Láska hory přenáší I. - Návrat?

Příštího rána planulo slunce v překrásných růžových a žlutých odstínech. Vzduch byl svěží, voňavý a velmi chladný. Okraje potůčků zamrzly a malé tůňky se pokryly ledem. Když Naruto posnídal ovesnou kaši, sbalil si věci a vydal se na cestu. Nastal čas se vrátit domů. Vrátit se za přáteli a jeho láskou, chtěl ji říct, jak moc ji miluje.

Zarostlá stezka, kterou chodila zvěř, byla jen neznatelně vychozená a v některých místech se úplně ztrácela. Protože si ji vyšlapala zvířata, často se vracela v dlouhých oklikách. I přes tyto nedostatky to byla nejrychlejší cesta z Vířivých hor.

Vířivé hory byly jedním z mála míst, o kterých feudální pán Země ohně ani hokage nemohli říci, že jsou pod jejich vládou. Ještě dnes se vyprávějí příběhy, jak polovina armády Země ohně včetně samotného druhého hokage Tobiramy Senju zmizela a už nikdy se nevrátila. Ano, je to přesně ten příběh. Příběh o zmizení narutova dědečka. Tohle Narutovi už dlouho vrtalo hlavou, jeho děda nemohl zmizet jen tak. Někdo je tenkrát přepadl, tím si byl jist, a proto se rozhodl před pěti lety jít pátrat po pravdě. Chodil po horách už mnoho let, ale stále nic nenacházel. Pokaždé když si myslel, že odpovědi jsou na dosah, tak ho znova něco zmátlo – jako včera s tím chladným závanem. Závan byl tak chladný, že z něho boleli kosti. Naruto to chápal jako zlé znamení a proto se radši vypařil. Tak jako tak stejně byl čas se vrátit. Jednou se k té záhadě vrátí, ale teď musí jít dodržet své závazky.

Pokračoval svižným krokem a cesta mu rychle ubíhala. Pozdě večer přišel na okraj prudké strže. Hluboko pod ním se divoce valila řeka Katora, tekoucí kolem jeho rodné a milované Konohy. Sycená stovkami pramínku řeka mocně zápolila s balvany a kameny, které ji stáli v cestě. Vzduchem se šířilo tlumené hučení. Utábořil se v houští poblíž strže a než šel spát, pozoroval vycházející měsíc. Byl tak krásný, jeho světlo bylo tak čisté a přitom tak chladné. Připomínalo mu to jeho milou. Krásná, ale dokázala být přitom tak chladná. Doufal, že jak se vrátí, konečně získá její srdce a oba budou šťastní. S touhle myšlenkou nakonec taky usnul.

Během následujícího dne a dalšího půldne se prudce ochladilo. Naruto pospíchal, ale i tak občas zahlédl nějakou tu srnku hodující na malém jehličnanu nebo veverky ve stromech jak se prohánějí z větve na větev a sladce při to pískají. Krátce po poledni uslyšel vodopády, které vše zahalily monotónním zvukem nekonečného šplouchání. Pěšina ho zavedla na vlhký břidlicový výběžek, kolem něhož se řítila řeka. Voda z ní stříkala vysoko do vzduchu a po březích obrostlých mechem stékala zpět. Po obou březích řeky se tyčily dvě obrovské sochy. Uchiha Madara po pravici a Senju Hashirama po levici. Už byl skoro doma. Nad touhle myšlenkou se Naruto usmál a pokračoval dál v cestě.

Před ním se jako rozložená mapa prostíralo Údolí Konce. Hned si vzpomněl na sebe a Sasukeho před osmi lety jak zde vedli lítý boj, který nakonec Naruto prohrál. Rozhodl se tedy na chvíli zavzpomínat. Sedl si do tureckého sedu a začal meditovat. Dostal se při tom do sennin módu. Viděl proudění chakry v okruhu pěti kilometrů. Kousek od něj spatřil dva medvědy, čvachtající se v řece jak lovili lososy. Na obloze poletovali racci a orlovci. Jeden orlovec prudce vystřelil střemhlav dolů vstříc hladině a pařáty chytl tučnou rybu, kterou si potom odnesl do nedalekého hnízda v borovicích. Naruto tenhle moment zbožňoval. Měl radost z toho, když mohl splynout s přírodou a neslyšně ji pozorovat. Jeho schopnost vnímat a vidět by mu mohl závidět lecjaký Hyuuga.

