Kyuubiho jinchuuriki 5: Staň se mým bratrem

Trojice listových shinobi lehce přistála ve stínech koruny vzrostlého stromu, odkud měla dobrý výhled na prapodivně tvarované vysoké věže Deštné vesnice. Skrytá Deštná ani zdaleka nedosahovala velikosti Listové, ale zatímco v domovině Jiraiyova týmu se snad ani nedalo zabloudit díky širokým ulicím a milým a ochotným lidem, v Deštné to bylo přesně naopak. Temné úzké uličky plné nebezpečných lidí, vrahů, zločinců a dalších pochybných existencí, odtažití obyvatelé nedůvěřiví k cizincům...A nejen to ji odlišovalo od Listové. Od sluncem prohřáté pohodlné vesnice se tahle lišila prakticky ve všem. Chladná, temná, smutná. Jako kdyby se bála sama sebe, stejně jako okolního světa.
„Z tohohle pohledu dokáže pěkně zamrazit,“ poznamenala pochmurně Kushina. „A navíc ten déšť už mě pěkně štve-ttebane.“
„Zvykej si. V Deštné nikdy nepřestává pršet,“ řekl Jiraiya a přátelsky do ní drcl loktem. Možná to bylo přátelské šťouchnutí, ale Kushina přitom málem sletěla na zem z více jak patnácti metrů. Naštěstí to nějak ustála a rozhodla se, že Jiraiyovo „přátelské šťouchnutí“ nebude komentovat. „Už abychom byli doma,“ vydechla tiše.
Minato se tlumeně zasmál. „Svoji postel neuvidíš, dokud nepřineseme ty svitky zpátky do rukou Hokagemu. Takže se musíme snažit, že?“ usmál se na ni tím sluníčkovským úsměvem, který ji vždy málem dostal do kolen.
„To si piš!“ souhlasila zapáleně a společně si plácli do dlaní.
Jiraiya zvedl dlaň na znamení, aby byli absolutně zticha. Kushina s Minatem strnuli uprostřed pohybu. Jen jejich hlavy se nepatrně natočily tak, aby oba lépe viděli, co se děje.
Přímo pod nimi, hned vedle šedého kmene stromu, v jehož koruně se ukrývali, se zastavila dvojice podezřelých postav zahalených v purpurových pláštích. Jeden z nich vyryl cosi kunaiem do kůry stromu. Poté kývl na svého společníka a společně zmizeli.
Kushina ihned chtěla vystartovat z úkrytu a zjistit, co je na kůře vyryto. Jenomže Jiraiya ji nekompromisně popadl za límec a přitáhl si ji k sobě. Neřekl nic, jen přísně a nesouhlasně zavrtěl hlavou. Kushina chtěla začít protestovat, jenomže on jí zacpal pusu rukouu a zamračil se na ni. Mladá jinchuuriki hledala pohledem podporu u Minata, avšak Žlutý blesk jen pokrčil rameny. Nijak se k tomu nevyjadřoval.
Bylo moudré být zticha. Ti dva se stále ještě mohli potloukat kolem a jeden jediný zvuk, který by prozradil jejich úkryt, by pro ně mohl znamenat obrovský problém. Netušili kdo ti cizinci jsou. Mohli to být obyčejní neškodní poutníci nebo kupci, ale také to mohli být ninjové, v horším případě i nukeninové.
Teprve až si byl Jiraiya stoprocentně jistý, že ti dva jsou dostatečně daleko, pustil Kushinu. Rudovláska ihned začala rozčileně švitořit a zuřivě kolem sebe gestikulovat. Jiraiya obrátil oči vsloup. „Jestli tu pusu ihned nezavře, myslím, že jí zase budu muset zacpat čumák,“ zavrčel. Minato to pochopil jako narážku. Beze slova se přesunul ke Kushině a položil jí ruku na rameno. Pálivá paprička urychleně dopovídala a zmlkla. Jiraiya se musel pousmát. Zajímavé, že Minatovy uklidňovací techniky na Kushinu vždy fungovaly, přestože se zdály méně účinnější než ty Jiraiyovy.
