Smrtelní a bezmocní 3

Nic? Jak to že nic? Snad vím, co se dělo a kde jsem byl? Ne? Kdybych mohl. Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Žiji, ale znak je pryč. Jak je tohle možné? Bez čakry, bez znaku, bez hlasu…

Vypůjčil jsem si koně ze stájí Hyuuga, bez optání, a vyrazil na místo, kde se to všechno událo. Bránou jsem proletěl cvalem. Neptali se, nepokusili se mě zastavit. Věděli, kdo jsem a tak neměli důvod. Zřejmě ani nevědí, v jakém jsem stavu. Zrovna nedávno, jsem se naučil chodit. Zcela zázrakem. Nohy nejsou moje. Cítím je, ale od kolen jsou cizí. Pak, jako by byla cizí pravá ruka a prsty na levé. Ženu koně vpřed. Nemůžu se dočkat toho místa. Mít tak čakru. Být celý, byl bych tam hned.

Rozhlížel jsem se po mýtině ze hřbetu koně. Kůň byl v klidu a sehnul se, aby se napásl. Rozhlížel jsem se a snažil se cokoliv zachytit. Maličkost. Nějakou stopu. Cokoliv. Začínal mě štvát ten klid. Nic tu nebylo. Vůbec nic. Sakra.

Pak jsem přece jen něco zahlédl. Přitáhl jsem otěže a zamířil tam. Byla to skrytá cesta. Neznalý by ji nenašel. Možná náhodou, ale je to používaná cesta. Malá, ale je tu. Vede k jeskyni. Nepamatuji se na nějakou jeskyni. Pamatuji si jámu. Našli mě v domku. Hledám domek. Nikde tu není… kde mě sakra našli? Znovu jsem něco viděl. Mnohem zřetelněji. Pramen růžových vlasů. Pobídl jsem koně. První, co mě napadlo, že by to mohla být ona lékařka. Ale co by tu dělala? Sledovala mě snad Sakura? Ne. Ta má vlasy krátké. Nemohla to být ona. Ani ta lékařka. Za jeskyní domek. Tady mě našli? Jak mě tu našli? Je to tu skryté. Dokonale. Seskočil jsem z koně a zamířil k domku. Spíše ruina. Už jsou to dva roky. Dva roky jsem tu nebyl. Našli mě tu? Vešel jsem. Byla tam židle a spousta zaschlé a staré krve. Celá ruina, která kdysi bývala chalupou, byla nasáklá obrovským množstvím krve. Udělal jsem krok a podlaha zavrzala. Zpráchnivělé dřevo zapraskalo.

Křičel jsem svázaný na židli. Právě mi mučitel oddělil pravou ruku od těla. Padl jsem k zemi. Byla to vzpomínka? Ucítil jsem vánek. Z té podlahy. Cože? Rozhodl jsem se odtrhat prkna. Byla tam. Ta jáma. Hluboká a nevábná. Tam jsme byli. Co tu dělá ta ruina? Viděli jsme nebe. Ale pak byla tma. Pád do jámy mi zlomil páteř. A potom. Potom mě vytáhli. Mluvili na mě a já jim nerozuměl. Nevěděl jsem, co po mě chtějí. Zbavili mně pravé ruky. Prstů na levé. Zlomili nohy a pak odešli. Zemřel jsem tu, a přesto žiji.
„Našel jsi to.“ Slyšel jsem ten medový hlas. Vstal jsem a rozhlédl se. Neviděl jsem ji. Podíval se do té jámy a došlo mi to. Rychle jsem nasedl na koně a hnal se pryč. Nikdy nemluvila s doktory. Ani doktoři s ní. Nikdo se na ni nedíval. Ani ona nic nedělala. Nepohnula ani s jedinou věcí, protože tam NEBYLA.