„ Je čas kluku, musíme vyrazit, už tady dřepíme moc dlouho, svět se o nás musí dozvědět.“ Ozvalo se Narutovi v hlavě.

„No, jo vždyť už jdu!“ ozval se lehce podrážděný Naruto.

Kousek od údolí, byl vidět hlouček hnědých stavení Konohy. Z komínů stoupal bílý kouř, který kontrastoval s okolní divočinou. Domy z této výšky vypadali jako malé čtverečky, ne vetší než konečky jeho prstů. Krajina kolem nich měla v místech, kde se ve větru vlnila suchá tráva, světlehnědou nebo písčitou barvu. Byl konec listopadu a pomalu se už schylovalo k zimě. Řeka Katora se klikatila od vodopádů k jižnímu konci údolí a v širokých pruzích se v ní zrcadlila sluneční záře. V dálce řeka míjela městečko Tanzin a horu Myoboku. Věděl, že za ní už se jenom stáčí na sever a vtéká do moře.

Po chvíli Naruto sešel s výběžku a vydal se s námahou dolů po prudce klesající pěšině. Když došel až k úpatí hor, vše bylo zahaleno jemným prachem, v němž splývaly tvary a barvy do šedé masy. Bylo už šero a nedaleko se tyčila brána Konohy. Vesnice ležela na důležité cestě vedoucí do hlavního města Země ohně. Byla něco jako, železniční, silniční a obchodní uzel. Byla střediskem obchodu na východě Země ohně a mohla se pyšnit tím, že byla největší a nejsilnější ze skrytých vesnic. Obklopovala jí nevlídná, avšak překrásná divočina. Hemžilo se to tu zvěří, zdejší lesy klanu Nara byly bohaté na léčivé bylinky. Bylo tu vše, co vesnice kdy mohla potřebovat. Spousty obchodníků a cestovatelů tu přijíždělo každý den.

Po velkolepé přestavbě Konohy, kdy šestý hokage nechal zbourat východní zeď a spálil louku za ním, měli Konožané přístup k moři. Lidé tam vybudovali obrovský přístav s majákem, který v noci svítil tak silně, že byl vidět až z Údolí Konce. Naruto prošel zahalený nepozorovaně branou. Vesnice sestávala z masivních roubených domů různých velikostí. Některé měli doškové, jiné zase šindelové střechy. Z komínů stoupal kouř, který prosytil vzduch vůní třešňového dřeva. Naruto slyšel muže, jak se nahlas baví venku na čerstvém vzduchu, popíjejíc u toho saké, zatímco ženy si pro ně chodily a hubovaly je, že jsou opilí a ještě se nevrátili domů.

Naruto prokličkoval mezi domy směrem ke stavení, které mělo čtyři patra. Pomalu šel nahoru po schodech, jakmile došel ke svému starému bytu, vytáhl s kapsy klíče a otevřel si. Očekávaný příval vlny prachu se však nedostavil. V bytě bylo uklizeno. Postel byla ustlaná, žádná zatuchlost. Byl tam čistý vzduch a na okně byli květiny.

„ Co se tu stalo?“ zeptal se sám sebe zmatený Naruto.

„ Asi se tu o to někdo stará pro případ, že bychom se vrátili domů.“ Odpověděl s klidem Kurama a vyskočil z Naruta.

„ Asi máš pravdu, jdu si dát něco k jídlu. Chceš taky?“ optal se šibalsky Naruto.

