Zkouška ohněm III. Oddanost a výdrž

Skoro každého v nemocnici probudí silné denní světlo, které volně vstoupí otevřeným oknem nebo snad tichý rozhovor, co naruší ozdravující, blahodárný spánek. Z nějakého důvodu byla tato tradice porušena.
Snil jsem o tom, jak mě probouzí moje máma, dala mi pod nos ramen, abych se na ni ve chvíli probuzení usmál. Ten pocit, který ve mně byl jako odjakživa. Byla zlá doba a ona potřebovala nabrat sílu, mým úsměvem, tak prostým. Ale stejnou sílu jsem z ní čerpal já.
Ve chvíli, kdy to udělala, někdo pohnul s mým tělem. Ztratil jsem ty její toužebné a přitom smutné oči, vypařily se příliš rychle. Nikdy jsem se jich nedokázal vzdát. Jak bych jen mohl. Násilně mě donutil opustit sen, kterému jsem podlehl, jeho pravosti jsem uvěřil až moc snadno, věděl jsem, že je to špatně, ale prostě jsem věřit chtěl. O to horší bylo probuzení, ta faleš, kterou v sobě pro některé úspěšně schovával, sálala z něj, ze skutečného světa.
„Spal jsi dost, vstávej!“ přikázal mi stejný hlas jako ten, který jsem naposledy slyšel v lese. Uposlechl jsem jej.
„Možná jsem jen prostě radši chtěl spát,“ šeptl jsem a snažil se, aby neslyšel jediné slůvko. Nejspíš jsem doufal, že tu nikdo nebude, ale on ano, překvapil mě.
Čekal jsem na odpovědi, záměrně jsem mlčel. Pozvedl jsem sklopenou hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Jako by si se mnou můj vlastní rozum hrál. Otevřené okno, svěží, studený vzduch, v očích jsem pocítil slzy, tohle nebylo to, co jsem chtěl. Tak dlouho jsem pracoval na tom, abych se nemusel přetvařovat, skrývat, měl jsem se kvůli jednomu tak strašně bolestivému zážitku všeho vzdát? Bylo to těžké, nemusel jsem však hrát žádnou roli, byl jsem to já. Bolelo to.
„Co chcete?“ pobídl jsem ho roztřeseným hlasem. Ještě jsem na něj doposud nepohlédl a nehodlal jsem to měnit. Vnímal jsem, jak bral jednu židli a přisunul si ji blízko mé postele.
Myslím, že to byla přesně ta vteřina, kdy jsem kolem sebe postavil hradbu. Dost silnou, aby přes ni nepronikla žádná lež ani přetvářka. Nekonečně vysokou, nikdo ji nemohl překonat, dostat se ke mně. Nikdy a nikdo.
Zvedl jsem hlavu, mohl jsem na něj pohlédnout, nyní mi v tom nic nebránilo. Jak se zdálo, Kakashi čekal na tento signál, kterého se zjevně dočkal.
„Naruto,“ vyslovil mé jméno neběžně pokorně, „Nikdo se nedokázal zvednout, jen ty, nikdo jiný. Ani nevíš, jak silnou vůli máš. Genjutsu Kurenai ještě nebylo pokořeno, ale ty jsi to dokázal. Já ne, nezvládl jsem pokračovat, vzdal jsem to,“ přiznal se, ale svému tvrzení na pravdě nepřidal, „Vím, že jsi viděl a zažil odpornější věci, takové, které skoro nikoho v našich krátkých životech nepotkají. Máš v sobě sílu, jež z tohoto světa v podstatě vymizela. Naruto, važ si jí a nikdy se jí nevzdej.“
Má mysl si potichu odpovídala. Ano, měl jsem v sobě sílu, ale ona vlastnila chakru rudou jako krev, kterou už tolikrát zbytečně prolila. Měla tvář, které se báli i ti nejodvážnější. Měla moudrost roků, jež nesmrtelně prožila. Ta síla, kvůli níž jsem se stal tím, kým jsem… Kyuubi.
