Zkouška ohněm IV. Jak se vyhrává válka?

Byl jsem rád, že tam, kam jsem se přemístil, byla pevná podlaha. Zavrávoral jsem a nebál se na ni spadnout. Kolena jsem podvědomě přisunul k bradě, poté se o ně opřel. Nebyl jsem schopen rozeznat švitoření kolem sebe, tolik mě bolela hlava. Někdo mě vzal za rameno a otočil na záda, nebránil jsem se, neměl jsem na to sílu. Nezdálo se však, že by to byli mí nepřátelé. Nevnímal jsem, kolik přesně jich bylo, měl jsem zavřené oči a nešly otevřít, po každém zmařeném pokusu to bylo ještě těžší. Teď mě každý vzal z jedné strany a dali ke zdi. Mé tělo samovolně padalo a já s tím nemohl nic udělat. Po stranách mě tedy přidrželi.
„Tak tohohle zřídili zatím nejvíc.“ Porozuměl jsem najednou jednomu z hlasů, byl spíše mužský a hluboký, občas zachraptěl. Někdo mě obalil dekou a usušil mi vlasy, z kterých ještě pořád stékala voda. Nacpali mi i něco do krku, po chvíli to začalo chutnat stejně hnusně jako stará dobrá pilulka na doplnění chakry, aspoň něco, co jsem znal z již dřívější doby. Já však chakru nepotřeboval, snad i víc by mě uzdravily odpovědi, kde to jsem.
Pomalu a jistě to zabíralo. Dokázal jsem už odposlouchávat a soustředit se. Stále jsem hrál neschopného, dřív než se oficiálně probudím, potřeboval jsem vědět ty nejprostší věci, nemuseli by být stále tak shovívaví, až bych se představil.
„Co myslíte?“ Jakmile někdo nahlas položil tuto otázku, nastalo hrobové ticho.
I když jsem se držel ve stavu bdělosti, zdálo se to být jako nesplnitelný úkol.

Ubíhaly minuty až hodiny, čas se nedal pořádně odpočítávat. Celou dobu jsem na sobě cítil několikery oči. Čekali snad všichni na mě? Nezbylo mi nic jiného, než to zjistit. Povolil jsem ruce i nohy, všechno zabolelo úplně stejně. Tolik zranění, ani nemluvě o tom, že nebyl jediný sval v mém těle, který by nebyl ztuhlý. Rozhlédl jsem se kolem, místnost, v níž jsme se nacházeli, byla malá a netřená na bílo. Viděl jsem to, přestože byla tma. Pomalu jsem ze sebe shodil deku bez sebemenšího hluku. Nohy jsem natáhl a zkusil se jich dotknout rukama. Sotva, co jsem to zkusil, ucítil jsem na svých zádech hluboké vrstvy strupů. I když jsem měl Kyuubiho, nestačilo se to zahojit. Nebyl dobrý nápad si to pohybem roztrhat, ale na to jsem v tu chvíli opravdu nemyslel. Postarali se o mě, přesto jsem tu nemohl zůstat a poděkovat jim, bylo to příliš nebezpečné a hloupé.
Znovu jsem pocítil radost z toho, že umím techniku problesknutí, jako už tolikrát. Přemístil jsem se k mé brašně, kterou jsem záhadným způsobem našel na druhé straně místnosti. Když jsem do ní šáhl, zděsil jsem se, byla úplně prázdná, ani smítko ji neplnilo. V tu chvíli se rozsvítila světla, neboť zdi byly bílé, to oslnění si nějakou chvíli hrálo s tím, co jsem potřeboval vidět. Otočil jsem se a postavil.
„Buď jde vaše vesnice do kopru, když sem posílaj takovou spodinu všech Shinobi,“ chytil mě za krk, protože byla moje fyzická síla k nepoužití a to stejné mé schopnosti reakce, neměl jsem se jak bránit, „nebo jsi tak vyčůranej a máš nějakej plán, mladej.“ Nevím proč, ale nejvíc mě urazilo oslovení mladej, to ostatní bylo zčásti pravdou. Tu blbost jsem asi udělal, když jsem nevzal v potaz to, že je nemožné, aby všichni nespali.
