Tajemné

„To je...mŕtvola,“ povedal Shikamaru a so zvrašteným obočím sa pozeral na modrajúce telo akéhosi chlapa pravdepodobne po štyridsiatke, ktorého nikdy v živote nevidel. Po prsia bol prikrytý plachtou. Sakura vysunula jeho telo a stála pri jeho hlave, zatiaľ čo Sasuke so Shikamarom po bokoch.
„To by človek v márnici nečakal,“ poznamenal Sasuke a, ignorujúc Shikamarov pohľad, spýtavo sa pozrel na Sakuru, „Čo si nám na ňom chcela ukázať?“

Po chvíli zpomalil, neboť si byl moc dobře vědom toho, že jej jeho společník nesleduje a hlavně, že není v dohledu ani doslechu, a tedy nemusí tolik pospíchat. Udělal si tím tedy i trochu více času na přemýšlení. Možná se tedy zároveň i pokoušel si to rozmyslet.
V hlavě si ještě přitom přehrával posledních pár dnů a co se za tu dobu, co se ocitl v konožském prostranní, stalo.

"Cože?!" Rozezněl se křik skrz celou nemocnici. Pár sestřiček se otočilo, co se stalo, ale nakonec to nechaly být.
"Kioshi, uklidni se, nejsi ve stavu, kdy by ses měl nějak namáhat," pokárala ho blondýnka z klanu Yamanaka, zatímco ho kontrolovala. "Rána se hojí dobře, ale musíš být v klidu. Miako, možná jsme mu to neměly říkat," konstatovala při jeho dalším pokusu vstát z postele. Ale Miako si stála za svým.

„Tak čo? Prišiel si na niečo?“ spýtal sa Sasuke Shikamara znudene, keď sa prehrabával spismi, ktoré im dala Tsunade, v ich kancelárii.

Kapitola 27.
Prapor zločinu

Zdálo se, že je všude klid a ticho, avšak poté v jednom, celkem pokojném domě, někdo mohutně a bez upozornění rozrazil dveře do jakési místnosti s tím, že si to ještě dovnitř napochodoval ve spěchu a s rozčílením.
„Co jí sakra udělal?!“ zaklela Anko, jakmile vpadla do vedlejší místnosti, následovaná Hitomi, hned poté, co byly svědky nečekaného Ayaniného výpadu.

[i]Pozorovala jsem z postele své šaty. Nechtělo se mi do nich jít soukat, bylo chladné ráno. Ale nebála jsem se, že přijdu pozdě, neboť jsem se probudila až příliš brzy. Povzdechla jsem a otočila se kimonu zády, abych si dopřála jen chvilkový pocit toho, že dnešek nebyl jiný. Nevydrželo to dlouho, řekla jsem si, jak je to dětinské. Obalena peřinou jsem vstala a vydala se k zrcadlu v koupelně. Vzala jsem svou kůži na tvářích a protáhla ji do stran. Nepoznávala jsem ten odraz, ale tak tomu bylo už dlouho. Důležité bylo, že jsem nezapomínala, a to nikdy.

V Sune dnes bolo počasie klamlivé. Zatiaľ čo svietilo Slnko ako zvyčajne, vonku povieval silnejší vietor a aj piesok lietal sem a tam a udieral jej do očí. Ruky mala zovreté okolo seba celú cestu, až kým sa nezastavila pri známom dome. Pozbierala odvahu a zazvonila. Dlho rozmýšľala, či sem má naozaj chodiť. Vo dverách sa objavila škára a žena vykukla von.
„Ahoj Aneko. Deje sa niečo?“
„Neviem. Chcela som sa len porozprávať.“

Hinata u mě zůstala celé to odpoledne a povídala si se mnou. Vyprávěla mi o tom, co se děje v Listové, jaká se Listová snaží být, jak to tu chodí a slíbila mi, že až se uzdravím a budu zase v pohodě, že se mnou projde celou Konohu a ukáže mi ta nejzajímavější místa. A mezitím se mě každou chvíli ptala, jestli už mi je líp, jestli mi není zima, jestli nemám hlad nebo žízeň.

Sasuke so Shikamarom kráčali po hlavnej ulici, v popoludňajších hodinách preplnenej ľuďmi, a mierili ku hlavnej budove Hokage. Hoci bolo vonku krásne počasie a už dlhšiu dobu nikto nezomrel, nedalo sa povedať, že by na tvárach mali šťastný výraz. Tsunade im sľúbila minimálne dvojtýždňovú dovolenku, no akosi si to zrazu rozmyslela. Ráno im od nej prišiel list, v ktorom písala, že sa o tretej majú zastaviť v jej kancelárii. Nezabudla dopísať: Urgentné!!! A dvakrát to podčiarkla. Tri výkričníky a podčiarknutie.