„Bylo to dobře sehrané, ne? Všichni senseiové se moc snažili a šlo to poznat, nepřišel jsi na to,” úsměvně se zašklebil najednou, „nebyl jsi žádný cíl, který měli ostatní zdolat, to my jsme zkoušeli tebe. Připravili jsme ti situace a pozorovali tvou reakci. Mělo jich být víc, ale s těmi bombami jsi nám, jak se to říká? Ano, udělal čáru přes rozpočet. Konečná zkouška, jak jistě taky sám usoudíš, byla nejtěžší. Nebudu ti říkat, kdes úplně pohořel, jistě to víš. No nic, Naruto, prošel jsi a to je to hlavní. Budeš zastupovat všechny ze Skryté Listové, tak se předveď.”
Jestli tohle měla být povzbuzující řeč, byla hodně chabá. Pochopil jsem, proč byl předtím na tréninku tak přísný, potřeboval záminku, aby mě tam mohl poslat jako lovnou zvěř a ne uchazeče. I tak jsem mu dále nevěřil, nic jsem nikdy neudělal, věděl jsem, že si zasloužím přímé jednání.
„Vytahujete z mé minulosti strašáky, které jsem se snažil skrýt dlouhou dobu. Stačí tak málo,” zvedl jsem ruku a luskl prsty, „a je všechno pryč. Připomněl jste mi to, na co jsem se snažil zapomenout. Tím člověkem, tím ninjou jsem znovu, kvůli vám. ” Já bych tak strašně rád věděl, co od toho života chci, ale on mi ani neukázal, jak si něco přát.
Podíval jsem se do očí svého senseie, jakmile jsem dořekl svá slova, něco se v něm změnilo, jako už tolikrát. Někdy mi dával najevo jakési přirozené přátelství, nikdy to ale netrvalo dlouho. V jeho očích prolétl záblesk bolestných vzpomínek. Postupem času jsem zjistil, že důvěrně znal Kairu, nebylo složité, aby mi došlo, jak moc mě viní z její smrti. Neúspěšně se to snažil skrývat. Proto jsem mu věřil, jak by tak citelný člověk mohl udělat nečestný podraz na svého žáka. Chvíli z něj šlo soucítění, někdy nenávist a tyto dvě vlastnosti se snášely spolu tak obtížně.
„Se svými strašáky se každý pere sám, neházej to na mně a nebuď jak malé dítě,“ sdílel se mnou své myšlenky. Možná jsem mu to neměl říkat, byl jsem však přesvědčen o tom, že dospělý člověk snese vše. Další věc, v které jsem se mýlil. Kupily se tak rychle, až jsem je nestíhal počítat, mé omyly. Na chvíli jsem se zamyslel, proto obratně využil příležitosti.
„Jsi zjevně zdravotně v pořádku,“ konstatoval, vyhledal svitek ve své brašně a hodil mi ho, „Do tohoto zapojený nejsem, mají to na starosti vyšší orgány, než jsou jounini, nemám tušení, jak to bude vypadat. Hodně štěstí, odteď jsi v tom sám,“ ohlédl se ke mně při odchodu. Jeho ramena klesla, poté zmizel.
Hluboce jsem vydechl. Ve svém životě jsem chtěl něco dokázat, dostat se výš než ti, co měli nade mnou moc předtím. Chtěl jsem pomstu, ale něco jsem slíbil. Slib pro mě byla vždy otázka cti. Moje matka nikdy nezklamala, pokud to bylo v jejích silách, vždy dostála svému slovu a já ji chtěl následovat. Stanovil jsem si cíl překonat ty, kteří drželi rukou můj osud. Vedla k tomu dlouhá cesta, ale selhání nepřipadalo v úvahu.