„ Hm… když už jsme u toho, rád bych si něco dal, ale tady nic není.“ Řekl malinko naštvaně lišák a podíval se směrem k blonďákovi.

„Tak je to jasný, vyrážíme směr Ichiraku.“ zasmál se Naruto a přemístil se.

Objevili se před velikou restaurací s červenými dveřmi, na kterých byl nápis – NEJLEPŠÍ RÁMEN V ZEMI OHNĚ. Tohle si stařík nemohl odpustit, zasmál se Naruto sám sobě a otevřel. Do nosu ho udeřila silná vůně vepřového vývaru a smažených nudlí. Tuhle vůni necítil už bezmála pět let, tak moc mu jeho jídlo chybělo. Přešel k pultu a chtěl si objednat.

V tom se ale ozvalo: „ Minato si to ty?!“ zeptal se udivený stařík.

„ Ech?! To vážně vypadám tak moc jako můj táta?“ zeptal se Naruto malinko uraženě.

„ Na-NA-NARUTO!“ vyjekl nechápavě stařík. „Konečně ses vrátil, čekali jsme tě už dlouho a konečně si tady! Dneska to je na mně, dej si, kolik jenom chceš a pro Kuramu platí samozřejmě to samé.“

„ Díky Teuchi-san, jsme ti opravdu vděční. Tvůj rámen je ten nejlepší“ řekl laxně Kyuubi a vyskočil na barovou stoličku.

Pobyli tam bezmála tři hodiny. Naruto vyprávěl, co se mu stalo na cestách. Dívky, co zrovna procházely, házely na Naruta zamilované pohledy, skládali mu komplimenty a pak v mdlobách odcházeli nad tím, jak krásný mládenec se ve vesnici ukázal. Potom se Naruto zvedl, odložil misku a s poděkováním odešel pryč. Vydal se směrem k parku. Stromy už shodily všechno své listí. Chodníček byl skrytý pod obrovskou vrstvou hnědých listů s javoru a dubu, po zemi se válely žaludy, kaštany a bukvice a malé veverky je chodili sbírat a rvali své úlovky do dutin nedalekých stromů. Naruto si tu chvíli plně užíval, procházel se parkem, dokud nenarazil na třímetrovou zídku. Po jejím obvodu byly nakreslené znaky. Nejčastěji se tam objevovali znaky pro nebe a vítr. V tom Naruto přejel prstem po zdi a narazil na zvláštní obrazec. Byli to tři vlnky pod sebou.

„ To snad není možné! Tohle přece nemůže být pravda.“ vyhrkl ze sebe překvapený Naruto.

Naruto pokračoval podél zdi, dokud nedošel k malé bráně, nad kterou byl ten znak upevněný ve velkém dřevěném štítu. Prošel branou a uviděl asi padesát nízkých roubených domků s nízkými doškovými střechami. V oknech se svítilo, lidé chodili po nádvoří a neposedné děti, které ještě nechtěly jít spát, pobíhali přes celé náměstíčko. Panoval tam pokoj a přátelská nálada. Naruto to nechápal a přemístil se zpět k domu. Otevřel dveře svlékl se a šel do sprchy, tam pod umyvadlem našel suché ručníky. Utřel se, oblékl se a šel si lehnout.

„ Myslíš si, že to je možné, Kuramo?“ zeptal se Naruto lišáka.

„ Vím, co máš, namysli a taky mi to vrtá hlavou, něco se muselo za posledních pět let stát a my jsme to přehlídli. Teď to, ale nemá smysl řešit, zítra se zeptáme hokageho.“ Odpověděl zaujatě lišák a šel spát.

Naruto to po něm jen zopakoval. Zdál se mu sen o tom, že se konečně vrátil. Udělal si jasno v některých věcech, získal dívku svých snů a měl s ní čtyři děti – dvě holky a dva kluky. On byl hokage a lidi ho měli rádi. Díky Kuramovi žil, déle než kdokoliv před ním, dožil se dokonce svých prapravnoučat a potom umřel, a byl pohřben se svou ženou na hřbitově v Konoze. Prostě šťastný a spokojený život. Najednou se mu, ale před očima zatemnělo, ze tmy se vynořila postava s očima rudýma jak ďábel. Vedle sebe viděl své přátele, ženu i děti jak umírají. Konohu zachvátili válečné plameny. Jeho svět shořel. Leknutím se probudil celý zpocený. Měl z toho snu špatný pocit.

