Naruto Akkipuden - 16) Den po procitnutí

Kapitola 16.
Den po procitnutí

Nad Konohou vychází slunce. Začíná nový den. Vše se zdá být obyčejné jako každé ráno. Jen budík ve Shiorině pokoji mlčí. Nemá důvod zvonit, vlastně ani neví, kdy by měla Shiori pro dnešek vstávat. *Kde jsem se tady vzala? Pamatuji si velmi tvrdý trénink se Sarnem-sensei... Hmm, že bych se přemohla a padla únavou tak rychle? ... No vážně, ani nejsem převlečená!* uvědomí si Shiori a ono zjištění probudí její smysly. Blesku rychle vyskočí z postele a začne ze sebe shazovat špinavé oblečení, přitom křiví obličej ve znechucených grimasách: "Fuj, ty jsi prase Shiori. Spát v mokrém a špinavém oblečení v čisté posteli... ble!" nadává sama sobě a rychle se zase převlékne do čistých a suchých šatů. Ty ušmudlané složí do koše s prádlem stejného druhu, špinavým a nesnesitelným. *Tak, to je lepší,* pochválí si Shiori ten skvělý pocit, *chm chm, budu muset vyměnit povlečení... Zatracený trénink, takhle se oddělat,* zamračí se na zcela čisté polštáře a peřinu v nichž spala. Ačkoli nejsou špinavé, už v nich jednou ležel špinavý člověk a tak je třeba se jich zbavit. Shiori tedy seběhne po schodech dolů, do bývalé ložnice své tety, kam uklízí čisté povlečení. Prostě proto, že ho tam teta uklízela vždy a není přece rozumné měnit něco, co vždy fungovalo.
Shiori se chvíli nemůže rozhodnout. *Všechny jsou bílé, ale tohle je trochu bělejší... Na druhou stranu, chci tak bílé?* nakonec se rozhodne v těžké volbě a vybere vybledlejší druh. Žije v představě, že příliš jasná bílá barva moc svítí a nedá se kvůli ní pořádně spát. Už stojí na třetím schodu schodiště, ale cvaknutí vchodových dveří je dostatečná záminka k návratu. Docela se i lekne, když se dveře v předsíni se zřetelným a charakteristickým vrznutím otevřou. Shiori odloží povlečení, aby měla pro případ ohrožení volné ruce a pomalu se blíží k chodbě.
"Kdo je tam?! Jestli máš v plánu krást tak si dej bacha! Jsem tady a jsem kunoichi!" křikne Shiori hlasitě a s dostatečným důrazem na varovný tón. Nemá strach a je silná, ale hlas, který uslyší ji téměř vezme jistotu v nohách.
"Shiori-chan, neměj strach. To jsem já... Hanabi," upozorní na sebe opravdový hlas Hanabi a velmi brzy je tu i její obličej a společně s ním i celé tělo, "jsem zase doma, Shiori-chan... Ráda tě vidím," pozdraví s výrazem šťastné tetičky, který vůbec nebudí dojem, že by měla být mrtvá. Naopak, zdá se vypadat velice živě. Na rozdíl od Shiori, která právě celá zdřevěněla. S úžasem a nevěřícným pohledem kouká do tváře tetičky, kterou viděla ležet v rakvi.
*N-ne to snad není možné... Proč se to stalo? Jak se to stalo? ... Byla přece mrtvá, naprosto mrtvá a já se s tím už skoro smířila... A teď je znovu tady, jako by se vůbec nic nestalo... Ale, umře znovu... vše se bude opakovat. Ne! Nebude!* Shiori si chvíli pohrává s temnou myšlenkou na možnost brzké smrti Hanabi. Že by nedokázala znovu vidět její ledové tělo v pohřební truhle. Tváří se snad i zklamaně.
"Copak Shiori-chan, nejsi ráda, že mě vidíš?" zeptá se Hanabi trochu hloupě. Nemá ani ponětí, jaké to pro tu holku musí být, ale tuší, jaké by to asi bylo pro ni.