Přihnal jsem se do nemocničního centra a rychle sepsal její popis. Žena se na mě nejdříve divně dívala, ale pak mě zavedla k náhrobkům za nemocnicí.
„Před dvaceti lety šlo dvacet ninjů na rozsáhlou špionážní akci a všichni zmizeli. Nikdo se nevrátil. Slehla se po nich zem.“ Historie se opakovala? Pak jsem se vrátil. Sice ne celý, ale vrátil. Dvacet let mrtvá žena. Znám její jméno. Přišla snad proto, že jsem to přežil? Co ode mě čeká? Co by chtěla? Vrátím se tam. Musím do té jámy, ale… už ne sám.
„Dobře. Složím pro tohle tým.“ Řekla Tsunade a tak je tu tak patnáct ninjů a já jsem v půlce té jámy. Nemá kilometr. Není tolik hluboká. Ale je strašidelná a něco tu je. Cítím to. Rozsvítil jsem lampu a rozhlížel jsem se. Jen kostry. Kostry přibližně dvaceti lidí. Už stěží bych rozpoznal, kdo je kdo. Muž či žena. Žena. Vidím ji. I po dvaceti letech tlení tu zůstaly její růžové vlasy. Nemá pravou ruku, chybí jí prsty na levé a nohy má rozdrcené. Kde je ale můj tým? Za dva roky by tu měli hnít, ale tyhle kosti jsou vybělené. Není tu nikdo, z mé akce. Zafoukal kolem mě vítr a tak sem se otočil. Ta bestie, vypadající jako drak z amaterasu, po mě vystartovala. Zhasla lampa a já se probudil. Ano. Viděl jsem bělostný strop nemocnice. Zase? Co se stalo. Pamatoval jsem si tu potvoru. Ale co s ní? Posadil jsem se. Bolí mě celý člověk. Okamžitě jsem vstal a hnal se k zrcadlu. Byl tam. Znak na čele. Byl jsem zmatený. Co to bylo? Náhrobek za nemocnicí. Byl tam. I jméno sedělo.

„Byla to jednou z nejlepších lékařských ninjů všech dob. Ale před...“
„Dvaceti lety zmizela s dvaceti ninji na špionážní akci.“ Dopověděl jsem, za sestřičku. Když jsem se na tu ženu podíval, nevěřil jsem. „Jste jí hodně podobná.“ Byla překvapená. Její výraz pokládal otázku, jak to vím, ale už ji podat nestihla. Běžel jsem za Tsunade.

„Měl bys ještě odpočívat. A nepřepínat se. Mohla bych ti zakázat cvičit do úplného vyčerpání.“ Tohle se stalo. Ano. Trénoval jsem a přesáhl své limity. Upadl do bezvědomí a to všechno byl sen. Ne… byla to prosba.
„Našel jsem něco, co by vás mohlo zajímat.“ Začal jsem.

A tak tu stojí hotová legie z Konohy u jámy a bojuje s drakem. Býval pouhou legendou, ale teď je tu a vidíme jej na vlastní oči. Drak požírající duše. Její duše unikla. Dostala se ke mně. A ukázala mi, co se dělo.

Vůle a Touha

V jeskyni býval chrám. Usadilo se tam několik zvrácených individuí, aby obětovali dětské a čisté duše zvrácenému bohu. Démonovi, který se živil na utrpení jiných. Drak, který pojídal duše i těla. Ale ji pozřít nedokázal. Sic byla dítě a byla nevinná. Nedokázal to. Měla totiž silnou vůli žít. Toužila po přežití a dokázala to. Dokázala žít tak dlouho, dokud drak nepadl. Našli se všichni, kteří před dvaceti lety zmizeli. Jejich duše byly osvobozeny se smrtí démona.

Ač se to stalo před dvaceti lety, každý se cítil, jako by se to všechno stalo docela nedávno.

Ishi Yokubou (意志 欲望).

Vůle a Touha.

Všeříkající jméno dívky, která přece jen stále bojovala, aby všechny zachránila.

Její cesta ninji.