Bylo už ráno, oknem svítilo sluníčko a venku zpívali sýkorky. Převlékl se, vytáhl z batohu zbylou ovesnou kaši, kterou jedl na cestách, uvařil ji a snědl. Potom se vydal směrem k sídlu hokageho.

Na sobě měl šedé kalhoty a šedý rolák. Na něm šedivou vestu a přes sebe přehozený šedivý plášť s kapucí na hlavě. Na zadní straně jeho pláště byli tři vlnky. Přesně ty, které viděl minulý večer na zdech u parku. Na zádech mu vyseli dvě katany a podél pasu mu vyselo devět červených fáborků společně s taštičkou na shurikeny. Podél kalhot měl pouzdra na kunaie.

Lidé se za ním otáčeli, nikdo ho nepoznal, ale připadal jim jako nějaký hrdina z dávno zapomenutých legend. Taky tak kráčel, jeho žilami proudila krev dvou vznešených klanů, Klanu Namikaze a Uzumaki. Právě tento znak měl na svém plášti – znak klanu Namikaze. On byl jediný, on byl jejich vůdce. Naruto vešel do budovy a stoupal pomalu po schodišti nahoru, když v tom narazil do nepozorné dívky.

„ Au! Nemůžeš se dívat, kam šlapeš ty jedno nemehlo, shannaró!“ zahulákala dívka s růžovými vlasy.

„ Promiň, nedíval jsem se.“ Řekl s nezájmem Naruto a pomohl dívce na nohy.

„ Tak si příště dávej pozor! Jinak tě to bude opravdu bolet.“ Řekla dívka a přitom zdůraznila slovo „bolet“ a pak se mu podívala do obličeje.

Uviděla ty dvě modré oči. Ihned se v nich začínala utápět, znala je, ty dvě modré studánky štěstí, člověk v nich našel vše od utrpení po lásku, každý věděl, co v nich je a přitom byly pořád tajemné.

Věděla, že jednou přijde a pak se nesměle zeptala: „ Naruto?! Jsi to vážně ty?“

„ A kdo sis myslela, že jsem?“ řekl už vysmáty Naruto.

Sakura mu ihned skočila do náruče a pořádně ho objala. Po chvíli zvážení následků se Naruto odhodlal objetí opětovat. Tak tam stáli asi pět minut.

„ Chyběl si nám, a mě taky.“ Utrousila Sakura, přičemž se začala červenat.

„ Hm… Sakura-chan víš ono teďkom mám práci, musím jít něco vyřešit se senseiem tak se zatím měj určitě za tebou příjdu. Jo a hele málem bych zapomněl, díky že si mi udržovala byt.“ Řekl Naruto a podíval se kamarádce do očí.

„ Ale jak to víš?“ zeptala se udivená Sakura.

„ Tvoji chakru poznám kdekoliv.“ Odpověděl Naruto usmál se a zmizel.

„ Změnil se, ale pořád to je BAKA.“ Šeptla Sakura, načež ji Vnitřní Sakura odpověděla: „ Ale líbí se ti, to nezapřeš.“

„Kušuj!“ začervenala se ještě víc a odběhla.

Naruto zaklepal na široké dveře. Ozvalo se tlumené „dále“ a Naruto vstoupil. V místnosti byl veliký dřevěný stůl se znakem Konohy. Na něm stála kupa papíru. U okna seděla osoba v plášti a koukala se ven z okna.

„ Tak si nakonec přišel…Nuže dobrá vítám Tě doma Namikaze Naruto!“ oznámil už otočený Kakashi s patrným úsměvem.