Arigatou 26 - Niko-baachan

„Dělej, ty fracku! Odnes to tam!“
„Ano, madam.“
„Néé! To je celý špatně! Co to děláš?!“
„Omlouvám se, madam.“
„Tak ty si myslíš, že jsi králem světa, nebo co?! To teda ne!“
„Samozřejmě, madam!“
„Už zase mě se**š! Ku**a co si zač, ty zm**e?!“
„Sakra, madam!“
Byly spolu teprve asi tři hodiny. I to však stačilo k vyhlášení války mezi nimi.
„Nemáte ráda ramen, nemáte ráda růžovou, nosíte růžovou kabelku, nemáte ráda ninji! Máte vy sakra vůbec něco ráda?“
To byl právě ten moment, kdy Narutova zlost přerostla jeho strach z babči Niko.
Ta se na něj teď jen nevěřícně dívala.
„Cože?“ vypravila ze sebe najednou, nebyla totiž schopna vypravit ze sebe cokoli jiného.
„Asi tohle nečekala,“ zaradoval se Naruto, „přesně jak jsem si myslel. Stačí jí jen ukázat, že z ní nemám strach a ona…“
„Cos to ku**a řekl, ty jeden malej smrade?!“ rozkřičela se znovu babča Niko, stejně jako předtím na hradě. Následovala ještě spousta dalších nadávek, které tady ale nebudu vyjmenovávat, protože jsou moc sprosté, urážlivé, rasistické a ještě fůra dalších věcí a neměli by je slyšet malé děti, počítám tak do jednadvaceti let .
Po této sérii nadávek Narutovi na tváři znovu přistála růžová kabelka, takže teď měl na obou tvářích téměř symetrické rány.
„Stále ještě nemůžu uvěřit tomu, že nás má na starosti takový budižkničemuninja, jako ty!“
S poslední větou se babča Niko už nejspíš vykřičela, poněvadž výraz v její tváři se zklidnil.
„Niko-baasama! Niko-baasama!“ křičel teď z dálky Nomuke, „podívej, co jsem našel!“
Všichni tři byli zrovna v lese. Kolem nikde nikdo kromě nich nebyl, jen stále houstnoucí mlha.
„Tahle houba je ale vážně pěkná, Nomuke,“ pochválila babča Niko s milým úsměvem na tváři svého vnoučka, „obávám se ale, že je jedovatá,“ dodala ještě.
Nomuke sklopil zrak a houbu hned zahodil. Poté se babča Niko rozhlédla kolem.
„Měli bychom se vrátit,“ prohlásila, „mlha houstne.“
„Snad se nebojíš,“ špitl potichu Naruto, spíš sám pro sebe.
Ani Nomuke ho neslyšel, babča Niko se však obrátila, její obličej znovu rudý jako rozpálená ocel.
Tentokrát neřekla nic, Naruto však dostal další zásah kabelkou, tak silný, že se otočil o 180°.
„Ááááá!“
V jednu chvíli hleděl do očí babče Niko a najednou se díval na druhou stranu…
…a hleděl do očí někomu jinému.
Zdálo se, že si toho nikdo kromě Naruta nevšiml. Jen asi deset metrů od nich někdo stál. Nebyl vidět, protože mlha začínala houstnout opravdu rychle. Ani obrys samotné postavy se nedal rozpoznat.
Naruto viděl jen dvě, na něj upřené žluté oči. Postava, jíž patřili, musela být opravdu malá, protože byly až málem u země. Chvíli na sebe oba hleděli, když se vedle Naruta ozval známý, jím nenáviděný hlas: „Budeš tam čumět dlouho, modroočko?“
Naruto se jejím směrem obrátil ani ne na vteřinu, když se však znovu podíval k těm žlutým očím, nikdo už tam nebyl.
„Zdálo se mi to snad?“ uvažoval.
„Ne! Někdo tam byl!“