Jakmile byl problém dořešen, trojice se pomalu a co nejnenápadněji spustila ze stromu dolů. Všech šest očí i uší bylo na nejvyšším stupni vnímání okolí. Minato zároveň v nejbližším okolí rozhodil pár svých kunaí. Nikdy neškodilo být připravený.
Naštěstí se žádný nečekaný útok nekonal. Obě záhadné postavy už byly dávno pryč. Kushina přejela prsty po znaku vyryrém v kůře. „Kočka?“ divila se. „Proč kočka? Co to má znamenat?“ Soustředěním stáhla k sobě obočí.
Minato přistoupil ke kmeni a upřel zrak na značku. Zamyšleně se podrbal ve vlasech. „Je to vzkaz někomu určitému. Ten by to na rozdíl od nás pochopil. Jestli je to nějaký...kód, tak nemáme moc velkou šanci ho rozluštit, když nemáme informace.“
„Možná nemáme informace, ale já stejně myslím, že vím, co tím chtěl autor říci,“ ozval se Jiraiya zadumaným hlasem. V tu samou chvíli se k němu prudce a zvědavě otočily dvě hlavy. V očích jim svítila dychtivost dozvědět se, o co tu jde. Jiraiya si podepřel bradu a zavřel oči. „Otázkou je, zda to máme nechat být a jít do Dešťové, nebo se vydat za těmi dvěma.“
„Nejprve bychom měli dořešit tu záležitost se svitky, ne?“ zeptala se Kushina.
„Na druhou stranu nevíme, zda tihleti neměli s Junem nějakou spojitost. Viděli jste ty pláště? Arisu na sobě měla ten samý, jen v černé barvě. Jak chcete dokázat, že to spolu nesouvisí?“ namítl Žlutý blesk.
„To nedokážeme,“ odpověděl prostě jeho mistr, aniž spustil oči ze znaku na stromě. „Což znamená, že se budeme držet původního plánu. Beztak už má Jun slušný náskok. Jeden den navíc už nás nezabije.“
„Takže míříme do Dešťové?“ ujišťovala se Kushina.
Jiraiya však zavrtěl hlavou a jinchuuriki nechápavě sklonila hlavu ke straně. „Jen vy dva. Já budu sledovat ty plášťáky.“
„Plášťáky?“ zašklebil se Minato nad podivným výrazem.
„Prozatím jim tak říkejme,“ mávl nad tím netrpělivě rukou mistr. „Teď se rozdělíme. Sejdeme se nejpozději za tři dny, přesně tady. Pokud se do té doby nevrátím do třetího dne, koukejte mazat zpátky do Konohy a podejte hlášení Hokagemu, jasné?“ Vrhl na ně přísný pohled a ujistil se, že pořádně rozumněli. Jak je znal, určitě by se ho vydali hledat, což v této situaci nebyl zrovna nejlepší nápad. Z honby za svitky se začínalo stávat něco většího a nebezpečnějšího. A nejhorší bylo, že ti tři ani pořádně nevěděli, co mají očekávat od téhle mise která se stále více a více zvrhávala.
„Chápeme to, Jiraiyo-sensei,“ přikývl Minato a téměř nevědomky popadl Kushinu za ruku. „Za tři dny se uvidíme. Zlomte vaz.“
„Vy taky. A hlavně se zkuste nepřimotat do žádného průšvihu, jasné?“
Kushina a Minato si vyměnili pobavené pohledy. Poté koněčně Jirayia zavelil k rozchodu a všichni se rozprchli na opačné strany.
„Zkuste se nepřimotat do žádného průšvihu? To říká ten pravý,“ odfrkla si Kushina napůl pobaveně, napůl mrzutě, zatímco se táhla za Minatem.