Shiori se však brzy pohne a rychle překoná vzdálenost mezi ní a tetou. A pak, zcela bez varování a zcela bez skvrnky slušného vychování vlepí tetě pořádnou facku na pravou tvář. A nehodlá ztrácet čas, hned začne prolévat slzy a během pláče si stýská: "Ty ty ty jsi mě tak strašně potrápila. Když jsi umřela, já i ostatní z klanu jsme byli tak smutní a zklíčení. Mě to skoro zničilo, skoro jsem rezignovala kvůli tobě na život, ale díky přátelům jsem se s tvojí smrtí smířila a přijala ji... Už jsem konečně měla čistý spánek a ty se tu teď objevíš ve dveřích a začne to znovu? Začneš znovu žít? A co když znovu umřeš? To už, to už... To už nedovolím teto! Nikdy!" Shiori se okamžitě po dokončení zcela zlomí. Pohltí ji naprostý pocit štěstí a tepla, který už dlouho necítila. Se slzami v očích i na tváři se vrhne tetě kolem krku a dlouze ji obejme. *Není to sen, sny končí v krásný okamžik... Není to sen! Je jedno, jak se to stalo, nezajímá mě to! Hanabi, tetička Hanabi zase žije a dýchá... tento dům už nebude prázdný, už nebudu sama!* raduje se rozehřáté Shiorino srdíčko, zatím co Hanabi ji oplácá dlouhé obětí. Ani ona se neubrání slzám. Několikrát tiše zopakuje: "Promiň mi to Shiori-chan, muselo to být těžké... Promiň, promiň, promiň..." je též plná radosti. Radosti, že znovu vidí tu, na které ji záleželo ze všech nejvíce, že se o ni může ještě další čas starat a předávat jí rady a pomáhat v cestou životem, osobním i pracovním životem kunoichi. Dnešní ráno bude ve čtvrti klanu Hyuuga velice veselé. Něco takového není možné ututlat a ani by to přece nemohl mít kdokoli v plánu. Hokage nepřivedl Hanabi zpět, aby se musela skrývat před světem. Pokud se o Hokageho tajemné moci roznese zpráva, asi získá další přezdívku...

"Argh, moje hlava... Co se stalo?" probere se z částečného komatu Muku. Rozhlédne se po pokoji a zavzpomíná. *Proč mě tak bolí...* zašátrá po hlavě a nahmatá obvaz, *...hlava?* dokončí myšlenku, i když odpověď už částečně nalezl. *Měli jsme v noci trénink... Sensei nám docela zatopil... Bylo nás tam šest a všechny nás pěkně zmlátil... Dneska asi máme volno, rozhodně... Tým geninů by takové nasazení nesnesl,* přemýšlí usilovně a po několika útržcích si rychle vybaví vzpomínky na noc a odstředí sny a realitu. *Mám pocit, že se stalo ještě něco divnýho... Ale co to bylo? No nic, asi nic moc důležitého,* snaží se vybavit si celou noc ale, asi už toho víc nezvládne. Cítí ten pocit, jako by si někde něco zapomněl. *Asi zase jenom pocit, který nemá s realitou nic společného, ehh,* pomyslí si Muku s povzdechem a pocítí bolest hlavy: "Je sotva šest hodin ráno... Včera byl začátek v jednu... Ssss, to bylo sotva pár hodin spánku... Měl bych to dohnat," řekne si Muku jen tak ledabyle. Necítí pro dnešek být pevný v disciplíně tréninkového rozvrhu. Ten mu byl včerejší akcí narušen, k tomu všemu je navíc celkem bolestivě zraněný na hlavě a velice unavený z nočního tréninku. Spánek do trochu pozdějších hodin si dle svého vlastního soudu rozhodně zaslouží více než-li plně. *Odpoledne si půjdu zacvičit do lesa, ale prozatím se s tebou rozloučím skutečný světe... Aa tai tai tai, ta hlava bolí když přemýšlím!* řekne si v duchu a poté už opravdu zavře oči, usne a vrhne se do spárů regenerace organismu.

*Chmm, protivný slunko, že já nezatáhl závěsy než jsem vlezl do postele,* zamrčí Minato když se probouzí. Dlaní stíní slunečním paprskům před obličejem a sedá si na postel. Rozcuchaný, polámaný, hladový a stále ještě unavený.