V babčině domě se atmosféra o moc nezlepšila.
„Normálně bych takovýho budižkničemu do svýho domu nepustila!“
„Domu?“
Naruto se nervózně rozhlédl po dřevěno-cihlové rozpadající se stavbě.
„Vy tomuhle…“
„Říkáš snad něco?“ zarazila babča Niko jeho větu.
„Ne, nic,“ řekl rychle blonďatý ninja, než mu babča stačila dát další ránu kabelkou.
„To je dobře,“ řekla rychle babča Niko, „a u toho taky zůstaň!“
Vypadalo to, že dokud babča vaří tu divně páchnoucí houbovou polévku, Naruto je před ní v bezpečí.
„Toho by se dalo využít,“ blesklo mu hlavou.
Nikdo si zatím jeho pobaveného úšklebku nevšiml, když vtom na něj promluvil Nomuke: „Viděl jsi to, Naruto-san?“
Naruto sebou vyplašeně škubnul.
„Viděl jsi to, Naruto-san?“ opakoval Nomuke.
„Viděl co?“ zeptal se nechápavě Naruto.
„Ty oči v lese,“ odvětil Nomuke.
V tu chvíli se Narutovi oddálily všechny doléhající zvuky. Jakoby v domě nebyla ani babča Niko, ani její páchnoucí polévka. Jen Naruto a Nomuke.
„Tys… je viděl taky?“ zeptal se po chvíli Naruto.
Nomuke jen kývnul hlavou.
„Bývají v lese často. A je jich tu hodně. Moc hodně,“ dodal.
„Co jsou zač? Komu ty oči patří?“ ptal se rychle Naruto.
Najednou se ozvalo hlasité klepání na dveře.
„Nomuke, jdi prosím otevřít. Ten druhý by to nemusel zvládnout,“ volala na vnuka babča Niko.
„Jak jako, že bych to já nezvládnul?!“ ohradil se Naruto.
„Tak jako, že bys to nezvládnul!“ odvětila babča prostě.
„Ty stará vrásčitá babizno!“
„Budižkničemuninjo!“
„Čarodějnice!“
„Blonďásku!“
„Tyranko!“
„Ramenisto!“
„Medůzo!“
„Kage budižkničemutsu!“
„Děv*o!“
„Naruto?“
Jak na sebe Naruto s babčou Niko řvali od kotle k židli a zpátky, Nomuke otevřel dveře, ve kterých teď stála Hinata se svými svěřenci.
„Říkala jste, že je to slušný mladý muž, Hinato-san?“ ptal se s ironickým výrazem v obličeji Hinatě přidělený senátor, za kterým se schovávala Melody, která znovu pokukovala po Nomukem.
„Ehm… Kahija-sama… to je…“ koktala Hinata, jak se snažila urovnat Narutovo uvítání.
„To je ten nejhorší zm*d, kterého jsem kdy v životě potkala,“ dokončila s klidným hlasem větu babča Niko.
„Ona nekřičí?“ podivil se Naruto, „ta polévka jí snad paralyzuje, nebo co…“
Když babča Niko skončila poslední slovo, Kahija se pobaveně usmál.
„Celá vy, Niko-sama,“ prohlásil a vešel společně s Hinatou a Melody do domu.
„Večeře?“ zeptal se Kahija, když si sednul na rozpadající se gauč.
Babča Niko jen kývla hlavou a dál míchala polévku.
„Budu hádat,“ pokračoval Kahija, „houbová?“
Babča Niko znovu zopakovala svou předchozí reakci.
„Krásně voní, jako vždy, Niko-sama,“ pochválil s úsměvem na tváři Kahija a začal si povídat něco s Nomukem, na kterého stále zírala Melody, stále schovaná za Hinatou, která stále zírala na Naruta, který stále seděl na židli a stále zíral na babču Niko, která stále zírala do odporně páchnoucí polévky v hrnci .
Když od něj babča konečně odlepila oči, podívala se na Kahija a usmála.
„Ale jděte. Je to jen polévka a vy jí vždy tak pochválíte, hihi.“
Kahija se na babču Niko znovu podíval a odvětil jen: „Ale ta nejlepší.“
„Hinato?“přestal se i Naruto dívat stále stejným směrem, „co tady vlastně děláte?“
„Mno… my…“ koktala Hinata, „jsme tady na návštěvě.“
„Melody se chtěla jít podívat za Nikou-sama a Hinata nebyla proti,“ zaslechl jejich rozhovor Kahija a přidal se k nim, „tak jsme šli.“
Obě dívky se při zaznění svého jména rychle podívali do země.
„Polévka je hotová,“ řekla najednou babča Niko a lovila po na zdi pověšené naběračce.
Všichni kromě Naruta si rychle sesedli ke stolu, kde už byly (a Naruto něvěděl, jak se tam vlastně kdy dostaly) připravené talíře.
Jak už všichni kromě blonďatého ninji jedli, babča Niko přešla s talířem i k němu.
„Co tu chceš?“ zeptal se drze Naruto.
Babča Niko se na něj podívala dost nahněvaným pohledem a odvětila: „Stydne ti polévka.“
Naruto s překvapeným výrazem sledoval, jak se babča Niko vrací zpět ke stolu, za svou vlastní porcí. Pohled mu sjel k té jeho.
„Co do toho asi dala?“ zauvažoval, „v žádném případě to jíst nebudu!“
Jakmile se tak však rozhodl, zakručelo mu dost nahlas v břiše.
„Eh… možná, že ochutnám,“ napadlo ho.
Opatrně si nabral na lžičku a ještě míň si vložil do pusy…
„Je to… to je… hrozně dobrý!“ zaradoval se a začal hltat houbovou polévku babči Niko, která na něj stále zírala od stolu a tiše se pohihňávala.
„Tak nakonec dojíš ze všech nejdřív, Naruto-san?“

Když všichni dojedli (Naruto vážně jako první), babča Niko sklidila talíře ze stolu a prohlásila: „Je skoro čas vyrazit zpátky do paláce.“
„Do paláce?“ podivil se Naruto.
„Ano, do paláce,“ přitakal Kahija.
„V noci je to pro nás moc velké riziko, být ve svých vlastních domech, tak nás feudální pán, Tajine-sama ubytoval ve svém paláci.“
„Přesně tak. Budou nás tam hlídat jeho stínový shinobi,“ doplnila ho babča Niko.
„Kruci, ti chlapi snad nikdy nespí,“ napadlo Naruta.
„Mno, jak jsem řekla, měli bychom vyrazit,“ zopakovala babča Niko a zamířila k východu ze svého domu. Jak ji všichni následovali, Hinata nenápadně špitla Narutovi do ucha: „Moje nabídka stále platí.“
Konec dvacáté šesté části.