šel s ní a rázným krokem opustili kancelář Tsunade. Její pohled směřoval z okna na rozlehlou vesnici, která se koupala v záři poledního slunce. Začala vzpomínat na den, kdy zaútočil Pein a srovnal celou Konohu se zemí.
„Nebylo to tak dávno a dokázali jsme se opět postavit na vlastní nohy,“ řekl tajemný hlas za ní, jako by uměl číst myšlenky. Hokage se otočila a spatřila Kakashiho s čelenkou přes levé oko, přestože sharingan už nevlastnil.
„Feudální pán je ve vesnici. Je na čase ho jít přivítat. Doprovodím vás, Tsunade-sama,“ nabídl se Kakashi. Hokage měli doprovázet dva Anbu, ale ona se rozhodla, že půjde s tím, kterému víc věří a může se na něj spolehnout.
„Jsi laskavý, Kakashi,“ společně vyšli vstříc pánovi země Ohně.

Feudální pán se nechal nést ve svých luxusních dřevěných nosítkách podepírán osmi služebníky. Jeho závěsy byly odhrnuté, aby měl krásný výhled na vesnici. V postranních uličkách stáli ve stínech Anbu, zatímco shinobi hlídali konožské ulice, náměstí, střechy a tvořili neprostupnou bariéru pro obyčejné občany vesnice.
„Co si myslíš, Izumo? Proč dorazil pán země Ohně tak brzy po válce?“ zeptal se černovlasý Kotetsu.
„Že by proto, aby udělil vyznamenání? Abych pravdu řekl, mně na tom nezáleží. Já jsem rád, že jsme dostali i jinou práci, než být pořád ve strážnici a hlídat bránu do vesnice,“ uchechtl se Izumo.
„Podívej, už se blíží,“ Kotetsu ukázal prstem před sebe, „měli bychom zaujmout naše pozice.“ Izumo přikývl na souhlas a několika skoky se dostal na vícepatrovou budovu, odkud byl impozantní výhled na konožské lázně. Nosítka feudálního pána se kymácela ze strany na stranu, jako by byla opilá a sám feudální pán s úsměvem pozoroval rozkvétající vesnici a její krásu. Izumo nenuceně sledoval blížící se návštěvu. Najednou se mu zdálo, jako kdyby za ním někdo stál, protože uviděl stín druhého člověka. Když se ale otočil, nikdo tam nebyl a stín byl pryč. Asi se mi něco zdálo. Měl bych to pití trošku omezit. Raději se soustředím na bezpečnost feudálního pána, to je teď hlavní, pomyslel si. Kolona už se blížila. Izumo se hrdě narovnal a stoupl si na okraj římsy. Když vtom ho něco chytilo za nohy. Zjistil, že se nemůže hýbat, něco ovládalo jeho tělo. Jeho ruka bez jeho vlastní vůle popadla ze zadní kapsy kunai s výbušným lístkem. „C-co se to do háje děje?!“ snažil se ze všech sil kunai odhodit pryč stranou, ale nebyl dostatečně silný. Ruka mrštila směrem dolů a kunai našel svůj cíl. Ozval se slabý zvuk prasknutí dřeva a zapíchnutí kovu. Výbušný lístek se aktivoval. Když to uviděl první služebník, okamžitě pustil nosítka a s křikem se rozběhl pryč. Hned za ním následovali všichni nosiči, kteří se strachem a řevem pustili nosítka a rozutekli se na všechny strany. Nosítka spadla na zem a převrátila se na stranu. Několik ninjů včas zareagovalo a všimlo si lístku, naneštěstí už bylo příliš pozdě a lístek dohořel a explodoval. Dav prostých lidí začal šílet, všichni panikařili, utíkali, křičeli. Nosítka se rozletěla na kusy, spolu s feudálním pánem a několika konožskými ninjy, kteří stáli hned u nich. Zpráva o smrti feudálního pána se rozšířila po celé vesnici jako mor a nastala panika. Nikdo nevěděl, co má dělat nebo co bude následovat.