Rozhlédl jsem se po pokoji a zamžoural očima, to světlo opravdu stálo za nic. Můj pohled zbystřil, když jsem zaregistroval své oblečení položené na židli. Bylo příjemné znovu na svém těle cítit známou věc. Sebral jsem z postele svitek a přemístil jsem se do svého bytu. Sňal jsem z něj pečeť a začetl se. Dlouho trvalo, než začal obsah textu mít nějaké zajímavější informace, byly tam zbytečně dlouhé řeči, které nemohly nikdy zaujmout. Čekal jsem nějaký počáteční úkol a má domněnka se naplnila. Jestli jsem to správně pochopil, měl jsem naleznout dalšího účastníka zkoušek bez toho, abych jej znal. Byla tam nápověda, kde jej hledat, zároveň varování, že tam budou i falešní. Psaní jsem položil na můj malý kuchyňský stůl a přešel ke skříni, která se nacházela v ložnici. Otevřel jsem ji, měl jsem v ní skoro všechno, přes zbraně až po oblečení a různé tretky. Vytáhl jsem mapu všech pěti hlavních zemí a vrátil se zpět do předchozí místnosti. Rozložil jsem ji, přičemž jsem si vzal tužku a pravítko. Bylo mi naznačeno, že se mám pohybovat v nejrušnějším lichoběžníku. Toto bylo to jediné, co mě napadlo. Pospojoval jsem přímkou všechny hlavní vesnice, které ležely na mapě proti sobě. Mezi nimi tyto čáry vytvořily útvar mě zadaný.
Popadl jsem batoh, který jsem měl předchystané ještě před tím, než byl potvrzen můj postup do zkoušek. Nevěděl jsem o nikom, s kým bych se měl rozloučit. Na zámek jsem zavřel všechny okenice a to stejné udělal s dveřmi, někdy se našli lidé, co rádi obtěžovali cizince a podivíny jako já. Přistoupil jsem k zábradlí, jež jen dva metry od mého bytu lemovalo jeho okraj. Chytl jsem se rukama jedné z kovových tyčí a plic do plic nasál čerstvý, studený vzduch. Nepřiznával jsem si to, ale měl jsem to tu rád. Trvalo to krátkou chvíli, ani jsem nevěděl, jak to dokázala, avšak, Konoha mi přirostla k srdci. Ne občané a jejich chování ke mně, ne, to ne, vypozoroval jsem chod věcí, když na scéně nejsem já, bylo to tak jiné, přátelské. Přehoupl jsem se přes jedinou překážku, která mi bránila ve volném pádu dolů. Bylo to o někdy o pár zlámaných kostí, ale já miloval pocit pádu, když do mého těla narážel vzduch, ten uvolňující pocit mi vždy pomohl zahodit své starosti za hlavu. Vyřeším je někdy jindy, řekl jsem si sám pro sebe. Stalo se to, co obvykle, křuplo mi v kotnících. Dnes jsem své tělo nijak neprotáhl a hned po něm chtěl takovéto kousky, neměl jsem se čemu divit. Vyskočil jsem za pomocí chakry na střechu a postupně se takto dostal až k jedné z hlavních bran vesnice. Nemyslel jsem si, že bych se jim měl nijak ohlašovat. Skryl jsem se v uličce a odtamtud se přemístil k nejbližší značce za hranicemi Země Ohně. Stálo to hodně chakry, ale věděl jsem, že ji nebudu nějakou chvíli potřebovat, zbytek jsem totiž musel doběhnout sám po svých.

Ocitl jsem se hned po problesknutí uprostřed lesa, který se zdál být ze všech stran nekonečný, ruku jsem měl položenou na kůře stromu s dobře ukrytou pečetí. Vyšvihl jsem se těžko pádně na jednu z větví a vydal se na další cestu, čekalo mě ještě pár kilometrů, nevěděl jsem přesně kolik, ale tušil jsem, že to poznám, až budu v zóně plné profesionálních zabijáků.
Časem jsem si začal uvědomovat jednu prostou věc, neměl jsem ponětí, jak bych měl provést úkol, co jsem dostal. Byl jsem si jist, že ke komukoli se tu přiblížím, sejme mě. Chtělo to nějakou informační zbraň na dálku. Nenáviděl jsem se za to, co mě napadlo, ale jak jsem neustálým přehodnocováním situace zjistil, nebyla jiná možnost. Musel jsem si znovu podmanit Kyuubiho chakru. Na chvíli jsem tuto možnost přijal, ale přešla mě stejně rychle, jako mě napadla. Dal jsem si úkol vše zvládnout sám, nebyl nikdo, od koho bych chtěl žádat pomoc.