Minato jí musel dát za pravdu. „No jo, musíme doufat, že mistr po cestě nenarazí na lázně,“ zasmál se. „A pohni sebou, nemáme na to celé tři dny,“ pobízel ji už poněkud ráznějším hlasem. Mírně se ohlédl přes rameno. Mezi zlatavou vlající hřívou však jen Kushina zahlédla nebesky modrý záblesk Minatova bystrého oka. Každý jeho pohled pro ni znamenal víc, než sebedražší poklad celého světa. I když tento byl přísný a káravý, i tak měla pocit, že se zachvíli vznese ze země a uletí neznámo kam.
Kushina mu to oplatila drzým úsměvem. „Vždyť jdu, prosimtebe.“
Minato se tentokrát otočil úplně a přeskakoval větve pozadu. Zářivě se na ni smál. Mluvil na ni, ale beze slov. Kushinin drzý úsměv se pomalu měnil ve šťastný a vlídný. Silně se odrazila od větve a schválně předběhla Minata, který za ní otočil jen hlavu. „Počkej, až spadneš dolů. Potom se budu smát já.“ Proplula kolem něj a jemně o něj zavadila. Minato mírně zavrávoral, avšak ne tolik, aby sletěl šipkou dolů. Jeho přítelkyně zřejmě v tuhle chvíli nijak nehodlala dát najevo své pravé pocity.
„Měl jsem vědět, že se zase jednou spálím,“ prohodil zvesela a otočil se zpátky.
„Co bys taky čekal od Pálivý papričky?“ zasmála se rudovláska zepředu a zase mu o kus utekla dopředu.
Minato si povzdechl. „Možná je čas dostát své přezdívce.“ A vyrazil jako blesk za ní. Jako Žlutý blesk.

Dalo by se to nazvat Městem temnoty. Žebráci v otrhaných šatech k nim natahovali dlaně doufajíc, že se v nich něco objeví, malé osiřelé děti pobíhaly po ulicích a marně žadonily každého kolemjdoucího o jídlo. Na každém rohu to byl samý zloděj, který se však pouze snažil přežít. A v hlubokých temnotách Amegakure se skrývaly i horší hrozby. A nebyli to jen masoví vrahové. Skrývalo se tam daleko větší zlo.
Kushinu a Minata ani nepřekvapilo, že brána byla přísně hlídala. Přestože to byla vesnice prolezlá zločinci, byla zde přísná ostraha. Informace dovnitř, ale nikoli ven. Oba se do vesnice dostali poměrně hladce. Pomocí Henge no jutsu se vydávali za dva malé otrhané sirotky. Bylo tu běžné, že děcka z Amegakure chodila dovnitř a ven. Nebylo nutné je kontrolovat. Žádné důležité informace získat nemohly, takže nebyl důvod je držet zavřené uvnitř vesnice.
Kushina se stala malou dívenkou s krátkými rudými vlásky v šedých roztrhaných šatech. Minatovy vlasy se naopak staly dělší a zacuchanější. Oblečení měl podobné jako Kushina. Nikoho by ani nenapadlo, že se za těmi malými ušmudlanými tvářemi skrývají chuuninové z Listové. Věkově teď oba vypadali sotva na osm let.
Ninjovská výbava obou Listových shinobi zůstala skryta pod šedými hadry. Když proběhli bránou, ninjové, kteří tam hlídali jim sotva věnovali pozornost. Kushina s Minatem tryskem proběhli hlavní ulicí a hned nato zahnuli do nejbližší postranní uličky, kde se ukryli za hromadou starých krabic.
Minato si oddechl. Tohle šlo snadno. Teď nastane ta horší část. Získávání informací v Amegakure bylo složité. Každý je střežil jako oko v hlavě, ne-li víc. Z dětí by bylo snadné informace vymámit za trochu jídla, avšak problém byl v tom, že děti neměly o vyšších vrstvách v Deštné žádné informace. Ony jen přežívaly.
