Tajemné

Po osobních zkušenostech s ženami bych už mohl být připravený psychicky, ale i fyzicky na jakoukoli možnost, říkal si pro sebe v duchu. Jenže nejsem a nejspíš ani nikdy doopravdy nebudu. Říká se, že zraněná nebo zhrzená žena je mnohem horší než rozzuřené zvíře a mnohem víc nebezpečná a nevyzpytatelná nežli kterákoli vichřice s bouří dohromady. Myslím si, že k tomuto skromnému výčtu je potřeba přidat ještě jednu dost podstatnou věc.

Yamato seděl ukrytý na nedalekém stromě a stále sledoval Kimm sedící naproti oknu. Pozoroval její obličej, který se co chvíli měnil. Občas se zamračila nebo se naopak potěšeně usmála. Zakláněla hlavu na bok a někdy si i skousla ret soustředěním.
Náhlý silný vítr, který zafoukal jí přes otevřené okno rozhodil vlasy. Trochu sebou trhla a vyskočila ze židle, na které seděla, aby ho urychleně mohla zavřít.
Po chvíli znovu spokojeně usedla na své místo a věnovala se dodělávání práce.

Cítit ji, vidět ji, dýchat ji

Vždycky jsem si myslela, že politika se mě netýká. Ale ten rok, to desetiletí, se týkala nás všech. Všichni jsme tehdy nadávali na ty hloupý idioty ve vládnoucích pozicích. „Co to ta rada zase schválila? Proč to nevyřeší nějak diplomaticky? Copak to nejde?“ I já jsem se tehdy zajímala o nejnovější ustanovení vlády.

Pan Takahashi zavyl zlostí a kopl do židle, na které ještě před chvíli seděl. Židle opsala oblouk a rozbila se o zeď. To pana Takahashiho rozzuřilo ještě víc. Kopal a bušil do všeho, co se mu dostalo pod ruku nebo pod nohu, a nadával na to, že je takový bezkonfliktní člověk. Bylo to počínání zklamaného člověka, který vylezl na vysokou horu, aby zjistil, že kouká na horu mnohem vyšší než ta, na kterou vylezl. Nakonec se však uklidnil.

Dál jen sníš
a v tvých očích se objeví jen strach.

To co vidíš není syn,
to je vrah.

Druhý den ráno
Hotaru se zamyšleně procházela po ulici, vedoucí směrem k budově, ve které sídlila kancelář Hokage. Šla pomalu. Do osmé hodiny zbývalo dostatek času. Dokonce nechala Juna ještě spát. Ona už spát nemohla. Opět se jí totiž zdál ten zvláštní sen ........

Utíkala tmavou chodbou. Neměla ani páru, před čím utíká. Prostě běžela, jak nejrychleji mohla. Postupně však zpomalovala. Začalo se jí totiž špatně dýchat. V chodbě bylo dusno. Opravdu hrozné dusno.

„Zdá se, že byl zabit někdo další,“ řekl Pein.
„Někdo další?“ nechápal Kisame.
„Orochimaru,“ ohlásil Pein úmrtí někdejšího člena Akatsuki naprosto klidně.
„Ten opustil Akatsuki už před deseti lety.. znamená to teď, že ho už nemusíme hledat?“ zeptal se Kisame. „Ten, kterej to udělal, musí bejt fakt silnej. Kdo ho zabil?“
„Uchiha Sasuke,“ sdělil Pein tichým vážným hlasem.
„Uchiha Saskue?“ ožil Deidara a v očích se mu pomstychtivě zablesklo.
„Ano.“
„Asi by vám nevadilo, kdybych ho zabil, že ne?“ protáhl Deidara.

Tsunade zbystřila, ale neřekla ani slovo. Dala mi tak dostatek prostoru, abych se pustila do vysvětlování.

Tvoje slova mě tenkrát bolela. Proč jsi byla tak krutá? Vždycky jsem myslel, že jsi tak milá, hodná, tichá... Asi jsem se mýlil. Ta slova mi dodnes zní hlavou, jsou vypálena v mém srdci a studí jako led.

„Nenáviď mě a já tě budu milovat. Miluj mě a já tě budu nenávidět. Budeme jako noc a den, oheň a voda, teplo a zima, světlo a tma. Nikdy se nesejdeme. To si pamatuj.“

Seznamování

Druhý den po snídani se ve třech vydali na nedalekou mýtinu. Hachi se stále držela svého černovlasého ochránce a ostražitě sledovala Kisameho jdoucího vedle nich.
„Kolikrát ti mám říkat, že ti nic neudělám?!“ nevydržel to nakonec muž připomínající žraloka a vyjel na hnědovlásku.
„V klidu, Kisame. Dej jí čas,“ zadrmolil Itachi, stále ještě skoro spící.

Velký Madarův plán

Seděli opření o strom, zahalení jen Akatsuki pláštěm a sledovali stále přibývající zlaté paprsky odrážející se v uhánějící vodě v novém ránu. Držel ji v náručí před sebou a ona se mu pohodlně opírala zády o nahou hruď. Bylo mu neskutečně dobře. Její vlasy ho lechtaly na krku a když s vzpomněl na noc, ještě teď se mu tajil dech.
Sklonil hlavu a políbil jí na krk.
„Není ti zima?“ probral jí z příjemné letargie, když ucítila jeho rty.