Po dlouhé době jsem dorazil až k místu, které mi mapa ukazovala jako okraj úseku, kde by se mohli nacházet soupeři. Zastavil jsem a změnil taktiku, odteď nešlo o rychlost, naopak, abych to zvládl, musel jsem se stát neviditelným. Mohl mě sledovat kdokoli, a ani jsem to nemusel vnímat, zkoušky začaly ve chvíli, kdy jsem překročil hranici. Nestačil jsem došlápnout na svou nohu, ten pocit, co mě zastihl, jsem znal velmi důvěrně. Něco mě přemístilo. V cíli jsem kvůli neznámé síle padl na zem, jako by se na mé tělo spustilo stokilové závaží a nedalo si pokoj do té doby, dokud jsem se nestal součástí betonové podlahy. To mě omámilo, nedalo se to vydržet, sotva pár hodin propuštěný z nemocnice jsem znovu upadl do bezvědomí.
Rozhodně jsem se neprobudil v klidu, zdálo se mi o tom Genjutsu, co na mě použila v lese. Věděl jsem, že to nebude pěkné, přesto jsem se z toho snu nedokázal dostat. Povedlo se mi to až ve třetí fázi toho nesnesitelného mučení, ve chvíli, kdy spadl první střípek skla z rozbíjející se podobizny Nibiho. Cukl jsem sebou dopředu a na svých nohou a rukou ucítil pevně obvázané železné řetězy. Natahovaly mé horní končetiny do nepřirozené a nepříjemné polohy vzhůru, jediné, k čemu bych to dokázal přirovnat, bylo na styl skřipce. Řetězy mě řezaly do kůže, aby bylo ještě jistější, že se z nich tak snadno nevyprostím. Přesto všechno, můj přirozený instinkt mi říkal to aspoň zkusit. Byl jsem prozatím tak mimo, že mi bylo okolí, nebo snad kde to jsem, ukradené. Jakmile jsem se zhoupl více do prostoru, uslyšel jsem ne příliš znatelné podupání. Ze stínu poté vystoupil muž statné postavy s širokými rameny celý v černém. Celou hlavu mu před odhalením skrývala kukla téže barvy. První, co mou těžce se soustředící mysl napadlo, bylo slovo terorista. Na chvíli jsem tomu uvěřil i já, jeho následující morální výjevy tomu víc než nasvědčovaly.
„Znáš to, kamaráde, řekni, co víš a odejdeš v míru,“ začal. Bylo naprostou hloupostí odpovídat, dokonce i nováček to věděl. Víc než útěk mě teď zajímalo, co je to za chlápka, a jestli je sám. Zahrál jsem němého brouka, i když jsem po něm viděl, že chce slyšet odpověď na nepoloženou otázku. Můj nářek, či pláč prosící o milost nikdy tenhle chudák slyšet nebude, netušil však.
„Kde máš svou ninjovskou legitimaci?“ To bylo moc i na mě, zatraceně jsem nevěděl, jak mohla taková nicka dostat někoho jako mě na řetězy, ale tak blbý otázky? Neudržel jsem se a uchechtl se. Ten od pohledu hromotluk si toho všiml a začal na mě civět. Viděl jsem, jak pokrčil loket a napřáhl se na ránu do mého břicha. Zastavil ho jiný hlas. Hlubší a chraptivější než jeho i já jsem pocítil více respektu, vyšlo najevo, že do místnosti vešla pravá autorita. Okamžitě jsem zaznamenal dým, který vycházel z jeho načaté cigarety. Přistoupil přímo ke mně a druhou volnou rukou mi pozvedl hlavu. Neboť jsem byl ve vzduchu a výš než on, viděl jsem, jak se ke mně nelibě natahuje, zjevně mu tyto vzdálenosti vadily. Znovu nasál kouře a z úst jej naschvál foukl přímo do mého obličeje.