„Zrušíme proměnu?“ otázala se Kushina.
„Ne,“ zavrtěl hlavou její partner. „Ještě je čas. Nebylo by dobré na sebe hned upozorňovat. Nejprve zkusíme štěstí u dětí z ulice, i když pochybuji, že bychom uspěli.“ S těmito slovy vstal a vydal se temnou uličkou dál.
„Někdy by mě zajímalo, co se mu honí tou palicí,“ zabručela si pro sebe Kushina a bez dalších řečí se vydala za ním. Už kolikrát si přála, aby jí lépe vysvětlil jeho plány. Na tohle tajnůstkaření, třebaže neúmyslné, vážně neměla nervy. Ale nechtěla Minata otravovat. Pravděpodobně to bylo její úctou a respektem k němu.
Ulice v Amegakure byly dlouhé, úzké, temné a spletité. I sám Minato se svým vynikajícím orientačním smyslem brzy ztratil pojem o tom, kde jsou. Kdyby mohli vyšplhat na jednu z věží, určitě by se hned našli, jenomže jak mohli vědět, že je nikdo nesleduje. Zpráva o dvojici dětí, které dokáží šplhat na věže jako ninjové by jim mohla pěkně zatopit. A to především, když ani nevěděli, kdo je vůdcem Skryté Deštné.
Minato o tom diskutoval s Jiraiyou předešlý večer. Kolovaly zvěsti, že Hanzo je mrtvý. Pokud to byla pravda, kdo převzal jeho místo? Ale ať už vládl Deštné kdokoli, nemohli se tu ti dva jen tak promenádovat a zbytečně na sebe upozorňovat.
Kushina měla na Minata milion otázek, avšak moudře mlčela. I ona věděla až příliš dobře, že Amegakure má oči i uši. Za zády pořád cítila něčí přítomnost. Když se však otočila, nikoho neviděla ani neslyšela. Byl tu jen ten pocit. Myslela, že snad celá praskne, jak byla napjatá. Zdálo se jí, že vzduch okolo by se dal snad i krájet. Srdce jí bilo jako splašené. Nikoli strachem. Nedokázala to vysvětlit. Tahle podivná vesnice se jí nelíbila, cítila, jak je prolezlá zlem skrz na skrz. Jistě to cítil i démon uvnitř ní, jelikož ji pálila pečeť na břiše, což se nemohlo stát kdyby liška klidně spala. Kyuubi se vzbudil a měl v plánu ji trošku potrápit. On sám byl čisté zlo a prostředí, ve kterém se momentálně nacházela jeho hostitelka bylo pro něj velmi příjemné. Snažil se s ní navázat kontakt, ale jeho jinchuuriki ho zatím úspěšně potlačovala.
Minato si všiml, že s ní není něco v pořádku. V obličeji byla bledá a v očích měla prázdný výraz. Poznal, že má trable s liščím démonem. Rád by jí pomohl, ale v tuhle chvíli nemohl dělat nic. Krom toho on sám měl dost starostí. Musel neustále hlídat okolí a cestu před nimi. Kdyby se objevilo nějaké nebezpečí, musel to být on, kdo ho první – a snad co nejdříve – zpozoruje.
Bloudili Deštnou snad dvě hodiny, než jim cestu zkřížila nevelká parta děcek. Bylo jich asi sedm. Chlapci i dívky v různém věku, špatně živení a ve špinavých otrhaných hadrech, kterým se snad ani nedalo říkat oblečení. Minato zprudka zastavil a Kushina do něj narazila. „Co děláš-tteba...“ zasekla se, když spatřila bandu dětí.
„Co tu pohledáváte? To je naše území,“ řekl rázně nejstarší chlapec a namířil proti nim dlouhý kostnatý ukazovák.