[i]Jak dlouho už jdu? A kam vlastně? Mám vůbec nějaký cíl? Ne, nemám. Říkám si, že ano, ale to jen proto, abych se nezastavila. Stát na této cestě není možné. Buď půjdeš dál anebo to vzdáš. Nechci to vzdát. Kvůli nim. Kvůli oběma. Ani jeden z nich to neví. Ironie. Snažím se a nikdo vlastně neví o co. Ale co. Aspoň se nikdo nedoví, když selžu. Začíná být všechno jedno. Ztrácím se v chorobné euforii. Nebo spíš, už si nic nelakuju na růžovo. Umřu. Ano to je jisté. A jediné na čem záleží je, jak umřu. Splním co jsem si předsevzala?

Takže, za různých okolností jsme se rozhodla, napsat něco než romantiku s trochou erotiky (he? Trochou?)
Tahle spoluautorká povídka s Hachiki-Nara je tentokrát horror s humorem. No doufám, že se vám to bude líbit.

Vysvitlo slunce. Mladík se otráveně protáhl. Zase ráno, budík otravně zvonil a on neměl náladu ho vypínat. Jen se přetočil na bok a čekal, kdy přestane zvonit.

Tak další díl téhle povedené povídky a jinak nebojte tohle překládat nepřestanu, protože mě to hrozně baví!

2. Naruto Namikaze

Tsunade seděla za přeplněným stolem, plným nejrůznějších žádostí, stížností a zpráv, a teď zrovna četla nějaký svitek. Najednou, ale ucítila, že někdo stojí před jejím stolem.
"Ahoj Tsunade." Řekl mužský hlas.
Prudce zdvihla hlavu od svitku, aby viděla, kdo to tam stojí.
"Min-." ale pak se zasekla Minato je přece mrtvý, pomyslela si a znova si dotyčného prohlédla, ale nemohla přijít na to, kdo to je.

Kankuro s Temari probděli skoro celou noc. Nevěděli, co jejich bratříček v zármutku udělá a strachovali se o něj, ovšem nechtěli vkročit do toho pokoje. Byli si vědomi toho, co je čeká, když poruší jeden z Gaarových rádoby příkazů. Odešli do kuchyně a sedli si kolem stolu. Temari uvařila kafe a dala jeden hrnek i před Kankura. Vděčně se na ni podíval a usrkl horkého nápoje.
,,Myslíš, že to Lin přežije?" Zeptala se se strachem v hlase Temari. Kankuro se chvíli díval do hnědé tekutiny a teprve potom pozvedl hlavu.

Kaia na Sasukeho udiveně pohlédla. Byl zadýchaný, asi běžel. Nebyl rozčílený, spíš nervózní.
,,Můžeš mi laskavě vysvětlit, co se děje?“ Netrpělivě si Kaia namotává pramen svých dlouhých hnědých, až zrzavých vlasů, na štíhlý prst. Sasuke vešel do pokoje a zavřel za sebou dveře.
,,Vysvětlím ti to.“ Sasuke si sedl do křesla a Kaia na postel.
,,Právě se vrátil Madara, tak jsem ho šel navštívit.“
V dívce hrklo. Snad mu to neměla říkat. Teďka byl určitě všechno vyslepičit Madarovi a její osud byl zpečetěn.

Světlá víčka se mírně pohnula a dívka otevřela své pomněnkové oči. Zamrkala nad návalem teplého oslnivého světla a odkopla přikrývku. Vklouzla do papučí, vzala čisté oblečení a s velkým zívnutím odpochodovala do koupelny. Pečlivě se za sebou zabarikádovala a provedla ranní hygienu. Už oblečená a umytá sešla dolů do pokoje a začala chystat snídani. Myslela, že by mohli chleby stačit, a tak nakrájela pár krajíců a natřela je sýrem. S chutí se zakousla do své porce a usrkla teplý čaj.

Aby jednou... 03

[i]„Musíme ho zabít.“ Vydal ze sebe bez jakéhokoliv soucitu. Chlapec v jeho rukou se zajíkl, po tváři mu stekly další slzy, oči vytřeštěné na nepřítele. Nebyl více než o pět let starší, přesto v jeho těch jeho byla krutost mísící se s bolestí .
„K čemu to bude, je to jen dítě!“ ozvala se dívka, teď už pevněji a rázněji. Vystoupila ze stínu, aby mohla protestovat.

„Slabý. Vedle. Zas to nevyšlo.“ Akaho seděla na stromě a dívala se, jak děti z akademie vrhají shurikeny na terč. Zaměřila se na malého chlapce a její poznámky byly slyšet velmi dobře. Chudák už byl tak nervózní, že se nemohl trefit ani na terč natož do středu.
„To by mě zajímalo, jak tě sem mohli vůbec vzít,“ zívla otráveně. „To chceš být shinobi? Jak budeš bojovat? To spíš nepřítele ohromíš svou neschopností,“ vysmívala se mu. Klučíkovi se zachvěl ret.

Nad Konohou vyšlo slunce. Mladý blonďatý muž stál na nejvyšším místě vesnice, na monumentu hokagů a vzhlížel k vycházejícímu slunci. Jeho vlasy se v záři slunce třpytily jako zlato. Na sobě měl dlouhý červeno-bílý plášť. Podíval se na hodinky a zmizel v závanu větru. O chvilku později už seděl ve své kanceláři a přebíral se hromadou nevyřízených papírů. Chvílemi obdivoval Tsunade, jak to tady mohla vydržet. Dneska chtěl však mít vše hotové brzo, chtěl jít domů, za svou milovanou, které se blížil termín porodu.