Kapitola 07 – Stratená nádej

Les v okolí takmer utíchol, akoby sa čas spomalil. Stála, vzdialená od človeka ktorého sledovala pohľadom. Listy a zvyšky konárov sa pomaly znášali k zemi ako snehové vločky a dotvárali jemný šuštivý závoj márnosti, ktorá sa zmocňovala jej útrob. Kŕčovito prstami zvierala kôru kmeňa stromu, spoza ktorého hľadela. Hľadela naň, na jeho zlaté vlasy, žiariace ešte viac ako zvyčajne. On si ale okolie nevšímal, pozoroval svoje dlane a tak ticho sa smial, až to takmer nepostrehla.

„Eh, kdy naposledy jsem narazil na něco, co by stálo byť jen za pohled umělce?“ Poetické otázky vyřčené do vyprahlé pouště, to bylo něco, v čem se stal Sasori postupem času expertem. Měl jen lehké oblečení; šlo poznat, že k nikomu nepatří a není speciálně vybaven pro potenciální problémy, což mu značně hrálo do karet, protože tak nikdo nemohl ani v nejmenším předpokládat, že i přes vzhled roztomilého dítěte a zdánlivou nevinnost umí vzít věci do svých rukou a na pár chvil se stát fanatickým šílencem. 

Vyhovující. 

[i]Zobudila sa na to, že ju niekto chytil za ruku.
"Kričala si.." šepol smerom k nej ustarostene. Ale svojim spôsobom veľmi falošne. Pozerala na neho a v jej tvári sa zračilo zdesenie. Uvedomila si, že má v očiach slzy. Rýchlo sa spamätala, poutierala si ich rukou a pousmiala sa.
"To nič. Len zlý sen," odpovedala na to a zababušila sa späť pod perinu. Cítila jeho pohľad na svojom chrbte, no nemohla sa otočiť. Posledné noci sa takto budila pravidelne. Neboli to sny. Boli to spomienky. Aj keď prešiel nejaký čas, tak sa jej to zdalo ako včera.

"Sensei, jak je vůbec možný, že všude kolem je poušť a v přístavu rostou stromy? Tohle vůbec nedává smysl," zamžourá unavený Minato na malý přístav zalitý červeným světlem zapadajícího slunce. Celý den pochodu a nemilosrdného vedra si vybral svou daň v podobě spousty sil. *Ale ten mořský vánek příjemně hladí po těle. Teď už to bude jenom lepší,* pochválí si a ospale ochutná slaný vítr.

1

Sakura dojedla svojí snídani a zamyšleně se zadívala na knížku, která ležela vedle jejího talíře.
"Pokud zůstanu," zašeptala Sakura název. Koupila si ji už před týdnem, ale přesto jí ani neotevřela. V obchodě jí něčím zvláštním přitahovala. A teď má pocit, jakoby to ani neměla číst. Růžovláska znepokojeně zatřepala hlavou, aby vyhnal ony myšlenky a umyla talíř.

Ticho po bouři

Na další den bylo všechno jinak. Celý svět se obrátil vzhůru nohama pro mnoho z našich hrdinů, i pro ty bývalé.
Sasuke seděl ve své cele, neschopen jediného slova či jakéhokoli namáhajícího pohybu. Sotva mrkal či dýchal a v pohledu neměl náznak života.

"Ty nie si normálna!" Hej, hej. Sladké to ráno. Pozrela smerom na Kakashiho a potom pretočila očami.
"Veď sa nič nestalo. A okrem toho by som vás stihla zavolať predtým, než by mi niekto niečo spravil." Toľko k tomu, že hliadkovala sama. Síce to teraz musela zahovárať, ale.. mali by byť šťastní, že sa mohli vyspať.
"Nehádajte sa. Aj tak by sme už mali ísť," skočil do toho Gai a vydal sa k cieľu ich cesty. Všetci ho potom už mlčky nasledovali.

Svět se mi neustále vysmíval, mně, tomu největšímu hlupákovi ze všech.
„Nepodávej nežádanou ruku,” odbyl jsem jej příkře. Jak si jen mohl myslet, že ji přijmu. Ucouval a změřil si mě pohledem.
„Myslel jsem si o tobě víc, nezapomínej, tady hloupí nepřežijí.”
Upřímně se mi povytáhly koutky do úsměvu, tak tvrdohlavě opakoval to, že tohle není hra pro děti, až jsem mu začínal bezmezně věřit. Jenže to mělo jeden háček, každá hra byla věnována hloupým dětem. Hned jsem však změnil tvář.