„Jak se jmenuješ?“ zajímalo kluka o pár let staršího než já. Stál vedle mě a zkoumavě si prohlížel můj obličej. Jeho pohled jsem mu opětoval, okamžitě se zarazil a zkřížil ruce na hrudi ve varovném gestu. Dostal jsem facku, nečekal jsem ji, nic z toho, co se mnou dělali, proto má hlava odletěla na stranu a spánkem jsem se natloukl o zeď. Jen těžko jsem ji vracel zpět do její přirozené polohy.
„Dívej se na mě, když s tebou mluvím!“ odůvodnil své počínání ten, co mě držel pod krkem. Nejseš moje máma, debile, řekl jsem si, abych se v takové bezútěšné situaci povzbudil.
Měl jsem volná chodidla, říkal si o nějaké poučné zadostiučinění, kopl jsem ho mezi nohy jako nedávno svého senseie. Svými ústy naznačil nevyslovené au a pustil mě. Sesunul jsem se k zemi a neměl se o žádný útěk, obestoupilo mi zorné pole asi deset postav, neexistovala pro mou maličkost nijaká šance, cítil jsem se jako v kleci. Můj zásah vyvolal značný obdiv. Někdo se zasmál, další jen zakroutil hlavou.
„Je hloupej, ale odvážnej, to se mu musí nechat,“ nebál se nahlas vyslovit své myšlenky jeden z přihlížejících, podle hlasu jsem poznal muže přešlého dvacátého roku života. To už se ale postavil zpět na nohy ten, co jsem s ním měl menší konflikt.
„Chceš dostat přes držku?!“ vyhrožoval mi zvýšeným hlasem. Asi jsem ho vážně naštval. Doufal jsem, že už jsme si kvit, on však místo toho věnoval ránu pěstí do mých žeber. Náporem se můj obličej ocitl čelem na podlaze. Napřahoval se k další ráně, ale nedostal se k ní. Dlaždice, na které stál se pod ním propadla a vzala ho tím s sebou.
Vytáhl jsem se rukama do sedu, abych viděl na to, co se děje. Všichni ustoupili o krok dozadu ze strachu, že budou další. Skoro každý to měl vepsané ve tváři. Jedině chvíle strachu o nich něco vypovídala, zbytek byly lži a přetvářky. Věděl jsem, že tady budu jako ryba ve vodě.
„Jsi snad němý?“ ozvalo se ze strany, kam mě můj zmáčklý krk nedovoloval se podívat. Nestihl jsem odpovědět.
„Nebo sis nadělal z nás do kalhot?“ zasmál se někdo z koutu. To mě přivedlo na dobrou myšlenku, došlo mi, že když budu dělat němého, mám více možností se něco dozvědět, proto jsem mlčel a svěsil hlavu.
„I v kostele je víc hluku, než naděláš za celý život ty,“ bylo mi vyčteno znovu od toho, co si ze mě dělal neustále srandu. Už jsem je pomalu začal poznávat podle stylu mluvy, jeden byl jako učebnice, zatímco pan Vysmátý by potřeboval nějakým slovníkem dostat přes hlavu.
Celé to dění bylo tak absurdní, že jsem to všechno radši nechával na nich, neměl jsem na výběr. Nebyly tu žádné dveře, jen okénko jako u výdeje zmrzliny, které jinak dominovalo naprosto holým zdím a bílé podlaze ze studených kachliček. Z toho světla mi třeštila hlava, přísahal bych, že se mi každou chvílí rozskočí do všech stran. Opřel jsem si ji o dlaně a naklonil ji na stranu. Snažil jsem se je vyprovokovat k tomu, aby vyzradili, co tu zrovna já pohledávám. Pochopili mě, ale stejně nikdo nic neřekl. Otočili se zády ke mně a dopřáli mi výhled na jednoho kluka. Doposud jsem si ho nevšiml, všichni u mě stáli tak blízko, že jsem na protější zeď neviděl. O ni se zády a nohou nadřazeně opíral muž v černém oblečení s cigaretou. Já si celou dobu říkal, že tu něco smrdělo a ztěžovalo mi dýchání, neměl jsem však ani vteřinku času nad tím přemýšlet. Muž, co mluvil jako kniha, ho vyzval vztaženou rukou.
„Proč já?“ zeptal se ho hrubým hlasem.
„Znáš přece pravidla, ale jestli chceš…“ naznačoval něco, co jsem nechápal.