"Uaaa! Zatracenej Sarn-sensei, takhle nás zmordovat a ještě se u toho tvářit jako nepřítel," protáhne se a přitom zívá, zatřepe hlavou, aby se probral ještě víc a pak má konečně čas se zamyslet nad zvláštním snem, který ho v noci trápil. *To byl vážně divný sen. Zdálo se mi, že jsem porazil Sarna-sensei v boji a kvůli tomu mě zavřeli do vězení... Měl bych přes noc topit, jinak se z těch divných snů jednou zblázním,* pomyslí si s úšklebkem na tváři a hbitě vyskočí na nohy.
"No nic, dneska máme volno..." uzavře rychle rozjímání nad snem a namísto toho se pustí do plánování dne, "dám si pěkně horký a silný rámen, pak se umyju a zajdu navštívit Yumi. Určitě se nudí, ráda mě uvidí a třeba ji i dneska porazím, když už se pár dní válí a já trénuju," rozvrhne si alespoň začátek dne a dřív než plán dokončí, už ho začíná plnit. Shodí ze sebe vlhké oblečení a nebýt zašmudlaného zrcadla, ani by si nevšiml, že jeho břicho není takové na jaké je už několik let zvyklý. *Co to tam zatraceně mám?* zamžourá očima na zrcadlo. Nejdřív se máznutím přes něho ujistí, jestli to není prach a pak i vlastním pohledem zjistí že ne. *Od čeho to může být?* zamyšleně pohlédne na výrazně červený obrazec na břiše. Červená spirála, jako by Minatovi někdo vyřízl obrazec do masa, ale už před nějakým časem. *Vypadá to jako částečně zhojené říznutí... Chm, že by za to mohla ta blbá pružina v posteli? Ne to ne, tak moc ještě neleze... Sakra, že on v tom má prsty sensei! Praštil mě tak silně a ještě zatočil pěstí... Takhle blbě to pak vypadá, chmm...* Minato trochu podrážděně dojde k závěru, že se nechal tak účinně praštit. *Ale nebolí to! Určitě je to díky tomu, že jsem udělal něco dobře a mám velkou odolnost... Muku by skučel, che!* rychle si zase sebevědomí zdvihne do patřičné hladiny, aby náhodou nebyl moc málo super.
Ale to už dokončuje první část plánu a vrhá se na druhou. *Rámen čeká, až si ho uvařím a sním... Dneska kuřecí, extra intenzivní chuť!* vybere si jeden kelímek s instantním rámenem a dá vařit vodu v konvici. *Tak dělej, nemám na tebe tolik času... Zatracená voda, to se nemůže začít vařit hned? Vždycky ji to trvá skoro tři minuty... A pak budu muset další tři minuty čekat než se všechno v kelímku připraví k jídlu.. Chjooo..* posteskne si a položí hlavu na stůl, jako by snad měl čekat věčnost.

Shina se rovněž probírá do stejného rána jako všichni ostatní. I ona je probuzena slunečními paprsky, které pronikají skrze tenké závěsy a nachází přesně její zavřené oči. *Otravný slunko, vypadni!* pomyslí si rozmrzele a otočí se hlavou od okna. *Co to tam leží?* všimne si bílé obálky na zemi u vchodových dveří. Z jejího pokoje se totiž dá prohlédnout celým domem až na vstup. *A leží tam opravdu něco? Aby to nebyl jenom nějaký odraz... Potom bych vstávala zbytečně,* hluboce zívne, *a to se mi nechce... Co to?* všimne si, že pravou nohu ji zdobí bílý obvaz, na tváři se jí křiví náplast a rovněž pravou paži obepínají obvazy pod ramenem. *Ty bláho, včera to musel být zatraceně drsnej trénink... Kiba se přitom celou dobu válel a sensei z jinýho týmu nás mlátil na jednu hromadu... Co to sakra bylo?* zamyslí se a přitom stále upíná zrak na bílou obálku u dveří. *Možná bych si ji mohla přečíst... Hmm, ale pokud to bude odraz... Risknu to!* odhodlá se tedy vstát z postele. S grimasou mírné bolesti a úlevy protáhne ztuhlý krk a šouravým krokem překoná celý dům. *No vida, je to obálka,* zjistí docela potěšeně, že nebyla mystifikována. A jelikož pošta chodí pouze otci a takhle od pošťáka se jedná o psaní od Temari ze Suny, nemá Shina problém s tím si dopis přečíst. Vezme ho tedy do ruky a ještě zkontroluje adresu, jestli se nějaký moula nespletl. *Pro mě? Hmm, kdo by mi tak mohl psát? Nikoho neznám... možná nějaký zatracený anonym s výhrůžkou,* zapřemýšlí nad obsahem obálky než ji konečně otevře a vytáhne úředně složený dopis. Shina přejíždí očima po textu a mumlá si pro sebe obsah: "Slečno Nara Shino ... bla bla bla ... žádáme vás ... bla bla bla ... dostavte se v 9:00 do hlavní kanceláře k Hokagemu, ... no ne. Co může chtít?" zamyslí se a rozhodně nad pozvánkou nemávne rukou. Obálku sice vyhodí do koše, ale dopis si pro jistotu přečte ještě jednou. *Úřední přesnost a klišé... To mě vždycky dovádí k pocitu, že jsem něco provedla... Hmm, ale pokud vím, tak jsem nic neprovedla. To je trapný! Teď o tom budu muset přemýšlet,* posteskne si a položí dopis konečně na stůl v kuchyni. Jen tak ze zvyku zkontroluje hodinové rafičky.