Minato se zamračil. Rukou postrčil Kushinu za sebe a potom udělal krok vpřed. „Nechceme problémy,“ prohlásil pevně. Neústupně se zahleděl vůdci do očí stejné barvy, jako byly ty jeho. „Chceme jen pár informací“
Tentokrát se zamračil vůdce dětí. „Snad víte, že v téhle vesnici nejsou informace zadarmo.“
„Máme jídlo,“ ozvala se hned Kushina a zalovila v kapse schované na vnitřku její sukně, odkud vytáhla něco málo z jejích zásob jídla. Přesně, jak říkal Minato, dětem se ihned rozzářily oči a přestaly se tvářit nepřátelsky.
„Tak to je potom jiná,“ zazubil se nejstarší chlapec. „Já jsem Shuu. Těší mě.“ Napřáhl k Minatovi ruku a zářivě se usmál.
Minato jeho ruku stiskl. „Namikaze Minato. Také mě tě...“ Nestačil dopovědět, protože se na jeho místo nahrnulo rudé tornádo a katapultovalo ho o pár metrů dál. „Uzumakikushinamocmětěší!“ vychrlila ze sebe tak, že Shuuovi chvíli trvalo, než rozluštil to, co mu vlastně řekla. Chlapec se zeširoka zazubil a Kushině velmi připomněl Minata. Oba si byli tolik podobní, že by se mohli považovat i za bratry. Oceánově modré oči, zlaté rozcuchané vlasy a stejně oslnivý úsměv.
„To jsi nemusela,“ ozval se trochu dotčeně Minato, zatímco se sbíral ze země. Kushina k němu ihned přiskočila a pomohla mu na nohy. Minata překvapilo, jak je najednou živá. Ještě před chvílí se za ním sotva vlekla zabraná do potlačování Kyuubiho. „Už je ti dobře?“ otázal se tiše. Kushina přikývla. „Už dal pokoj.“
Listový ninja byl rád, že je už v pořádku. Liščí démon byl nebezpečný. Jakákoliv jeho činnost v Kushině v něm vyvolávala nepokoj. Fakt, že se skrývá uvnitř jeho milované přítelkyně démon, ho netěšil. Kushina musela čelit nebezpečí většímu, než kterýkoli jiný ninja z Konohy. To samozřejmě nemohlo těšit nikoho, komu na ní záleželo.
„Shuu,“ pípla nesměla malá zrzavá dívenka. „To je tvůj bráška?“ otázala se a ukázala na Minata.
Minato a Shuu byli dokonale vyvedeni z míry. Oba si vyměnili zmatené pohledy. Vážně si byli velmi podobní. Kdyby nebyl Minato skrytý za přeměnou, vypadali by téměř jako dvojčata, jen s tím rozdílem, že Minatovi bylo šestnáct a Shuuovi třináct. Shuu se rozpačitě zasmál. „Ne, Mikemi-chan, to není můj bráška. Alespoň...si to myslím. Chci říct...tedy...nikdy jsem ho neviděl. A nevím o tom, že bych měl bratra.“
„To bude jen náhoda,“ přikyvoval Minato. On sám žil s rodiči ve vesnici. Kdyby měl sourozence, věděl by o tom. Matka i otec mu říkali všechno, co by měl vědět. Pokud měl sourozence, byla to jen jeho sestra Nami, ta, která zemřela krátce poté, co opustila matčino tělo. O ní mu řekli, tak proč by tajili jeho bratra? Ne. Bylo vyloučené, že by tihle dva byli sourozenci.
„Myslíte, že bychom se mohli přesunout jinam? Někam, kde nebudeme tolik na očích?“ zeptala se Kushina Shuua. Blonďák přikývl. „Samozřejmě. Zvu vás do naší skrýše.“
Minata a Kushinu v tu chvíli obklopil hlouček dětí. Malá dívenka, ta která se jmenovala Mikemi, se chytila Minata za ruku. „Mám tě ráda,“ řekla se šťastným úsměvem. Minata to rozhodilo. „Mě?“ nechápal. Mikemi na odpověď kývla. „Tebe, protože jsi bráška Shuua,“ prohlásila.