„Jasně, jasně, fajn,“ odsekl a hodil cigaretu na zem, potom ji přišlápl. Ruce dal do kapes a přistoupil ke mně. Sklonil se nade mnou a počkal, až zvednu hlavu k němu. Chvíli mi to trvalo a stejně jsem si ji potom musel podepřít o zeď.
„Mladej,“ už teď mě to, co mi měl říct, přivádělo do rozpaků, ta přezdívka byla strašná a já si na ni stále nezvykl, „jak se vyhrává válka?“ Zarazil jsem se, řekl to naprosto čistě, bez sarkasmu. I v tomto stavu jsem se musel držet na uzdě, abych se nerozesmál. Snažil jsem se zachovat vážnou tvář, a neboť jsem hrál němého, tázavě jsem pohodil hlavou. Co tohle všechno mělo znamenat? Místo zdravého rozumu jsem stále častěji přecházel do fantazie, protože všechno to, co se dělo, postrádalo jakýkoli smysl.
„Prostě si odpověz, a potom to řekni támhle do okna,“ řekl znuděně a zároveň otráveně. Měl jsem k němu něco peprného, jenže to okolnosti nedovolovaly. Jednoduše strašně smrděl od toho kouře, rozkašlal jsem se a dlouho to nedokázal zastavit. Odkráčel tam, odkud přišel.
Postupně odcházeli i ostatní, mezi posledními mě pozoroval i intelektuál s vybraným jazykem, ale ten to vzdal nakonec taky. Zůstal menší kluk, než jsem si představoval sebe. Nevypadal jako ninja, jediné, co ho k tomuto titulu vázalo, byly bandáže ovázané kolem jeho kotníků. Na nohou měl černé tenisky s oranžovými tkaničkami, zelené kalhoty pod kolena a modrou mikinu s křiklavým odstínem červené na zipu. Byl jako barevná duha mezi tímto ponurým místem, prostě blázen. Přitom jeho obličej byl naprosto normální, hnědé vlasy a stejné barvy měl i obočí, lehce oválný obličej s ostrým, malým nosem. Podupával nohou a nad něčím usilovně přemýšlel. Po chvíli přehodil přecpanou brašnu před sebe, kterou nosil na zádech a vysypal mi její obsah před nohy. Zděšeně jsem pohlédl na své věci.
„Díky za půjčení, nic jsem ale nenašel a ostatní taky…“ byl zklamaný, „Tak ti to vracím, je nám to na nic,“ řekl a usmál se, jako by nebyl jaký hodný, že mi vrátil mé vlastní věci. COŽE?! Oni se mi hrabali ve svitcích?
Už jednou jsem pochopil, že všechny osobní věci, nebo cokoli, co jsem sebou vždycky tahal, musím mít někde skryto a zapečetěno, klíč jsem znal jenom já. Děkoval jsem každému, na koho jsem si jen vzpomněl, že existuje, jak mě osvítili a já to udělal tak, jak udělal.
„Ještě jedno pravidlo, které ti zapomněli říct, žádné boje a zdrhání, jinak se spálíš a to solidně. Viděl jsi přece, co se stalo?“ ukázal prstem na to místo, kde se předtím ten kluk propadl, poté s ním varovně zakýval a tvářil se nanejvýš důležitě. Naštěstí odešel i on, bylo mi z něj špatně od žaludku, byl naprosto odpornej. Ty hadry, vystupování, přechytralý kecy. Kdybych mohl, vyklopil bych mé poslední snědené jídlo ze včerejška hned vedle sebe, jenže bylo stále moc cenné a já nevěděl, kdy dostanu další. Rozhlédl jsem se kolem sebe, všichni byli namačkaní u zdí a hráli, že se zajímají jen o to své. Nebylo tomu tak, neustále se letmo pozorovali, hlídali. Jediný špatný tah a mohl být malér. Jak jsem později zjistil, fungovala tu velmi křehká hierarchie. Já jsem přišel jako poslední. Nebylo to tu jinak než jinde, na vrcholu ten, co přišel první a věděl nejvíc, potom já, předem určený outsider.