„Řekl jsem ti, že to neumíš, zklamal jsi,“ prohlásil rozsudek, ale ne můj. Hromotlukova ramena nejspíš klesla, neboť jsem cítil jeho hlasitý, poražený výdech. On skončil, velmi rychle soudil jsem, ale ten druhý muž zůstal. Z nějakého důvodu jsem teprve teď uznal, že to není legrace. Nebál jsem se ho, ani náhodou, opatrnost však byla na místě. Dobrou chvíli jsi mě prohlížel. Pokračoval tím, že mi vytáhl triko až k prsům. Nemohl vědět, že je na mém břiše pečeť, bylo to nemožné, toto tajemství znalo jen málo lidí. Pak udělal něco, co jsem nečekal. Tipl o mou kůži svou cigaretu. Neslyšně jsem sykl. Uvolnil jsem své tělo a prohnul se dopředu, bylo zbytečné se přemáhat, jak naznačovala moje tvrdohlavost a mužova odhodlanost, bylo mi souzeno zůstat s ním v jedné místnosti dlouhou dobu. Usmál se. Nijak jsem mu jeho grimasy neopětoval. Obešel mě. Všude byla tma a odnikud se nešířily žádné zvuky, neměl jsem žádné nápady, kde bych mohl být. Zapraskal oheň a vykreslil mou siluetu na protější zeď.
„Žádnou páku jsme na tebe nenašli, budu to muset udělat pěkně po staru,“ znělo to téměř zklamaně, ale nakonec jsem to byl nucen přehodnotit, bylo to zvrácené.
„máš celkem pěkný hadry, byla by jich škoda,“ uslyšel jsem jej zamumlat si. Svrchní oděv mi zezadu prořízl na cár. Byl to naprostý blázen, pořád si protiřečil, a ani to nevnímal.
„Vypadá to, že tě někdo zřídil ještě před mým zásahem,“ obdivoval nejspíš mé jizvy. Nechtěl jsem si to přiznat, ale v tu chvíli jsem byl rád, že jsem ho neviděl. Potřeboval jsem něco říct, vypustit ze svých úst jediné slůvko. Přesto jsem se díky své pevné vůli udržel a nepřerušil své mlčení.
Změnil jsem svůj hned poté, co na moje obnažená záda použil rozžhavenou kovovou tyč. Neudržel jsem se a vykřikl. Mlátil mě přímo na lopatky, které jsem měl kvůli řetězům nadměrně vysunuté. Přivíral jsem oči a doufal, že se mi to jen zdá a je to zase nějaké Genjutsu. Zastavil jsem svou chakru a rozproudil ji jako z učebnic, ale nepomáhalo to, pořád to nesnesitelně bolelo. Psychická a fyzická bolest byla naprosto jiná, jako srovnávat oheň a vodu. Kdo byl silnější? Kdo z nich toho dokázal víc zničit? Oba stejně, a co když se tyto dva nevyzpytatelné živly spojily? Nepředstavitelné a zhoršovalo se to. Nedokázal jsem přemýšlet, jak se z toho všeho dostat, tu myšlenku jsem v hlavě měl, ale nedokázal ji rozpoznat. Ten pocit jsem již dlouho nezažil.
Znovu a znovu, znovu, pálilo mi to kůži, po počátečním šoku jsem ji i přestal cítit. Mé tělo se samo od sebe snažilo uhýbat. Různě jsem se stáčel a propínal, moc to nepomohlo, akorát jsem ještě víc zhoršoval svá zranění. Odhákl mé ruce od řetězů, ale stále je nechal svázané. Volným pádem jsem se ocitl na zemi. Nejspíš si zavolal výpomoc a odtáhli mě po podlaze do jiné místnosti. Byl jsem napůl mimo tento svět, víčka se mi houpala tam a zpět, rozpoznat jsem dokázal až několikáté slovo ve větě, a ještě k tomu ho nepochopil.
Následující pokoj byl celý obložený z bílých kachliček. Nevím jak, ale dopředu jsem byl připravený na to, že mě teď budou topit. Nadechl jsem se, do těch ran mi tímto zacházením natahali tolik špíny, že jsem mohl klidně dřív zemřít na zánět. Teď víc než jindy jsem potřeboval vypadnout. Dostali mě až k nějaké vaně, vzali za vlasy a ponořili do vody. Logicky, když jsem měl vodní chakru, dokázal jsem vydržet déle. Čekali na moment, až sebou začnu házet, ale já se držel zuby nehty, aby se to nestalo. Ten nápad přišel odnikud, neměl jsem však jinou možnost, zůstat tu o vteřinku déle bylo nežádoucí. Soustředil jsem se, všechnu povrchovou bolest odtlačil do pozadí. Trošku chakry jsem poslal do svých uší a zaposlouchal se.