Minato už se chystal namítnout, že není Shuuův bratr, ale zarazila ho Kushinina ruka na jeho rameni. Rudovláska se na něj usmála. „Řekni jí to tisíckrát, ale stejně to nebude mít smysl. Už jsi pro ni Shuuův bratr, tak to tak nech být.“
„Dobrá,“ vydechl Minato a poté o něco veseleji dodal: „Pokud Shuu nebude proti...“
„Všechny tyhle děti považuji za své sourozence,“ řekl Shuu s vážným výrazem a Kushina si pomyslela, zda neudělala chybu, když dovolila Mikemi říkat Minatovi „Shuuův bráška“. Jenomže Shuu neskončil. Otočil se k nim a zářivě se usmál. „Když mám tolik sourozenců, proč bych nemohl mít dalšího?“
„A nebo klidně dva!“ zasmál se Tonbo, nejmladší chlapec. „Ta holka může být taky tvoje sestřička.“
Kushina se začervenala a na protest zvedla dlaně. „Ne, ne, to není třeba. Nevím, jestli by Shuu chtěl za sestru někoho jako já...“
„Jasně, že jo,“ řekl Shuu rázně. „Co bych dal za to, abych měl sestřičku, jako jsi ty?“
„Jenže...jenže když budu tvoje sestra, budu i Minatova sestra, ne? A já přece nemůže být Minatova sestra, ne-ttebane?“ namítala. Minato a Shuu se pobaveně usmívali.
„Když jsi moje sestra, nemusí to znamenat, že budeš i Minatovou sestrou,“ hádal se s ní vůdce dětí.
Kushina se vzdala. Byl to jeden z mála vzácných okamžiků, kdy jí došla řeč. „K čertu s rodinnými vztahy,“ ucedila skrze zuby. Pak přímo pohlédla na Shuua. „Fajn, budu tvoje sestra! Dattebane!“
Ozval se ohlušující jásot šesti dětí, které dvojici nových sourozenců obklopovaly. Chytli se za ruce svých starších sourozenců a vedli je ke skrýši. Možná lépe řečeno – spíše je táhli, než vedli.
Kushinu udivovala dokonalá znalost zamotaných uliček. Děti ani jednou nezaváhaly. Minato se cestu pokoušel sledovat, ale po chvíli to vzdal. Bylo to nemožné. Kdyby tuhle cestu už šel podruhé nebo potřetí, snad by se mu to podařilo. Jenomže když tady byl poprvé v životě, nešlo to. Byla to dokonalá obranná taktika Deštné. Nepřítel se ztratil v zrádných uličkách a zatímco tam tak bloudil, vesnice se o infiltraci dozvěděla velmi brzy, a to díky rozsáhlé síti zvědů rozmístěných po celé vesnici. Byl si téměř jistý, že i teď je právě někdo pozoruje. Nevěřil však, že by je dvojice otrhaných dětí zajímala.
Děti z ulic se seskupovaly v různé party a pospolu žili v opuštěných domech. Bylo běžné, že jednotlivé party mezi sebou obchodovaly, ať už s oblečením, jídlem, potřebami pro žití, nebo informacemi. To, že se tu Minato s Kushinou objevili a žádali po Shuuovi informace, rozhodně Skryté Deštné nestálo za pozornost. Ale i tak bylo třeba je hlídat. Všechny bylo třeba hlídat. Tahle vesnice byla nebezpečné místo. Bylo dobré vědět, kde se co děje, už jen z důvodu vlastní bezpečnosti.
Celou cestu nepromluvil nikdo ani slovo. Malé děti se poslušně držely u Shuua, Minata a Kushiny. Když konečně dorazili na místo, děti se ihned vřítily dovnitř do skrýše.