*

Jak se vyhrává válka? Na tuto otázku jsem znal odpověď, avšak význam mi došel až po noci strávené v bílé místnosti. Nevyhrává se za pomocí počtu vojsk, strategií či hrdinstvím. Vyhrává se informacemi a to někdo aplikoval v tomto experimentu. Z nějakého neznámého důvodu jsem tu byl, místo toho abych šel na jouninské zkoušky, stal jsem se krysou v laboratorní kleci. Nikdy jsem neslyšel, co do okénka říkali, jen útržky, ale nebylo to skoro nic zajímavého, navíc to říkali tak, aby tomu naschvál nikdo nemohl porozumět, tomu tady se nedalo říkat konkurence. Neexistovalo na to slovo a já se ho za tu celou dobu snažil vymyslet. Práskali na sebe národnosti, náznaky jmén, i když nikdo zatím nebyl doposud tak hloupý, aby jej vyzradil, to bylo to nejcennější, jméno. Dali mi číslo, které jsem musel mít po celou dobu na zádech. Nikdo se tu nikdy neukázal, ty věci se tu prostě objevily, znenadání, když to nikdo nečekal, vyhodil je někdo z toho okýnka. Chodilo se k němu v noci, přesnější je při tmě, jakmile všichni ulehli ke spánku, i když nikdo nespal. Každý se bál, že jej někdo udal a je na něj řada. Jediné zaškobrtnutí a už měl nejmíň jeden z dvanácti přítomných nejméně podezření o tom, kdo jsi. Měl jsem nepodložené domněnky, že mnozí z nich nejsou Shinobi. Za tuto pouhou jednu noc zmizelo pět lidí. Noc byla strašlivá, přestože jsem teprve začal chápat, o co tu jde, lezl mi mráz po zádech, jestli jsem se něčím nedopatřeně neprozradil. Bylo tak hrobové ticho, že šlo slyšet udavače, oni však šeptali a jejich hlasy se nedaly přirovnávat k žádnému, které jsem slyšel za světla. Z nějakého důvodu všem přišlo bezpečnější přežívat tady, než dozvědět se, co s tebou udělají, když opustíš tuto místnost. Tento pocit na mě převedli velmi snadno, rozhodl jsem se vyhrát a zůstat jako poslední. Nespal jsem a už několik hodin vymýšlel strategii. Zvyky, zajímavosti, typické znaky, to vše jsem kvůli Raikagemu studoval celé roky, musel jsem zvítězit.

Ve tmě jsem se neslyšně doplazil k místu, kam sedmička odhodil cigaretu. Mohla mi pomoci značka, obal, cokoli, přesto jsem si připadal hrozně trapně, když jsem se válel po zemi, abych nenápadně vzal rozdupané odpadky. Bál jsem se, že o mě v té tmě někdo zakopne, ale doposud se tak nestalo. Natáhl jsem ruku a ohmatal prostor přede mnou, když jsem ji našel. Strčil jsem ji do kapsy právě včas.
„Čtrnáctko, mladej, rožni,“ ozvalo se a odněkud zepředu na mě pohlédly tmavě zelené hadí oči, které v sobě nesly náznak podezření. Byl jsem tu za poskoka, ale nebránil se tomu, jak řekli, žádné rozepře, jinak jdeš hned ven. Poslušně jsem vstal, jako by nic a rozsvítil jsem světlo. Otočil jsem se zpět na něj, něco mi na něm nesedělo. Vypadal až moc normálně a nevýrazně, až na ty zelené oči a husté černé obočí, které mu je výrazně lemovalo.
„Díkes,“ naznačil a snažil se mi dát najevo, že mám přestat zírat, neboť je to divný. Uklidil jsem se zpět na své místo u zdi a přemýšlel. Přišel jsem na to, kdo to je. To blbý rožni se používalo v zapadlé oblasti území Země Písku. Tenhle byl odtamtud, teď jsem jen potřeboval zjistit, jak to vzkázat okénku.
Nápad to nebyl nijak geniální, ale lepší než to, jak to tu praktikovali doteď. Každý pohyb jsem musel nějak maskovat, prozradit mě tu mohlo opravdu všechno. Cigaretu jsem hodil mezi zeď a batoh, abych ji viděl jen já. Přišel jsem na to, jak je všechny vyřadit. Otrhal jsem okraje svitků, které byly nepotřebné a nepopsané, schoval je do boční přihrádky tašky. Věděl jsem, že teď si můj batoh půjčí jen přes mou mrtvolu, nikdo se jej ani nedotkne. Jeden jsem si vzal a za zády tužkou napsal informaci, kterou jsem o něm zjistil.