Kotetsu byl svědkem toho všeho. Nacházel se o několik metrů dál a to ho zachránilo. Jinak by k nosítkům také přiběhl, aby pomohl feudálnímu pánu. Na rozdíl od většiny si udržel chladnou hlavu a nepanikařil. Převážná část lidí, ba i ninjů od toho incidentu utekla. Za několik okamžiků se kolem hořícího dřeva shromáždily jednotky Anbu a tiše si něco říkali. Ten kunai musel letět seshora. Kde je Izumo? Ten to musel vidět, vzpomněl si, že jeho kamarád měl hlídku na budově. Podíval se vzhůru. Stál hned na okraji a díval se dolů na tu spoušť.
„Hej, Izumo? Seš v pohodě?“ zavolal na něj. Odpovědí mu byl křik hokage: „Jak se to mohlo stát? Jak jste jej chránili?! Tohle je katastrofa. Chápete, jaké to bude mít následky?“ rozzuřená, sevřela ruku v pěst a uhodila do nejbližšího domu, jehož zeď popraskala. „Elitní jednotka Anbu je k ničemu, elitní chuuninové a jouninové taktéž! Nemáte právo říkat si ninjové!“ další ránu schytal příslušník Anbu. Maska se mu rozletěla na kusy a nevykazoval žádné známky vědomí. Tsunade vyčerpaně oddechovala. „Zklamali jste mě, všichni do jednoho,“ kousla se do rtu a odešla pryč. Mezitím už byl oheň dávno uhašen vodní technikou. Ze stínů vyšel velitel Anbu Nara Soichi. „Vím, kdo tohle udělal,“ řekl hlasitě, aby ho všichni slyšeli, včetně hokage. Ruka mu vyjela z pláště a ukazováček mu směřoval nahoru, na Izuma.
„Chopte se ho,“ vydala hokage rozkaz, aniž by o tom obvinění nějak popřemýšlela.

Naruto seděl v parku na lavičce a vyčkával na příchod Hinaty. Svěží podzimní větřík mu prohrabával vlasy a příjemně chladil na obličeji. Vzduch byl cítit zetleným listím, trávou a květinami. Naruto si užíval pohled na zeleň a přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby se vydal ve šlépějích Jirayi. Toulal by se po světě a pomáhal tam, kde by bylo třeba. Na druhou stranu tady měl přátele a domov. A hlavně Hinatu, kterou nade všechno miloval a ona milovala jeho. Ještě chvíli jen tak seděl a rozjímal, než ji uviděl přicházet. Byl rád, že byla v pořádku, protože i ona se účastnila ochrany feudálního pána. Jako dědička klanu Hyuuga jej vítala hned u konožské brány. Naruto jí vyšel naproti. Obejmuli se a posadili na lavičku. Hinata vypadala dost mrzutě.
„Je to kvůli tomu dnešku?“ zeptal se starostlivě.
„Ano. Smrt feudálního pána pro nás možná není tak bolestivá jako když umře hokage, ale mimo Konohu, kde nejsou ninjové, nastane chaos. Lidé ztratili toho, ke komu můžou vzhlížet. Nemá je kdo chránit,“ Naruto jí něžně pohladil pramen fialových vlasů.
„A já se také bojím, Naruto. Pamatuješ na Madarova slova? Že spolupráce je jen tichá válka? Mám pocit, že se začínají naplňovat,“ přiznala Hinata.
„Ten, kdo se s někým rozhodne spolupracovat, to podle mě dělá proto, aby se mezi nimi prohloubil vztah a aby si navzájem pomáhali, ne proto, aby spolu vedli válku. Zapomeň na Madaru i jeho slova. On je dávnou minulostí,“ řekl Naruto.
„Tak v tom případě, proč mám takový strach? Žijeme v dobách míru, přesto byl na ulici za denního světla zavražděn feudální pán. A nejhorší na tom je, že to udělal někdo z nás. Prý Tsunade-sama nechala uvěznit Izumu, na základě obvinění od velitele Anbu,“ řekla sklíčeně.
„Izumu? Toho Izumu, který strážil bránu? Je si tím bábi jistá? Vždyť ten by neublížil ani mouše,“ Naruto vypadal překvapeně.
„Taky tomu nemůžu uvěřit. To obvinění je ale od nejvyššího velitele Anbu a to hokage musí respektovat,“ objasnila Hinata.
„Tak to si k němu potom zajdu na pokec,“ Hinata si opřela hlavu o Narutovo rameno a ten ji objal paží kolem ramen. Oba tam seděli a naslouchali šeptání větru.