"Chápu, přichází chvíle, kdy bych měla začít zmatkovat, spěchat a nakonec přijít pozdě... Výborně," řekne si sarkasticky sama pro sebe, když zjistí, že za půl hodiny má být někde úplně jinde. No a jelikož ví, jak takové spěchání dopadá, nespěchá. V klidu se převlékne a s dostatečnou časovou rezervou vykročí z prázdného bytu. *Někdy si připadám jako sirotek. Mamku jsem viděla sotva pětkrát za život a otec má věčně práci... Chmm, navíc teď ho ještě Hokage poslal na tu dlouhou misi... Už aby byl doma,* povzdechne si při chůzi Konohou a pohledu na ostatní jejího věku, kteří od srdce nenávidí své rodiče za to, že se o ně pořád starají.
A takhle přichází Shina před kancelář. Zaťuká a po vyzvání vstoupí dovnitř. V ní již stojí Hokage před svým stolem oči plné očekávání. Z výrazu jde vypozorovat, že se nechystá nic pěkného.
*Zatraceně, co to má být? Proč se takhle tváří... jako by byl na pohřbu, něco se senseiem nebo týmem?* zamyslí se a nechá se těžkou atmosférou nkazit. S obavami očekává co Hokage řekne.
"Myslím, že ty pochopíš rychle co se stalo. Tvůj otec byl vyslán na dlouhodobou misi, to víš... ale včera v noci přišlo oznámení... Je mi to líto, ale... Shikamaru-san, byl vážně zraněn v boji a ... svým zraněním... podlehl," řekne Hokage tak mírně jak to jen umí. Ale kolem horké kaše on nechodí, ani v případě oznámení úmrtí rodině.
Shina ztratí svůj klid v obličeji. Rozbuší se jí srdce a několikrát se zhluboka nadechne. Její tělo se právě dostalo do stavu šoku. *Otec... mrtvý? Podlehl zraněním z boje? Asi bojoval statečně a chránil bezbranné, ale co je mi po tom... Měl raději přežít, zatraceně!* neprojevuje smutek pláčem, ani se jí nechce plakat. Spíše je zmatená a v podivném překvapení, které ji tlačí na srdce i žaludek. Zbledne a na chvíli přijde o schopnost mluvit.
"Zvládáš to, Shino?" ujistí se Hokage, jestli náhodou Shina nemá v plánu omdlet nebo zkolabovat.
"Ano, ano ... zvládám ... děkuji, že jste mi dal vědět ... já ... už půjdu domů ... měla bych ... nevím co ... něco bych měla udělat ... asi," řekne Shina mrazivě a zničeně, otočí se a s barvou samotné smrti v obličeji, vyjde z kanceláře. *Před chvílí jsem přemýšlela nad tím, že jsem sirotek... A nyní se to stalo zkutečností... Jak je vůbec něco takového možné? To si se mnou osud zahrává takovým hnusným způsobem? Proč zrovna otec... Proč on... Nikdo mi neodpoví... A-asi půjdu trénovat... ano, to bych mohla ... myslím, že alespoň ... v tréninku by mohl být ... nějaký smysl,* stále ani kapky slzy. To je smutek, který prožívá Shina. Chladný smutek, zimní smutek plný ledu a sněhu ... a ticha.