Lehl jsem si, to byla jediná činnost, jež nikomu nepřišla podezřelá. Zkoumal jsem tu cigaretu. Výrobní značka nebyla moc známá, ale pocházela ze Skryté Deštné. Mohl si to však přivést z nějaké mise nebo od někoho dostat, zde jsem si nemohl být jistý, nechtěl jsem riskovat, že bych se mýlil. Zvedl jsem se a šel k okénku, lísteček jsem si strčil do zadní kapsy kalhot. Když viděli, kam mám namířeno, vstali taky. Cestu mi zastoupil jeden z nejvíce hrozivých mužů, co tu byli. Tmavě modrá bunda mu zakrývala ruce až po zápěstí, jak jsem si již dříve všiml, velice dbal na to, aby mu oblečení zakrývalo kůži. Typoval jsem, že tam má nějaké klanové tetování. Tohle byla moje šance odhalit ho. Přistoupil jsem až k němu. V žádném případě jsem mu nesměl ublížit, rozhodl jsem se pro něco zajímavějšího. Byl vyšší než já, to mi značně pomohlo, aby nebylo zvláštní, že jej vezmu za loket. Vyskočil jsem a přitáhl se, přičemž jsem získal dobrý směr. Přeskočil jsem jej. Když jsem byl nad ním a on se nedíval, vyhrnul jsem mu kus látky a spatřil tetování, má domněnka byla správná, pocítil jsem malé vítězství. Přiložil jsem ke kůži jemně ukazováček a nechal na něm tím pečeť. Rukáv jsem mu vrátil zpět, kde byl a dopadl na vlastní nohy. Bylo to těžší, než se zdálo, pracovat v takové rychlosti mi tělo nedovolovalo moc snadno. Uklonil jsem se jako komediant, co právě předvedl své finální číslo. Vyvrátil bych mu rameno, kdyby se neotočil zároveň za mnou. Podíval jsem se na něj. Vypadal nabubřeně, ale ne tak, že by něco poznal. Měl jsem nutkání se usmát, aspoň jednou za čas se mi něco povedlo. Narovnal jsem se a rozhlédl se po ostatních, civěli na mě. Čekali, až se pode mnou propadne podlaha, jenomže tady nešlo o bojovou roztržku, nýbrž o ustoupení z cesty. Pouze jsem ho obešel a to mi nikdo nemohl zazlívat.
Druhá moucha za pár hodin, zaradoval jsem se. Dotyčný šel ke mně a já postupně ustupoval, až jsem narazil na dřevěný rám okénka. Dlaněmi jsem pod něj připravoval pečeť pro přemísťování. Nastavil jsem to tak, aby značka zmizela a byla viditelná pouze mně, ale na oplátku to trvalo více času ji umístit.
Dělej, dělej, nebo to bude má smrt, říkal jsem si pro sebe a křečovitě se pokoušel zachovat neutrální tvář. Kdybych zůstal jen o vteřinku déle, mohli by si myslet, že mám plán, to bylo nežádoucí. Dlouhán s číslem devět mě vzal za rameno a lehce odhodil stranou. Díky němu to vypadalo, že jsem jen zašel na místo, kam jsem neměl. Hned jsem se podíval, jestli se značka stihla ztratit. Ano, zvládl jsem to, vydechl jsem úlevou. Tohle bylo poprvé a naposledy. Nezaujatě jsem se zašil na svém místě. I tak mě však sledovaly zkoumavé pohledy. Kontroloval jsem každý z nich. Bitvu jsem sice vyhrál, válku však nikoli.

*

Tma započala rychle, všichni chtěli odsud vypadnout. I já jsem pociťoval důsledky jednoho a půl dne bez vody a jídla. Tato místnost přímo naváděla k dění, mátla tím. Chytrý člověk radši vymýšlel účinnou strategii.
V průběhu světla jsem ještě svému sousedovi, který vypadal v rámci možností mezi ostatními nejméně zkušeně, podstrčil nápovědu okolo chlapa s cigaretou. Pokud vím, nepojmul sebemenší podezření, že jsem mu to tam dal já. Udělal jsem to tak, aby si myslel, že to někomu vypadlo z kapsy. Šel k okénku jako první, snažil se to zamaskovat, ale i přesto jsem ho poznal.
