S ním.

S ním.

Tma. Všude jen temná tma. Ať se rozhlédnu kamkoliv... Všude jen tma. A pak něco zahlídnu. Dvě krvavě rudé skvrny. Skvrny se přibližují. Jsou blíž a blíž. Jsou tak blízko, že místo skvrn vidím oči. Oči tak nelítostné. Směřují pohledem přímo ke mně. Nárůstá ve mně strach. Pořád se přibližují.
„Néé!“ vykřiknu.
Oči se zastaví těsně přede mnou. Hledím do nich. Sharingan. Je v nich Sharingan. Mohl by to být... Ne! Je mrtvý! Pořád se do nich dívám. Najednou ucítím dotek na tváři. Ten nelítostný pohled se z očí vytratí a vystřídá jej pohled smutný až možná i zamilovaný. Potom se ony oči rozplinou. Nezůstanou po nich ani památky. Svezu se na kolena.
„Byl to on.“ zašeptám pro sebe. Slzy se mi hrnou do očí. Ne! Nebudu brečet slíbila sem si to. Zavřu oči. Tma kolem mě se rozplívá.

Prudce se posadím. Jsem ve svém pokoji na posteli. Studené kapičky potu mi s tékají snad po celém těle.Rozhlédnu se, a zjistím, že vše je tak jak má být. Až na jednu věc. Na něho. On... tu chybí.
Vstanu.
Přejdu k oknu a rozevřu ho dokořán, abych se nadýchala svěžího ranního vzduchu. Konoha je po ránu nádherná. Zajdu do koupelny a osprchuji se. Potom vyrazím ven. Ulice Konohy jsou jako obvykle zaplněny plno lidmi. mířím si to na svůj oblíbený palouček za hradbami vesnice. Tam si lehnu do trávy a pozoruji oblohu.
Myšlenky se mi znovu vrací do tmy. Vracejí se k němu. Cítím, že moje jedna půlka chce jít za ním, a ta druhá chce nechat můj život tak, jak je. Bojím se změny, ale i tak ji chci. Bojím se co se stane. Bojím se budoucnosti. Vím jak se tam vrátit, ale bohužel na to nemám dost odvahy.
„Proč se tak moc bojíš?“ ozve se odněkuď.
„Nevím co se stane.“ odpovím a ani si neuvědomím, že s někým mluvím.
„Co by se mohlo stát? Miluješ ho, že?“ ozve se znovu.
„Asi... Asi ano“
„Asi?“
Mlčím.
„Tak miluješ ho?“
„Hmm...“
„Ptám se tě miluješ ho?“
Co se stane, když si přiznám, že ho miluji? Achjo. Musím si přiznat přece pravdu.
„Tak miluješ ho?“ ptá se znovu ten dotěrný hlas.
„Ano... miluji... miluji ho zcelého srdce!“ vykřiknu až se z toho posadím. Rychle se rozhlédnu jestli mě někdo neslyšel. Nikoho nevidím. Oddychnu si. A znovu si lehnu do trávy. Už sem rozhodnutá. Vrátím se tam. Zavřu oči. Soustředím se jen na tmu. Nic jinýho neexistuje, jen tma. Jen temná tma.

Otevřu oči. Všude kolem mě se rozprostíná černočerná tma. Ať hledám sebe dukladněji pořád nemohu najít to, kvůli čemu jsem se sem vrátila. Hledám dál a pořád nic. Ne. Svezu se na kolena.
„To není možný... Ne...“ šeptám do prázdna. Slzy se mi znovu hrnou do očí. Snažím se je zastavit. Ale i přes moji snahu jedna steče po mé tváři a dopadne na ledově studenou zem. Přitom vidá je tichoulinké „kap“.
V tu ránu je uvidím.
Ony oči. Kvůli kterým jsem sem šla. Vlastně ne kvůli těm očím. Nýbrž kvůli jejich majiteli. Postavím se. Čekám až přijdou ke mně. Jsou blíž a blíž. A když jsou ode mne jen na dosah ruky, zastaví se. Vyčkávají. Na to co udělám. Na to jak se rozhodnu.
Šáhnu směrem k nim. Nahmatám jeho tvář. Pohladím ji tak, jako on pohladil mou. „Itachi“ zašeptám.
Vezme mě za ruku. Ví, pro co sem se rozhodla. Ví, že ho miluji. A já vím, že on mě také. Rozejdeme se. Vede mě. Vede mě správnou cestou. Vede mě tam, kam on nechtěne zašel. Vede mě tam, odkud už není návratu. Vede mě tam, kde můžeme být spolu. A já tam chci. Chci být... s ním.