Skrýš byla vlastně velká opuštěná rezidence nějakého vysoce postaveného klanu, který tu kdysi žil. Zadní část byla nejméně obyvatelná, jelikož tam se nebezpečně prohýbal strop a hrozilo, že se každou chvíli zřítí. Jinak to ale nebylo tak hrozné, jak si Kushina s Minatem představovali. Rozhodně to bylo v lepším stavu, než většina ostatních podobných skrýší v celé Deštné.
Kushina a Minato si se zájmem prohlíželi vnitřek skrýše. Po původních majitelích tu ještě zůstalo plno zajímavých pokladů. Kdysi to muselo být krásné sídlo, které by se klidně mohlo rovnat sídlu Uchihů nebo Hyuugů. Mezitím, co fascinovaně prozkoumávali každý kout, Shuu je oslovil: „Minato, Kushino, jestli dovolíte, zavedu vás k Hanabiře. Ona je ta, která to tu všechno řídí. Jistě vás ráda přijme.“
„Děkujeme, Shuu,“ kývl Minato. Sáhl po Kushinině ruce a společně se následovali Shuua.
Jak jim Shuu cestou řekl, Hanabira byla jedním z posledních potomků klanu Taisanboku. Velké sídlo, ve kterém se nacházeli, patřilo kdysi jim. Klan byl na vrcholu své slávy před více než padesáti lety. Potom ale prohráli válku s klanem Uchiha a byli téměř vyhlazeni. Klan Taisanboku byl známý díky svému kekkei genkai – oku do duše. Kekkei genkai dokázal probudit jen málokdo z klanu. Projevoval se jen v jednom oku a když ho majitel použil, mohl nahlédnout do nejhlubšího nitra jakéhokoli člověka. I když se tato vrozená technika projevovala právě v oku, nikdy nebyla zařazena mezi oční techniky.
Trojice dorazila k velkým posuvným dveřím vedoucím do Hanabiřina pokoje. Shuu se ani neobtěžoval s klepáním a vstoupil dovnitř. „Hanabiro-sama, přivedl jsem je,“ řekl.
Hanabira seděla na patách, zády k nim. Jen zvedla ruku a kývla hlavou. „Můžeš jít, Shuu,“ pokynula mu.
Shuu se uklonil a vycouval ze dveří a nechal Minata s Kushinou samotné.
Jen co se Shuu vzdálil, Hanabira se k nim konečně otočila čelem. Byla překvapivě mladá. Mohlo by jí být tak deset let. Tmavě modré vlasy sepnuté zářivou modrou čelenkou jí spadaly k pasu. Na krku se jí houpal modrý drahokam. Oblečená byla do prostého fialového kimona jehož okraje byly poněkud ušmudlané a potrhané. Hleděla na ně svým levým bystře modrým okem. To druhé měla zavřené a soudě podle jizvy, které se přes něj táhlo to bylo natrvalo.
Mile se na ně usmála. „Shuu mě už nejspíše představil, ale i tak... Jsem Taisanboku Hanabira. Prosím, posaďte se,“ ukázala na dva polštářky před sebou. Minato s Kushinou ihned uposlechli, a jen co se uvelebili, Hanabira si opět vzala slovo:
„Slyšela jsem, že sháníte informace, je to tak?“ otázala se.
Minato přikývl. „Ano. Je to tak.“
Desetiletá dívenka nasadila přísný výraz. V tu chvíli vypadala tak mocně. Skoro jako královna nějaké velké země. Tak malá, ale moudrá a mocná. Autorita z ní přímo sršela. Ač si Minato myslel, že je to nemožné, její zavřené oko se doširoka rozevřelo. Bylo to jen na okamžik, kdy zahlédl kalně modrou duhovku. Pak Hanabira zase pevně sevřela víčka k sobě.
Na tváři se jí objevil podmračený výraz.
„Nějaké vám mohu poskytnout, ale ještě předtím – buďte tak hodní a odhalte mi své pravé tváře...ninjové.“