Zmizel, můj typ, kterým jsem si nebyl stoprocentně jistý, byl špatný. No tak nic, smůla. Chtěl jsem ještě chvíli počkat, Třeba by někdo vyřadil mé oběti, a já bych pak skončil.
Málem jsem začal usínat, když něco zaujalo mou pozornost. Někdo vyťukával vzkaz. Nemohl jsem přesně určit, odkud to vycházelo. Zaposlouchal jsem se a snažil se ve své paměti najít ten správný klíč k této zprávě. Znal jsem několik typů a rozdíly mezi nimi byly velmi malé.
Po chvíli jsem na to přišel, tyto kombinace jsem dělal skoro každý večer před spaním, tak, aby mi nikdo nerozuměl, ale bylo to řečeno. Tyto slova byly jako rajské hudba.
„Kdo ho zná, ten to ví. Prská tak moc, že by vznikl déšť. Rudne, jako by nikdy neviděl holku. Peskuje, jako by nikdy nic nedokázal. Je to h*jzl, znáš snad Raikageho?“ překládal jsem si v hlavě. Potřeboval jsem se usmát, abych souhlasil, že je to pravda, ale byla to past. Ten, kdo by rozuměl, nějak by zareagoval, to jsem nemohl udělat. Místo toho jsem jako hloupý napínal uši, každý to udělal. Kdo mohl znát speciální jazyk ANBU z Oblačné? Je tu snad někdo od nich? Kladl jsem si otázky, na které jsem neznal odpověď. Dál jsem neposlouchal, uznal jsem, že je řada na mně. Ani jsem sebou nepohnul, pouze se přemístil k okénku.
Pečeť, kterou jsem předtím umístil na ruku muže, mi vykreslila na prázdný svitek podobu tetování, co vlastnil. Byl to znak významného klanu v Zemi Země. Měl jsem dva lístečky, potichu je odevzdal pod sklem a už se dál nezajímal o jejich osud, musel jsem se vrátit na své místo, kde jsem vyčerpáním usnul, nedokázal bych vydržet bdělý ani minutu.

*

Cítil jsem kolem sebe nebezpečí, někdo se mě snažil okrást. Chytl jsem jej za ruku, a teprve potom otevřel oči. Kluk skoro stejně starý jako já s číslem tři. Doposud jsem o něm nejevil zájem, zdál se být nedostupný, za celou dobu jsem na něm neobjevil nic, co by mi napovědělo, kdo je.
„Jsme tu poslední tři,“ usmál se, ne falešně, opravdu, jako by byl rád, že jsem tu s ním zrovna já. Stále jsem ho nepouštěl, dokud neuvolnil ruku a nevzdal se mých věcí.
„Promiň,“ řekl omluvně, „myslím ale, že bys udělal to stejné?“ Čekal na něco, co nepřišlo. Tázavě jsem se na něj podíval.
„No jasně, ty jsi ten němej!“ plácl se do hlavy a sedl si vedle mě.
„To jsem teda pěkně v nevýhodě, to není fér,“ nestěžoval si, myslím, že se snažil zamluvit to, jak jsem ho nachytal. Z jeho očí zářilo vědění.
„Támhleten se se mnou taky nebaví!“ ukázal prstem na kluka v rohu.
Podíval jsem se, byl to ten, kterého jsem si sám pro sebe nazval Duhovákem, teď měl číslo deset. Přeskakoval jsem mezi nimi očima. Nedokázal jsem pochopit, proč jsme tu zůstali zrovna mi tři. Avšak, bláznovství a genialita se často snoubí spolu a rozdíl mezi nimi skoro žádný není, kladla mi na srdce vždycky máma. Desítka najednou mlčel a tvářil se uraženě, zatímco trojka, který pro mě byl doteď velkou neznámou, začal mluvit. Tuto trojici jsem doplňoval já, herec němého.
„Kyuubi, myslím, že se bude minulost opakovat,“ řekl jsem lišákovi, jehož jsem náhlým vpádem zaskočil.
Bez čekání na odpověď jsem jej opustil čekajíc na čas tmy.