„Není v bezvědomí? Nebrání se a vypadá, že už nevnímá okolní svět, ” zeptal se můj opatrovník druhého muže. Věděl jsem, že už to v klidu nevydržím ani o vteřinu navíc. A i když to dokázal a říkal si to o té další, nevzdal jsem se. Bylo to absurdní, ale nemohl jsem jinak odvrátit nutkání nadechnout se, než je telepaticky přimět, aby mě vytáhli. V hlavě se mi opakovala jediná věta. Vytáhni mě! Vytáhni mě! Vytáhni mě! Dokola a dokola jsem to křičel, zatímco se to stalo.
„Vytáhni ho!” bylo mi v odpověď.
Vzali mě znovu za vlasy a zalomili dozadu krkem. Plíce toužebně zalapaly po dechu. Bylo to, jako bych se nadechl poprvé v životě a tento pocit neznal. Dusil jsem se a hýkal. Znělo to tak trapně, ale to čeho bylo všude kolem mě přebytek, mně chybělo, nebylo to více nespravedlivé? I ta poslední vůle držet své tělo vzpřímeně, opadla. Sesunul jsem se k zemi a sám se považoval za mrtvého, neboť jsem se tak cítil. Dopomohlo mi to k mému zbabělému plánu, pravý ninja by s nimi bojoval, ale zničený a taktiky znalý, jako já, je chtěl přechytračit. I oni možná pochopili, že to přehnali. Nevěděli, s kým mají tu čest, nebyl jsem jim ochoten ukázat ani tóninu svého hlasu. Takovou poctu si nezasloužili, hledal jsem něco úsměvného na tak bezvýchodné situaci. Na té podlaze jsem pomalu ale jistě usínal. Ne však zbytečně. Jeden z nich mě chytil za ruku.
„Proč jsme zrovna mi dostali takovou chcíplinu?!“ postěžoval si týpek, kterého jsem si nestačil doposud pořádně prohlédnout. Bylo to jedno, měl jsem vyhráno, stačilo jen, aby mi dopomohli. Netušili, že jsem ještě mohl něco podniknout.
„Skoč pro nějaký životabudič,“ nařídil tomu druhému můj hlavní trýznitel. Uslyšel jsem jen kvapné bouchnutí dveří. Usmál jsem se sám pro sebe a přemístil se ke značce, kterou jsem udělal na ruce toho teroristy, co opustil místnost. Ocitl jsem se za jeho zády. Mlel jsem z posledního, ale když jsem opravdu chtěl a potřeboval, měl jsem sílu na všechno. Ocitl jsem se za zády zakuklence. Mrštně jsem vytáhl kunai z jeho brašny a přiložil jej zezadu k jeho krku.
„Kde jsou mé věci?“ zachraptěl jsem potichu. Jeho hruď se napjala a já zbraň přitiskl nebezpečně blízko tepny.
„Jestli chceš přežít, nebudeš křičet,“ upozornil jsem ho výhružně. Nebyl to žádný strašpytel, proto jsem nepochopil, proč nebojoval. Naopak, kopl do dveří vedle sebe a skrčeným prstem naznačil polohu mého majetku. Vyhověl mi, nevydal ani slůvko. Až jsem si ověřil, že jsou to mé věci. Udeřil jsem jej do hlavy tupým koncem kunaie. Padl k zemi stejně jako já před chvílí. Uklidil jsem jej pod regály, kde se předtím nacházely mé věci a vyhledal cestu ven. Východ byl nápadně volný, žádný poplach nebo něco takového. Bylo to víc než podezřelé, ale nulový poplach se mohl velmi rychle obrátit proti mně. Neměl jsem jinou možnost, než na tu kliku zatlačit. Zase jsem se znenadání přemístil. Bylo to jako špatně podaný vtip.